Vyprané nervy

Když nepršelo, tak lilo, no tedy skoro, pár suchých chvilek se taky našlo, ale moc jich nebylo. V každém případě to nesplňovalo jejich představy o idealní dovolené. A to si pronajali takovou pěknou chatičku, z jedné strany les a na druhé krásný výhled na rybník obrostlý vrbičkami, kde chyběl už jenom vodník. První dva dny je to trápilo, žádné koupání, opalování taky nepřichází v úvahu, co tady budeme dělat při takovém psím počasí, byla neodbytná otázka, na kterou zatím neměli odpověd‘. Ale pomalu si na ten monotonní zvuk t’ukajícich kapek a srčení vody v okapech zvykli a zjistili, že je to vlastně ohromně uklidňuje. Měli ted‘ konečně tolik času na “sebe“, využívali ho a vychutnávali plnými doušky. Vždy si měli co povídat, a tady k tomu byla nejlepší příležitost a spousta času. Dělali si plány, svěřovali si své tajné sny i obavy. Jako by tady bylo nějaké kouzlo, které uvolnilo všechny zábrany a ostych, a povzbuzovalo je k dalšímu společnému “mudrování“. Ale slovy se člověk nenasytí, a tak muselo dojít i k velkému zážitku, jakým byl nákup ve „Smíšeném zboží“, malý venkovský krámek, plný zajímavých vůní, a ještě zajímavějších lidí, kteří je sice zkraje okukovali trochu nedůvěřivě, ale na potřetí je vítali už jako staré známé. Dalším obohacením bylo, když v malé knihovničce objevili „poutavou knihu“ - Recepty naší vesnice – vyzkoušeli, co se dalo – a velice to chutnalo. Dokonce si našli i krabici se společenskými hrami – a probrali to od člověče nezlob se až po domino, moc se u toho nasmáli, a taky nevztekali. A ty chvíle, když nepršelo – ty byly využité na plné obrátky – nádherné procházky, sice v holinách, ale ten vypraný svět jim voněl pohodou a čistotou. A někdy zaměnili ty romantické výlety za výpravy čistě pracovní – šlo se na dříví a na šišky – mohli sice topit připraveným uhlím, ale to ani zdaleka nevoní tak libě jako dřevo, nemluvě, jak příjemný je ten praskavý zvuk. To byly teprve útulné večery s knihou – a úsměv, pohlazení a polibek na dosah. Překvapeni zjistili, že se tu vůbec nenudí, a že jim ten déšt‘ dovolenou vůbec nezkazil. Dalo se tady zapomenout na ten každodenní stress, bylo to jako by si tu člověk vyžehlil nervy, vše se tu zdálo nějak daleko a jednodušší, vyprané. Nikam se nespěchá, na všechno je tu čas – no a že trochu prší – komu to vadí?
Byla to jedna z nezapomenutelných a krásných dovolených, která je ještě více sblížila.
Ne vždycky záleží jen na počasí.

