Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (3)
Rubrika: Publicistika – Historie
OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (3) |
ZLOČINY VE JMÉNU LIDU (1946-1952) Po druhé světové válce a šesti letech německé okupace trvá jen krátce radost z mírového života v osvobozené vlasti. Všechno se začíná měnit po volbách v květnu 1946. Vyhrává je Komunistická strana Československa, když dostala přes čtyřicet procent hlasů, a nastupuje do útoku. Ten vyvrcholí v únoru 1948 politickým pučem. Na dlouhých čtyřicet let to znamená konec demokracie v zemi. Tohle však nemůže tušit hospodář Jindřich Hašek. Ještě ne čtyřicetiletý sedlák si bere po válce úvěr a přestaví chlévy a stodoly. Jak ho může napadnout, že sotva dluh splatí, přijdou do jeho statku tři komunisté a jménem lidu mu jej zabaví. A podobný osud potká statisíce českých rolníků. Sedlák Hašek se stává z donucení horníkem, jeho syn Jindřich ještě studuje rolnickou školu, ale netuší, že maturitu nesloží. Protože je synem kulaka. NĚMECKÝ ZAJATEC FRANZ Někdy v září pětačtyřicátého roku jsme dostali do statku na výpomoc německého válečného zajatce. Asi čtyřicetiletý Franz Jany byl obyčejný voják Wehrmachtu. Pocházel z obce Člunek u Jindřichova Hradce. Němci ho povolali do armády, bojoval na ruské frontě a teď byl šťastný, že všechny válečné útrapy ve zdraví přežil. Pracoval svědomitě, dobře jezdil s koňmi, uměl česky a po večerech nám vyprávěl o strašlivých poměrech v Sovětském svazu. Otec říkal, že něco podobného slyšel o Rusku již před dvaceti lety od našich legionářů. Franz byl slušný člověk. V tomhle jsme měli velké štěstí, protože třeba do statku Příhodových, od nás naproti přes náves, přidělili bývalého esesáka. Ten se tvářil, jako by Německo vůbec válku neprohrálo, odmítal pracovat a ke všemu ještě Příhodovým vyhrožoval, takže z něj šel strach. Franz Jany se po odpracování jednoho roku mohl vrátit domů, do Člunku. Protože byl opravdu fajn, otec ho odvezl autem. Od svého bratra Bohumila si půjčil Škodu Popular. Když se vrátil, vyprávěl o dojemném shledání Franze s manželkou a třemi dcerami. Jeho paní byla prý tak šťastná, že našemu otci chtěla líbat ruce, což jí samozřejmě nedovolil. OPĚT V SOKOLE A V JUNÁKU Po válce jsme zase mohli cvičit v Sokole a chodit na schůzky Junáka. Pan Antonín Kaprál a jeho syn Tonda, který byl asi o deset let starší než já, vedli dvakrát týdně cvičení v hostinci Na Staré. Chtěli jsme umět to, co dokázal Tonda zacvičit na nářadí. Se Sokolem jsme taky vyráželi v neděli na výpravy do lesů. Když potom jeli úhoničtí Sokolové na slet do Prahy, komunisté předvolali Tondu na MNV a chtěli mu udílet rady, protože se báli politických demnostrací. „A budete se tam dobře chovat!“ začali zostra. „Budeme se chovat, jako se Sokolové vždycky na sletech chovali!