Ne že by návštěva zubaře byla cílem jejích snů. Ale co člověk neudělá pro své dítě. Tedy dítě – Ivě je 23 a chce se vdávat. No právě. Martin je milý a šikovný kluk, sice ještě studuje, ale už poslední rok.
Jeho maminka, jak se zdá, je taky v pořádku, ale co se neví, je tatínek - zubař. Martin o něm moc nemluví, jen že si s mamkou nerozuměli, a že se s ním občas vídá. A tady je ten otazník. Kdo je, co je a jestli je Martin po něm. Kdoví, do čeho se ta holka žene.

Takhle myšlenka ji tak dlouho pronásledovala, až se rozhodla vydat na „výzvědy“. Ovšem tajně, aby si někdo nemyslel, že je zvědavá ženská a plete se, do čeho nemá.
Přesto, že její zuby jsou v pořádku – doufá, už po cestě ji rozbolelo břicho, zvláštní spojení. Ale zubaře se bála už od dětských let, a teď to zkrátka musí nějak přežít.
Slečna u příjmu ji přivítala s profesionálním úsměvem a poznámkou, ať se na chvilku posadí. Oplatila jí poněkud strnulým výrazem ve tváři a hlavou jí bleskla myšlenka, jestli ta oběť za to stojí. Okamžitě se napomenula, aby nebyla krkavčí matka, ale nijak ji to neuklidnilo.
Seděla jen pár minut, když se otevřely dveře a pan doktor si pro ni přišel. Sympatický blonďák tak kolem padesáti. Od té doby, co zůstaly s Ivou samy, se o muže příliš nezajímala. Ale tohle bylo něco, co ji zaujalo a překvapilo. Nepůsobil jako nějaký playboy, právě naopak. Klidný, vyrovnaný typ, s chytrýma očima.
Vysvětlila mu, že ji nic nebolí, a že je určitě všechno v pořádku, jde jenom na kontrolu. A to skutečně šla, ať tak nebo tak, kus pravdy v tom bylo.

Skutečně nic vážného nenašel, ale doporučil jí udělat jeden odhalený krček. No přece teď neodejde – tak souhlasila. Dostala injekci, a než ta začala působit, vysvětloval jí příjemným hlasem, co se bude dít dál.
Nespouštěla ho z očí, a líbil se jí čím dál víc. Snažila se přesvědčit, že je tady na výzvědách a ne na námluvách, ale vzhledem k tomu, že jí tuhla pusa čím dál víc, bylo jasné, že toho asi moc nevyzví. Při těchto úvahách zapomněla krátce i na strach, ale jen do té doby, než vzal do ruky jedno ze svých mučidel. Pak se poddala osudu.
Samozřejmě že to přežila, na injekci je přece spolehnutí, ale byla si jistá, že co se týká návštěvy zubaře, tak si dá delší dobu pokoj.
A což teprve když chtěla promluvit. Zahuhlala nesrozumitelně, že děkuje, ale nebyla si jistá, jestli je dík na místě, a za co?
Nastalé ticho přerušil pan doktor otázkou: „Neměla byste nic proti tomu, kdybych vás pozval na večeři, oběd nepřichází v úvahu, ten byste si asi moc nevychutnala.“
Hlavou jí proběhla myšlenka „Je to proutník, já to tušila“. Chvíli to trvalo, než zadrmolila odpověď, „Ano, ráda, kdy a kde?,“ ale už se na něho dívala nedůvěřivě a vymyslela, jak ho večer „vyzpovídá a usvědčí“.
Jako by jí viděl do hlavy: „Víte, já si myslím, když se naše děti chtějí vzít, tak bychom se i my měli trochu poznat,“ dodal.
To byla rána, znal ji, prokoukl ji. Má teď dělat nevědomou, ne - to by ze sebe spíš udělala pitomou. Jak se z toho vylhat? Teď se ta ztuhlá tvář hodila.
Přidušeně a pomalu ho ujistila: „Už se těším na večer, to už budu moci snad i mluvit,“ a v duchu dodala, "...a snad se do té doby taky trochu uklidním."