Krámek na náměstí

Malý krámek na náměstí, s nápisem „Evino květinářství“, dlouhodobý sen. Stokrát si v duchu malovala, jak by měl vypadat, které květiny bude převážně prodávat a jaká aranžmá budou okouzlovat její zákazníky. Začala to zřejmě tehdy, když jako malá holka sbírala a pěstovala všechno, co jen trochu kvetlo, a nejednou překvapila svými neobyčejnými „pukety“ veškeré přibuzenstvo. Instinktivně cítila, že květiny potřebuje k životu, teprve později zjistila, že jsou pro ni vším. Přinášely jí radost a klid. V době pohody se raduje z jejich tvarů, barev a dokonalosti. A když je jí smutno, tak jí ty barvy, tvary i ta dokonalost dávají zapomínat. Nemá je rozdělené jen podle ročních období, ale také podle nálady. Proto se vždy nejprve zeptá, pro koho a proč, chce někdo kytici. Na její radu se dá spolehnout, jak se říká „vyzná se“. Tady není žádný problém, ten je docela jinde. Jejich malé městečko má vedle zahradnictví už jen jedno místo pro květinářství. A vzhledem k tomu, že její šéfová, a dnes i kamarádka, není o nic moc starší, nevypadá to, že by ho po ni mohla „podědit“. A vydat se dobývat svět někam jinam, na to nemá chuť, tady je doma. Nezbývá než chodit k Daně. Ve většině věcí se dobře shodnou, ale přeci jen jí někdy připadá Dana příliš usedlá. „Já kdybych mohla“, říká si v duchu. Smutná ale dlouho nevydrží, mezi tou krásou, co ji obklopuje, to ani není možné, a třeba se to jednou povede.
A „jejich“ krámek je na náměstí.
Dnes ráno přišla Dana nějaká nesvá, vůbec jí nebylo do řeči, a na obvyklé žertíky vůbec neragovala. V hlubokém zamyšlení vázala ty nejkrásnější květy k sobě a výsledek byl opravdu nepřekonatelný. Kdo ji neznal, mohl si myslet, že se tak velice soustředí, ale Eva věděla, že je tam ještě něco jiného. Nechtěla ji rušit v jejím rozjímání, ale asi po hodině už to nevydržela. „ Tak Dančo, co je s tebou, něco tě bolí, někdo ti ublížil, řekni.“
Dlouho nic a potom... „ Víš já – tedy my máme trochu starosti, myslím Zdenek a já.“
„No neblázni, svatba nebude?“
„Ale snad bude, o to vůbec nejde. Ted‘ jen nevím, co potom.“
„Jak potom,“ zdálo se jí to dost nepochopitelné.
„Zdenek chce, abych šla k nim na statek. Jeho rodiče se nenápadně zmínili, že to hospodářství dostaneme svatebním darem. Zdenek je nadšený a už dělá plány. “
„A co má být, vždycky se ti tam tak líbilo.“
„Libilo, líbilo, ale žít tam... a je tam tchyně.“
„ No to tedy nevím, co ti vadí, až do včera jsi jí říkala Věro – a ted‘ najednou tchýně.“
„Já vím, ona je opravdu prima ženská, ale víš, co se o tchýních vypráví.“
„Nebud‘ hloupá, tady jde o vás dva a né o nějaké přihlouplé vtipy.“
„Dobrá, asi máš pravdu – ale ted‘ je tu ještě jedna věc, co s naším krámkem.“
„Jak to myslíš?“
„No kdo ho koupí, a co bude s tebou?“
Kdyby ted‘ vedle ní uhodil blesk, nemohlo by jí to víc překvapit, vzrušit a polekat.
Před očima jí roztančily hvězdičky, zatočila se jí hlava a srdce jí poskočilo. Vůbec jí nenapadlo, že by se Dana svého krámku po svatbě vzdala, ale to už byly dvě. To je její jedinná šance, to musí zvládnout.
„Jo, ty ho chceš prodat? Já, já bych ho koupila,“ koktala a ruce se jí potily, všechny sny a plány – všechno bylo najednou na dosah – co dál – jak – třeba?
Dana se na ni překvapeně otočila, „ TY! no to bych byla jedině ráda, víš, ale já potřebuji peníze. Když už budu na tom statku, tak si tam chci vybudovat něco svého – školku, zahradnictví – ještě nevím – třeba budu pěstovat jahody nebo koření, nebo si nechám postavit skleník na orchidee. To musím ještě pořádně promyslet. Nechci si tam připadat jako chudý příbuzný. A Zdenek to vidí taky jako docela dobrý plán. Ted‘ jsem jenom nevěděla jak ti to řeknu, a ty jsi mi to usnadnila, to mám radost. A ty by jsi ty peníze dala dohromady?“
„Něco mám našetřeno, naši by mi jistě taky pomohli, a potom je tu ještě banka,“ zdálo se jí že se vznáší, její sen je na dosah. Jen aby do toho ještě něco nepřišlo. Měla strach se radovat, aby to nezakřikla. Hloupost – její sen se jisto jistě splní, to přece už “dávno ví“.
A Dana si může být jistá, že na svatbu bude mít tu nejkrásnější kytici, jakou kdo viděl – s věnováním „Evino květinářství“, o tom byla přesvědčená už ted‘.