JAK SE LÁĎA KUČERA MÁLEM ZASTŘELIL
Nedaleko Ptic bylo u lesa malé letiště, na němž měli Němci leteckou střelnici. Koncem války tam docházelo často ke vzdušným soubojům mezi německými a anglickými či americkými letouny. Při nich padaly k zemi prázdné nábojnice, neboli hilsny. Jako kluci jsme tyhle souboje sledovali s ohromným zájmem, a jen co souboje skončily, sedli jsme na kola, ujížděli na místa, kam nábojnice mohly padat a tam po nich pátrali. Uměli jsme to již odhadnout, mířili skoro najisto a pak jsme jich na malém plácku obvykle posbírali stovky. Kluky napadne kdejaká pitomost, to je známá věc. My tehdy vymysleli něco jako revolver. Říkali jsme té úžasné zbrani plyňák. Vyráběli jsme ji právě z velkých patron, co padaly z nebe po kulometné palbě anglických letadel slavné značky Spitfire. Patrona měla ráži třináct milimetrů, na ni se připevnilo dřevěné držadlo coby rukojeť, stačilo pár hřebíků a kovový pásek, a člověk držel v ruce něco jako pistoli. Taky se daly použít kovové prstýnky z nábojového pásu, které rovněž padaly z letadel. A teď přijde to hlavní: do velké patrony ráže třináct milimetrů šla vsunout úplně hladce menší prázdná nábojnice z tuzemské pušky ráže sedm a půl milimetrů. Ale než se vsunula, vložil se do ní zapálený smotek celuloidového, vysoce hořlavého filmu, kterého bylo všude plno. Ten však musel kousek vyčnívat, aby se rozhořel, takže se pár vteřin čekalo, než se tak stane. Pak to chtělo rychle vsunout malou patronu do velké patrony, ale dnem vzhůru a zamířit na nějaký cíl. Vzápětí se ozvala rána, opravdu pěkná šlupka, protože malou patronu vystřelil tlak plynu z toho hořícího filmu. V tom byl právě ten vtip, klukovský vynález. Patrona letěla daleko, určitě dvě stě metrů, a my to sledovali s úžasem. Občas se ale stávalo, že střelec vsunul malou nábojnici do velké příliš brzy, zapálený film se dostatečně nerozhořel, protože měl málo kyslíku, a tudíž rána nevyšla. Muselo se to prostě umět. Jednou potkal tenhle nezdar kamaráda Láďu Kučeru. On tedy chvíli čekal, a když usoudil, že film určitě zhasl, otočil plyňák trochu proti sobě, aby patronu vyklepl. V tom se však ozvala rána a střela zasáhla Láďu do čela. Třebaže mu roztrhla kůži na několik stehů a způsobila otřes mozku, podle všeho ale po hlavě spíš sklouzla. Naštěstí! Toť se ví, byl z toho obrovský průšvih, aféra celých Úhonic, a pantatíci nám okamžitě plyňáky zakázali.
