Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (7)
Rubrika: Publicistika – Historie
OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (7) |
(1954 – 1962) KDYŽ RUDNÁ SLAVNĚ HRÁLA DIVIZI Mladý Jindřich Hašek se v tichosti vrací z Osoblažského výběžku a může pracovat pouze v JZD, stejně jako jeho maminka. Je rád, že coby kočí jezdí s kdysi vlastními koňmi – Frickem a Faustem. Za pár měsíců rukuje na vojnu, ale Louny a Slaný leží naštěstí blízko domova. Druhý rok ve Slaném hraje fotbal a Baník Rudná mu nabízí přestup. Avšak doba je složitá. Armáda mu prodlouží vojnu o čtyři měsíce a pošle ho do dolů. Plazí se v nízkých slojích a taky o vlásek unikne závalu. Ten mu jen odře záda. Listonoš Jansa, osudový muž v životě rodiny, ho dostane z JZD. Stává se tak konečně nádeníkem. Hraje za Rudnou divizi a je šťastný, že alespoň na hřišti něco v životě dokázal. Pracuje na Kladně a od nádeníků přechází k tesařům. Má skvělé parťáky – jeden mu doporučuje knihy francouzských klasiků, druhý ho naučí fotografovat. Poznává jistou slečnu a od babičky v Jenči dostává tři vzácné mince, za něž si koupí pravý poklad – kejvačku dvěstěpadesátku. Život se na chvíli podobá pohádce. CHCEŠ DĚLAT KOČÍHO? Z dalekého Osoblažského výběžku jsem se vrátil domů před vánocemi roku 1953. Navzdory vytouženému návratu jsme však neměli moc veselé svátky. Na atmosféru, jaká u nás panovala v tomhle čase ještě před pár lety, jsme mohli jen vzpomínat. Na našem statku, v našich chlévech a stodolách, hospodařilo JZD a my se na to den co den museli smutně dívat. Otec jezdil do dolů v Chrustenicích a maminka pracovala v družstvu. Utěšovali jsme se jedině tím, že v době politických procesů není nikdo z nás zavřený. Případ odsouzených úhonických sedláků byl ještě v živé paměti. Kromě toho polovinu někdejších hospodářů poslal režim za trest do dolů nebo hutí. Tam byli těmi posledními pomocnými dělníky. Zaměstnání jsem začal shánět hned po Novém roce, ale nebylo jednoduché rozvázat pracovní poměr v zemědělství. A tak mi nezbylo nic jiného, než taky nastoupit do JZD v Úhonicích. Ale co tam budu dělat, jsem vůbec netušil. „Chceš dělat kočího?“ ptali se mě v kanceláři. V té době nikdo neměl zájem jezdit s koňmi, všichni se hrnuli k traktorům. Přikývl jsem. Zvířata jsem měl odjakživa rád. „Dobře. Dostaneš bývalé vaše dva koně – Fricka a Fausta.“ Zněla nečekaná odpověď. Konečně mě potkalo trochu radosti. Fricek byl stejně starý jako já, tedy o něco starší, protože on se narodil v květnu a já až v září. Jeho máma Minda už nežila, ale byla na světě do úctyhodných čtyřiadvaceti let. Frickovi táhlo na dvacátý rok a pořád to byl pěkný ryzák. Vraník Faust byl o osm let mladší. Podobně jako já jezdili v JZD s koňmi i zkušení sedláci. Pantátové Stoczek, Kalous, Slaboch, bývalý legionář a úžasný vypravěč, kterému se říkalo demokrat, a taky pantáta Příhoda, otec mého nejlepšího kamaráda Jardy. Tihle nedávno ještě výteční hospodáři nemohli pochopit, co se to s vesnicí stalo. Tehdy už v sousedských debatách ta kdysi tak častá věta „Do půl roku to praskne!