Jitka Krpensky: Kde je?

Rubrika: Literatura – Povídky

Druhé patro, třetí dveře zleva, kancelář č. 4.

„Kde je?“ „Co je s ní?“ „ Dneska nepřijde?“ Ještě před rokem ji nikdo z nich neznal, a teď si jejich kancelář bez Káti nedovedou představit. Veselo a živo přinesla s sebou. Ty její legrácky a poznámky dovedou všem zvednout náladu už v pondělí ráno. Jenže teď chybí, prvně neohlášeně, což je opravdu neobvyklé.

Ale ani tentokrát je nenechala dlouho v nejistotě. Asi po hodině se konečně vřítila, celá rudá a „splavená“, jak podotkla.

„Pepíček mě nechal ve štychu“, vysvětlovala osazenstvu.

„No už by sis měla konečně koupit nějaké pořádné auto“, ozvalo se.

„Co proti němu máš, teď ho trochu vypucujou a bude zas jak novej.“

„A co se ti vlastně stalo“, vyzvídal někdo.

„ Ale já ani pořádně nevím, prostě se zastavil, a ke všemu jsem si zapomněla nabít mobil, takže jsem nemohla ani zavolat na odtahovku. Jenže náhodou se nade mnou slitoval jeden kolem jedoucí a zavolal tam za mne. Dámy, mezi námi – fešák,“ špitla přes rameno patřičným směrem.

„No ty jsi měla při tom maléru ještě kliku, a nedal ti alespoň telefonní číslo, myslím, abys mu mohla pořádně poděkovat“, to už tam vzadu někdo popichoval.

„Ale to víš, že jo, a hned jsme se taky domluvili na společné večeři při svíčkách, eventuelně snídani na vidličku. A to stačí pro začátek, né.“

A to už se všichni smáli, jen Ivan se usmíval trochu strnule. Byl už totiž několik měsíců do Káti zamilovaný, a myslel si, že to nikdo neví. Chyba, věděli o tom všichni, a tiše se bavili při sledování jeho zamilovaných pohledů.

„Pokračování příště a do práce, děti“, přetrhla mu snění Káťa, „dnes se má přeci objevit ten nový šef, né, a já ještě nezačala.“

A měla pravdu, netrvalo dlouho a byl tady. Představil jim ho sám pan ředitel, a holkám jen zasvítily oči, no konečně něco zajímavého, pomyslela si mnohá.

Jen Káť poněkud ztuhla, to byl přeci ten její zachránce, tedy jak se teď dozvěděla - Petr Bouška. Honem nevěděla, jak se zachovat, ale on to rozhodl za ni:

„Tak to je tedy náhoda, dlouho jsme se neviděli, že, už skoro dvě hodiny“, vesele se usmíval. Ivan si ho prohlédl velice otráveně, a i ostatní zpozorněli. Pomalu jim docházelo, kdo to asi je, a on to ještě pro jistotu upřesnil:

„Takové náhodné setkání na silnici, a kdo by to řekl, že budeme kolegové. To jsem vás mohl vzít rovnou s sebou. No příště, né že bych vám přál nějakou nepříjemnost, ale kdoví, co si to vaše auto zase vymyslí.“

A to už se mu představovali další, a Káť stála trochu zaražená opodál. Ale dlouho jí to nevydrželo, a jak se za ním zavřely dveře, už začala vtipkovat:

„Tak tady to máte, učarovala jsem mu a sledoval mne až sem. To je zkrátka osud“, smála se.

Ivan z té poznámky příliš nadšený nebyl, jenže stejně jako jindy se k tomu nijak nevyjádřil, ale hrozně ho to žralo.

Ovšem holky už měly úplně jiné starosti, jestlipak je ženatý, anebo někoho má, kde asi bydlí, kolik mu je? Muži zas rokovali o tom, jestli je dost kompetentní, a jak se s ním dá vyjít. Tedy do práce se nikdo moc nehrnul.

„No nevím, jestli by z nás měl náš nový šéf radost, kdyby viděl, jak se dneska tumlujem“, ozvala se Káťa, která se jako jediná tentokrát do debaty příliš nezapojovala. Asi jí vrtala v hlavě ta „náhoda“. Ale když jí po obědě zavolali z garáže, že je její „Pepíček“ už v pořádku, to už byla zase ve svém živlu. A neodpustila si hlasitou poznámku, „tak vidíte, jen měl trochu bolení a vy byste ho hned vyměnili, necitové.“

„Jestli chceš, tak bych tě do té garáže odvezl“, ozval se Ivan. V tu chvíli všichni strnuli, a určitě je napadlo jen to jediné – „konečně“.

A Káťa byla opravdu mile překvapená - jeho nabídka se jí moc hodila, a ještě víc ji potěšilo, že si ten její tichý ctitel už přece jen dodal odvahy. Krásně se na něho usmála a bylo vidět, že je v tom úsměvu mnohem víc, než jen poděkování. Domluvili se na pátou a konečně se pustili do práce. Nikoho v tu chvíli nenapadlo, že to Ivanovo „probuzení“ je vlastně následek dnešního dopoledne, cítil se „ohrožený“, a to ho donutilo něco podniknout.

A tak se stal konec toho pracovního dne novým začátkem. Konečně!!!

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hanka Křivánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 10. 2011.