MEZISTÁTNÍ ZÁPAS ČESKOSLOVENSKO - NĚMECKO
V předjaří pětačtyřicátého roku přijelo do Úhonic asi dvacet německých rodin z východního Pruska, dnešního Polska. Říkalo se jim Národní hosté, ale taky Flüchtingové, v překladu uprchlíci. Byly to rodiny německých sedláků, které musely opustit své domovy před postupující Rudou armádou. Mířily do Německa a na cestě byly celou zimu. Tihle sedláci žili a pracovali na svých gruntech po staletí, podobně jako my, a najednou přišla válka a takhle jim změnila životy. V každém větším úhonickém statku se ubytovaly dvě rodiny, u nás početné rodiny dvou bratrů - sedláka a řídícího učitele. Každá měla dva páry koní a několik vozů s plachtami. V jednom voze uprchlíci během cesty pobývali a spali, měli tam peřiny, šatstvo a cenné věci, na dalších vezli potraviny, píci pro koně a klece se slepicemi. Každý pár koní táhl dva spojené vozy, nezvykle velkých rozměrů s loukoťovými koly mnohem většího průměru, než měly naše žebřiňáky. Ubytovali jsme Němce do přístavku ve dvoře, kde bylo ve čtyřech místnostech dost místa. Jídlo nepotřebovali, vezli si s sebou konzervy, uzené maso, mouku, brambory a taky kola špeku; hodně nasolené čtyři pruhy špekových pásů stočené do kotoučů o průměru asi sedmdesát centimetrů. To jsem nikdy později neviděl. Každá německá rodina měla několik dětí, jejich kluci hned začali hrát na návsi fotbal, a tak někdo dostal nápad, že bychom si s nimi mohli sehrát mezistátní zápas Československo - Německo. Dresy jsme neměli, ale aspoň jsme si od místních fotbalistů půjčili pravý kožený míč a před začátkem utkání si podali ruce, aby to vypadalo slavnostně a jako pořádný zápas. Hrálo se na návsi, která je sice prostorná a leží v rovině, ale k ideálnímu hřišti jí hodně chybělo. Tu a tam byl menší rigol nebo stružka. Tohle však ani jednomu ze soupeřů nevadilo. Na obou stranách hráli všichni, co chtěli hájit barvy své země. Odhaduju, že každý tým byl přinejmenším patnáctičlenný. Zápas trval asi tři hodiny, před domy postávali lidi a fandili, i staré babky vycházely před vrata. Pamatuju, jak jsem byl hrdý, že nastupuji za Československo, pak si vybavuju, že němečtí kluci hráli ostře a bojovně, my zase technicky a chytře, ale už si nevzpomenu, kdo vyhrál. Myslím, že zápas jednoduše ukončila tma nebo naše mámy, když nás začaly volat domů. Ale nepoprali jsme se, vše proběhlo v duchu fair play, to vím zcela určitě. Němci se chovali slušně, přijeli v březnu a zdrželi se do začátku května. V Úhonicích se jim líbilo, po strastiplné a dlouhé cestě tu odpočívali. S oběma německými sedláky, u nás ubytovanými, vedl otec skoro každý večer debaty, kterým jsem se zájmem naslouchal, protože pár německých slovíček jsem znal. Oni otce varovali před Stalinem a komunismem. Zajímavé bylo, že po příjezdu k nám ještě doufali, že německá armáda dostane brzy onu tajnou zbraň, jak Hitler sliboval, takže válku vyhrají. "Potom se zase vrátíme domů, na naše statky u Wroclavi," říkali. Tvrdili, že jsou sedláci, kterým je nacismus ukradený. Proto měl otec s nimi soucit a jejich naděje jim nevyvracel. Zdarma jsme uprchlíkům poskytli ubytování a jejich koním píci. Když asi po měsíci odjížděli, za vše otci moc děkovali a dávali mu nějaké zlaté šperky. Byl jsem u toho a viděl, jak to rázně odmítl. Přáli jsme jim šťastnou cestu, mířili na západ, přes Plzeň do Německa. Válka skončila krátce po jejich odjezdu.