“ zaznívala čím dál méně. "JINDRO, PŘIBRZDI!" RADIL SPOLUHRÁČ ČIPERA Člověk potřebuje k životu aspoň pár radostí. Já měl tehdy dvě – koně v JZD a fotbal. SK Úhonice nepatřil k slavným klubům, ale mohl se pyšnit vznikem hned těsně po I. světové válce. Tehdy jako nově založený Slavoj Úhonice přežil tři roky, než mu došly peníze a zanikl. Pak se fotbal probudil k životu po deseti letech, žádnou velkou díru do světa sice neudělal, ale ostudu taky ne. Hrál se tady poctivý a bojovný fotbal, nejčastěji ve II. třídě, a největším naším sokem byl odvěký rival – Červený Újezd. Tohle utkání bylo pro nás mnohem důležitější než derby Sparta – Slavia. Můj otec fotbal v mládí nehrál, ale miloval ho přímo vášnivě a dlouho byl předsedou úhonického klubu. Jenomže když se dostali všude k moci komunisti, a to i ve fotbale, tak funkci složil. "Jindro, ty jsi hráč, u tebe je to něco jiného. Ale já v téhle době nemůžu dělat fotbal jako funkcionář. Já si prostě nemůžu sednout s těmi lidmi k jednomu stolu a říkat jim soudruzi!" vysvětloval mi a já ho chápal. Sám však na fotbal nezanevřel, nepřestával jezdit na Letnou a fandit Spartě a taky nevynechal jediný můj zápas v dresu Úhonic. Mně bylo devatenáct, fotbal jsem miloval a snil o velké sportovní kariéře, i když se zatím o mně vědělo jen v okrese. Moje místo bylo na centrhalvu, neboli ve středu obrany. Tady musí mít člověk pod kontrolou všechny spoluhráče v obranných řadách, zaskakovat za krajní beky, ale i postranní halvy, zkrátka být takový dispečer, který nesmí chybovat. Protože když udělá chybu, jak se říká minelu nebo kiks, tak to opravdu smrdí gólem ve vlastní bráně. Musí ovládat velké vápno ve vzduchu, čili vyhrávat hlavičkové souboje, ale taky ho nikdo nesmí přelstít kličkami. Je to místo v sestavě důležité a odpovědné. To mě právě bavilo. Fotbal je ohromný v tom, že je to jednak hra, ale současně taky prostředek k tomu, aby se člověk pořád lepšil a něčemu novému učil. To je v životě k nezaplacení. Vedle mne hrál na pravém beku František Čipera, tehdy již téměř padesátník, a právě od něj jsem hodně pochytil. "Jindro, přibrzdi!" říkával mi často. Měl ve zvyku se při zápase skoro pořád usmívat, zatímco já byl někdy až příliš vznětlivý a smrtelně vážný. Mimochodem František Čipera byl patrně nejlepší hráč v dějinách úhonického fotbalu. Měl talent od přírody, ovládal míč oběma nohama, běhal lehce jako baletka, mohl hrát na všech místech sestavy a vždy byl nejlepší. V dobách největší slávy dokázal nastřílet až sedmdesát gólů za sezónu. Pracoval jako horník v kladenských dolech, a i když dostával nabídky k přestupům od slavných klubů, nikdy z Úhonic neodešel. Z oné doby mám jednu nezapomenutelnou vzpomínku na skoro až tajemného hráče pražské Hvězdy Liboc, kterou jsme měli ve skupině. Už když jsme vybíhali na hřiště nedaleko obory na Bílé Hoře, tak tři stovky diváků skandovaly jeho jméno: "Racek! Racek!" Poté se on, snad dvoumetrový kapitán domácích, uctivě fanouškům ukláněl. Co je tohle za šaškárnu, pomyslel jsem si. Jenomže začalo utkání a my rychle pochopili, s kým máme tu čest. Racek byl úžasný fotbalista: nedostižný v kličkách, rychlý v únicích, skvělý hlavičkář a úžasný střelec. Ten na první pohled jakýsi kolohnát sem snad zabloudil z první ligy, říkali jsme si v kabině o přestávce. Liboc vedla tabulku a nad námi tehdy vyhrála 9:1. Sám Racek dal šest gólů a ten nejneuvěřitelnější z