Pavel Novotný: Věčné motto...

Rubrika: Publicistika – Postřehy

AD: VYHLÁŠENÍ BOJE PROTI „BLBÉ NÁLADĚ“ – ANATOMIE POZITIVITY V NÁS

Času mnoho nemám, čtu články, probírám se reakcemi a příspěvky čtenářů postupně. Samozřejmě, myslím na to, kdy ten boj s „blbou náladou“ v lidských dějinách začal. Kdy si lidé poprvé uvědomili, že „blbá nálada“ je nevítaná ingredience lidského nitra, návštěvníkem, kterého o své vůli nikdo nepozval, či nepříjemným společníkem, kterému se od nás, nebo z nás nechce jaksi odejít. Který se v nás uvnitř občas zabydluje v takové míře a tak často, jak mu to svojí pasivitou, defétismem, a nebo svojí jistou pasivitou dovolíme.
Míjím ve vzpomínkách čas minulý zpět až do svého dětství; jakkoliv je i to dětství v mnohém podobné svojí naivitou i důvěrou současně. Míjím životy svých předků a rozkročený přes staletí evropských kulturních dějin své profese seznávám několikeré. Předně jistím, že boj s „blbou náladou“ provází lidstvo už od jeskyní a minimalisticky prostého výtvarného vyjádření.
Dívám se skrze obsah starých obrazů, které vracím zpět do jejich důstojného života pro budoucno a vidím, že se lidé bránili „blbé náladě“ odjakživa. Nejen verbálně hledali vždycky takový arsenál, který je stále stejně mocný a funkční, jako věčně platný. Stejně jako Jana Wericha válka proti zblbění a dobrého bydla pálení. Souhlasím s tím, že POZITIVITA je otiskem našeho osobnostního „psychogramu“ a tedy jakýmsi „všehojem“ lidské dušičky.

S pozitivitou v nás je to nesnadné. Tu nikde nekoupíte. Nemůžete přijít do krámu a říci: „Dejte mně prosím třicet deka POZITIVITY, když to bude víc, tak to nechte, sním si ji doma.“ A poněvadž ta pozitivita v nás je vždy subjektivní kategorií, je nesnadno ji objektivizovat, škatulkovat a unifikovat, stejně jako ji třídit podle velikosti a nebo podle toho, zda je sladká, sladomléčná a nebo hořká. Nelze na ni uplatňovat obvyklá měřítka lidské krásy po zevnějšku.
Představte si, že se lačnému a žádostivě dychtivému čtenáři promenují různé pozitivity za zvuků luzné hudby na předlouhém a širokém předváděcím molu POZITIVNÍCH NOVIN. (Škoda, že PN nenabídnou čtenáři možnost byť krátkého, ale milého dotyku hudby.) Stejně jako modelky předvádějí své individuální přednosti. Odlišit, co je či není autentickou pozitivitou, není snadné.
Nelze ji zkoušet pomocí Buližníku a Lučavky královské jako jeden z kovů nejcennějších. I kdyby to možné bylo, jako že není, mohli bychom s překvapením zjistit, že to, co se deklaruje jako prvoplánová hodnota, jí vlastně není. Že ta právě zkoušená pozitivita je zlatem kočičím. Navíc to, co pro jednoho představuje nespornou pozitivní hodnotu, ten druhý, desátý a nebo tisící pátý čtenář PN vůbec nemusí jako pozitivitu vnímat.
To není chyba ani „vysílače“ ani „přijímače“. Není to ani otázkou dosaženého vzdělání, ani vzdělanosti, poněvadž to jsou odlišné pojmy. Ta nesnadnost spočívá v mnoha nuancích lidského ustrojení, míře jeho duchovního rozměru a empatie přijímat hodnoty sdělované jinými osobami. Kromě toho odlišně vnímá obsah stejného pojmu dnešní třicátník a nebo kmet, jež má víc než sedmdesát let. Obávám se, že by nepomohl ani „Srovnávací mezigenerační slovník s výkladem obsahu pojmů“.
Závěr pro mě je ten, že pozitivit je minimálně tolik, kolik je bytostí na této planetě. Ve skutečnosti je jich nepoměrně víc. Násobek množin pozitivit je předem neurčitelný, poněvadž nelze definovat lidskou duši z hlediska přesně vyjádřených veličin.

Tím, že budou PN předkládat čtenářům vyextrahovanou esenci pozitivity, budou svádět své čtenáře k jistému konzumerizmu, to jest pasivnímu přijímání hodnot, které vytvořil někdo jiný a někde jinde. Samotné pozitivitě tak bude činěna služba přímo „medvědí“. Prezentace pozitivity v její „instantní“ podobě (před upotřebením zatřepat) je až příliš svádivá: Smysl PN spatřuji v tom, aby vedl čtenáře k tomu, aby on sám byl schopen ji vytvářet nejenom jako balzám na duši svou vlastní, ale ku prospěchu ostatních.
Cíl PN vidím v tom, že poskytne osvědčená „know how“, jak ji aktivně produkovat ve prospěch duchovní očisty ostatních. Ujišťuji všechny o své osobní zkušenosti: Není to ani snadné, natož rychlé. Naopak: Jedná se o dlouhodobý proces, který je stejně tak nepohodlný jak občas vyčerpávající. Současně je pozitivita sama tím nejvíce osvědčeným prostředkem „ proti blbé náladě“.

