Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (12)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (12)

ĎÁBEL, ŠAMPION Z BAVORSKA
Když jsem si do chlívku přivezl z restituce šest metrákových prasat, byli už v něm plemenný kanec a prasnice chovu Pietrén. Dostal jsem je jako dárek od pana Schlauderera z Bavorska. Kanec byl šampión na první pohled. Hodně jsem si taky sliboval od chovné prasnice, ale ta byla asi příliš vyšlechtěná, protože při těžkém porodu zkolabovala.
Kance jsem potom připouštěl na český chov a jezdili se na něj dívat sedláci zdaleka. Byl černobílý, mohutný, samý sval, nikde ani gram sádla. Přední částí těla připomínal vzpěrače. Jeho potomci se mu věrně podobali, takže to byli takoví malí atleti či zápasníci, hodně jich žilo v okolních vsích.
Kdo ho uviděl poprvé, jen špitl: "To není možné!"
Říkali jsme mu Ďábel. Na jednu stranu byla radost ho pozorovat, ale zároveň tu byl velký problém. Žral totiž jako mlejn. Pan Schlauderer mě na to upozorňoval, doslova říkal: "Heinrich, omezuj ho v krmení!" Já na to sice pamatoval, ale Ďábel přesto po třech letech života u nás vážil přes tři metráky. A v tom byla ta potíž. Když se měl totiž spojit s prasnicí, často prvničkou, která vážila kolem metráku a půl, tak k tomu často nedošlo. Nemohlo dojít, protože ona pod jeho mohutným tělem klesla na zem jak široká, tak dlouhá. Neudržela ho na sobě. Tady byla jakákoliv pomoc těžká.
Ďábel měl po třech letech pobytu na našem dvoře svou chovatelskou éru za sebou. A znovu opakuji, vedl si znamenitě. Bylo mi ho moc líto, byl hodný, nechal se i pohladit, ale nedalo se nic dělat: museli jsme ho dát utratit. Skončil v kafilerii, protože maso z plemenného kance je nepoživatelné.
Další naše prasnice byly uměle inseminované. Selátka se rodila hezká, ale už to nebyli Ďáblovi zápasníčci. Chovu se však i nadále dařilo a pořád byl – ve vší skromnosti – v kraji vyhlášený.
Po porodu jsou nejdůležitější první dva dny, kdy jsou selátka moc malá a choulostivá. Proto jsme je zpočátku prasnici odebírali, dávali do sousedního chlívku a vždy po dvou hodinách je k ní vraceli na pití. Taky jsme jim ustřihávali pupeční šňůry a z hubiček vyštipovali špičáky, aby při sání nepokousala matčiny struky. Měli jsme tři prasnice a všechny byly při odebírání mladých vždy nervózní. Když jsme je k nim vraceli na krmení, v prvních dnech jich vždy několik zalehly. Z patnácti selat, jež se v průměru narodila v jednom vrhu, tři až čtyři takto uhynula.
Šlo o špatné rady lidí z vepřínů: odebírat selata matkám, stříhat jim pupeční šňůry a vyštipovat zuby. Trvalo nám tři roky, než jsme na to přišli. A tak jsme prasátka matkám nebrali, dokonce jsme jim přestali zastřihávat pupeční šňůry a odstraňovat špičáky. Výsledek byl ohromující: prasnice byly spokojené a k úhynům téměř nedocházelo.
SOUBOJE KOROPTVÍCH KOHOUTKŮ
Sedlačina je nejen dřina, ale i radost z pozorování přírody. Bylo to v listopadu, dělal jsem podmítku na pšenici u Černého kříže. Tohle místo mám moc rád. Leží na kopci nad vesnicí, před časem jsme tady společně se starším synem Jindřichem obnovovali pomník poražený traktoristy. Dali jsme sem litinový kříž od pana faráře, a když ten pak někdo ulomil a asi odnesl do sběru, nahradili jsme ho železným a ten tu je dodnes. U pomníku se kdysi zastavovalo procesí při cestě na pouť do nedalekého kláštera v Hájku, jednou jsem s ním taky šel.
