Iveta Kollertová: Studánka splněných přání

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.

Václav R. Židek
šéfredaktor

Svlečená do naha  (32)

Studánka splněných přání

Den co den jsem se probouzela a vyhlížela sluníčko. Čas, který jsem tak dlouho strávila v tom jednom jediném pokoji, mi dával jakési právo na užívání si pobytu venku. Jenže nic není jednoduché a moje závislost na druhých byla rovna jejich času a náladě mne vyvést ven. Přesto jsem si tu svou chvilku usmlouvala a blížící se víkend mi opět v těle rozezněl fanfáry radosti. Pojedu ven. Sotva se sobotní sluníčko dotklo svého nejvyššího vrcholu, vyjela jsem na cestu, která vede k jeskyni, o které ví jen pár vyvolených.
Kdysi dávno jsem tam i s partou místních holek ustrašeně nahlížela do útrob, doufajíc, že právě my najdeme ten pověstný poklad.
Traduje se totiž, že vchod jeskyně začíná u koupaliště a končí kdesi u Meziboří, délka chodeb měla být tři kilometry a strach i zvědavost našich dětských dušiček nás hnaly prozkoumat tohle záhadné místo.
Mezi kluky se nenašel jediný, kdo by nás doprovodil, takže první výprava trvala zhruba čtvrt hodiny, do zablikání první baterky.
Přesně na tohle místo jsem se dnes vydala.
Nebylo to vůbec jednoduché, vchod je zakryt obrovským kmenem a množstvím vzrostlého křoví. Co mi dělalo všechno to maliní a ostružiní s kolečky je nasnadě.
Projet až dovnitř se mi sice nepodařilo, ale ta chvilka stačila k připomenutí minulosti.

Pomalu jsme vjeli do hustého lesního porostu. Všude samá pavučina, voní podhoubí a za zády utichá ruch města. Občas se ozve zvuk motorky nebo silnějšího auta, jinak je naprosté ticho. Cesta je kamenitá, rozbrázděná stékajícím pramínky z blízkého potoka. Ptáci nezpívají, v těchto místech panuje zvláštní ponurá, až zlověstná atmosféra. Zeť Kája mne strkal pomalu před sebou, jen jeho dech napovídal, že to zas tak jednoduché není.
"Kudy teď?" zeptal se na rozcestí.
Ukázala jsem doprava.
Zvláštní, byla jsem tu naposled před dvaceti lety, ale moje mysl měla namalovanou onu dávnou mapu jak na papíře.
"Ivet, tam už neprojedem," zasténal, když ho větev švihla přes obličej.
"Ještě kousek, už tam budeme," dodala jsem a byla jsem zvědavá, jestli tam ještě bude to moje místečko, tajné místo, které mi poprvé ukázal můj tatínek v mých šesti letech.
Pomalu a těžce jsme se prodírali dál. Všude polom, spadané větve bukového lesa, hromady navátého listí, šlahouny kořenů.
"Zaber, je to támhle.. tam si odpočineš," povzbuzovala jsem ho a vzpomínky opět lítaly jak splašené.
...

Tam nahoře tenkrát stál.
Nádherný, urostlý, jedinečný kus.
Bílý jelen.
Paroží zářilo na slunci, jeho majestátní hlava se tyčila mezi stromy. S tatínkem jsme bez dechu sledovali každý jeho pohyb. Pak kdesi zapraskala větvička nebo nás ucítil, beze spěchu se otočil a zmizel za křovím. Vím jen, že jsme se s tátou na sebe beze slova podívali a usmáli se.
...

Od té doby jsem ho nikdy neviděla. Netuším, jestli tu ještě někde potkám tak nádherné zjevení.
"Už tam budem?"
Tok myšlenek přerušil Kájův hlas.
"Už jsme tu."
Jako když se v divadle otevřena opona.
Stromy se rozestoupily, jen dlouhý travnatý kopec se tyčil do výše. Tady bývalo bílých hřibů.
"Poslouchej," zašeptala jsem.
Nastalo naprosté ticho.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a čekala.
Uslyším jí ještě?
Byla tam.
Studánka, vyvěrající malé pramínky na povrch.
Ševelivé bublání nás navedlo přímo k ní.
Maličko zapadaná listím, jinak průzračně čistá.
Z uctivé vzdálenosti jsem pozorovala tohle malé zapadlé a tajné místečko. Málokdo o něm ví. Nechtěla jsem robusními kolečky poškodit okolí studánky, jen jsem kývla na Káju, aby očistil její kraje.
Studánka mých přání.
Kolikrát jsem nad ní šeptala své dětské touhy a představy, trápení i pocity štěstí. Byla svědkem mých kopanců a radostí. Znala mé tajemství i prohry.
Dívala jsem se upřeně na její hladinu a zdálo se mi, že ke mně promlouvá, snad mne vítala, snad si vzpomněla na jednu malou holčičku, která nosila copánky s beruškou a zpívala jí cosi o holce modrooké.
Zde jsem byla sama sebou, zde jsem byla vílou, tančící v husté trávě i královnou všech vod.
Alenkou v říši divů i Popelkou s oříšky.
Mohla jsem jí vyfotit, mohla jsem vzít kameru a natáčet tohle malebné místo, ale neudělala jsem nic.
Nechtělo se mi narušit nádherné, pro mne téměř posvátné místo.
Mrkla jsem na Káju a řekla: "Jeďme domů!"
Celou cestu jsem mlčela a vstřebávala dojmy. Nemohla jsem mluvit, dojetí, lítost i štěstí mne natolik ovládlo, že jsem nevydala ani hlásku.
Ale splnilo se mi další přání, pro někoho možná nepodstatné a nedůležité, jenže tam u té studánky já prožila nejhezčí chvíle svého života.
I teď, když vyťukávám písmenka, slyším její tiché probublávání, cítím v sobě klid a poezii těch dob.
Studánko moje, však já se zase vrátím...