Je to s ní stejné v nás samotných jako ve všech pohádkách. Všimli jste si, že jsou od lidské nepaměti téměř stejné ve všech kulturách na světě? Liší se snad jen jmény svých postav bez ohledu na to, zda jsou kladné, či záporné. Pokud bychom chtěli „osekat“ pohádku od její tradiční zápletky boje zla a dobra, vynechali všechny záporné postavy zloduchů a mytologicky bájeslovných i dekorativních postav a neblahých skutků, vypreparovali jen ony esence pozitivity, tedy ono vítězství nad zlem jako solitérní a výsostnou hodnotu, nezbylo by nám z té pohádky vlastně nic. Jen ona hodnota pozitivity bez dramatického akcentu na její životně důležitý význam. Nevím, kdo z čtenářů PN by si koupil lístky do divadla na tradičně dobrý kus, aby pak herci všem předvedli jen onen poslední obraz z posledního dějství: Jak poté, co bylo zlo přemoženo, český Honza dostává od dobrotivého krále princeznu i půl království.
Pokud bychom tu nudu přetrpěli, pak hrozí, že onu pozitivitu ani nemůžeme rozpoznat a nebo docenit právě proto, že neměla srovnání s logikou předešlých dějů v jejím dramatickém tvaru boje se zlem, se všemi peripetiemi zásahu pomocných bytostí, čarodějů druhé kategorie etc. Mezisoučet: Pozitivitu můžeme rozpoznat a ocenit jen v tom případě, pokud ji máme šanci porovnat s předchozí mírou i odolností všech negativních fenoménů toho, či onoho příběhu.

Bezpočet příkladů vidím skrze to, co můj profesor V. V. Štech nazýval ještě v šedesátých letech minulého století obsoletním termínem „krásná umění“. Co se nedá namalovat, ani vytesat do šutru, to jde vypovědět rýmem, zahrát nejen na ušlechtilý nástroj, ale třeba i „na hřeben“ (jeden si musí poradit, když nemá po ruce piáno) a nebo to, co nejde ani prvým až čtvrtým, se dá vyzpívat a nebo zatancovat, zahrát na těch „prknech, co znamenají svět“.
A když už jednomu není ani do řeči, tak se „TO POZITIVNÍ“ dá vyjádřit beze slov a mentoriád monologů a žvatlání, úsporným projevem mima. I v tom minimálním minimu lze obsáhnout téměř všechno. Jde jen o jedno: Aby to šlo zevnitř, aby to bylo pravdivé, aby se i to nepatrné gesto, ono letmé a stěží postřehnutelné pohnutí mysli skrze hru údů usedlo do lidského srdíčka diváka, kohokoliv, jako by bylo určeno právě jen jemu a který je schopen tu kvalitu přijmout a vnímat ji se stejnou citlivostí, bezpředsudečností a empatií.

Pak je to léčivé. V tom to všechno je. Aby pozitivita byla vnímána ve své pravdivé autenticitě, musí předkládat čtenáři srovnání, proč tou pozitivitou skutečně je a že si na nic „jako pozitivního“ nehraje. Ani já nemohu na pracovním stole jako pitevním na patologii vypreparovat ze složitého organizmu společenské materie „mýrnyx týrnyx“ jen onu pozitivitu.
Odtržena od živoucího celku pozbude své logické odůvodněnosti, ve kterém ji společenský vývoj usadil. Navíc jakkoliv bude téměř čirá a transparentní, bude jaksi amébně nezřetelná, třeba rosolovitá a taková nanicovatě ústřicová jen proto, že byla vypreparovaná z živého člověčího organizmu našeho nitra. Navíc pozitivita, pokud ji takto vypreparujeme, zakrátko hyne, poněvadž, je-li oddělena od člověčí bytosti jako jejího živitele, není schopna autonomní existence.
Pozor závažné upozornění: Vypreparovanou pozitivitu nelze vycpat a pověsit si ji na zeď svého příbytku, či kamkoliv jinam, poněvadž po čase začne páchnout svojí univerzální nevěrohodností. Pozitivita bude sama sebou jen tehdy, pokud bude spolu s námi, v nás a ve prospěch ostatních žít a dýchat, pokud bude mít svoji barvu i vůni.
Člověk sám uzná, že bez něj jako hostitele a živitele nemá šanci na život. On sám bez ní bude přežívat v jakémsi zvykovém rytmu dynamických stereotypů. Tím, že zachraňujeme pozitivitu v nás, že jí poskytujeme vše, co ke svému zdravému vývoji a životu potřebuje, ona na oplátku nám dává šanci plně a důstojně žít, aby to bylo k něčemu dobré i těm druhým. A to je snad věru pozoruhodná kvalita, která za tu všechnu předchozí námahu stojí za to.

Nejen vydavateli Pavlu Loužeckému, ale všem čtenářům Pozitivek přeji, aby měli radost, že vyšlo sluníčko, i když zrovna není vidět, že sdílíme tuto zemi s řadou milých „živáčků“, jakkoliv na nás občas zaštěkají a nebo nám počůrají nohavici. A taky zpěváčků, i když nám občas káknou na klopu.

Srdečně Vás všechny zdraví
Pavel Novotný
atelier_novotny@centrum.cz  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 11. 2008.