PLUKOVNÍK ZAŠLAPÁVAL DOUTNÍKY DO KOBERCE
Přímo z konce války, z květnových dnů v pětačtyřicátém roce, nemám moc konkrétních vzpomínek. Bylo mi jedenáct, rodiče se báli po zkušenostech s plyňákem, abych se nepřimotal do nějaké šlamastiky, takže mě nikam nepouštěli. Totéž potkalo i ostatní kluky, takže jsme si jen mezi sebou vyprávěli, co kdo kde slyšel. Jak Vlasovci osvobozovali Dušníky, ale rychle prchali před Rusy. Taky se mluvilo o odbojářích z Úhonic, kteří jeli v autě s hasičkou stříkačkou na pomoc povstání Praze, ale neuposlechli varování, že neprojedou přes Hostivici, kde je silná německá posádka, a proto tam čtyři zahynuli. Jediným mým zážitkem bylo, a to vlastně až po válce, když k nám do statku přijeli vojáci Rudé armády. Tlustý plukovník rozhodl, že štáb bude v našem statku. Nejspíš proto, že tu je nejvíc místností. Pak si zařídil kancelář v našem obýváku, kouřil smradlavé doutníky a jejich nedopalky zašlapával na koberci. Maminku to trápilo, ale protestovat proti tomu bylo marné. Pamatuji se ještě, že ve štábu bylo hodně mladých důstojníků, skoro kluků. Byli frajeři, měli stále naleštěné holínky, říkali, že jsou z Moskvy, a pobyli u nás dva týdny. Jejich jednotka si na našem dvoře postavila polní kuchyni a stoly. Vyměňovali jsme s nimi vejce za konzervy. Krátce po jejich odjezdu přijeli jiní ruští vojáci, ale ti vyhlíželi uboze. Dorazili v otlučených autech a s koňskými povozy. V našem dvoře bylo náhle na padesát koní a dokonce dvě hříbata. Nezdrželi se dlouho, ale jediné, co měli na práci, bylo shánění kořalky. Za tu vyměnili všechno. Kdo jim dal flašku, klidně dostal koně.
VÁLEČNÝ PŘÍBĚH STRÝČKA BOHUMILA
Na statku u Hašků se začátkem 20. století narodili další dva potomci rodu: v roce 1905 Bohumil a o tři roky později Jindřich. Bohouše však už od dětství lákal svět, technika a dobrodružství. "Kdepak, z toho kluka nikdy sedlák nebude," říkával brzy jeho otec, rovněž Bohumil. Nadaný Bohouš zamířil z úhonické školy na průmyslovku do Kladna, kde bydlel u strýce Jana Haška, ředitele zdejší reálky, a hned po maturitě se nedočkavě vydal do světa. Jako mnoho našinců ho zlákala Francie. K této zemi vzhlíželo mladé Československo s velkými nadějemi. Sem putovali, aby dobývali svět, naši mladí umělci, tady studovali na vojenské akademie naši důstojníci. Bohumila Haška osud zavál do města Toulouse na jihu země. Fešák se slabostí pro krásné ženy tu studoval strojní inženýrství, ale stále se nemohl nabažit slastí studentského života. Když se však jeho studia neúnosně protahovala, kladenský profesor Jan Hašek, uznávaná autorita rodu, svému bratrovi, Bohoušovu otci, varovně řekl: "Když tomu klukovi nedáš ihned nůž na krk, že tenhle rok musí dostudovat, přivede celý Haškův statek na buben!" Cokoliv strýček Jan vyslovil, to platilo jako zákon. I stalo se, Bohouš dostudoval, vrátil se do vlasti a zakotvil v Plzni. Oženil se, pracoval v plzeňské Škodovce, leč za dva roky se rozvedl. To bylo v roce 1939. Tehdy se přestěhoval do Loděnice u Berouna, kde zdědil po strýci Ladislavovi jednopatrový dům na náměstí. Byl vždy podnikavý, takže v přízemí zřídil koloniál, v němž prodávala jeho družka Mařenka. On sám jezdil za prací u rýsovacího prkna do Prahy. V době německého protektorátu Čechy a Morava se potraviny prodávaly na lístky a tohle se stalo Bohumilovi osudným. Němci při kontrole lístků v jeho obchodě odhalili nesrovnalosti, a tak ho na podzim 1941 zatkli, zprvu věznili na Pankráci a později - až do konce války - v rakouském Steinu. *** Odtud psal dopisy svým blízkým a většinu jich posílal do Loděnice a Úhonic načerno, díky prostředníkům, s nimiž se časem poznal při práci mimo věznici. Přes tyhle důvěryhodné osoby, jež z obav před vyzrazením nazývá jen iniciálami (například pan T.), dostával z domova jak dopisy, tak posléze i balíky s potravinami, bez nichž by možná nepřežil. Bohumilovy listy z vězení přinášejí nesporně zajímavá svědectví o tehdejší těžké době.
