Josef Fousek: Jak dosáhnout lepšího postavení / Zůstat nad věcí

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Jak dosáhnout lepšího postavení  (Kariéra)

Jak dosáhnout lepšího postavení? Není to lehká otázka a tak mi dovolte abych vám dal několik rad, které jsem získal od života. Také mně dal hodně moudrosti můj profesor politických věd Servilius Rectus, jenž opravdu poznal taje výstupu k vrcholům až do hloubi.
Základem úspěchu je poslušnost, trpělivá oddanost a oblíbenost. Šéf musí být pro vás sluníčkem, kterému se klaňte, svůj uctivý zrak k němu obracejte, podbízejte se, trapte se jeho smutkem, veselte se s jeho veselostí, nadbíhejte, neopomeňte jeho narozenin, svátků, výročí – chvalte a neustále obdivujte. Ve vašem zraku musí šéf spatřovat jiskru doživotní oddanosti.
Pozor – nesmí vás být moc a nesmí vás být málo! Totéž počínání musí být i od vaší ženy, od vaší snoubenky, o kterou se se šéfem bratrsky podělte, beze zbytku a bez výčitek. Šéf se musí státi součástí vašeho těla. Velmi důležitá pro vaši kariéru je osobní úplná sdílnost.
Všímejte si svého okolí, činů a názorů svých kolegů, jejich nálad i pohledů. Je svatým právem vašeho šéfa vědět jak o něm smýšlejí ti, které svou moudrostí živí. Své osobní politické smýšlení podřiďte svému nadřízenému.
Stejná stranická příslušnost je automatická. Totéž platí o náboženském vyznání. Nesmíte vypadat unaveně, ale občas dejte znát, že jste pro šéfa pracoval až do vyčerpání. Nikdy nevyprávějte o svých chorobách, o nepříjemných situacích. Nejezte cibuli, nejezte česnek, ale pojídá-li je šéf, pojídejte též. Nikdy nesmíte být oblečen lépe nežli šéf. Občas prohoďte, že se vám zdál o šéfovi hezký sen.
A poučení? Čím více se šéfům klaníš, zadky bereš útokem, tím více jsi bezvýznamný a stáváš se otrokem.

Zůstat nad věcí

Zůstat nad věcí! Byl to velký nesmysl. Alespoň u mne. Pokaždé když jsem zaslechl slovo REVOLUCE, otevřel se přede mnou zvláštní obraz. Gilotina, dlažba, koše s pilinami, popravy bez soudů, šílené oči, barikády, fanatické proslovy, bagančata milic, slzný plyn, hořící domy, nářek, jásot, policejní kordony. A s revolucí spojuji statisíce idealistů, kteří doufají, že právě v tuto chvíli změní svět ve spravedlivý ráj na zemi.
Asi je to tím, že stárnu. Mladý revolucionář, starý dvořan? Z historie se ví, že na revoluce vždy doplatily právě její děti. Odměna za ni připadá na ty, co v pozadí čekali. Ze zvonění klíčů zbyde ozvěna a jizvy na těle i na duši. Ale vždy se „něco“ alespoň o píď pohne kupředu.
Každá rebélie, každý protest, je varovný signál, že někdo, nebo něco se nám nelíbí – že něco není v pořádku. Je to vánek v bezvětří, jenž se může změnit ve vítr, který pohne unavenou plachetnicí. Co ji čeká za obzorem? Třeba i bouře. Stává se závislá na kapitánovi, na důstojnících a na poslušnosti posádky. Celý život jsem se domníval, že všechno lidské se dá vyřešit vlídností, dohodou, smírem.
Ale mlčení uprostřed podrazů činí z poslušné posádky otroky. Věčné dilema. Poslouchat zákon společnosti nebo zákon svého srdce? Který z nich je správný? Každý máme svou pravdu a nejtěžší v životě je dát za pravdu jinému. Tolerance je vzácné koření.
„Dědečku, ty jsi moc hodnej,“ nabádá mě můj třináctiletý vnouček, „proto tě lidi využívají. Neboj se jich. Ozvi se, a nebo je kopni do zadku.“ A tak se mi vnucuje myšlenka: Je skutečně pravda, že s věkem přichází moudrost? Kdyby děti věděly, co na ně čeká až dostanou rozum, hrály by si na blázny až do důchodu.


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 01. 2009.