Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (10)

Rubrika: Publicistika – Historie

OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (10)

ČOKOLÁDOVÉ DOPISY DO LIBYE
Od října 1986 do září 1987, celý jeden rok, jsem pracoval v Libyi. Podnik zahraničního obchodu Omnipol tu stavěl továrnu na zbraně a  Konstruktiva byla přizvána ke spolupráci. Libye byla v té době na válečné stezce s USA, a proto její vláda, v jejímž čele stál Muammar Kadáffí, na tuhle fabriku spěchala. Libyjský vůdce a tehdy velký přítel komunistického Ruska, měl totiž na svědomí protiamerický atentát v Berlíně, po němž se Spojené státy naštvaly a sáhly k odvetě. V lednu 1986 vyhlásily vůči Libyi hospodářské sankce a v dubnu téhož roku podnikly dokonce několik náletů na hlavní město Tarábulus al-Gharb, jemuž se také říká Tripolis.
Jinřich Hašek (vpravo), tesař Konstruktivy, na stavbě vodní nádrže na pahorku nad libyským údolím Al AziziaPůl roku poté jsme sem přiletěli my. Čili nebyla to zrovna bůhvíjak utěšená situace. Naším novým domovem se stal tábor nízkých bungalovů v liduprázdné krajině mezi pahorky, hned vedle staveniště fabriky. Celý areál ležel asi třicet kilometrů od metropole. 
Uprostřed tábora byla jídelna, sklady, kino, knihovna, dále sportoviště s umělým osvětlením – bazén, dva betonové tenisové kurty, volejbalové a fotbalové hřiště.
Naše tesařská parta se nejdříve podílela na výstavbě vodní nádrže, vzdálené asi kilometr od tábora. Od jedenácti do patnácti hodin jsme mívali polední pauzu, protože v tom čase – s výjimkou zimního období – tu vystupovaly teploty skoro k padesáti stupňům Celsia ve stínu. Když pak člověk vyšel po třetí hodině z klimatizované místnosti do té výhně, rovnalo se to ráně palicí do hlavy.
Práce nám tu skvěle organizovali, parťák představoval absolutní veličinu, dělali jsme ve vysokém tempu, svačina se nikdy neprotáhla přes deset minut. Každou hodinu naše dílo pečlivě kontrolovali inženýři. Podmínky však byly často hodně složité: při písečných bouřích jsme museli zahalovat hlavy do šátků a nosit tmavé brýle
I když nebylo moc času, sledoval jsem s velkým zájmem zdejší přírodu. Například pár týdnů po našem nástupu přiletěla obrovská hejna špačků z Evropy a poblíž tábora odpočívala před další cestou na jih Afriky. Kolik je mezi vámi špačků z Úhonic? – říkal jsem si v duchu při pohledu na mračna ptáků. Zakrátko se spustil třídenní nepřetržitý liják, takže jsme nemohli vystrčit ani hlavu z baráku, natož pracovat, nicméně promarněný čas jsme museli nadělat. To už se blížil konec prosince, kdy teploty v noci klesly k nule.
V arabském světě se pracuje šest dní v týdnu – od soboty do čtvrtka, v pátek je podle Alláha svátek. Tady mu říkali fišta. Ve volných dnech jsme vyráželi na společné výlety, na nichž bylo záhodno mít s sebou láhve čaje, nejlépe dvě dvoulitrové. Popis toho, co všechno lze v Libyi vidět, by ovšem vydal na samostatnou knížku.
Jako sedláka mě zajímali zdejší rolníci, čili feláhové. Sledoval jsem je na trzích, kde prodávali mnoho drůbeže, hlavně slepice a krůty, a pak také kozy i ovce. Velmi lacino se tu dala koupit vajíčka, uložená na velkých hromadách. Měla však velmi slabé skořápky. Ptal jsem se na příčinu, prý nedostatek vápníku; co taky jiného. Feláhy jsem si časem oblíbil, ve srovnání s obyvateli měst vyhlíželi sympatičtěji a poctivěji. Byli pracovití, vesničky i políčka před domy měli uklizené.
