Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (8)
Rubrika: Publicistika – Historie
| OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (8) |
| TONDA BRADÁČ NÁM DAL GÓL Marná sláva, ale odehráli jsme několik zápasů, které vešly nesmazatelně do dějin. Například derby mezi Lokomotivou Beroun, dříve Českým Lvem, a Baníkem Rudná. Oba kluby hrály středočeský přebor, v roce 1957 skončily na prvních dvou místech a oba společně postoupily o třídu výš. Beroun do divize západočeské a Rudná do středočeské. To bylo tehdy slávy! Na náš souboj o první místo v přeboru přišly tři tisícovky a dvě stovky diváků. Tomu dneska nikdo nebude věřit. Musí se však nechat, že Lokomotiva Beroun byla lepší. Třebaže jen o málo. Brankář Tesařík, hráči Prošek, Hodoň, Jiras, Divín, Kural či Novák – to byla klasa. Jenomže co jim to bylo platné, když proti nám neuměli zahrát. Nezapomenutelné bylo proto i další vzájemné utkání v Rudné, kdy našemu vítězství 5:0 tleskalo dva tisíce osm set diváků.  A potom tu byl jeden z nejslavnějších zápasů v mé kariéře: Slavoj Žižkov – Baník Rudná 3:1. Žižkovský Slavoj, pokračovatel Viktorie Žižkov z předválečné éry. Hrálo se na stadiónu u budovy ÚRO, kde dnes Viktorka hraje zase první ligu. Tehdy nastupovali v žižkovském dresu slavní hráči, dva bývalí reprezentanti – Josef Crha ze Sparty a Antonín Bradáč ze Slavie. Naše mužstvo vyběhlo k zápasu v sestavě: Jež – Hašek, Kacovský, Kučera – V. Kejha, Veverka – M. Kejha, Žďárský, Polák, Procházka, Vyhnal. První poločas jsme vyhráli gólem Jardy Vyhnala. Domácí deset minut po přestávce vyrovnali z trestného kopu Tondou Bradáčem, bývalým slavným kanonýrem Slavie, a pak nám v tvrdém boji dali ještě dva góly. Dodnes mám schovaný malý novinový článek, který o tomto pro nás tak slavném zápase vyšel v Československém sportu: TRADICE ŽIŽKOVSKÉ KOPANÉ se pomalu obnovuje. Slavoj hraje divizi a nezahájil špatně. K nedělnímu utkání s Baníkem Rudná dostal nový míč a na zápas přišlo 4000 diváků, kteří viděli pěknou hru a navíc i hezký výkon dvou „starých“ – Bradáče ve Slavoji a Žďárského v Rudné. Každý fotbalista vstřelí ve své kariéře nejméně jeden svůj takzvaně životní gól. Mně se to podařilo v zápase krajského přeboru s Lokomotivou Kralupy. Dostal jsem se k odraženému míči asi třicet metrů od soupeřovy brány, kdy se nedalo nic kloudnějšího udělat než vystřelit. V takové chvíli fotbalista už dopředu ví, zatím však jako jediný na hřišti, že tahle rána mu sedne. Klopeným nártem jsem vyslal dělovku, proti níž neměl gólman šanci. Nechci se vytahovat, ale to byl gól, o kterém se dodnes mluví. „Jindro, z kolika metrů jsi kopnul ten volej na bránu Kralup? To bylo snad z vlastní půlky, ne?“ ptal se mě asi před měsícem jeden starý příznivec v Rudné na ulici. Smál jsem se a vrtěl hlavou. O takových událostech se mluví mezi fanoušky podobně jako mezi rybáři o slavných úlovcích – čím víc času uteče, tím bývá ryba větší. POSTAVY SLAVNÉ I MÉNĚ SLAVNÉ Miloslav Kejha, který už není mezi námi, dostával nabídky od divizních i ligových týmů, ale on zůstal vždy věrný Rudné. Za první mužstvo nastupoval od patnácti do čtyřiačtyřiceti let, což je neuvěřitelných devětadvacet sezón. Byl typický koncový útočník, uměl po bleskové kličce pohotově vystřelit, pro soupeře znamenal stálé