Svítilo slunce, byl krásný podzimní den. Sedím za volantem traktoru, jedu pomalu a najednou vidím, jak se na poli smíchala tři hejna odrostlých koroptví, mohlo jich být třicet. A nejen to – několik koroptvích kohoutků se do sebe pustilo v nelítostných soubojích. Bojovali náramně, peří jen lítalo. Bylo to několik úžasných soubojů. Tohle jsem ještě nikdy v životě neviděl. A tak jsem zastavil traktor, vystoupil a pomalu šel k nim. Zpozorovali mě teprve tehdy, když jsem se přiblížil asi na tři kroky, nechali toho a popoletěli dál.
Vzpomněl jsem si na dětství, na doby, kdy se v úhonické honitbě lovilo několik set koroptví ročně a přitom se nevyhubily. Hony na ně začínaly koncem srpna, myslivci byli v košilích a my kluci v kraťasech.
"Když střelím koroptev, dívej se pořád na místo, kam dopadne, dokud ji nesebereš. A teprve pak se dívej kolem!" jako bych stále slyšel otcova slova. Dohledávka postřelené koroptve je totiž strašně obtížná. Během pár let po obnově hospodaření jsem měl nyní na svých polích tři hejna.
Pole byla menší a se smíšenými plodinami, plná hmyzu, což byl pro koroptve ráj na zemi. Však jsem také v té době skoro vůbec nepoužíval postřiky proti mandelince bramborové, protože o tu se koroptve samy báječně postaraly. Jenomže tahle moje milovaná pernatá zvěř se zvolna z polí vytrácí podobně jako bažanti. Připočteme-li k tomu suché roky, kdy koroptve i bažanti neměli žádné úkryty, a také neblahé důsledky chemických postřiků, nemůžeme se divit, že dneska nejsou k vidění. Je to velká škoda.

PRVNÍ TĚŽKOSTI
V létě roku 1994 jsem přivezl z Německa starší zemědělské stroje. V tom mi pomohli přátelé z Bavorka – Bauerovi a Schlaudererovi. Pořídil jsem je za mimořádně slušné ceny. Sběrací vůz Lely, jednořádkový kombajn na kukuřici Clas, postřikovač Baywa na dvě stě litrů a obraceč i shrnovač sena Fella – byly spolehlivé mašiny, přesně takové, jaké jsme potřebovali.
Naše dojnice tehdy dávaly dohromady kolem sto dvaceti litrů mléka denně. Z toho jsme měli taky radost, průměrná dojivost patnáct litrů na jednu krávu byla velmi uspokojivá. Dobré byly i výnosy rostlinné výroby. Například u pšenice pětačtyřicet metráků z hektaru a u ječmenu čtyřicet. Hospodařil jsem na svých dvaceti hektarech, dále na dvaceti propachtovaných a na dvou a půl hektaru luk. Otec by snad byl se mnou spokojen, říkal jsem si v duchu.
Jenomže naše sedlácké štěstí netrvalo dlouho. Ten rok na podzim si žena zlomila ruku. Dva měsíce jsem všechno musel dělat sám – dojit místo ní, krmit a pochopitelně jezdit na pole. Ale říkal jsem si: Vydržím to! Dosud jsme byli zvyklí všechny práce dělat sami. Nanejvýš nám pomáhali oba synové, kteří však měli svá povolání. Avšak při jedné z nejnáročnějších žňových prací, jakou je svážení balíkové slámy, jsme se bez pomoci neobešli.
Tady byla užitečná každá ruka. Na poli jsme balíky nakládali na valník, zapojil se i vnuk Lukáš, který popojížděl s traktorem, a doma jsme slámu ukládali do stodoly. Nejvíc mi pomáhali kamarádi z fotbalu – Jarda Chudoba, bratři Hamouzové z Hájku a nesmírně pracovitý pan Šenfeld, velký fanoušek Slavie. Podobně tomu bylo i při sklizni sena. Takovou práci jsme obvykle dělali několik dní od rána do večera. Ovšem když bylo hotovo, stodola plná od podlahy až po střechu a mísily se v ní vůně čerstvého sena a slámy, to byla chvíle, nad kterou každému hospodáři plesá srdce.