trestného kopu ze třiceti metrů. Nestavěli jsme zeď, hrálo se za deště, takže jsme nevěřili, že z takové dálky by vodou nasáklým a ztěžklým míčem mohl ohrozit našeho gólmana. Strašně jsme se ale spletli. Racek vyslal dělovou ránu, která prosvištěla kolem našeho brankáře Dvorského do sítě, aniž ten stačil zvednout ruku. Příště jsme před trestňákem zeď postavili, ale zase to bylo špatně. Rackova střela zasáhla obránce do hlavy a omráčila ho tak, že hřiště opustil na nosítkách. Do hry už se pak nevrátil. Libocký Racek zůstal v mých očích dodnes fenomenálním hráčem. Nikdy jsem však nezjistil, zda se tak jmenoval nebo šlo o přezdívku. A asi se to už nikdy nedozvím. PŘESTUP DO RUDNÉ Vojnu jsem odkroutil v Lounech a ve Slaném. Po prvním roce služby u spojařů se mi splnil sen: jako mazák jsem začal hrát fotbal za Dům armády Slaný. Nejdříve za béčko, později za áčko. Boj o místo v sestavě byl obrovský, hrálo tu mnoho kluků z celé republiky a mnozí z nich to později dotáhli do I. ligy. Mně hodně pomohl Jožo Klimko, voják z mého družstva a vynikající fotbalista, který hrál před vojnou v Nových Zámcích druhou slovenskou ligu. Trenéři dali na jeho názor, dostal jsem šanci, a tak jsem se stal hráčem áčka. Náhody hrají v životě často velkou roli. Pak nadešel den, na který nikdy nezapomenu. Naše vojenské mužstvo nastupovalo v krajském přeboru proti Baníku Rudná. Na zápas proti svým krajanům jsem se nesmírně těšil, ale zároveň se ho obával. Musím zahrát co nejlépe, nesmím ani trochu zklamat! Tohle se mi honilo hlavou nejméně celý týden. Rudná přijela se všemi oporami, s bratry Kejhovými, Veverkou, Procházkou, Princem, Rohlíčkem a mladý Jirkou Polákem. Ve dvou autobusech přivezla i pár desítek věrných fanoušků. Mezi nimi byl pochopitelně i otec. "Mám tady pro tebe k podepsání přestupní lístky do Rudné. Pan Vinš a celý výbor s tebou po návratu z vojny počítají. Ukaž jim, co umíš, a hraj slušně"!" stačil mi táta chvatně říct, když si mě před utkáním vzal stranou od lidí. Rudná hrála v popředí tabulky a měla v týmu zkušené fotbalisty. My byli možná rychlejší a běhavější, ale chyběla nám herní vyzrálost. To však byla rozhodující věc. Hosté z Rudné vyhráli ve Slaném snadno 5:0. Předváděli technickou hru přízemních přihrávek. Já, coby důrazný hlavičkář, jsem se ani moc nemohl uplatnit. Jirka Polák, kterého jsem hlídal, zařídil první dva góly. Hrál výtečně, uměl kličky na obě strany. Brzy bylo o výsledku rozhodnuto. My sice bojovali, nastřelili dvakrát břevno a jednou tyč, ale štěstí nám nepřálo. Po utkání jsem podepsal přestupní lístky do Rudné a pan Vinš, předseda klubu, mi za to poslal po otci pár větších bankovek. Něco na přilepšenou. Neprohrát tak vysoko, měl bych obrovskou radost, ale takhle jsem si připadal téměř provinile, jako bych schválně nehrál naplno. Dobrák táta mě utěšoval, ať na to zapomenu, že za týden přijde další zápas. BYL JSEM I PÉTÉPÁKEM Civil se rychle blížil, stříhali jsme vojenský metr a nemohli se už dočkat. Chybělo jen deset dílků, deset mazáckých dní. Už jsem si v duchu maloval, jak si obuji boty „maďarky“ a navléknu kalhoty „roury“ , hity právě panující módy, když se to stalo. Večer byl vyhlášen nástup a na něm zazněl zvláštní rozkaz ministra obrany. Důstojník četl seznam těch, kteří musí zapomenout, že to "mají za pár", protože nyní je čeká půlroční pomoc republice – budou na Ostravsku těžit uhlí. Nahradí v práci pomocné technické prapory, pétépáky, jejichž útvary byly zrušeny. „Svobodník Hašek!