12.března 1944 Milá Mařenko, Ptáš se opět po mém zdraví? Tedy jsem již s ušima úplně uzdraven. Však mě to trvalo pomalu 10 neděl a takových 6 neděl bylo velmi nepříjemných. Tehdy jsem na levé ucho vůbec neslyšel. Nyní mám 76 kg, tedy moje čistá váha (úplně nahý) se pohybuje kolem 72 kg. Vidíš, jaký to jest ohromný rozdíl, než když jsem vážil oněch 57 kg. To prakticky znamená, že jsem přibyl nějakých 17 kg a to už jest znát na každém tělesném údu. Dokonce se to, myslím, obráží i v mých dopisech a pak hlavně v tom, jak snadněji snáším ten trest. Za šest dnů budu slaviti moje jmeniny a za 10 dnů budeme zde míti již jaro. Pomalu se budeme těšit na velikonoční svátky. Copak nám pěkného přinesou? Tedy mi opět něco pěkného napiš, abych se opět Tvým psaním potěšil! (dopis pokračuje částí pro bratra Jindřicha) Milý Jindro, již dlouho jsem Ti nepsal dopis, srdečně děkuji za Tvé i malého Jindrouše dopisy. Tvoje zprávy, zvláště pak o Tvém vzorném hospodářství mne tolik potěšily. Rovněž i pozdravy od známých, za které jim srdečně za mne poděkuj! Lituji velice pana faráře Sudíka, že ještě není doma. Pravděpodobně musel chudák po skončení trestu v káznici ještě do tábora. Snad Bůh dá, že se s ním ve zdraví shledáme. Až mně budeš psáti, tedy opět napiš, co je nového v hospodářství a jak pokračujete s jarními pracemi. Nejvíce mě ovšem uspokojilo, že se cítíš opět tělesně i duševně posílen a snad úplně zdráv. Musíme si navzájem jeden druhému dodávati odvahu v tomto těžkém životním boji.
V prvních měsících vězení hodně strádal. Do dopisů z té doby, které se nedochovaly, vepsal tolik beznaděje a bolesti, že ho na rodném statku pomalu začali oplakávat. "Bohumil asi umře," slýchával malý Jindra od dospělých. Časem se však Bohumilova situace zlepšovala.
26.5. 1944 Milá Mařenko, jsem díky Bohu živ a zdráv. Dnes dopoledne započal a trval půl hodiny hrozný nálet na fabriku, kde pracujeme. Snad více než 200 bomb bylo shozeno ze tří vln nepřátelských letadel. Musel jich být značný počet, neb asi 10 letadel bylo sestřeleno. Jak jsme viděli, asi osm letců vyskočilo z hořících strojů. Bomby padaly trojího druhu. Malé ráže, po nichž zůstávaly díry asi jeden metr v průměru a asi 70 cm hluboké. Bomby středního kalibru nechávaly díry asi 4 m v průměru a asi 1,5 m hluboké. A ty největší zanechaly díry 8 m v průměru a dva a půl metru hluboké. Fabrika jest ze dvou třetin poškozená, benzinové nádrže jsou dosud v plamenech. Bomby padly i mimo fabriku, takže my, kteří jsme byli mimo objekt, tomu neušli. Padalo to 100 metrů od nás. Ze 330 trestanců, díky Bohu, jen dva Řekové nálet zaplatili životem. Máme vždy možnost opustiti továrnu před náletem a běžet do polí, kde jsou vykopány úkryty. V nich jsme dosti zabezpečeni před Smrtí nebo zraněním. Pan T. z posledního balíčku nám vše správně odevzdal, takže mám i s chlebem, co mám u něj, na dva až tři týdny co jísti. Dopis píši nadvakrát, jak poznáš podle tužky. Nediv se, že jest načmárán, neb jej dopisuji venku na rozbité lavičce. V dopise optimistického tónu nezapře technika, když popisuje typy leteckých pum a rozměry kráterů po jejich dopadu. Důležitá je zmínka o balíčku, doručeném zcela v pořádku.