nebezpečí. Vynikající autoelektrikář, nekuřák a abstinent, naprosto skvělý chlap, byl skutečný vzor zdejších kluků několika generací. Zemřel před čtyřmi lety, bylo mu teprve třiasedmdesát. Ohromný kus práce udělal pro klub v oněch časech předseda Josef Vinš, povoláním dentista, kterému pomáhali náměstek z rudných dolů Josef Pelikán, úředník zdejší spořitelny Otakar Cipryán, šéf komunálních služeb Antonín Braný a člen výboru Rudolf Svítek. Bude to znít zvláštně, ale i v dobách budování socialismu existovali mecenáši klubu, byť se o tom nikdo moc nešířil, kteří podle svých možností přispívali na jeho činnost. Jmenovat zaslouží stavitel Novák a po dlouhá léta největší zdejší sedlák František Hustoles. Vyskytovali se tu však i postavy rozporuplné. Za všechny lze jmenovat Jardu Vyhnala, bratra populárního pražského harmonikáře a hráče Bohemians Franty Vyhnala. Jarda byl mazaný útočník a technik, občas přifilmoval faul a byla z toho penalta. Typický pražský suverén prošel sestavami mnoha klubů, občas měl prsty v nějakém fotbalovém švindlu, ze kterého muselo pochopitelně něco kápnout. Za Rudnou hrál jedině kvůli penězům a taky tu měl prima flíček, za dobrý plat se v místní kamenické provozovně rozhodně nepředřel. Jednou po zápase jsme seděli jako obvykle u večeře v klubové restauraci Na staré a rozdávaly se prémie. „Cože?! Za tuhle almužnu mám hrát?! Tak to teda ne!“ vykřikl najednou Jarda, vstal od stolu a dvě stokoruny hodil pokladníkovi pod nohy. Dal ten den tři góly, dostal určitě z nás všech nejvíc peněz, ale bylo mu to málo. Takový frajer byl Jarda Vyhnal, ale musí se mu nechat, že několik zápasů nám vyhrál jen on sám. Nezapomenutelnou postavou ve fotbalové historii Rudné byl správce hřiště Josef Psohlavec. Obětavý klubista, ale někdy až příliš prudká povaha. Hrálo se derby s Cementárnami Beroun, hosté prohrávali nedlouho před koncem snad o dva góly, když si všimli, že tyč jejich branky se povážlivě viklá. Nebylo nic snazšího, než se o ni opřít, aby se poroučela k zemi. Jeden z hráčů to taky udělal, ale správci tahle schválnost neunikla, bleskově vběhl do hřiště a v nastalé vřavě nakopl dotyčného pachatele svou pádnou nohou pod koleno. Fotbalisti umějí simulovat, ale v tomhle případě berounský hráč určitě bolest nepředstíral. Leč panu Psohlavcovi ve svatém hněvu nedošlo, že se dopustil inzultace a poškodil vlastní klub. U zeleného stolu Rudná pochopitelně prohrála kontumačně 0:3. Tohle se však přihodilo krátce po mém přestupu do Úhonic a celou příhodu znám jen z vyprávění a z novin. VYSTĚHUJEME NÁJEMNÍKA A BUDEŠ HRÁT V ÚHONICÍCH Po pěti nádherných sezónách v Rudné, z nichž jsme bohužel pouze jednu hráli v divizi, za mnou přišli kamarádi z Úhonic, jestli bych nepřestoupil zpátky domů. Ta nabídka mě lákala ani ne tak kvůli fotbalu, jako kvůli rodině. „Jindro, když k nám přestoupíš, vystěhujeme z vašeho statku nájemníka. Seženeme mu náhradní byt!