“ padlo mé jméno. „Zde!“ hlesl jsem. Pétépáky zrušili, ale někdo tu černou práci místo nich musí udělat. Jako kulacký syn jsem měl od úhonických komunistů posudek, jenž mě pro tento úkol jasně předurčoval. Nestačil jsem ani napsat domů dopis o tom, jaká další rána osudu mě potkala, a už jsem s dalšími spolubojovníky seděl ve vlaku do Ostravy a pak do Havířova. Zdejší bývalá kasárna pétépáků se stala naším přechodným domovem. Odtud nás vozili na Důl Julius Fučík v Petřvaldu. „Tož, synci, trocha hodin vas proškolime před zitřejšim faranim, bo je to potřeba,“ řekli nám na učebně a po jednodenním školení nás nazítří nahnali do těžní klece. Jaképak štráchy s novými pétépáky! Věděl jsem, že havířina je těžká práce, protože několik kladenských horníků jsem z domova znal, ale do dolů jsem se nikdy nedostal. Trochu mě strašilo líčení kamaráda ze Studnice, Pepíka Holečka, ale v duchu jsem věřil, že takovou smůlu mít nebudu. Chyba lávky, bylo to přesně jako v jeho případě. Kopali jsme uhlí v nízkých slojích, leželi při té těžké rachotě na břiše nebo na boku, ve tmě, horku a prachu. Odsávání sice běželo, ale víceméně symbolicky. Nepřeháním, když řeknu, že skoro jsme bojovali o přežití "Pánové, tohle se nedá vydržet," věšeli jsme smutně hlavy po týdnu práce. Přestože jsme byli mladí a fyzicky silní, tahle strašlivá zabíračka z nás vysávala obrovská kvanta sil a energie. Kdo něco takového nezažil, těžko si to dokáže přestavit. Pracovalo se na směny a vždy jednou za dva týdny byl den volna. Jen jeden den volna za čtrnáct dní. Takhle snad nedřeli ani černí otroci na bavlněných plantážích v Americe před sto lety, a i kdyby nakrásně ano, tak dýchali aspoň čerstvý vzduch. Zkrátka a dobře, byli jsme pétépáci dál, i když je režim oficiálně zrušil. Tím víc nás tu chtěli využít a vyždímat. Takže ten den volna jsme většinou celý prospali nebo proleželi v posteli. Když po dvou měsících proskočily zprávy, že tohle naše totální nasazení bude možná prodlouženo až na dva roky, byli jsme zralí na cvokhaus. A za této situace přicházely zprávy, byť jich moc nebylo, že vypuklo protikomunistické povstání v Maďarsku. V zemi čardáše a paprik došla lidem trpělivost a začali věšet bolševiky na lampy. Při tom se strhla nevídaná mela, kterou nakonec musely ukončit ruské tanky. Naši velitelé, kteří byli přirozeně v KSČ, z toho až nečekaně znervózněli. Když nás nabádali ke klidu, působilo to až komicky. My totiž na rozdíl od nich byli úplně klidní. Přesto nám na dva měsíce zarazili vycházky. Jenomže my byli tak udření, že nám to vůbec nevadilo. Když jsme pak na jednu takovou vyrazili, skončila málem tragicky. Boxer těžké váhy Tesárek, který za Duklu Slaný boxoval ve II. lize, až moc věřil svému siláctví, takže udělal na taneční zábavě pěknou pitomost: tanečníkovi vytrhl v kole partnerku a navíc ho pěstí srazil k zemi... Postižený byl cikán. Za chvíli přišel k našemu stolu jeho kamarád a vyzval Tesárka, ať s ním jde ven. Ten s úsměvem kývl, protože