| Kornelie se mění - Kulturní stolování - Tři šátky od Těšíka
Začaly mě bolet kolena. Když jsem šel ze schodů, hekal jsem jako osel. V kolenech mně skřípalo a taky jsem často zakopával. Kamarád z vojny Kořínek mi říkal:
„Emane, jsi starej tak, jak jsou starý tvý kolena.“
Měl pravdu. Žádný mastičky nepomáhaly. Francovka chladila, ale za chvíli kolena bolela dál. Z postele jsem vstával tak, aby mě Kornelie neviděla. Bál jsem se, abych neskončil na vozejku. Hůl jsem se styděl vzít do ruky. Taky bych si na ní možná zvyknul. To starý hloupý pořekadlo - Co by tomu řekli lidé - je opravdu hloupý. Lidi stejně pomluví každýho, ať má hůl, nebo ji nemá.
Kornelie se učesala, natřela si obličej voňavým krémem, na skráně nad ušima si natřela heřmánkovou mast a ruce si omyla francovkou.
„Kam se chystáš?“ zeptal jsem se.
„Dneska začíná kurz!“ oznámila a zkusila udělat dřep.
Jen tak-tak jsem ji zachytil, aby sebou nešvihla. Do jakýho kurzu jde, to neřekla. Začala bejt vůbec tajnůstkářská a mě to mrzelo. Já měl, co na srdci, to na jazyku. Od tý doby, co byla ošetřovatelkou Litery, jsem měl pořád myšlenky, jestli to bylo správný. Ten nebožtík mi ležel v hlavě jako balvan. Kornelie dopila narychlo černou kávu, jak říkala kafi, dala si do ní tabletku cukerínu a spolkla jeden anopyrin. Prý chce umožnit krvi, aby byla řídká a lepší proudila zúženejma cévama. Nutila mě, abych to dělal taky. Prý to doporučoval doktor Kučera, kterej byl po dvou infarktech. Dala si do tašky velkej blok, tužku a dýňový semínka. Potom odešla do toho kurzu. Napadlo mě jít ji sledovat, ale pak jsem se zastyděl. Tohle se přece nedělá. Přece nejsem žádnej detektív nebo špicl. Sedl jsem si na zahradu pod hrušku a s otevřeným pivem jsem poslouchal, jak zpívaji ptáci. Takovouhle hudbu nesložil ani Smetana. Klimeška škrábala brambory. Zahlédla, jak na ní koukám. Jejich dům byl šejdrem od domu Pikartovic.
„Co na mě čumíte,“ oslovila mě přátelsky.
„Nemám co jinýho na práci,“ přiznal jsem se.
Křičela, aby přehlušila sekačku Pikarta, kterej v sousední zahradě začal likvidovat plevel:
„Kdepak máte paní? Není v Rakovníku?“
„Je ve škole. Má kurz!“ řekl jsem po pravdě.
Strašně se rozchechtala a ječela:
„Ve škole! A v kurzu!“
Klimeš vyběhl z baráku a dal jí pohlavek, že jí spadla paruka.
„Paní Klimešová,“ upozornil jsem jí, „keclo vám hovínko do brambor!“
Klimeš se podíval nahoru na jabloň, kde seděl kocour:
„Hajzle hrbatej, bacím tě šutrem!“
„Važ slova, Bobánku,“ zvedla varovně prst Klimeška. 
Klimeš ji pohladil omluvně po hrbu a mrštil kamenem po kocourovi. Kocour zamňoukal a zmizel u Pikartů. Klimeš kopl do hrnce a brambory se válely na zemi.
„Podruhý loupej zemáky v předsíni, miláčku! Nebo ti nakopu tu tvou tlustou, línou panimandu!“
Nechápal jsem, kde bere Klimeš ty nepravdivý výrazy. Klimeška byla hubená jako tyčka a kdyby nebyla zakřivená na zádech, mohla by se uvazovat k stromkum.
„Dostala jsem jednotku,“ ozvalo se od vrátek.
Kornelie se hodně nahlas chlubila a mávala nějakým cárem papíru.
„Za co?“ ptal jsem se.
„Za kalorický složení oběda pro diabetiky!“
Klimešovic špicovali uši. Kornelie ještě víc nahlas sdělila:
„Budu samostatná instruktorka pro kardiofitcentra a budu mít dvacet pět tisíc měsíčně a diety!“
Klimeš i Klimešová se opřeli o zeď a nenašli větu v zmrzlejch pusách. Kornelie zavřela dveře a rozesmála se.
„Ták a ať záviději. Závist ničí zdraví víc než smog a změny počasí.“
„Co budeme dělat s tolika penězi?“ ptal jsem se nevěřícně.
„Emánku, já jsem si to vymyslela, aby nám dali pokoj!“
Nesouhlasil jsem s Kornelií. Lidi nemaji vědět, jak si člověk stojí. Hned se píději, pátraji a jsou schopný ublížit. Potom mi Kornelie vysvětlila, že musíme oba jíst lehkou stravu, plnou vláknin a stopovejch prvků, aby naše stářím omletý orgány mohly stravu zpracovat.
„Vyměšování je důležitý!“ přikyvovala sama sobě má žena. „A taky plynulej sexuální život.“
„Proč chodíš do toho kurzu na starý kolena?“ ptal jsem se a mračil se jako před bouřkou.
„Abysme žili kultůrně. Jako lidi dvacátýho prvního století!“
„Vždyť jsme žili spolu dobře celej život. Mně se to líbilo a jsem tu rád! S tebou!“ zašeptal jsem.
