Pavel Novotný: O té naší vzdělanosti...

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Malá mentoriáda – aneb co živnostník to studující?

Nedávno se v krátké návaznosti seběhlo hnedle několik věcí, které daly vzniknout tomuto zamyšlení. Mám za svými zády deset krabic od banánů plných archivu, nebo,li „siláže“. A žena Anna se mě zeptala jak se mě spalo a vnuk se zakrátko otázal: „A hele – dědo to jako když mají to „Studio“, tak to pořád studují? Po pořádku: Ty škatule plné papíru ležící na hlubotiskovém lisu mě donutily k povinnosti vše roztřídit, potřebné naskenovat a nepotřebné musí pryč.

Zastavení prvé – naděje plná zpráva od sousedů

Nekonečně úmorná práce mě dala do rukou jeden výstřižek z našeho dobového deníku. Ten cituje zjištění jakéhosi rakouského vědeckého institutu o tom, že renomované hlavy u našich sousedů došly k nezvratnému závěru v tom smyslu, že obyvatelé České republiky jsou na tom vzdělanostně velmi dobře. To jistě potěší, leč unikly mě dva vcelku podstatné detaily. Jednak k obyvatelům které, že země byl našinec poměřován, poněvadž to z kontextu textu článku nebylo zřejmé a pak mě nebylo vůbec jasné, jaké že metodiky bylo touto ctihodnou institucí v bádání užito, když dospěla k těmto závěrům.

Dozajista ti ctihodní vědci nechodili s pracovníky televizního štábu Primy po ulicích českých měst a nesledovali otázky tázajících spolupracovníků Jiřího Krampola z pořadu Nikdo Není Dokonalý. Zarmucující opak tohoto zjištěného výsledku by byl nejspíš pravdou.

Jedinou možností vysvětlení oněch potěšujících výsledků té vědecké studie by bylo, kdyby se oni slovutní vědci zabývali analýzou unikátního projektu České akademie věd Česká Hlava, která je jakousi obdobou svého mezinárodního vzoru…. jakousi českou Nobelovkou. Dal jsem si s tím trochu práci a zvěděl, že za touhle kolektivní prácí širšího okruhu obětavých pracovníků stojí otec a syn… Markovi, při čemž iniciace a duchovní otcovství tohoto zcela výjimečného a unikátního projektu patří prof. Markovi seniorovi, zatím co syn významně participuje na jeho realizaci. To je jiná káva… O poslání projektu nemůže být žádných pochybností. Stručně řečeno má v konečném důsledku nejspíše za cíl zabránit tomu, aby se z obyvatel české kotliny nestali „největší lopaty“ v celé Evropě. Duchovnímu otci i jeho synovské paži včetně všem spolupracujícím patří můj neskonalý dík. Současně to je i pro mě inspirující moment v tom, jak tomu projektu pomoci. Jak ho posunout v jeho prezentaci o nějakou tu laťku výš

Zastavení druhé – iniciace: špičatá otázka mé ženy Anny

„Tak jakpak se Ti dnes spalo“ byla připomínkou toho, že si již delší dobu chceme koupit nové matrace. Zlaté stránky mě navedly nedaleko do Michle: Studio Zdravého Spánku“ a já byl štěstím bez sebe, poněvadž to je stejně daleko jako co by „cibulí dohodil“. Nekonečně bezvýsledné telefonáty, kdy na druhém konci drátu to nikdo nebral mě vyléčily z optimismu, abych osobní návštěvou zjistil svojí neúspěšnou telefonní misi. Nejspíš tam všichni spali – plníce svůj výzkumný úkol studia zdravého spánku. Nakonec jsem neuspěl, ale to je jiný příběh. Spíše mě zaujal ten název firmy: Studio Zdravého Spánku. To vzbudilo mojí zvědavost a inspirovalo k této úvaze.

Zastavení třetí, otázka mého vnuka

„Hele dědo, a to když jako „to“ studují, tak si s tím při tom i vydělávají? (Vnuk Oldřich studuje rovněž: Lesnickou akademii.) A co čert nechtěl v tom čase se vyslovil jeden ctihodný kmet z akademického prostředí v souvislostech s naší přebujelou scénou veřejně působících osobností Novum, které je dle mého soudu stejně „vousaté“ jako všechna vysoká učení staré matičky Evropy. Tvářil se při tom jako by „objevil Ameriku, když akcentoval primární nezastupitelnost úrovně dosaženého vzdělání (nejlépe vysokoškolského). „To ví přeci každý“ ozval se v mém podvědomí známý hlas mého zemřelého přítele, českého historika (Mediavelisty) a spisovatele Dušana Třeštíka který mě virtuálně nakoukl přes rameno a potutelně se usmíval. To on čas od času dělává. Sledoval mé snažení o studium nestravitelné Studie pojednávající o jedné z výrazných osobností našeho uměleckého života. Byla žalostně deformována diktátem doby a autorovou zjevnou autocenzurou zejména ve vztahu k dobovým souvislostem.