na to čekal, jenomže se krutě přepočítal. Před hospodou čekalo deset maníků, vrhli se na něj, vyrazili mu snad všechny přední zuby, zlomili ruku a čtyři prsty a přivodili otřes mozku. Tesárka zachránili pořadatelé zábavy, když náhodou vyšli před hospodu, jinak by možná nepřežil. Hlavu mu zdobilo osmadvacet stehů. Tržné rány po celém těle, jež se skoro nedaly spočítat, pocházely od přezek vojenských opasků onoho cikánského trestného komanda. To byla, jak známo, obávaná zbraň při rvačkách. A proč to všechno vyprávím? Snad jen abych podal důkaz o tom, jak drsně se na Ostravsku žilo. Na další vycházce, když jsme vyrazili do Vítkovic na hokej, tak na mě najednou na tribuně zavolal kamarád ze Sokola, který tu taky někde sloužil. „Ahoj! Víš, co je v Úhonicích novýho? Jarda Příhoda se otrávil kysličníkem uhelnatým. Po dlouhý době zatopil v kamínkách, doma ve svém pokojíku, a komín neměl tah…“ řekl smutně, protože ho taky znal. Můj nejlepší kamarád byl po smrti, já o tom nevěděl a ani nebyl na jeho pohřbu. To byla jobovka. Aby toho nebylo málo, stal se mi v dolech úraz, ale zároveň musím říct, že při mně stáli snad všichni svatí. Po měsíci strašné dřiny ve slojích, které byly někdy sotva metr vysoké, jsem se dal do řeči s havířem, který dělal v hořejších patrech. Když jsem si postěžoval, že si připadám jako krtek, což při mé výšce sto osmdesát byla další komplikace, tak mi nabídl, že můžu dělat u nich. Na nic moc jsem se dál nevyptával a vzal to. Moje nová parta likvidovala stojky z již vytěžených chodeb. Uhlí tam nebylo, tak se demontovaly ocelové výztuhy stěn a stropů. Práce to byla taky těžká, ale mohl jsem chodit vzpřímeně. Dělali tu zkušení havíři, kteří věděli co a jak. Stojky se postupně odstraňovaly a odvážely, načež se chodba zvolna pod tíhou horniny zavalovala. A my před tím samovolným závalem ustupovali. Jenomže příroda je někdy nevypočitatelná. Najednou se začaly silné stojky nečekaně ohýbat a některé dokonce praskat jako by šlo o sirky. Takový malý zával se odehrál v několika vteřinkách. Vzali jsme rychle nohy na ramena, nicméně jeden balvánek byl rychlejší a pohladil mě po zádech. Pár dní jsem marodil, ale nic vážného se nestalo. Trochu jsem měl pohmožděný hřbet a docela dost sedřenou kůži. Měl jsem ovšem kliku jak od blázince. Mohlo to dopadnout… ani nechci domejšlet. Ale jak se zpívá v jedné písničce, že nic netrvá věčně, tak náhle v prosinci 1956 přišla radostná zpráva, že ještě před Vánocemi budeme propuštěni do civilu. Stalo se, sloužil jsem v armádě osmadvacet měsíců. Konečně budu doma a konečně budu hrát fotbal za Rudnou, nejlepší fotbalový klub v nejbližším okolí, to mě blažilo. JANSA NÁM POMOHL PODRUHÉ Jenomže radost brzy vystřídaly starosti. Tehdy žila naše rodina na hranici chudoby, a kdybych se měl vrátit do JZD, kterému se v Úhonicích nedařilo a lidi si v něm vydělávali málo, tak by to bylo moc svízelné. Avšak k odchodu ze zemědělství například do průmyslu člověk potřeboval úřední razítko, jako že zemědělci o člověka nestojí. Ale JZD potřebovalo mladé pracovní síly, takže mně by ho soudruzi nikdy nedali. A tady opět pomohl fotbal, lépe řečeno opět pan Jansa, listonoš a komunista, který se po tátovi ujal funkce předsedy úhonického klubu. Před