“ odpověděl klidně, otočil se a odešel. I tohle mu zakrátko připočetli, když narukoval k pétépákům. V Junáku už byla družina lišek, a tak jsme my založili družinu jelenů. Vedl nás Míla Bubník, který se v Úhonicích učil u Nejedlých krejčím. Pocházel z chudé rodiny a my ho zbožňovali, protože ovládal všechny sporty, a přestože byl asi o šest let starší, jednal s námi jako se svými vrstevníky, to klukům vždy imponuje. Zanedlouho jsem dostal nápad – založíme Čtenářský klub Jaroslava Foglara. Muselo nás být pět, což nebyl problém, pět kluků jsem sehnal hned. Vymyslel jsem klubu název Hoši od Modrého vrchu, přihlášku jsme poslali do redakce časopisu Vpřed a za týden nám přišla legitimace s číslem 4 340. považovali jsme ji za velkou svátost a dodneška ji mám schovanou. V klukovských letech jsme byli uchváceni kamarádstvím, romantikou a touhou po dobrodružství. Tohle všechno jsme zažívali v Junáku. Teprve v dospělosti jsem však pochopil význam této organizace při výchově mládeže v onom kritickém věku mezi deseti a patnácti lety, kdy se vytváří charakter člověka. Spisovatel Foglar ovlivnil úžasným způsobem několik generací, ale když přišel k moci komunismus, jeho jméno se ocitlo na indexu. Byl skvělý pedagog a tvůrce originální výchovné metody. Lze o něm mluvit jako o novodobém Komenském, jehož význam nebyl zatím doceněn. NÁVŠTĚVA ÚHONICKÝCH RODIN V POHRANIČÍ Po odsunu Němců ze Sudet bylo v pohraničí hodně volných statků a polí. Lidé z vnitrozemí zde mohli hned hospodařit. Z Úhonic měly tu odvahu tři rodiny – Procházkových, Pientových a Malých. Všechny jsem znal. Muži jezdili u sedláků s koňmi a ženy dojily na statcích krávy. Otec si na ně vzpomněl, když byla moje malá sestra Alena v sedmačtyřicátém na léčení v Lázních Teplice-Šanov. Tehdy jsme se za ní vypravili v autě strýce Bohumila. „Úhoničáci hospodaří v Zaječicích u Mostu, to je při cestě,“ řekl otec. Úplně zachovalá a dosti rozlehlá obec ležela v pěkné krajině na mírném svahu pod lesem. Polovina statků a domků zela prázdnotou, takže nám nějakou chvíli trvalo, než jsme bývalé krajany našli. Návštěva je překvapila, pohostili nás, provedli staveními, ale hlavně se ptali, co je v Úhonicích nového. Tam přece byli doma. Oči jim zářily, všechno je zajímalo. Když však po chvíli vyprávěli o sobě, jejich pohledy pohasly. „Dostali jsme každá rodina asi třicet hektarů polí, kus lesa a dva páry pěkných koní, ale nejsou tu lidi, co by nám pomohli. Děláme, co můžeme, snažíme se, ovšem je to na nás moc práce, asi to budeme muset vzdát. Taky nemáme zkušenosti. Teprve teď vidíme, že ono to není jen tak, mít statek a hospodařit!“ říkali. Když se s námi loučili, měli slzy v očích. Popřáli jsme jim hodně štěstí a vytrvalosti, ale už nikdy později jsme o nich neslyšeli. Cestou domů jsme probírali jejich situaci. „To je tak, v Úhonicích pracovali u sedláků, a když si udělali svoje, měli klid. Žádné starosti je netrápily. Byli zvyklí hodně dělat, to ano, ale neumějí statek řídit. Není divu, nikdy to nedělali. Teď jsou na tom ve vylidněném pohraničí opravdu zle“, komentoval otec jejich situaci. Ve zšeřelé a plně obsazené Škodě Popular, kterou jsme se vraceli po staré teplické silnici k Praze, nikoho v tu chvíli nenapadlo, že za pár let všechny těžkosti, o nichž je řeč, budou úplně nicotné a zcela vyblednou ve světle kolektivizace vesnice. ZÁZRAČNÁ PANÍ ANDĚLOVÁ Při žních jsem měl jako kluk své úkoly a povinnosti, které za mě nikdo neudělal. Vozil jsem třeba na kole svačiny lidem na pole. Do nosiče jsem narovnal chleby, co připravila matka, cestou jsem se stavil v