(list z konce jara 1944) Milý Jindřichu, Poslední půlrok na vás více a více vzpomínám, asi jako prvého půl roku mého vězení. Čas při denní práci nám zde velice rychle ubíhá.(...) Okolí zde musí býti nádherné, ale my jsme již tak zvyklí na ty čtyři stěny a mříže, že člověku ani nepřipadne, aby se z okna podíval. Člověk zvykne na vše, ba dříve než to dobytče. Za tři neděle již máme opět Letnice; tedy šťastné a veselé to svátky, které budete trávit beze mne. (...) Zvenčí slyším křik dětí, které si někde hrají, a tu mé vzpomínky se vracejí do dětských let, kdy na návsi jsme hrávali pasáka, špačka a kuličky a jiné hry. Tady mi to připadá, že to ani není pravda a že se mi o tom zdál jen krásný sen. Zde člověk pozná cenu života a má tolik času o něm přemýšlet. Mockrát jsem již probíral svůj celý život, dětství, jinošství, veselá léta studentská a vojenská. Pak smutný kus života bez zaměstnání, moji kariéru, život manželský, rozvod, zhroucení kariéry a znovu budování existence, až do mého zatčení. (...) Pastu na zuby již neposílejte, zatím mám dosti, ale půlku mýdla pošlete, ne však každé tři neděle, ale stačí 1x za měsíc. Po vší úvaze přece jen mám "hlavu vzhůru". Umí psát i poeticky a filozoficky. Je vidět, že vzpomínky na vše, co prožil doma, znamenají pro něj velkou a jedinečnou vzpruhu.
Stein, 1. října 1944 Milý Jindro,  vzpomínal jsem na vás mnoho a hlavně před posvícením, kdy jako obyčejně a snad i tentokrát jste sušili otavy. Po celou dobu 14 dnů v období otav jsem byl stále myšlenkami u vás a snad mě to přineslo štěstí, že jsem se dostal do podobného prostředí. Pracuji nyní ve volné přírodě, v polích stavíme železobetonové elektrické sloupy, a jsem ve styku s vesničany, bodrými sedláky, kteří jsou na celém světě stejní. Ve Francii jsem poznal dobrosrdečnost jihofrancouzského sedláka, doma jsem byl často přítomen rozšafnosti středočeského hospodáře a zde mám opět příležitost poznati plachost, která se záhy změní ve zvědavost podunajského rolníka. Půda zde jest výborná a ne s takovou péčí pěstována jako u nás. Snad příroda tomu sama zde napomáhá, neb kraj jest zde velmi úrodný. Každý den obědváme na krásně zelené louce poseté bledě fialovými ocúny, které jsou rozsety na podunajských lučinách a připomínají hvězdy na nebi. Louky se rozprostírají střídavě na obou březích Dunaje. Střídají se s poli a háji. Ovoce, zelenina a kukuřice jsou zde pěstovány, a proto hojné, velké a bohaté vesnice jsou rozsety v této krásné krajině. No, opět budu míti o nějaké zkušenosti více a více vám, budu moci napovídati, až se sejdeme. Třebaže není hospodářem na rodném statku, selské geny v něm zůstávají. Porovnání sedláků z různých končin Evropy je půvabně stručné a současně i výstižné. Stein 8.října 1944 Milý Jindro, buď hodně zdráv a dále Ti přeji, abys bez veliké námahy dokončil letošní podzimní práce. Po nich už příroda se odebéře k dlouhému spánku, až odlétne všechno stěhovavé ptactvo, až odkvete hřbitovní kvítí a opadá ze stromů všechno listí, pak přestane již létati babí léto a všechny švestkové knedlíky až sníte, pak přijde pomalu zima a s ní i její radosti. (...) Doufám, že Ti budu moci ještě jednou psáti, než bude Dušiček, ale kdyby to nebylo možno, dej rodičům za mne kytici na hrob. Za týden tomu budou dlouhá tři léta, co jsem Vás bez rozloučení musil opustit. Tehdy jsem neměl tušení, co vše vytrpím a vydržím. Bůh jest mocný a člověk jest silný, jinak dávno již bych podlehl podobným útrapám. Kolikrát jsem si řekl, že jsem prohrál svůj život a přec vždy něco znovu mi dává naději, sílu i odvahu k novému boji. Nabízí se otázka: dokázal by člověk takto jasně a láskyplně formulovat svůj vztah k domovu či k víře, kdyby nebyl podroben těžké životní zkoušce?