Podobnou radost jsme zažívali každé ráno po příchodu do chléva. Všechna zvířata se oddaně dívala, dalo by se říci, že nás zdraví, což byl nádherný pocit. Když jsme si vzpomněli na své začátky před pár lety, bylo to i potvrzení, že tu práci děláme dobře. Vychutnával jsem si každé takové krátké zastavení ve chlévě, kdy bylo poklizeno a nakrmeno, dobytek klidně přežvykoval a vládlo tu téměř ticho. V takové chvíli se v sedlákově mysli rozhostí zvláštní spokojenost. Může si být jist tím, že zvíře se mu vždy odmění svou užitkovostí. Pozná to úplně jednoduše, podle výrazu zvířecích očí, toho moudrého a trpělivého výrazu, které dobře ošetřované zvíře má. Proto rozumný a opravdový hospodář nikdy s dobytkem špatně nezachází.
HOSPODAŘÍME JIŽ JAKO JEDINÍ
Nečekaně krutá zima panovala v roce 1996, kdy vymrzla řepka a bylo jasné, že dá špatný výnos. Jenomže potíží přibývalo. O velikonocích mne postihl těžký revmatismus: tři neděle jsem byl ve stavu nemocných. Zanedlouho jsem utrpěl úraz páteře, po němž jsem nemohl dělat dvě měsíce. A tehdy scházelo opravdu málo, abychom s hospodařením skončili.
V té době nám opět vypomohl opět Šenfeld a byli jsme mu za to moc vděčni. Hospodařili jsme čtvrtým rokem, ta práce se stala naplněním našeho života, byť potíží neubývalo. Nejvíc nás trápily tvrdé ekonomické podmínky. Ceny nafty, hnojiv a postřiků neustále stoupaly, zatímco výkupní ceny obilí i masa nám vůbec nepřály. Říkali jsme si však, že jsme svobodní lidé, pracujeme na svém a podle svého a pokud nás všechno tohle naplňuje štěstím, tak vytrváme. Přitom už jsme zůstali v celých Úhonicích poslední, kdo takto hospodařil.
Josef Kučera, který je starší o tři roky, měl čtyři krávy a jednu prasnici a sedlačil na dvanácti hektarech. Marně však sháněl lidi na pomocné práce, a proto po čtyřech letech skončil.
Petr Kučera, řečený podle stavení Nový, je o hodně mladší než já a zřejmě i proto mu chyběl k sedlačině pevnější vztah. Měl tři krávy a čtyři býky, ale hospodařil tak nějak na koleně. Stále totiž pracoval jako řidič, jak byl zvyklý celý život. Tyhle dvě profese však nešlo dělat najednou. Proto přestal být sedlákem. A přitom tenhle grunt byl kdysi po Roučových druhý největší ve vsi,
Josef Zima, můj kamarád, trochu otálel s restitucí, a proto začal hospodařit později, zaměřil se na chov jatečních býků, ale na všechnu práci byl taky úplně sám. A když šly dolů výkupní ceny masa a přidružily se ještě jeho zdravotní trable, nedivím se, že toho nechal.
PAMÁTKA PO MISTRU BARTOŠOVI
Když 30. dubna 1997 přiletěly do našeho chléva jako každý rok vlaštovky, zrovna jsem se starším synem Jindrou usazoval na velký lipový špalek velkou kovadlinu. Jednak jsme ji potřebovali, i když ne na výrobu podkov, a jednak je památkou na znamenitého člověka. Od té doby stojí na dvoře před naší dílnou.
"U vás, pane Hašek, bude využitá. Z toho mám radost!" říkala paní Bartošová, vdova po úhonickém kováři, když jsme k ní pro kovadlinu přijeli. Pan Bartoš byl už sedm let po smrti. Byl to přímý a charakterní člověk, z dětství mám na něj ty nejlepší vzpomínky. Komunisty neměl v lásce a nebál se jim to říkat do očí. Proto jsem byl rád, že se dožil převratu v listopadu 1989.