lety se nás zastal na MNV, když hrozilo vystěhování do pekel horoucích. Tentokrát musel jet na okres a to kouzelné razítko tam schrastit. Podařilo se mu to. Vážil si především otce a měl rád i mě. Tak jsem mu poděkoval a slíbil, že až jednou skončím v Rudné, budu hájit barvy rodného klubu. Hrát za Rudnou – to bylo snem všech fotbalistů ve vesnicích široko daleko. Moc jsem si vážil toho, že se mi to povedlo, že jsem získal důvěru hrajícího trenéra Jiřího Žďárského, bývalého ligového hráče a reprezentanta, že hraju vedle tak vynikajících fotbalistů, jakými byli například Míla Kejha nebo obrovský talent Jirka Polák, kteří klidně mohli nastupovat v první lize. Jmenovat zaslouží i další spoluhráči, elegantní a mrštný brankář Honza Jež, o kterého měla zájem Sparta, neobvykle technicky vybavený obránce Josef Prim, jenž si dovolil kličkoval před vlastním brankářem, motor zálohy Jarda Veverka, který měl fyzičku na dva zápasy, Vašek Kejha, další záložník útočného ražení s vynikající přihrávkou. V útoku byla radost sledovat technika a střelce Mílu Kejhu a Žďárského s jeho přehledem a umem, kdy na sebe připoutal dva protivníky a poté v pravou chvíli posílal spoluhráče do šancí. Snažil jsem se jim vyrovnat, a proto jsem trénoval z pilnosti sám doma na dvoře. Na zeď jsem si namaloval branku a v ní vyznačil několik bodů, na které jsem z různých pozic posílal co nejpřesnější míče levou i pravou nohou. A kromě toho jsem až do omrzení piloval starty na míč, co nejostřejší vyražení. Být u míče dřív než soupeř – to je totiž ve hře základ úspěchu. Jenomže fotbal mě neživil, ten jsem hrál až po práci. S NOHEJLY NA ŠIKMOU PLOCHU? NIKDY! Když se mi podařilo vymanit z okovů JZD, začal jsem pracovat na stavbě vysílačky v Drahelčicích, lépe řečeno rušičky zahraničního rozhlasového vysílání. Tady jsem coby nedostudovaný středoškolák mohl dělat nádeníka. Navíc jsem byl ze čtyřiceti lidí na stavbě nejmladší, tedy děvečka pro všechno a taky ideální maník na nejpodřadnější a nejtěžší práci. Ale přečkal jsem to a po čtvrt roce mě vzal pan Majevský do party, která budovala kanalizaci pro odvádění vody zpod hlavní budovy budoucí rušičky. Byl to dobrý chlap, znárodnili mu obchod, tak dělal na stavbě. Měl mě rád, fandil mi jako fotbalistovi, chodil na naše zápasy v Rudné. V jeho partě už nebylo tolik dřiny. Jenomže po roce práce končila a já nevěděl, kde se upíchnu dál. O mém dalším osudu mohl rozhodnout bývalý sedlák a řezník Josef Drobek ze Ptic, taktéž vášnivý a obávaný hráč ferbla. Tuhle karetní hru ovládal mistrovsky. Za večer dokázal bez mrknutí oka prohrát nebo taky vyhrát krávu. Když mu režim sebral hospodářství a řeznictví, vydělával si manuálně na stavbě, třebaže mu do penze už moc let nechybělo. Uměl výtečně udělat zabíjačky a na nich skvělé klobásky ze skopového a vepřového, ale současně příliš miloval kořalku. To byla jeho slabina, občas totiž zabíjačku nedokončil. Při práci na čuníkovi se nesměl dostat k lahvi. Pracoval v partě kopáčů, jakýchsi bratrů Nohejlů. To byli frajeři jako vystřižení z filmů pro pamětníky. Pocházeli z pražských Košíř a podle toho vypadali: kostkované košile, barevné šátky u krku, placaté čepice, na zápěstích silných rukou kožené bandáže s