“ slibovali kluboví funkcionáři. V té době už byl na světě starší syn Jindřich. Jako tříčlenná rodina jsme bydleli u manželčiných rodičů ve Pticích v malé podkrovní místnosti, což samozřejmě nebylo zdaleka ideální. Přitom ve výměnku našeho domu ubytoval MNV nájemníka, který se nechtěl odtud hnout a nebyla s ním žádná řeč. Mým přestupem se naše bytová otázka konečně pohnula. Úhoničtí svému slibu dostáli ke spokojenosti všech. Nastěhoval jsem se s rodinou do rodného domu. Bydleli jsme konečně jako lidi. Rodiče měli nablízku prvního vnuka. Život byl zase o něco lepší. Na hřišti se našemu mužstvu dařilo. Domů se vrátili všichni ztracení synové. Pepík Zima, můj dobrý kamarád a obrovský fotbalový talent, který hrál v Berouně a taky ho zkoušelo ligové Kladno, kde tehdy krátce působil jako trenér Josef Bican. Ten někde na tribuně lamentoval: „No jo, pánové, ale já potřebuju hotový hráče!“ Pepík Zima to zaslechl, vztáhl na sebe a na příští trénink už nepřišel. Začal střílet góly v Úhonicích. Jinak naši hru tvořil Pepíkův bratranec Zdeněk Zima, vzadu jsem se snažil já coby stoper udržet obranu v nejvyšším stupni pohotovosti a v brance skvěle chytal Honza Jelínek. Trénoval nás bývalý výtečný hráč a skvělý psycholog Vašek Liška, který to s námi uměl, takže fotbal nás bavil jako malý kluky. Patřili jsme k nejlepším mužstvům okresu, v pohárových zápasech poráželi kluby z I. třídy a několikrát jsme vyhráli pohár slušnosti na Kladensku.TATÍK BY KOUKAL, JAK DOPADLI SEDLÁCI Mezitím jsem asi v polovině roku 1958 nastoupil u Konstruktivy na stavbě nové kladenské huti Koněv a začal stejně jako v Drahelčicích – u té nejpodřadnější práce. Vykládání padesátikilových pytlů cementu z vagónů je opravdu rasovina. Otec pracoval v sousedních válcovnách, při polední pauze chodil za mnou a bylo na něm vidět, jak je smutný z toho, co oba děláme. "Kdyby nás tak viděl tatík, ten by koukal, jak dopadli český sedláci," řekl mi jednou smutně při vzpomínce na svého otce. Asi jsem zrovna vypadal hodně utahaně. Člověka ale může i v tom největším srabu potkat šťastná náhoda: lešenáři potřebovali mladé kluky, co se nebojí výšek. Byl jsem vybrán a ocitl se v partě bratrů Valtrových – Bohumila a Ládi. Byli to bývalí úředníci Magistrátu hlavního města Prahy. Dá se říci, že je v životě potkalo něco podobného jako mne. Vyhodili je z kanceláře v rámci celostátního převedení téměř stovky tisíc administrativních pracovníků do výroby. Akce proběhla v létě roku 1951 a byly jí plné noviny a rádio. Komunisté zářili nadšením, zato normálním lidem bylo smutno. Konstruktiva existovala již za první republiky, teď byla národním podnikem, ale jistá solidnost jako by v ní přežívala. Pracovali tu bývalí muklové, někdejší sedláci i vyhození úředníci. Útočiště zde našel i slavný cyklista Jan Veselý. Když totiž vzdal Závod míru, měl z toho politický průšvih a za trest musel nastoupit do práce jako závozník. Bratři Valtrové pracovali v Konstruktivě už nějaký pátek. Starší Bohumil, asi padesátiletý, dělal parťáka a hodně mi připomínal otce. Byl vzdělaný, chodil do divadel i na koncerty, hodně četl a půjčoval mi knížky francouzských klasiků, například Maupassanta nebo Balzaka. Musím říct, že mě ovlivnil jako málokdo. Rozuměl jsem si i s jeho mladším bratrem Láďou. Ten byl velkým fotbalovým fanouškem a fotoamatérem, naučil mě vyvolávat filmy a pracovat se zvětšovákem. V naší šestičlenné partě pracoval taky pan Oldřich, pětašedesátiletý sedlák od Kutné Hory. Komunisti mu sebrali pole a vystěhovali ho ze statku. Žil v Kladně na ubytovně, byl to moc hodný člověk, který nás bral jako své vnuky. Na stavbě huti Koněv jsem taky potkal