Na delší projížďku vozíkem už bylo pozdě, pomalu se stmívalo, světlo lamp házelo stíny na chodník a parkoviště.
Malý psík zaštěkal a snažil se mi olíznout tvář. Čtyřnohý chlupáč poskakoval kolem koleček s cílem roztrhat tu věc, co mu utíká před čumáčkem. Měřil sotva dvacet centimetrů a slečna, která ho vlastnila, mi ho po mém oslovení: "No ty jsi budibudi", půjčila do náruče.
Večer začínal a já chtěla meditovat.
Potíž byla v tom, že se celá rodinka zdráhala mne zanechat svému osudu. Umlouvala jsem je dlouho s tím, že mám u sebe mobil.
"Víš co, mamčo, tak tě Kája postaví tady k té lavičce, já na tebe uvidím z okna a kdyby něco, tak sem přiběhne."
Zabrzdili mne, přitáhli deku a než zahnuli za roh, dcera se starostlivě ohlédla. Věděla jsem, že si myslí něco o bláznivé ženské. Usmála jsem se při myšlence, že by mi snad chtěl někdo ukrást vozík nebo peníze.
Za prvé, peníze nemám, za druhé, vozík si pohlídám zuby nehty.
Sedělo se hezky.
Pomalu se rozsvěcely lustry v bytech, pěkně jedno po druhém. Sem tam se mihl stín za záclonou a někde se rozplakalo děcko.
Větve okolních stromů se pohupovaly v poryvech větru a občas zaskřípaly kamínky na cestě. Možná tam pelášil ježek, který si hledal úkryt nebo veverka přeskočila z kmene na kmen.
Poslouchala jsem ty zvuky večerního Litvínova a opět jsem cítila ten nával lásky, nejen k lidem jako takovým, ale lásku k mému městu.
Je přece úžasné, že někam patřím. Každý by měl někam nebo k někomu patřit.
Znám tu každičký kout, schovávačky, vím, kde jsou nejkrásnější místa, ale i tajné skládky a prázdné polorozpadlé domy.
Každý z nás měl svůj bunkr, své tajemství.
První kapka dopadla po třetí cigaretce a donutila mne zvednout hlavu. Instinktivně jsem se podívala na nebe a zásah do oka mne jen utvrdil v tom, že je vyjížďky konec.
Ach jo, proč to vždycky tak uteče.
Vzala jsem mobil do ruky, že zavolám, ale povědomá postava už mířila ke mně.
"Janďa mě vyštvala se na tebe podívat," řekl Kája a odbrzdil vozík.
Nechtělo se mi domů, ale zároveň to vědomí, že mám kam jít, mne naplňovalo pocitem jakéhosi vnitřního uspokojení.
Kola se dala do pohybu a já se ještě ohlídla za sebe.
Venku svítily lampy a pofukoval větřík. Stará paní mne zastavila s poznámkou: "Vy se máte, aspoň vás ty zatracené nohy nebolí!"
Sama se pohybovala s obtížemi a s pomocí francouzských holí.
"Paní Švambergová, já vám ho půjčím, nechcete?" zvolala jsem vesele, ale tahle dobrá duše mne nepoznala.
Nepamatovala si dobu, kdy měla balkon pod námi a já s bráchou jsme jí házeli shnilé brambory a vajíčka na dlaždice. Žalovala na nás a my vymýšleli nové a nové fígly.. omylem převržený kbelík špinavé vody byla jen malá pomsta našich pubertálních let.
Na pozdrav mi zablikaly i světla auta, parkujícího opodál. Pomalu vyjížděl z parkoviště, motor zabublal jak tlakový hrnec a vítr ke mně donesl kouř ze zapálené cigarety.
Z restaurace se nesla pomalá píseň a někde pípnul usínající pták. Kolečka popojížděla po dlaždicích a já dýchala z plných plic.
Stromy šumí a když bychom si stoupli za silnici, možná uslyšíme zadupat ježka nebo veverku.
Vpravo je silnice, vedoucí ke koupališti. Teď po ní projede sem tam auto, ta veliká světla, blížící se z opačné strany je autobus.
Třináctka.. jezdí tu už léta, jen model i řidiči se mění.
Pokud přimhouřím oči, dokážu rozeznat partičku romských dětí. Ještě je brzo, chvilka po osmé, pokřikují jeden na druhého a v té tmě zasvítí jen bílé triko toho nejmenšího.
Obracím se zpátky do osvětlené chodby.
"Tak jedem, musíš domu, Jandě není nejlíp," komanduji Káju, ale usmívám se.
V pokoji sedí obě kočky na stole a ta starší mne vítá táhlým mňouknutím.
Znovu ležím na posteli.
Je mi krásně.
Potkala jsem lidi.

POKRAČOVÁNÍ....  DÍL 33.

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 11. 2008.