řemínky. Pracovali v úkolové mzdě a všechno kolem výkopů dělali sami, tedy i pažení. Uměli vzít za práci, ale i švindlovat, ovšem lidi v jejich partě vydělávali až jedenadvacet korun na hodinu. To byly tehdy ohromné peníze. Jenomže uměli to taky roztočit v hospodě, a to nejlíp v rodných Košířích. Po braní a velkém tahu se klidně dva dny na stavbě neukázali. Stavitel si s nimi nevěděl rady. Šli tvrdě po penězích, a když bylo nejhůř, začal se jejich parťák, starší Nohejl, ohánět legitimací KSČ. Tím měli vyhrálo, nikdo si na ně netroufl. Zkrátka a dobře hoši z košířské galerky bystře pochopili, jak se na to musí v novém režimu. A na nás, ostatní dělníky, se dívali s opovržením jako na blbečky. Když se mi chýlila ke konci práce u Majevského a já nevěděl, co budu dělat dál, pan Drobek jednou večer přišel za otcem. "Pantáto, mám dobrou nabídku pro vašeho kluka, když půjde do party k Nohejlům, vydělá si velký prachy. Potřebujeme ho, je mladej a mrštnej," říkal mu prý veledůležitě. Mělo to být něco jako vyznamenání nebo dar. Nejspíš to řeznický mistr udělal i kvůli otci, protože si ho vážil. Druhý den byla sobota, tehdy se v sobotu pracovalo půl dne. Když takzvaně „padla“, Nohejlové na mě houkli, že jedou do Prahy, kde mají vyjednanou velkou zakázku, a ať jedu hned s nimi. Kývl jsem, aspoň poznám, co jsou zač, pomyslel jsem si. Jeli jsme autobusem do Košíř a zamířili pochopitelně do hospody. Tam se po našem vstupu do velkého sálu ozval mohutný řev spřátelené party, zřejmě dalších kumpánů z galerky. Vrchní nestačil nosit piva a rumy, nastal velký halas, pan Drobek se pustil do ferbla a já tam seděl, pozoroval cvrkot a pomalu upíjel pivo. Když tohle trvalo přes hodinu a nikoho jsem nezajímal a o žádné práci řeči nebyla, řekl jsem Nohejlovi, že musím jít. Něco zabručel, mávnul rukou a ani se na mne nepodíval. Být v partě s košířskými frajery a alkoholiky, to by skončilo, špatně, pomyslel jsem si a z hospody skoro utíkal. Oni z těch jedenadvaceti korun na hodinu možná půlku nechají v hospodě. To by se setsakramentsky nevyplatilo. JIŽ ZAPOMENUTÉ FOTBALOVÉ SVÁTKY Dneska už jen pamětníci vědí, jakou úžasnou atmosféru míval fotbal před půlstoletím. Čtyři hospody v Rudné se začaly plnit v neděli hned po obědě, kdy do začátku zápasu zbývalo ještě několik hodin, a fanoušci hned probírali vyhlídky mužstev, zejména před zápasy s blízkými soupeři – Dobříší, Královým Dvorem a hlavně Berounem. To byly velké matche, o kterých se chlapi v práci bavili a při tom notně hecovali týden před a týden po. A půl hodiny před výkopem se vyrojili fandové z hospod a vydali se k hřišti, kam už taky přijížděli na kolech nebo motorkách diváci z okolních vsí, z Chýně, Úhonic, Drahelčic, Mezouně či Tachlovic; aut ještě tolik na venkově nebylo. Hodně lidí jezdilo i vlakem, a to ze Zličína a Stodůlek. Takže když jsme nastupovali, v ochozech to vřelo a šumělo, my měli na sobě voňavé a nažehlené dresy, v naleštěných kopačkách jsme podupávali, ten zvuk jejich kolíků na betonových chodníčcích u kabin je přece tak charakteristický. Vzduch jiskřil napětím blížícího se boje, lidi na nás volali, a jak jsme běželi kolem nich na hřiště, snažili se nás plácat po ramenou. „Pane Žďárský! Pane Žďárský!