spolužáka Slávka Bezděka, syna pekaře ze Ptic. Uměl nádherně kreslit koně a od dětství chtěl být koňským chovatelem. K tomu se jako syn živnostníka nedostal, takže jezdil s bagrem a byl z té práce otrávený. "Jak se mám? Že se ptáš. Stojí to, víš za co, viď? Nějak se ale člověk živit musí, " mávnul rukou. Koně však pořád miloval a aspoň, že se z nich mohl těšit po návratu se šichty. Na zahradě ve Pticích mu běhala kobylka s hříbátkem. Jemu se sice nesplnil velký sen, ale jak už to tak na světě chodí, co se nepodaří tátovi, dokáže syn. Slávkův kluk je dnes veterinář a uznávaný chovatel koní na Karlovarsku. „TY KULAKU!“ KŘIČELI CHLAPI UŽ JEN Z HECU Při stavbě kladenských železárem jsem se dostal časem do další party. Vedl ji Jirka Koula, syn sedláka z Dolína u Slaného. Byl to machr tesař, vyučený ještě u soukromníka, který si uměl se vším poradit, ale měl jednu chybu – pořád při práci pospíchal. Jeho zástupcem byl naopak klidný Láďa Petřík, můj nejlepší kamarád, se kterým jsem dělal až do odchodu do penze, ale to hodně předbíhám. Láďa logicky myslel, byl vyučený truhlář a stavební plány nosil v hlavě. Zajímavý osud měl Kladeňák Vašek Růžička. Jako dvacetiletý odešel na Západ, ale pak neprozřetelně odjel na dovolenou do Bulharska, kde byl místní policií zatčen a poslán do Československa. U soudu kupodivu dostal podmínku. Měl zdravé názory, dobře jsem si s ním rozuměl.V téhle desetičlenné partě se mi dělalo moc dobře, absolvoval jsem taky tesařský kurs, takže mi v podniku dali něco jako výuční list. „Ty kulaku!“ občas mi řekl někdo z kluků, ale jen v rámci špičkování a hecování. Ovšem i tak jsem byl na tohle slovo dlouho alergický. Jinak se doba zklidnila, třídní nenávist z počátku padesátých let zmizela. Pracovali jsme sice naplno, to ano, flákání neexistovalo, ale nešlo nám ani tak o budování socialismu jako hlavně o peníze. Politika strany nám byla ukradená a na schůze nikdo z nás nechodil. Počátkem šedesátých let se už zkrátka dalo žít. Na zahradě, která nám zůstala, jsme si pěstovali plodiny potřebné k chovu jednoho čuníka, čtyř ovcí a několik jehňat a taky tu pobíhaly slepice, kachny i husy. V našich někdejších stájích, stodolách i na dvoře sice hospodařil státní statek Jeneč, protože ten brzy pohltil špatně hospodařící JZD Úhonice a další mizerná družstva v okolí, ale s tím se nedalo nic dělat. Na to jsme nemysleli. A proč najednou státní statek? No protože jedině v takovém obrovském celku se daly hospodářské průšvihy jakž takž zamaskovat. Alespoň takhle se to v kraji říkalo. PŘÍBĚH BABIČINA HRNÍČKU Nadějný fotbalista Jindřich Hašek měl z matčiny strany babičku Anežku Dvorskou. Ta se stala ještě před německou okupací vdovou, když její muž, znamenitý hospodář Josef Dvorský, zemřel po zápalu plic; tehdy bylo malému Jindřichovi šest let. Babička Dvorská žila skromně a byla moc hodná. Když přišli k moci komunisté, vyměřili jí tu nejnižší penzi: přesně sto dvě koruny. Akorát tak mezi živořením a umřením. Stejně tolik pobírala její přítelkyně, paní Chvojová, vdova po největším sedlákovi v Jenči. Ta ještě ke vší bídě nemohla chodit, ale nablízku měla paní Dvorskou, která jí léta pomáhala a vlastně ošetřovala. Často vzpomínaly na další přítelkyni, paní Tůmovou ze statku u Plodrů, žijící po osmačtyřicátém