Pondělí 25.prosince 1944 Milý Jindro, tentokrát jsme Štědrý večer oslavovali trochu smutněji než minulého roku. Jinak to ani nejde, když jsme v káznici. Vzhledem k tomu, že pracujeme venku, načerno jsme protáhli malý vánoční strom. (...) Na stole, na kterém jest nataženo moje prostěradlo, stojí upevněný v podstavci malý, asi 40 cm vysoký stromeček. Jest celý bílý, na to jsem pamatoval již dříve a přinesl z nemocnice za cigarety dosti vaty. Jiný kolega dal asi 30 kusů krásných niklových knoflíků. Pak jsem posbírali po zahrádkách něco zimních květů, z modrého a bílého papíru jsme udělali třepení. Kolega dostal v balíčku dvě větší svíčky, které jsme rozřezali na šest menších dílů a měli šest svíček. Když bylo vše hotové, posypali jsme stromek dárkem z Ameriky. Totiž američtí a angličtí letci, co zde létají, shazují velké množství staniolových proužků. Bylo zde již mnoho dotazů, proč to dělají. Jsou dva dohady. Jednak jimi zamezují šíření radarových vln, jednak je zapalují, když jsou odstřelováni, tím klamou střelce, kteří se domnívají, že hořící letoun padá k zemi. V každém případě máme dosti staniolu na náš stromeček. Večer pak před spaním, kdy nám zhasnou světla, svíčky na stromku zapálíme. Každý oběd od Štědrého dne do dneška jíme u stolu pod stromkem. Večer pak u něj zpíváme tři sloky té nejnádhernější vánoční písně - Svatá noc, tichá noc. Dostali jsme na vánoce trochu přilepšeno, ale chleba jen normální dávku. Takže hoši, co nemají spojení na černo se světem, a těch je 80 procent, nemají vánoce příliš veselé. Mám právě u sebe jednoho Němce, tak mu dávám vždy kousek chleba. Vím, co jest hlad. Nyní díky Bohu již přes rok a čtvrt vzhledem k tomu, že mne Mařenka dobře zásobuje, se mám lépe. Více chleba v zásobě a ještě něco dobrého jest na cestě. (...) Jsem rád, že máš ještě hodně hovězího a vepřového dobytka, neb když ve statku schází dobytek, jest to poloviční hospodářství, poloviční užitek, pole méně rodí, když se na ně nemůže dáti dosti mrvy. Jsem velice rád, že mám ještě pneumatiky na autu, ale myslím, že je stejně budete muset odevzdati. Zdalipak 1x za měsíc protáčíš klikou motor, aby válce nechytly rez. Neb myslím, že jsi nechal v motorové skříni olej, který válce může okamžitě konzervovat. Pozdravuj všechny známé v hospodě, p. Kinsla, p. Dr. Aichnera, p. Bureše, p. Kaprála, p. Beránka, všechny dědky, co hrají dardu, a všechny známé, kteří si na mne někdy ještě v dobrém vzpomenou. V úvodu poetický popis vánoc ve věznici a na konci technické pokyny stran péče o vůz značky Škoda Popular, stojící v úhonickém statku. To je svým způsobem literární dílko.