“ dotýkali se zbožně dresu našeho hrajícího trenéra. „Mílo! Mílo!“ pokřikovali na Mílu Kejhu, skromného a přitom skvělého fotbalistu. „Jindří, vyhrajete! Jindří!“ slyšel jsem a pár rukou se dotklo mých ramen. Tohle byly chvíle, které člověku dodávaly zvláštní sílu a pocit, že něčím vyniká a něco dokázal. Aspoň na tom hřišti, říkal jsem si v duchu, když už jsem nesměl studovat a byl jen obyčejný nádeník. Tady nešlo o ješitnost nebo frajeřinu. To vůbec ne. Mezi našimi věrnými diváky byl i slavný hokejista Václav Roziňák, příbuzný předsedy klubu Vinše. Jakmile se objevil na hřišti, hned ho obklopili fanoušci a byli šťastní, že si s ním mohou povídat o všech novinkách ve sportu. Hokejový mistr světa a taky oběť politických procesů několikrát s úsměvem prohlásil, že do Rudné jezdí hlavně kvůli zdejší fotbalové atmosféře. Tady totiž byly k vidění opravdu úžasné věci. Třeba těsně před výkopem obcházeli hlediště dva fandové a vybírali do klobouků peníze na odměnu hráčům. Diváci se nechtěli jeden před druhým zahanbit, takže jim dovnitř házeli bankovky – od pětikačky až po dvacetikorunu. A tak není divu, že když rozhodčí konečně pískl a lidi začali fandit, my se pustili do hry s obrovským elánem. V takové atmosféře to ani jinak nešlo. Já věděl, kde stojí v hledišti na svém tradičním místě otec, a asi po deseti minutách jsem ho ve vhodné chvilce vyhledal pohledem. To už byl takový náš rituál. On mi pohledem, někdy přitakáním nebo zavrtěním hlavy dal najevo, jak je s mým výkonem spokojen. Jeho názor byl pro mne hodně důležitý. Na zápasy krajského přeboru chodilo v Rudné sedm až osm set diváků, ale po postupu do divize tisíc pět set a na některé atraktivní soupeře jednou tolik. Fanoušci nás hnali do boje neutuchajícím povzbuzováním, až jsme to leckdy s bojovností přeháněli. „Jindro, přestaňte jančit! Přestaňte jančit! Vždyť už je máme na lopatě,“ drtil občas mezi zuby rozzlobený Míla Kejha, když k nám přiběhl z hrotu útoku a snažil se nás umravnit. Měl však s námi těžké pořízení, my soupeře nešetřili, i když byl už zápas jasně náš. Venkovský fotbal se vyznačoval vždycky tvrdostí. A my, co hráli v obraně, jsme tvrdí museli být. Však jsme taky obdivovali dva nejtvrdší zadáky ligy, kladenské beky Fáberu a Linharta. Dokonce jsme napodobovali jejich styl i pokřiky. „Honzo, nadežeň mi ho!“ řval často Linhart na Fáberu. Myslel tím nadehnat útočníka soupeře na dosah svých kopaček, aby mu pak sebral míč i s nohama. Tohle jsme často praktikovali s Frantou Kacovským. A musím říct, že později jsem se za to trochu styděl. Jenomže mládí bývá plné temperamentu. „Jindro, proti vám hrát, je fakt o nohy. Zápas ještě nezačal, ale my už věděli, že u vás je to ztracený,“ stěžoval si mi často bratranec Pepa Novák, v té době nejlepší střelec Berouna. Co jsem mu na to měl říct? |
Knihu OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON vydalo v roce 2004 nakladatelství Riopress Praha |
Copyright © z archívu Jinřicha Haška
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 12. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jan Vodňanský | |
Jaroslav Vízner | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Josef Fousek | |
Jitka Molavcová | |
Ladislav Gerendáš | |
Jiří Menzel | |
Ivan Kraus |