„Inu, pánové, zemědělci jsou zkrátka ti nejslušnější lidi všude na světě!“ popichoval jsem tak trochu kolegy, co věděli, že jsem sedlák hrdý na svůj původ. 
Proto jsem taky víc než oni dokázal ocenit chuť šťavnatých bifteků, hlavní chod štědrovečerní hostiny. Mimochodem při ní nás, obyčejné pracanty, obsluhovali mistři a vedoucí, což se děje právě jednou v roce. A proč byly ty bifteky opravdu mimořádně chutné?
„Hochu, to je maso dovezené z Irska, z jatečních volů pasoucích se na šťavnatých irských pastvinách! Žes takový ještě nikdy nejedl, co?“ řekl mi kamarád, který pracoval v kuchyni.
Při těžké práci jsem byl celý život zvyklý doplňovat energii čokoládou. Tady však nebyla k sehnání. Nechal jsem si ji párkrát poslat z domova poštou v balíčku, ale nastala jiná potíž – zdejší pošťáci balíky kradli. Zbývala jediná možnost: posílat čokoládu v dopisech, které sem přepravoval spolu s materiálem firemní letecký speciál. Moje zlatá žena mi do každé obálky vložila jednu dvoudekovou čokoládičku Lidku, já si pak četl, co je doma nového, a při tom mlsal. Letadlo mělo přilétat jednou za tři týdny, ale pokaždé to nevyšlo, což se vždy hned promítlo do nálady zdejšího osazenstva. Jednou tahle pauza trvala dva měsíce a za tu dobu skončilo šest lidí u psychiatra. Když pak speciál konečně dorazil, kinosál zel prázdnotou, protože všichni doslova leželi v dopisech. Já jich tehdy dostal dvanáct a v každém byl pochopitelně malý sladký dárek.
Mně bylo tehdy dvaapadesát, už jsem měl něco za sebou, a proto jsem odloučení od domova snášel celkem obstojně. V horší situaci se však ocitli mladší kolegové, krátce po svatbě. Těžkou dřinu a odloučení od rodin těžce snášeli, mnohým se rozpadly vztahy a rodiny.
Já se nepodíval domů celý rok, a proto jsem ke konci pobytu počítal dny jako na vojně. Tehdy se mi v táborové knihovně dostala do rukou sbírka arabského básníka Kamála Chudžandího, v níž jsem objevil verše přímo jako stvořené pro mou situaci:
Světem se toulám, o vlasti stále sním
Země má, zbloudilý volá Tě, vzpomeň na syna
Ty kdož jsi nad sebou nevídal oblohu cizí
Neznáš žal toho, kdo na svou vlast vzpomíná
Zde řeč je nesrozumitelná, dokonce i svět ptačí
I déšť je tu cizí i hlína v botách, kde je má otčina
Já jsem tu cizinec, toulám se a o své vlasti sním
Tam je vlast má a zde? Cizina, Cizina.
Představoval jsem si Afriku jako úplnou poušť, ale tahle část Libye, ležící nedaleko Středozemního moře, byla spíš pohádkově krásnou zemí, a to zejména na jaře, kdy tady vše kvetlo. Taky tu rostly houby, že jsem nestačil zírat. Vzal nás na ně jednou kolega, který znal místa, kde rostou. V borovém lese, kousek od mořské pláže, jsme každý nasbíral za půl hodiny možná pět kilo hřibů. Podborováků nebo poddubáků, jak je kdo zvyklý je nazývat. Byly to prostě nádherné hřiby se sametově hnědou hlavou. Řízky a smaženice z nich jsme dělali celý večer a chutnaly výtečně.
Libye je krásná země, má spoustu starověkých památek a nádhernou přírodu. Jenomže co je to platné, my hoši z Modrého vrchu víme, kde je na světě nejkrásněji.