Potěšilo jí, co jsem řek‘, ale dál vysvětlovala:
„Tomu říkáš život? Bez záclon! Bez mixéru! Bez grilu! Bez mrazáku! Bez prostírání! Tomu říkáš cesta do Evropy?“
Naštval jsem se. Ale jen trochu.
„Vždyť jsme v tý Evropě odjakživa! Tak proč do ní máme chodit?“
Chtěla vykládat ještě plno divnejch moudrostí, jako, že sůl zvyšuje tlak, že ze sladkýho je cukrovka, že živočišný tuky ničeji cévy, že místo másla bude mazat margarínem, že bude vyhazovat žloutky a dělat jenom z bílků a že budeme chodit každej večer deset minut na procházku za každýho počasí, a že ženy si musí vydobýt ve společnosti vyšší postavení a úctu.
„Jdu do hospody na večeři,“ rozhodl jsem se.
„Á, pán nechce mít doma vzdělanou ženskou! Bojí se, že bych ho přehlížela. Primitivním a nevzdělanejm ženskejm se lepší poroučí!“
„Mně je jedno jakou budeš mít školu. Já mám jen hlad.“
Mlčela a tak jsem šel do chlíva a podojil jsem Levou i Pravou. Mlíko z plecháče chutnalo lepší než pivo. Když jsem se vrátil, nevěřil jsem, že jsem u nás doma. Na stole byla vázička s květinama, ubrus s třešňovejma květama, na nějakejch bambusovejch podložkách stály talíře a vedle ležely na papírových ubrouskách příbory, který nám dala teta Máša z Velkejch Přílep ke svatbě. Z hrnce se kouřilo a na oválný míse leželo maso a v něm ozdobná vidlička. V proutěným košíku ležel nakrájenej chleba. Příboru jsem se nedotknul, protože jsem se s ním tenkrát na svatbě Rudly a Madly na Moravě pořezal, ale jinak to vypadalo dobře. K masu přiložila Kornelie ředkvičky, okurčičky, cibulky a pažitku. Seděl jsem a nemluvil. Než jsme začali jíst, Kornelie se pomodlila a tak jsem si otčenáš zkusil vybavit z paměti taky. Jedli jsme.
„Takhle si žijou ti boháčí, co jedi v hotelích s pěti hvězdičkama,“ myslel jsem si.
Kornelie bez jedinýho slova přinesla chlazenou rakovnickou dvanáctku, nalila mi do sklenice a řekla:
„Tak na zdraví Emánku! Dneska jsme spolu padesát let!“
Ťukl jsem si s ní. Nemluvil jsem, ale tvářil jsem se spokojeně a tak Kornelie určitě poznala, že jsem spokojenej. V duchu jsem si jí vážil, ale nevěděl jsem jak jí to říct. Lidi si snadnějc vynadaji, než řeknou, že se mají rádi.
„Vem si novej šátek a půjdem na procházku k potoku. Víš, tam, jak jsem ti tenkrát řek‘, že jsem rád, že jsem tě potkal.“
„Jakej šátek,“ divila se žena.
„Ten novej, zelenej s červenejma jablíčkama. Je zabalenej dole ve skříni!“
Kornelie vytáhla šuplík a pak si uvázala šátek.
„Je moc hezkej, Emane,“ prohlížela se v zrcadle.
Měla takovej ochraptělej hlas a trochu vlhký oči.
„Kde jsi ho vzal? Ten šátek.“ zeptala se potěšeně.
„Koupil jsem ho u Těšíka, když jsi byla tenkrát pryč,“ řekl jsem tiše.
O Literovi jsem mlčel. Po půl hodince jsme došli k potoku, odkud byla hezká podívaná na Ratolůstky a na naše Tumlovice. Kornelie si cestou prozpěvovala a chytla se mi pod paží. Tohle jsem nepamatoval už dlouho. Klouby v kolenech mě přestaly bolet. U křížku, kde před léty zastřelil nimrod místo lišky hajného, tátu mladého Zajíčka, jsme narazili na Klimešovou a agronomovou Ječmenovou. Asi nás pomlouvaly, protože zmlkly, zčervenaly a lekly se, když nás míjely. Zděšeně se dívaly na Kornelii. Nechápal jsem proč. Kornelie za nimi koukala, a jak zmizely v zatáčce, strhla z hlavy šátek, roztrhala ho v zubech a pověsila cáry na šípkovej keř.
„Proč to děláš?“ ptal jsem se ustrašeně, protože s bláznama se musí jednat opatrně. Sedla si na hraniční balvan a skoro s pláčem křičela:
„Ty báby měly stejný šátky jako já!“
Vzpomněl jsem si, že Těšík říkal, že mu přišly jen tři kousky těhle čínskejch šátků z dovozu. Při zpáteční cestě jsme našli na keři roztrhaný dva šátky. Byly roztrhaný ještě víc na malý kousky, než je roztrhala Kornelie.
„Vidíš, kdybys počkala, tak jsi měla ten šátek ve vesnici jenom ty!“
Kornelie se rozesmála a dala mi pusu. Pohladil jsem ji a řekl:
„A nepudruj se! Já sem na tebe zvyklej jak jsi od přírody.“
Ve čtvrtek jsem koupil ve vetešnictví u Jelíčka v Ratolůstkách velikou knihu Jak pěstovat zahradní květiny. Poslali jsme ji druhej den z pošty Žofince a nenapsali jsme, že to posílám já s Kornelií. Dělalo nám ohromnou radost, když jsme ji viděli za oknem, kde měla pokoj, jak čte.
„Hele, Emane, už zase čte!“ ukazovala večer Kornelie na Pikartovic stavení.
Žofinka četla do půlnoci a kolikrát jsme zahlídli starou Pikartovou, jak jí nadává a zhasíná světlo.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