Z té jeho kovadliny mám velkou radost. Není lecjaká a obyčejná. Pamatuje totiž doby, kdy bylo v obci dohromady přes pětačtyřicet párů koní. A to se na ní vykovalo nějakých podkov!
LOUČENÍ S OBRYŇKOU
Přesně 17. listopadu 1997 jsme přestávali dodávat mléko do Trojské mlékárny. Důvod byl prostý: platili nám málo a ještě se čtvrtletním zpožděním. Od toho dne jsme měli jen čtyři dojnice, ty úplně nejmladší, a mléko jsme prodávali pouze lidem z vesnice. Proto jsme se zanedlouho loučili s naší oblíbenkyní Obryňkou. Byla hodná a měli jsme ji moc rádi, jenomže byla nejstarší, již asi patnáctiletá, zkrátka přišel její čas.
Bylo to smutné loučení. Když pro ni přijelo auto z jatek v Chrášťanech, jako by cosi tušila. Vůbec se jí nechtělo vyjít na dvůr. Jel jsem pak na jatka schválně až hodinu po jejím odvozu a doufal, že už to bude mít holka za sebou. Tam jsem se ještě schválně zdržel v účtárně, ale při odchodu mi to nedalo a podíval jsem se na rampu. Černobílá Obryňka tam ještě stála. Bylo skoro poledne, jasný podzimní den, slunce svítilo, a když jsem na ni promluvil, přišla ke mně, dívala se svýma velkýma očima a olizovala mi ruku. Napadlo mě jediné: děkuje mi za hezké zacházení na našem statku. V tu chvíli jsem se rozplakal.
NEJZÁKEŘNĚJŠÍ RÁNA OSUDU
Moje maminka zemřela stářím jako dvaaosmdesátiletá v roce 1994, žila s námi pětatřicet let, ale dožívala v domově důchodců ve Smečně. Sama tam chtěla, marně jsme ji přemlouvali, ať si to dobře rozmyslí. Jediná dcera sedláka Dvorského z Jenče absolvovala v mládí dvě školy pro hospodyně – ve Slaném a dokonce ve Velkém Meziřičí; proč až tak daleko, nevím. Tam se naučila výtečně vařit a zejména péci dorty, ty byly přímo její specialitou.
Otce poznala na plese v Dušníkách a před svatbou se romanticky scházeli u známé Jenečské lípy. Milovala knihy, opery i operety, byla krásná a jako dítě pamatuji, že se elegantně oblékala. Otce přežila o dvacet let. Rozmlouvala nám návrat k sedlačení, ale o to větší měla radost, když se nám práce dařila. Matčina smrt byla pro nás bolestná, ale na druhou stranu jsme byli na její skon připraveni. Ona si totiž chuděrka dlouhá léta namlouvala, že má rakovinu, nenechala si to vymluvit ani lékaři, a tím se nesmírně trápila. Přitom tuhle zlou nemoc, jak se ukázalo, neměla.
Zato náhlé úmrtí mé milované ženy bylo tou nejkrutější ranou osudu, jaká mne potkala.
„Ivuško, jdeme do chléva,“ řekl jsem ráno, onoho 23. července 2000.
Neodpověděla. Smrt ji zastihla ve spánku. Infarkt myokardu, konstatovali lékaři. Jaký to paradox, nikdy v životě si na srdce nestěžovala. Jedenašedesát let, cožpak to je nějaký věk! Po obnově statku jsme spolu hospodařili téměř deset let, byly to nejkrásnější roky našeho manželství. Odešla po třiceti letech práce v účtárně na statek, kde se naučila dojit a ošetřovat mléko, kde byla šťastná jako selka ve svém. Není pravda, jak mnozí říkali, že se předřela. K žádné těžké práci bych ji nepustil.