hospodě, kde mi do velké mosazné bandasky načepovali sedm litrů piva a hodili kus ledu. Tehdy se točilo tak zvané obyčejné, takže žencům po něm nemalátněly údy; teprve později se zavedla desítka či dvanáctka. Než jsem dojel na pole, bylo to někdy pár kilometrů, led roztál a pivo mělo ideálně osvěžující teplotu. To, že jsem kydal hnůj a dával koním žrádlo, bylo samozřejmostí. Další mou žňovou povinností bylo asi od deseti let sedávat na samovazači. Měli jsme výtečný stroj od jičínské firmy Knotek, na něm jsem sledoval, jestli se netrhají provázky při vázání snopů. O žních jsem často záviděl klukům z chalup, kteří se mohli celé dny o prázdninách koupat, zatímco já musel nejdříve splnit své povinnosti a teprve pak mohl k rybníku či na lov pstruhů. „Jindro, tohle tě nesmí mrzet, uvědom si, že jsi sedlák a jednou budeš hospodařit místo mě,“ vysvětlil mi otec. Žně trvaly kolem šesti týdnů, a když se obilí svezlo do statků, sedláci losovali v hospodě, v jakém pořadí budou mlátit. Vlastnili totiž společně mlátičku, která měla zpočátku pohon na páru, takže se k ní ještě přistavoval parní kotel. Ústřední postavou při mlácení obilí v Úhonicích byla řadu let paní Marie Andělová, před níž ještě dneska smekám. Stála na konci řetězu lidí, co podávali snopy do stodoly k mlátiče. Když snop doputoval k ní, mistrovsky ho rozprostřela, aby klasy padaly do mlátičky, jak to jen nejlíp šlo. Měla na to svůj nenapodobitelný grif. Ve vsi byly ještě dvě ženy, co dělaly totéž, ale Andělce, jak se jí říkalo, se nemohly rovnat. Chalupnice Andělka byla menší, podsaditá, ale úžasně pracovitá a velká dobračka. Neměla lehký život, pracovala u sedláků a starala se o manžela, z něhož zával v nučických dolech udělal těžkého invalidu. Já ji ale jako kluk uznával hlavně kvůli tomu, že byla nejlepším houbařem v Úhonicích. Když totiž houby nerostly a nikde člověk nezavadil ani o prašivku, ona nosila z lesa bílé hřiby a usmívala se. nešlo mi to do hlavy, trápilo mě to, až jsem se – přiznávám – snížil ke lsti, za níž by mě pan Foglar nepochválil. Jednou v létě jsem si nařídil budíka na půl čtvrtou, byla ještě tma, abych mohl skrytě sledovat Andělku, jak vychází z chalupy a míří do lesa. Byl jsem jí opatrně v patách a plížil se jako indiánský zvěd. Srdce mi zpočátku bušilo až v krku. Začala v lese Na kosti, pak přešla do smíšeného lesa Na skalce, prošla dubinou Na močálech, kde rostly křemenáče jako palice. Tady se otočila a vracela se přes Lesárnu. Myslím, že o mém stopování nevěděla. Z úspěšné houbařské vycházky přišla domů po šesté hodině a hned pospíchala dojit k sedlákovi. Skvělý pracant, zázračná houbařka a nezapomenutelná úhonická postava, to byla paní Andělová. HÁJOVNA NA MODRÉM VRCHU Hajný František Bureš patřil k lidem, kteří mě v životě hodně ovlivnili. Rtuťovitého chlapíka menší postavy kdekdo respektoval. V lese měl pořádek, nikdo se tam neodvážil ukrást ani poleno. Když přišel do hospody, byl veselý a společenský. Pocházel od Milevska, vyrůstal v hájovně a hodně se naučil od svého otce. V tom chudém kraji bylo habaděj pytláků, chudina si musela nějak přilepšovat a jeho tatík vedl s pytláky boje. Pan Bureš o tom uměl báječně vyprávět a já zase tyhle historky zbožňoval; asi jako četbu Mladého hlasatele. Když jsem se s ním skamarádil, moc jsem si toho vážil. Při Burešově vyprávění jsem často ztrácel pojem o čase, takže několikrát jsem se z hájovny, jež ležela tři kilometry od vsi, vracel domů před půlnocí. „Co ti ten hajnej pořád může vykládat?