Josef Fousek: Bez cenzury (3)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Čarodějná bába
 
Kdybych byla čarodějnou bábou
létala bych na koštěti v dál
žádný příslib žádné celní trable
stačilo by aby vítr vál
Portoriko Borneo a Havaj
Arizona Texas Nevada
A protože nejsem ráda sama
vzala bych si dědka na záda
 
Do všech krajin o kterých jsem snila
létal by můj babský Zeppelin
jó to bych si jako dáma žila
bez razítek a všech volovin
Na celníky zírala bych z mraků
jak šacujou malé lidičky
létala bych v dálky s hejny ptáků
místo světel modré hvězdičky
 
Žádný kravál žádná bariéra
vízum pas a platná doložka
Miami Beach a Cannes Riviéra
Saint Tropez a slunná Jugoška
 
Pro sousedy vozila bych džíny
videa a dětské soupravy
Budhu bibli kousek cihly z Číny
obrázky pro staré nemravy
 
Doma na mne čeká staré koště
létám jako fretka po dvoře
zametám a smetám do večera
a pak usnu v tiché pokoře
Svatý Šebestián a Folmava
mne jako vždycky uspává
než přijde znovu všední den
vkrádá se ke mně krásný sen
 
Portoriko Borneo a Havaj
Arizona Texas Nevada
a protože nejsem ráda sama
vzala bych si dědka na záda...
V dnešní době
 
V dnešní době kdy to světem třese
kdy má každý osel migrénu
každé robě které tašku nese
ví jak škodí dávka rentgénů
Počítače vychrlí nám zprávu
jak si stojí ekonomika
zemědělec čte jak krmit krávu
aby měla co nejvíc mlíka
Byty plné elektrických špurků
televize lux a rádio
video nás vezme do Hamburku
pornofilmy hltat do bio
 
Hlavně prachy v těch je velká síla
zaprodejme duši mamonu
žádné strachy z černé je hned bílá
máš-li je a chodíš v předklonu
Stáří klepe choroby se množí
lidé lidem přejí svízele
Čest a ctnost je obnošené zboží
které nosí blázni na těle
 
Návody štemply podpisy
modrá skalice na krysy
mikroby stresy infekce
alkohol drogy protekce
letadla bomby prognózy
dálnice smog a trombózy
Jsme divní tvoři dvounozí
vznešení moudří ubozí
 
Auta jedou ego ego mine
eskalátor veze vzhůru proud
Civilizace nás k sobě vine
Zamčeni jsme do svých vlastních pout
 

 



fotografie Josefa Fouska
Útěk z města
 
Vystoupil jsem z autobusu
na poslední stanici
za měsícem šlapu nocí
po rozbité silnici
Patníky jsou pro mne víly
hvězdy chytám do dlaní
stromy ke mně sklání větve
jako když se uklání
 
Ve dne nikdo neví kdo jsem
teď jsem člověk vážený
pouze pro mne měsíc svítí
od lidí jsem vzdálený
Na rozcestí přišel vítr
smutek prý jej unavil
svěřil se mi že by se rád
s někým trochu pobavil
 
Seděli jsme u pangejtu
začlo cedit z oblohy
zuby se mi rozcvakaly
škarpou táhlo na nohy
 
Vyhodil jsem hvězdy vzhůru
vílám mokl bílý šat
měsíc zmizel za mrakama
noc mne začla objímat
Den za dnem
 
Den za dnem léta běží
a malost pevně kraluje
člověk si podle vlastních představ
obrazy ráje maluje
Ze splínů stresů vaří guláš
a míchá koktejl prospěchu
aby měl více nežli tamten
slunce si věší na střechu

Po slabé niti štěstí chodí
nad sítí lidské slabosti
na marné hoře moře číhá
do soli skrývá starosti
Závist a zloba ruku v ruce
světem si kráčí bez pasu
z mansardy hlupák lije splašky
na lásku čest a na krásu
Jen věčná tlupa filosofů
pro masy hledá pokrmy
slibuje ráj a spravedlnost
a na zemi to neumí
Den za dnem léta běží
a z nadějí nám šijí šat
až nakonec jen zůstává nám
pár tichých vzdechů na kabát

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 03. 2005.