roce v bavorském Pasově. Odjela tam se svým manželem, německým občanem, ale moc se jí po Jenči a vůbec po Čechách stýskalo, a tak psala každý měsíc svým přítelkyním dopis. Babička Dvorská již tehdy špatně viděla, a proto když měla paní Tůmové odepsat, raději dopis diktovala mladému Jindřichovi. On si od té doby přesně pamatuje její adresu: Ehren Frau Anna Tůmová, Passau, Oberer sand str. 13, Bundes Republik Deutschland Když totiž chtěl, coby sedmnáctiletý spolu se svým nejlepším kamarádem Jardou Příhodou utéct, jak se tehdy říkalo, za kopečky, a připravovali společně dokonalý plán útěku, tahle adresa měla být jejich prvním cílem v novém a neznámém světě. Jenomže pak se všechno zamotalo úplně jinak a z útěku do světa sešlo. Jindřich i tak zažil hodně dobrodružství a najednou měl po vojně a byl to švarný mladý muž. Ale kdyby jen to, on hrál fotbal za Baník Rudná, zdaleka nejslavnější klub v širém okolí. Tehdy bylo snem každého "stoprocentního mladého muže" vlastnit motocykl světoznámé značky Jawa, kubatury 250 ccm. "Kejvačka", tak se říkalo lidově té červené a chromem zářící krasavici v ceně devíti tisíc korun. On si tehdy vydělával pět korun na hodinu. Nebylo tedy vůbec jednoduché si na ni ušetřit. Jindřich po motorce toužil, kudy chodil. Mnozí kamarádi ji měli, co si budeme namlouvat – kvůli frajeřině. On ji však potřeboval, ne že by nechtěl být frajer, taky z praktických důvodů. Aby zvládal cesty do práce i z práce a do Rudné na trénink. Za přestup dostal od nového klubu čtyři a půl tisíce korun, což byla slušná sumička, ale pořád jen půlka "kejvačky". "Musím teď šetřit na motorku," povzdechl si při jedné návštěvě babičky v Jenči. "Polovinu peněz mám a druhou půlku snad dám dohromady během dvou let." Babička pokyvovala hlavou, ale pak vstala od stolu, sáhla do kredence a z malého hrnečku vysypala tři zlaté mince. "Jindroušku, ty víš, že žádný peníze nemám, ale tohle jsou dukáty po mé mamince. Schovávám je už ani nevím jak dlouho, takže jestli ti pomůžou, vezmi si je," řekla a usmívala se. Vyhrkly mu slzy do očí. Objali se. Oba slzeli a usmívali se. Dukáty mají velkou cenu, dozvěděl se v prodejně Klenoty, národní podnik, na Národní třídě. Větší než polovina motocyklu zn. Jawa 250 ccm. Až ho z té sumy polilo horko. Do jiného zlatnictví se už zeptat nešel. O tom, že ho třeba ošidili, přemýšlet taky nechtěl. Hlavně aby už tu motorku měl. Koupil si ji už příští týden v Mototechně na Smíchově. Z prodejny jel přímo do Jenče. Ten zázrak jako první musela přece vidět jeho milovaná babička. A pak se jel pochlubit na rande se slečnou Ivankou Kapalínovou, s níž měl, jak tehdy říkalo, vážné úmysly, a pro kterou měla být motorka překvapení. Motocykl mu pak věrně sloužil mnoho let. Vozil na něm také do Rudné na trénink i z tréninku spoluhráče Františka Severina, jenž bydlel v nedalekém Vysokém Újezdu. Pokračování... |
Knihu OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON vydalo v roce 2004 nakladatelství Riopress Praha |
Copyright © z archívu Jindřicha Haška
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 12. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Stanislav Motl |
 |
Josef Fousek |
 |
Jan Krůta |
 |
Helena Štáchová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
PhDr. Jiří Grygar |