“ divil se otec, když mi chodíval v noci naproti. Jednou, bylo to v lednu sedmačtyřicátého roku, mi hajný Bureš vzkázal, že potřebuje pomocníka na lov lišek. Toť se ví, pro mne to byla zábava jako hrom. „Jindro, objevil jsem několik lišek v Jezevčích děrách. Půjdeme na ně!“ řekl, když jsem se objevil v hájovně na Modrém vrchu. To je nejvyšší bod v okolí Úhonic. Hajný tam žil se ženou a čtyřmi dětmi, měli několik malých políček a drželi dvě krávy. Zpráva mě potěšila, ale dva jezevčíky Myšičku a Kočičku přímo nadchla. Jakmile jejich pán pronesl slovo „liška“, okamžitě začali bojovně štěkat. Nebylo nejmenších pochyb o tom, že mu rozuměli. Tu zimu napadlo hodně sněhu, proto jsem oba psy nesl v hajného ruksaku. Jezevčí díry byly od hájovny tři kilometry daleko, to by se krátkonozí psíci hodně unavili. Vyrazili jsme ve čtyřech – hajný, dva střelci a já. Cestou mě počalo něco na zádech hřát. Samozřejmě, oba jezevčíci se počurali. Tak jsme se zasmáli a šli dál. Můj kabát zůstal naštěstí suchý. Na Jezevčích děrách, což byla hodně příkrá stráň, měli být podle hajného tři dospělé lišky. Proti nim teď stáli tři střelci. Když se rozestavěli podle Burešova plánu, nedočkaví psi se vrhli do nor. Sledoval jsem všechno se zatajeným dechem. Jezevčíci rychle zmizeli pod zemí, jejich štěkot byl chvílemi hodně slyšet, aby vzápětí umlkal. Jinak se asi pět minut nic nedělo, střelci stáli připraveni na svých místech a čekali. Až náhle z jedné nory vyběhla obrovská liška, jak se pak ukázalo, lišák. Nádherné zvíře vyrazilo přímo proti hajnému, který vystřelil a nechybil. Lov začal dobře a podle zvuků vycházejících z nor se dalo soudit, že boje jsou úporné. Jenomže lišky se jen tak nevzdávaly. Asi po čtvrthodině se náhle vypotácela z nory Myšička. Táhla za sebou natrženou nohu, krvácela z mnoha ran na hlavě a byla zcela vyčerpaná. Obvázali jsme jí rány kapesníky a přikryli dekou z batohu. Osamocená Kočička pokračovala v boji, ale podle zvuků čím dál méně slyšitelných to s ní nevypadalo dobře. A po chvíli se z nory neozývalo už nic. Hajný marně co chvíli do nory na Kočičku volal. Žádná odpověď nepřicházela. Bylo jasné, že v tuto chvíli se pro její záchranu nedá udělat vůbec nic. Bylo by totiž pošetilé kopat v mrazu a hlubokém sněhu mezi kořeny a velkými balvany. Labyrint chodeb byl nedobytný. Hajný rozdělal oheň, kolem něhož jsme podupávali, hřáli se a čekali. Čas od času někdo zavolal do nory: „Kočičkóó!