Přinesla na náš statek pohodu a klid, vytvářela rodinnou soudržnost. Já byl spíš pruďas, přece jen s trochou genů po strýci Gustovi, a ona mě dokázala zklidnit. Vždy jsem se mohl na ni stoprocentně spolehnout. Když jsem rok pracoval v Africe, obětavě se starala o mou nemocnou matku. Po příchodu ze zaměstnání měla ještě druhou směnu v péči o domácí zvířectvo, ovce, vepříka a drobnou havěť. Všechno zvládala se svým klidným a laskavým úsměvem. Odešla, ale její duch žije ve statku stále. Je tu i prostřednictvím našich dvou synů, které dobře vychovala.
Vánoce toho roku byly moc smutné. Přemýšlel jsem o tom, co bude dál. Práce mě bavila a udržovala při síle, ale zároveň jsem se sám sebe ptal: Je mi šestašedesát, jak dlouho ještě vydržím dělat tuhle práci? Odpovědět jsem si však nedokázal.

SMUTNÉ JSOU PRÁZDNÉ CHLÉVY
 

Mánička a Bobeček, dvě poslední dojnice. Smutné bylo jejich poslední dojení.I po smrti milované Ivušky jsem nepřestával hospodařit a pečovat o čtyři krávy, dvě jalovice, čtyři býčky a dvě prasnice. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že naše chlévy budou zase prázdné.
Nakonec se nedalo nic dělat a došlo k tomu před dvěma lety. Loučení s posledními dvěma dojnicemi  – Máničkou a Bobečkem bylo smutné. Za žádnou cenu bych je neprodal na jatka. Koupil je pan Srba z Číčovic a mě moc těšilo, že se u něj mají dobře. Když jsem je za dva týdny navštívil, obě mne poznaly po hlase.
Poslední kus, jalovičku Julinku, jsem prodal panu Horešovskému do Hostouně. I tu navštěvuji, když jedu kolem. Pase se tam s několika volně ustájenými kravami a je spokojená. Prázdný chlév je nejsmutnějším místem na každém statku. Na našem obzvlášť. Při každé cestě chlévem – a chodím tudy denně na zahradu – mi automaticky v mysli naskočí Nízké výkupní ceny mlýkáren přinutily sedláka Haška ker snižování počtu dojnic, až v roce 2002 prodal poslední dvě krávy a po nich i jalovičku Julinku. Prázdné chlévy byly nejsmutnějším místem na statku.jména: Obryňka, Betynka, Malá, Lady, Lucinka, Boženka, Mánička, Bobeček, Julinka… Jak tu stály a točily se za mnou hlavami.
Často si proto vzpomenu na Bavorsko, kde středně velkých či malých statků jsou na vesnicích desítky a ve všech mají dobytek. U nás tomu tak není z prostého důvodu: výkupní ceny mléka a masa jsou strašlivě nízké a náklady naproti tomu příliš vysoké.
Proto když jedu krajinou například kolem Dobrovíze a vidím pole s vojtěškou, jetelem či kukuřicí, říkám si: Výborně, aspoň tady ještě pár sedláků chová krávy.
Jde o to, že volně se pasoucí dobytek je vlastně jakousi přírodní sekačkou trávy. A jestliže od roku 1990 do současnosti klesly u nás počty skotu o šedesát procent, tahle „přírodní sekačka“ seká mnohem méně, což podle odborníků působí vážné ekologické problémy. Především se přemnoží různé druhy plevele, jež škodlivě zamoří zemědělskou půdu mnoho kilometrů daleko. Marná sláva, krajina potřebuje svou údržbu a na to by se mělo myslet dřív, než bude pozdě.
KONČÍ SENOSEČ NA KAČÁKU?
Při dobrém počasí si troufnu sám sklidit seno ze dvou hektarů. Na tuhle práci jsem se vždycky moc těšil. Dneska, kdy se seno nekupí, ale nechává schnout v řadách, stačí louku přejet sběrákem, ten shrabe a naloží tu voňavou nádheru do klece za traktorem a je hotovo.