Závěr: Je zřejmé, že dosažené vzdělání není totéž co vzdělanost v meritorním slova smyslu. Mám za prokázané, že tyto dvě obsahově příbuzné kategorie jakkoli spolu úzce souvisí nejsou identickou hodnotou. „Červená roura“ (pokud jí dosud ovšem je) deklarující stupeň graduovanosti není patentem na vševědoucnost neomylnost, proti zpozdilosti a pokleslé hlouposti a nebo prosté lidské vyčůranosti. Vysokoškolské studium je bezesporu nejlepším předpokladem v procesu zpravidla nikdy nekončícího celoživotního vzdělávání, které spolu s člověčím zráním je patrně tou hodnotou o kterou usilují ti kterým nejde jen „o lejstro“, ale o faktickou kvalitu profesního života. Konec studia a další graduace je představována nejčastěji až odchodem z tohoto světa.

Se „Studii“ a „Ateliery“ jako by se v této zemi roztrhl pytel: Máme studia různá i hrůzná. Počínaje nehtovými, úklidovými, ale také kuchyňskými studii, stejně jako studii solárními, kosmetickými, esoterickými, ale rovněž koupelnovými, fit studií a studií masážními. A máme také ateliery. Nejenom ty filmařské architektonické, či takové které označují místo a nebo původ autentické umělecké tvorby.

Filmaři, divadelníci, designéři, kumštýři, ale i vědecká akademická obec se musejí velice divit, včetně mě samotného. Příklad za všechny: Na zelené louce vyrostla před pár lety nedaleko Jesenice u Prahy nová budova s honosným názvem „Parket Atelier“. Mám za to, že zahleňování našeho společenského prostředí vytvářející nepravdivý obraz naší vezdejší reality nakonec nikomu neposlouží. Ani vlastníkům honosně se tvářících firem. A přitom je pomoc tak neskonale snadná: Pokud je právní subjektivita firmy založena v režimu obchodního a nebo živnostenského zákona, pak by neměla užívat ve svém názvu klamavého a nebo zavádějícího, či matoucího názvu, kterou uvádí spotřebitelskou veřejnost v omyl v naději na jakési blíže nedefinované tvůrčí procesy. Tato správní otázka je zcela a výlučně v kompetenci živnostenských odborů úřadů státní správy a rejstříkových soudů.

Činnost právního subjektu (v daném případě firem) definovaná svým názvem by měla odpovídat obsahu realizované činnosti. V praxi by to znamenalo jediné: Pokud se firma chce nazývat Studiem či Atelierem, měla by prokázat, že se její právní subjektivita řídí mimo jiné i zákonem 121Sb. (Autorský zákon.) Nic více – nic méně.

Na závěr: Za poctivě odvedené řemeslo, dobře vykonanou práci odborných pracovníků v daném oboru, či perfektně vykonané práci v jiných obvyklých lidských činností se nemusí nikdo cítit umenšen ve svém významu. Jeho nedostatek a nebo nedostupnost si spotřebitel uvědomí až když onu službu potřebuje a nemá ji. Na druhé straně je poněkud matoucí a současně směšné když naprosto běžné řemeslné a nebo obslužné obory na sebe berou háv jakési tajuplné vznešenosti vyšších poslání.

Ilustrační foto, výřezy z malířského díla „Koňští handlíři z Pelhřimova“, Olejomalba na plátně, autor Josef Lír, datace chybí. (Pravděpodobně třicátá léta min.stol.) Použito se svolením legitimního vlastníka předmětného díla.

Autor článku je výkonným výtvarným umělcem ve svobodném povolání od roku 1967

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený skorosousede – pane Novotný – chválím bezvadné podchycení „potěmkinády“ naší současné doby a dovoluji si dodat, že podobné to je i s inflací „prezidentů“ různých firem, festivalů atd…

S pozdravem Vladimír Vondráček, 23.1.2012

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 01. 2012.