Stein 30. prosince 1944 Milý Jindro, jest tomu pár dnů, co jsem Ti zaslal dopis a dnes, den před sv. Silvestrem, Ti píši znovu. (...) Vzpomínám, jak dneska večer a hlavně zítra večer bude na Staré veselo. Snad přece alespoň divadlo budou hráti? (...) Stromeček ještě stojí na stole, je již celý zaprášený, ale přece jen do Tří králů nám jej zde nechají. Nálety máme denně, toho si již ani nevšímáme, ale když některý den nepřiletí, říkáme si - zaspali, šli radši na flám, nebo připravují letáky? Jaksi se nám po nich stýská. My, kteří jsme venku, když je vidíme letět, tak se na ně díváme jako na bílé holubičky. Nám se to povídá, ale ti chudáci, co jsou v továrnách, v těch je vždycky malá dušička při zahoukání sirény. Konečně začne nový rok, který nám přinese tu ztracenou a zlatou svobodu. Dej Pán Bůh, abychom se ji všichni ve zdraví dočkali. (...) Právě jsem dostal balík od Mařenky. Není vyloučeno, že za nějaké věci seženu trochu více fajfkového tabáku, a vzhledem k tomu, že jsi tak silný kuřák, bych Ti jej poslal na protiúčet balíku, až budete zabíjet. Napiš mi, kdybys mohl zaslati trochu sádla se škvarkama, trochu špeku, uzeného masa, pár škvarkových placek, kus vánočky. Zatím ale nic neposílej, neb mne možná čeká transport. Ten fajfčák jest výborný, a proto jej velice lehko vyměníš za cigarety. (jako douška je pár řádek pro synovce) Milý Jindrouši, velice se těším na Tvůj příští dopis. (...) Užívej hodně ledu a ať ten hokej pořádně hraješ, abys nám Hašákům nedělal ostudu. Strejda byl též při hře v pasáka jeden z nejlepších. To víš, tehdy jsme ještě fotbal nehráli a volejbal nebo dokonce hokej, o tom jsme ani neslyšeli. List s dalším pozoruhodným faktem: protože má Bohumil rád bratra Jindřicha, posílá mu z vězení tabák, jeden z nejžádanějších artiklů doby. To je k nevíře.
Stein, 22. února 1945 Milý Jindro, Tak jsme mysleli, že tento měsíc se uvidíme, ale opět se to o pár týdnů prodlouží. Nyní již přes 14 dnů zde máme denně nálety a dvakrát týdně i v noci. (...) Pracujeme ve vinných sklepích prastarého kláštera Göttweichu, jejichž klenby jsou bytelné a nad jimi jest od 14 do 16 metrů země, tedy je zde bezpečno i před řetězovými bombami.(...) To vás bude v hospodě zajímati, co jsou řetězové bomby. Jsou to prostě normální výbušné bomby, které jsou na určitou vzdálenost svázány řetězem. Prvá bomba, která se vrhne, je nejtěžší, proto letí nejrychleji a táhne řetězem několik desítek metrů dlouhým druhou bombu, která by padala pomaleji, a ta táhne třetí, ještě lehčí bombu. Účinek jest následující: prvá bomba vyhloubí jámu 3 až 5 metrů a stáhne po explozi další bombu a ta vyhloubí v díře jámu hlubší o dva až tři metry a pak dopadne bomba třetí a opět jámu prohloubí. S velkým úspěchem toto bylo užíváno u vysokých domů, neb dříve byly ničeny pouze jen vyšší patra, ale takto jest zničen celý dům až do základů. Při popisu ničivé síly řetězových bomb se v něm opět ozývá technik, ale při tomto sdělení myslí zároveň dojemně i na chlapy v úhonických hospodách.