Sklizeň sena z našich luk ohrožuje zhruba jednou za pět šest let rozvodnění Kačáku. Buď se zvedne jeho hladina dlouhými dešti anebo prudkým lijákem po bouřce. Před pár roky jsme už jeli se sběrákem pro seno, ale nedojeli. Bouřka byla rychlejší. První louku jsme stačili odvézt, ale tu druhou nám voda spláchla. To se stává, s tím se musí počítat.
Dneska je mi ale smutno, když si uvědomím, že z Úhonic jsem už taky poslední hospodář, který seče louky v tomhle nádherném údolí. Kromě mne to dělají jen dva sedláci z Nenačovic a jeden ze Ptic. Ostatní majitelé nechávají louky ležet ladem. Jakmile se to stane, louka začne zarůstat plevelem, a to je špatně. K tomu došlo na sousedním pozemku. Během několika let tam vyrostla houština šípkových keřů. 
Na senoseč jsem se vždy moc těšil, ale letos poprvé váhám, jestli se do ní pustím. Když nemám krávy, není pro koho sušit seno. Je mi to líto, protože na našich lukách byla vždy kvalitní píce. Kdyby si je chtěl aspoň někdo pronajmout. A tak váhám. Mám ještě letos louky posekat, seno usušit, odvézt a uskladnit? Mám to udělat jen tak, pro vlastní potěšení? Ale protože jsem tuhle práci měl vždycky rád, asi to letos takhle dopadne. Možná naposledy.
POSLEDNÍ PRASNICE VE VSI
V časech socialismu se v každém druhém úhonickém domě chovalo prasátko pro vlastní užitek. Když jsem pak začal hospodařit, dlouho jsem prodával selata od našich tří prasnic lidem v obci i v širém okolí. Byl o ně opravdu velký zájem. Jenomže letos máme letopočet 2004 a všechno je jinak. V našem chlívku žije poslední vepř z celých Úhonic. Jinak je lidé už nechovají. Dá to moc starostí a práce, musíte mlít šrot, dělat krmení. V supermarketu se vepřové pořídí mnohem snadněji.
Přesto si hýčkám báječnou prasnici Luisu, tu bezproblémovou prasečí mámu, jakou jsem ještě nikdy neměl. Dala mi dosud deset vrhů selat. Nevím, jak dlouho si ji ještě nechám. Nejspíš do té doby, dokud si známí budou u mne objednávat selata na hostiny. Například hasiči nebo fotbalisti.
Luisa, poslední vepř v naší kdysi sedlácké vsi, by tak vlastně mohla – s trochou nadsázky – vstoupit do dějin, skoro jako poslední tetřev hlušec ulovený v roce 1939 na Korunním plácku.

PŘÍBĚH VĚČNÉHO CHLAPCE V MILOVANÉM LESE
Les ho vždy vítal majestátně vznešený v celé své kráse. On ho tak pokaždé viděl, a proto do jeho stínů vstupoval s úctou k lesním tajemstvím. Tak to vnímal jako dítě a tak to vnímá i dnes, se sedmým křížkem na krku, jako čtenář milující postřehy velkého znalce přírody, šumavského spisovatele Jana Vrby.
Nejspíš to začalo tenkrát v červnu před mnoha lety.
Bylo mu asi devět let a dostal úkol. Donést svačinu tátovi a panu Machulkovi na luka u Kačáku. Mohl jet na kole, dorazil by na místo bez námahy za čtvrt hodiny. Nemusel by skoro ani šlápnout do pedálů, cesta vede z kopce. Ale bylo krásné ráno a on se proto rozhodl, že půjde pěšky a oklikou. Nevadilo mu nést těžký batoh s jídlem a pitím na nepříliš mohutných klukovských zádech a kráčet přes Kost, Liščí díry a Okrouhlík.
V půli cesty se zastavil v mohutném borovém lese u největšího stromu, na němž visel svatý obrázek. Tady se zaposlouchal do hudby lesa. To už bylo po deváté hodině, slunce začínalo hřát, hladilo ranní rosu a ze všech stran byl slyšet ptačí zpěv. Jestli se něčemu říká rajská hudba, jak čítával v knížkách, tak je to asi tohle, pomyslel si.