“ volání však zůstalo bez odezvy. V duchu jsme se s ní už rozloučili, ale ona se náhle po dvou hodinách čekání těžce vyškrábala z nory. Plazila se a těžce dýchala, chudinka. Krvácela z hlavy, čenichu a obou předních nohou, na které se bolestí nemohla postavit. Obvázali jsme ji zbylými kapesníky, co jsme našli po kapsách, a vyrazili na cestu do hájovny. Lov sice nedopadl nejlíp, ale pan Bureš byl šťastný, že nepřišel o své dva pomocníky. Sám nesl těžce zbídačenou Kočičku a já měl v náručí o něco méně postiženou Myšičku. „Byly jste, holky, statečný. Bojovaly jste s velikou přesilou. V norách nebyly jen lišky, ale taky jezevec. Poznal jsem to podle jeho chlupů, které zůstaly na vaší srsti. Ten má v čelistech děsnou sílu, nemusely jste to přežít,“ chválil je cestou hajný. Kočička a Myšička koukaly svýma velkýma a chytrýma očima, jako by rozuměly. Když jsem přišel do hájovny za dva týdny, vítaly mne veselým štěkotem už úplně zdravé. Možná je napadlo, že zase vyrazíme na Jezevčí díry. Pamatuji, jak za hajného Bureše panoval v lese dokonalý pořádek. Byl jsem sice ještě kluk, ale protože jsem chtěl být lesníkem, věděl jsem, o co jde. Vzorně udržovaný byl třeba tak zvaný kopaný chodníček, asi čtyřicet centimetrů široký, jenž se zařezával do strmého svahu po celé délce lesního masívu Velký modrý. Byla to taková teráska, po níž se hajnému dobře chodilo, nesjížděl ze stráně. Každých zhruba čtyři sta metrů byl na chodníčku sklopec, past na škodnou. Tyhle dřevěné klece měly uvnitř návnady, kus masa nebo mrtvého holuba. V nich za rok skončilo dvacet lišek, patnáct kun a čtyři jezevci. Za jejich kožešiny utržil hajný slušné peníze. MYSLIVEC ZABLOUDIL DO TANEČNÍCH Jako patnáctiletý jsem se poprvé oholil vlastní čepelkou a vstoupil do velkého světa mužů. Jeho součástí byly i taneční kurzy. S kamarády z Úhonic jsme pronikali do tajů waltzu či foxtrotu v Dušníkách a tady se v místní sokolovně konalo i finále. Věneček nebo možná šátečkový večírek, tak nějak se tomu říkalo. Už přesně nevím a ani to není podstatné. Můj problém totiž spočíval v něčem jiném a byl opravdu vážný. „Mami, na to zakončení tanečních musí kluci přijít v tmavých šatech. Máme vůbec doma nějaký takový oblek?“ ptal jsem se. „Buď klidný. To víš, že ho budeš mít. Je tu po dědečkovi zelený oblek z pravé anglické látky,“ odpověděla matka. „Mami, proboha, zelený ne! Musí být tmavý! Všichni kluci takový mají,“ zděsil jsem se. „Neboj se, je tmavozelený, z perfektní anglické látky. Takovou kvalitu těžko někdo z kluků bude mít. To si piš!“ Bylo jasné, že nemám na vybranou. Kostky jsou vrženy, řekl jsem si v duchu. Když jsem si oblek zkusil, sako sedělo, ale vznikla další potíž – nebylo dvouřadové, jak velela móda. Ach jo, další problém, vzdychl jsem a raději už mlčel. Kalhoty byly o něco delší, ale maminka sedla k šicímu stroji a snadno je zkrátila. Do Dušník jsou od nás tři kilometry, chodilo se pěšky, po cestě mi ještě bylo hej, ale když jsem si v šatně sokolovny svlékl kabát, viděl jsem, že je zle. Všichni tanečníci vkráčeli do sálu v tmavých dvouřadových oblecích, pouze jeden v trochu světlejším kvádru, ale jen já jediný v zeleném. Bylo mi hrozně. Myslivecký mládenec zabloudil omylem do tanečních, blesklo mi hlavou. Naštěstí jsem se dostal rychle do víru tance, v němž můj silný pocit méněcennosti zvolna mizel. Pomohla mi v tom i krásná blondýnka Alice Kušková, které můj myslivecký stejnokroj zřejmě nevadil, soudě aspoň podle toho, jak byla milá. Mohla si ale taky všimnout, jak jsem zaražený, a tak mě chtěla dobračka potěšit. Kdo ví. Přesto mě tenhle zážitek dlouho strašil ve snech. Pocházel jsem sice z velkého statku, ale to neznamenalo, že jsem měl všechno, na co jsem si vzpomněl. Většina statků a rolnických usedlostí bývala totiž často zadlužena, a proto se každá koruna v ruce sedláků setsakramentsky obracela, než se utratila. KDO JE KULAK, NEBOLI VESNICKÝ BOHÁČ? Komunistický boj o získání venkova začal v dubnu 1947 projevem ministra zemědělství Júlia Ďuriše. V něm kromě jiného prohlásil, že „je nutné vykoupení půdy nad padesát hektarů a její přerozdělení malým zemědělcům!