(předjaří roku 1945, datum chybí) Milý Jindro, Jsem tomu rád, že Ti mohu napsati opět dopis. Máme od listopadu nové nařízení, která se též týkají dopisů. Vzhledem k zostřenějším předpisům můžeme psát jedenkrát za čtyři měsíce. Od 20.ledna jsem byl přeložen na jinou práci a tím jsem ušel trochu té nejhorší zimě, neb pracujeme v sklepích na obráběcích strojích. (...) Jak ten čas rychle ubíhá, nedávno byly Vánoce a už myslím na Velikonoce. Zajisté, že pomalu se již připravujete na jarní práce a zbavíte se té otročiny, jezdili do lesa na dříví za pár korun. Jsme nyní velice zapřaženi do práce, takže jen v neděli máme trochu volna. Jinak pracujeme i v sobotu do večera. Každý den vstáváme po páté a ve tři čtvrtě na šest již jedeme autobusem do práce asi 8 km. V půl desáté máme deset minut přestávku na svačinu a v poledne hodinu na oběd. Zpět jezdíme v půl sedmé vlakem a doma jsme celí znavení před osmou. Večeře jsou studené, neb se dávají v půl šesté a vystydnou. Nějak to musíme vydržet, neb to věčně trvati nebude. Dnes jsme se právě vážili, oblečený mám 71 kg, čisté váhy asi 68 kg, to jest slušná váha na 3 roky a 4 měsíce vězení. Nyní již od pondělka bydlím sám. Byli jsme v jedné cele čtyři inženýři pohromadě. Říšský Němec, Francouz, Rakušák. Všichni tři v pondělí dopoledne utekli, ale měli chudáci smůlu, ještě ten den je chytli. Nyní jsem úplně zdráv, žádné vředy se mi již nedělají, takže jsem mnohem spokojenější. Však jsem s nimi zkusil, s většími neb menšími přestávkami to trvalo pomalu celý rok. Jak vy, jste chvála Bohu všichni zdrávi? Nyní si ještě pomalu užijete lenory, zabijete si prasátko, ale již za měsíc vám nastane práce po celý rok. Ale vím, že každý hospodář se již těší, až bude opět moci zaorati první brázdu v rodné půdě a teď to bude tisíckrát milejší, neb bude orati brázdy pro brzy svobodný stát, kde nebude více bídy a soužení. Musíš mně ještě tento měsíc odpovědět, neb příští měsíc již budeš míti velice málo času na psaní. Říká se, že trestanec by nemohl bez naděje žíti a že hlad jest jeho nejvěrnějším přítelem, a skutečně je to pravda. Nyní již rok a čtvrt si nemohu naříkat na hlad, ale ty první dva a půl roku byly strašně hladové. Člověk však velice brzy zapomíná na dobré věci, ale na špatné ještě dříve, a proto mně připadá, jako by to byl všechno jen zlý sen. V předtuše brzkého konce války trochu bilancuje. Za zmínku stojí, že v žádném dopise, byť většina jich putovala ilegálně, není jediná politická narážka, natož kritika Německa nebo fašismu. Pud sebezáchovy dokonale naučil pisatele autocenzuře.
***
Inženýr Bohumil Hašek se vrátil domů koncem května 1945. Přijel do Úhonic na voze taženém jedním koníkem. V pohublé tváři mu šťastně plály oči. Toho večera líčil v hostinci Na Staré, co zažil, a taky poslouchal, co šechno se tady ve válce změnilo. Později, kolem osmačtyřicátého roku, silně načichl levičáctvím a tehdy se s bratrem Jindřichem jednou chytli ve stájích pod krkem. Začátkem padesátých let však rychle z komunistického opojení vystřízlivěl. "Tys byl vždycky divočák," řekl mu pak Jindřich při usmíření. Později Bohumil pracoval jako projektant vodního díla Kamýk, nadále bydlel na náměstí v Loděnici a tam také v roce 1978 zemřel.
Pokračování...
Další díly najdete zde |