Ven se vymotala, jako by těch injekcí dostala hned několik. Trvalo jí celé odpoledne, než se dala trochu dohromady. Ale večer vypadala bezvadně, udělala, co mohla.
Bohužel s tím vyptáváním to už nebude tak jednoduché, to špionování jí prostě nevyšlo. Jen se nevzdávat, musí na to nějak jinak, ale tentokrát si nic připravovat nebude, uvidí se, není přece žádné trdlo.
Připadala si, jako když jde na rande. Povedlo se jí, že nepřišla pozdě, ale on už tam stejně čekal. Přivítal ji s úsměvem a hned se taky zeptal: „Tak co, už můžete mluvit, nic nebolí?“ Nezapřel své povolání.
„Je to podstatně lepší,“ ujistila ho a prohlédla si ho stejně pozorně jako on ji.
Hned se ujal iniciativy a navrhl blízkou restauraci, jako jednu z možností pro jejich večeři. Nebylo důvodu proč nesouhlasit, a ukázalo se, že to byla dobrá volba. Příjemné a klidné prostředí, jako připravené pro zajímavý rozhovor, no a jídlo - to se uvidí, ale snad by ji nepozval někam, kde špatně vaří.
Pomalu si vyhledal každý nějakou zajímavou specialitu, a výběr vína nechala na něm. Až dosud neutrální, nezávazný rozhovor, ale jisté napětí tu bylo.
„Myslím, že bych vám měl něco vysvětlit,“ začal rozvážně. „Když jsme se naposledy sešli s Martinem, tak mi zamilovaně vykládal o Ivě, a že až skončí školu, tak se vezmou. Samozřejmě, že o vás byla také řeč, a když jsem viděl dnes ráno kartu s vaším jménem, bylo mi jasné, že to není tak úplná náhoda. Nebo je?“ smál se.
„Nemá cenu zapírat,“ přiznala se, „byla jsem na vás zvědavá, člověk přece musí vědět, do jaké rodiny se holka přivdá. Ona by si Iva do toho stejně nenechala mluvit, ale já budu klidnější“.
„Takže jde v jistém smyslu spíš o vás, než o ni,“ vtipkoval dál.
Dostal ji na lopatky, to mu vrátí. Nejlepší obrana je útok.
„Když je mezi námi teď všechno jasné, můžu se trochu ptát?“
„Myslím, že nemám na vybranou, ale vypadá to, že se budeme muset nejprve najíst,“ a ukázal na číšníka přicházejícího s jejich objednávkou. Vypadalo to nádherně a ještě lépe to vonělo, snad to bude i tak chutnat.
A skutečně, kuchař zaslouží pochvalu. Na chvíli zapomněla na své otázky, a jen si pochutnávala.
„Vybral jste opravdu výbornou restauraci,“ poděkovala. Plný žaludek, prázdná hlava, no a teď se ptej.
Ale on začal sám.
„Víte, paní Zdeno, mohu vám tak říkat? Vždyť zanedlouho budeme příbuzní, no a já jsem Jiří.“ Když přikývla, pokračoval dál. „Tak tedy abyste se dlouho netrápila, já to zkrátím. V naší rodině se, pokud já vím, nic zvláštního neděje. Nic, co by mohlo někoho pobuřovat. Jediné, co se nám nepovedlo, že jsme se s manželkou rozešli.
V dobrém, ale najednou jsme si neměli co říci, pozdě jsme zjistili, že si každý z nás představuje život trochu jinak.“
„A jak si ho představujete vy?“ chtěla vědět.
Dlouho se nerozmýšlel: „Já jsem posedlý sportem – všeho druhu, ale nejradši mám tenis, golf a volejbal.“
„Doufám, že nesportujete jenom před televizí,“ podotkla.
„Ne, ne, to je ten problém, že jsem všude při tom, no a na rodinu potom nezbývá moc času.“
„A to byl ten hlavní důvod?“ vydechla s úžasem.
„Jeden, druhý – divadla, koncerty, výstavy, to zas nebavilo mne. Jistě, každé manželství je plné kompromisů, ale my to nějak nezvládli. Zřejmě chyběla ta láska s velkým L. Ta, která dokáže odpouštět a tolerovat a hlavně se přizpůsobit. Možná jsme se měli víc snažit, nevím, teď už je to jedno.“
V jeho hlase zazněl smutek, ale hned se vzpamatoval, a dodal vesele: „Ale kluk se nám, myslím, povedl. Tak co by vás ještě zajímalo, Zdeničko?“
A ona najednou nevěděla, na co se ptát. Je to vlastně docela normální rodina, blesklo jí hlavou, takových zná plno. Jen se s tím vypořádá každý jinak. Zůstat spolu a otravovat si život, nebo se rozejít, ale zůstat kamarády? Ta druhá možnost jí připadala přijatelnější, a bylo jí jasné, že toho už ví dost.
Překvapila ho otázkou: „Jiří, kam chodíte hrát tenis?“ Oba je to rozesmálo a přivedlo na úplně normální téma rozhovoru. Vzhledem k tomu, že Zdena je taky sportovní nadšenec, našli dost společných témat.
Jiří potom také trochu vyzvídal, aby si zas on udělal obrázek. Víno jim trochu rozvázalo jazyk, a tak si vyprávěli o dětech, o životě i o sobě. Byl to hezký a dlouhý večer, byla spokojená.
Po cestě domů si řekla: „ Jestli je Martin po tátovi, tak na tom Iva nebude zle, protože jak oba tvrdí, oni tam to L mají“.