“ Nechtěl však popudit střední rolníky, jejichž hlasy KSČ potřebovala, a tak slíbil ústavně zajistit vlastnictví půdy do padesáti hektarů. „Tím skončí zneklidňování, že chceme dělat kolchozy a sovchozy,“ řekl doslova, přičemž se zakrátko ukázalo, že vědomě lhal. V létě roku 1947 postihlo republiku nebývalé sucho, které pro zemědělce znamenalo pohromu. Ministr výživy Václav Majer, člen sociálnědemokratické strany, navrhl zvýšení výkupních cen obilí, aby se alespoň částečně snížily ztráty rolníků. KSČ však návrh zamítla. Potřebovala stupňovat politické napětí v zemi, a proto místo vyšších cen vyrukovala s takzvanou milionářskou dávkou. O co šlo? Zdanění asi pětatřiceti tisíc milionářů v tehdejším Československu mělo přinést finanční prostředky na pomoc suchem postižených rolníků. V září 1947 nekomunistické strany a vláda tento návrh komunistů zamítly, ale komunistickými sliby opojená společnost začala návrh podporovat, až byl v říjnu přijat. Vzápětí přišla KSČ s trumfem, jejž náležitě propagandisticky využila: Sovětský svaz dodá Československu 600 tisíc tun obilí a pokryje tak čtyřicet procent naší spotřeby chlebového obilí. „Bratr z Východu pomohl. Přítel se pozná v nouzi.“ - psalo Rudé právo. Jak dojemné a hlavně rafinované to bylo. Tehdy komunisté jasně vedli v počtu členů strany – 1 281 000. následovali národní socialisté s 562 422, sociální demokraté s 363 735 a lidovci s 350 000 členy. KSČ dobře rozehrála nástup k boji o převzetí moci, k němuž došlo 25. února 1948. po něm jí v socializaci vesnice nemohlo už nic zabránit. V březnu 1948 odhlasovali komunisté pozemkovou reformu statků o větší rozloze, než je padesát hektarů. Ve skutečnosti však reformě podlehla i hospodářství menší. Rok po únorovém puči, hrdě nazývaném vítězstvím pracujícího lidu, 23. února 1949 vydala vláda Zákon o Jednotných zemědělských družstvech. Jinak řečeno normu o likvidaci soukromě hospodařícího rolníka. „Musíme pro socialismus získat vesnici, malého a středního rolníka, a izolovat vesnického boháče, kulaka!“ řekl v květnu 1949 na IX. Sjezdu KSČ prezident Klement Gottwald. „Kulak“... jak jsme tohle slovo doma nesnášeli. Komunisty bylo přejato z ruštiny, která se začala servilně učit na československých školách. V překladu má slovo mnoho významů – vesnický boháč, skrblík, držgrešle, ale taky pěst. Za kulaka označil režim každého zemědělce s výměrem nad dvacet hektarů, ale v řepařské oblasti již s osmi a v obilnářské s deseti hektary. Kulakem byl i hospodář se zaměřením na pěstování brambor, jestliže je měl na dvanácti hektarech, a konečně i sedlák, jenž sklízel pícniny ze dvanácti hektarů. Ale pozor, to ještě nebylo vše: kulakem mohl být i sedlák s menší výměrou pozemků, pokud