Když pomalu přicházel k Bábině rokli, zůstal náhle stát jako solný sloup. Na menší pasece, asi jen dvacet kroků od něho stála srna se dvěma nanejvýš týden starými srnčaty. Hlavu měla odvrácenou od směru jeho příchodu, takže ho neviděla. Obě mláďata dychtivě sála její mléko. Vanul příhodný vítr, směrem k němu, tudíž rodinka ho nemohla ucítit. Znehybněl jako socha, sotva dýchal a jen vychutnával ten nádherný obraz. Trval minutu? Nebo dvě? Na to teď nemyslel. Spíš se snažil ani trochu nepohnout a nevyplašit zvířata.
Po chvíli srna důstojně vykročila do nízkých houštin, srnčata vyrazila za ní, až mu všichni zmizeli z očí.
Když svůj zážitek líčil mnoha slovy za půl hodiny otci, ten se jen usmíval, neboť znal jeho klukovskou duši. Tehdy se v mysli udýchaného vypravěče zrodilo přání, že bude lesníkem. Tohle mu ale otec rozmluvil.
„Ty přece budeš sedlákem, to znamená, že se staneš myslivcem ve své honitbě, jako jsem jím já!“ řekl. On jeho slovům, pravda, moc nerozuměl a nějaký rok ho to trápilo. Dneska je však tím myslivcem přesně v duchu otcových slov.
Má svůj kus nebo spíš kousek lesa, čtvrt hektaru, „U Haškovic viničky“ se tam říká. Přichází sem, když má horší náladu nebo chce něco promyslet. Usedá pod vysokou borovicí, která pamatuje dědečka Bohumila. Slabou půlhodinku cesty od domova a stejně tak daleko od milovaného Korunního plácku.
A pár kroků od míst, kde začínala houbová naleziště paní Andělové. Ví, že les není stejný, že roste, ale roste tak zvolna a nepostřehnutelně, až to vypadá, že se nemění. Ví také, že je lákavé podlehnout této iluzi, a tak si dokonce myslet, že se v neměnícím lese může zastavit čas. To by pak náhle proti němu mohl vyjít odněkud táta se svou lancasterkou přes rameno. A nechodil snad otec po stejných cestách a cestičkách, jako dnes chodí on? Co všechno by mu dneska chtěl říct a na co všechno by se uměl zeptat.
A tak sedí, čeká, slunce svítí a rajská ptačí hudba zní, jen ten táta nejde.
V prvním roce hospodaření vyčistil les od nepořádků za celou tu dobu, kdy v něm byl pánem někdo jiný, ale to už je pryč. Nechce měnit podobu lesa, ale protože ví, že to ani není možné, s velkým potěšením a vzrušením vysazuje mladé smrky a borovice. Hajný ho sice před borovicemi varoval, ale on ho neposlechl a udělal dobře. Za pět let vyrostly do čtyřmetrové výšky. Když se dnes na ně se zalíbením dívá, náhle má pocit, že tu stály vždycky..
Budou kolem nich jednou jako on chodit i jeho dva synové? Koho se však na tohle zeptat? A otázek by měl víc. Třeba když se letos blížilo jaro a už tolik nemrzlo, najednou objevil cestou do lesa v jabloňové aleji hejna kosů. Kde byli při velkých mrazech? Kam se schovali? Že by přezimovali v hustém lese, kde je tepleji? Kdo mu na tyhle otázky odpoví? Určitě by to věděl hajný Bureš. Kdyby tak toho mohl dneska potkat.
Les ho vždy vítal majestátně vznešený v celé své kráse. Tak ho pokaždé viděl, a proto do jeho stínů vstupoval s úctou k lesním tajemstvím. A vstupuje tak do něj takřka denně i nyní. Se sedmým křížkem na krku a s očekáváním podobného zážitku jako tenkrát před mnoha lety v Bábině rokli. 
Pokračování...

Další díly najdete zde


Knihu
OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON
vydalo v roce 2004
nakladatelství Riopress Praha

Copyright © z archívu Jindřicha Haška

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 01. 2009.