provozoval živnost, třeba pohostinství, mlýn, obchod, řeznictví, nebo se věnoval ovocnářství, vinařství či chmelařství a potřeboval námezdní pracovní sílu. A konečně mohli být za vesnického boháče označeni ti, kteří v poválečných letech dali do pořádku polorozpadlé statky a zanedbaná pole v pohraničí. Vlastně lze říci, že komunisté bezostyšně nazvali kulakem každého nepohodlného samostatně hospodařícího rolníka, který nechtěl vstoupit do JZD, a to bez ohledu na jeho vlastnictví. Zkrátka kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Haškové vlastnili dvacet hektarů polí, dva hektary luk a čtvrt hektaru lesa. Takže to bylo jasné. Jenomže cožpak my byli nějací vesničtí boháči? Otec se například po válce rozhodl, že postaví nový chlév pro krávy a koně. Pro další hospodaření to byla nutnost. Ale takové rozhodnutí znamenalo víc pracovat. Provádět obvyklé zemědělské práce a současně stavět. Navíc si otec musel vzít půjčku. Čili bylo tu břemeno dluhu. V osmačtyřicátém roce, pár měsíců před tím, než dílo dokončil, komunisté získali moc a začali mluvit o společném vlastnictví. Kdo to nezažil, neumí si představit tu nejistotu z příštích let. ŘÍKALO SE: „PRASKNE TO...“ Komunisti slibovali lidem, že když se k nim přidají, tak se budou mít dobře, protože oni vybudují ráj na zemi. „Pantáto, věřte straně. Vzpomeňte, jak jste se nadřeli. Tohle se změní. Dáme vám stroje, rozoráme meze, zbavíte se starostí,“ agitovali, když obcházeli velké sedláky, z nichž ani jeden nebyl v KSČ. Jenomže tihle hospodáři o něco takového nejevili zájem. Nebyl důvod měnit staleté tradice a odevzdávat pracně vedené statky a pole do nějakého družstva. Proč by to svobodní sedláci dělali? Jaký by to mělo smysl a význam? Nicméně chalupníci a malí sedláci založili JZD v Úhonicích už v roce 1949. neuměli však hospodařit a vedlo se jim špatně. Proto dostal Místní národní výbor jasný politický úkol – za každou cenu dostat do JZD zkušené sedláky z velkých gruntů. Polovina chlapů z vesnice byli dělníci, pracovali na Kladně a mezi nimi bylo devadesát procent komunistů. Ti načichli propagandou a horovali pro družstvo. Zbylí lidé však váhali. Tehdy bylo hlavním zdrojem informací rádio. U sedláků, kteří měli větší radiopřijímač, se večer běžně scházelo několik lidí, poslouchali zahraniční vysílání – Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, Londýn – a debatovali o neutěšené politické situaci. Tu a tam se jich zmocnil mírný optimismus ze zpráv těchto rozhlasových stanic nebo i z toho, co se lidi dozvěděli jeden od druhého. „Pantáto, mám zaručené informace z Mnichova, že do čtrnácti dnů tento režim padne,“ říkával Venca Kráva, který k nám tehdy chodil velmi často, kdekomu na potkání. Otci nosil hned po válce český krajanský časopis, co vycházel v Americe, měl tam totiž příbuzné. „Za půl roku to praskne!“ byl další hojně se vyskytující výraz té doby, jemuž lidi dlouho věřili, byť čím dál víc bylo jasné, že zůstane jen u zbožného přání. |
Knihu OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON vydalo v roce 2004 nakladatelství Riopress Praha |
Copyright © z archívu Jindřicha Haška
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 11. 2008.