 
DOPIS A ŠŤASTNÁ KŘEČ DO NOHY
Myšlenky na vrácení statku a obnovu hospodaření napadaly kdekoho hned po listopadové revoluci v roce 1989. Nálada byla euforická, volání po změnách naléhavé a netrpělivé, protože narůstal strach ze starých komunistických struktur. Ty totiž měly stále dlouhé prsty na mnoha místech, navíc rychle převlékaly kabáty a hlavně nechtěly křivdy, které jejich režim napáchal, napravovat. A pokud k tomu mělo dojít, tak jen zvolna. Podobně tomu bylo se vznikem zákonů o půdě, rehabilitaci a majetkovém vyrovnání.
Proto jsem někdy v roce 1990, přesný datum už nevím, napsal do redakce Svobodné Evropy v Mnichově dopis. Snažil jsem se v něm stručně říci, že k nápravám křivd v zemědělství dochází velmi nedostatečně, že špatná je legislativa a vůbec chybí zájem nových státních orgánů. Zkrátka dal jsem průchod svým steskům. V úvodu dopisu jsem zmínil i někdejší nasazení části zemědělské mládeže na nucené práce v pohraničí.
V závěru jsem napsal doslova:
V tomto státě se stala obrovská chyba. Agrární otázka byla hozená stranou, což by si nedovolila žádná jiná země. Vím, že již nebude existovat zemědělství v dřívější podobě, avšak alespoň deset procent soukromých rolníků by našemu státu pomohlo, a to například produkcí ekologických potravin. Kromě toho by naši vesnici oživili. Jsme poslední generace padesáti až šedesátiletých, která je schopna to dokázat, přestože máme jen holé ruce, jsme téměř úplně bez mechanizačních prostředků a hospodářské budovy našich otců jsou v troskách. Proto bychom potřebovali finanční pomoc od západoevropských států, ale také pomoc od Svobodné Evropy, jež by rozšířila své zemědělské vysílání. Český sedlák a celý venkov by si to dnes za to, co v nedávné minulosti prodělal, moc zasloužil.
Jindřich Hašek v mnichovském sídle Radia Svobodná Evropa s redaktorem a znalcem zemědělství - Františkem J. Wohryzkou...Rozhlasová stanice Svobodná Evropa vysílala můj dopis v plném znění o prvním únorovém víkendu roku 1991, a to celkem třikrát. Moc mě to potěšilo, ale ještě větší radost jsem měl z ohlasu mezi posluchači. O něm jsem se nedozvěděl hned, ale až po několika týdnech. Ozval se mi totiž dlouholetý redaktor této stanice František J. Wohryzka.  
Po hlase jsem ho hned poznal. To je přece strýc Jan Konopa! Starý známý z vysílání Svobodné Evropy, jehož komentáře jsme dychtivě poslouchali coby zelení baroni před téměř čtyřiceti lety ve Studnici. 
Když mě na jaře 1991 kontaktoval, pracoval jsem shodou okolností právě v Mnichově, tehdejším sídle Svobodné Evropy. Omnipol a Konstruktiva zde stavěly budovu banky. Pár kluků z této party jsem znal z Libye, ale tady se pracovalo s nesrovnatelně vyšším nasazením. Termín hořel, takže se dělalo od šesti ráno do šesti večer. Přestávky na oběd a svačiny nedaly dohromady ani celou hodinu. Byla to dřina, jakou jsem dosud nepoznal. O kolik kil jsem zhubnul, o tom raději pomlčím. Peníze jsme vydělali, to ano, ale jedině díky kursu marky vůči koruně. Pracovní podmínky byly neuvěřitelně náročné a tempo práce pekelné. Pracovali jsme například i tři dny za sebou v nepřetržitém dešti a pracovní mundury nám nestačily přes noc na ubytovně uschnout. Stavitelé z nás nespustili oči a každého neustále pobízeli ke spěchu. Na tuhle tvrdou zkoušku vůle i zdraví doplatil chudák Láďa Petřík. Můj dlouholetý parťák, ale hlavně spolehlivý kamarád, jenž sloužil kdysi u pétépáků a vůbec měl nelehký životní osud, dostal zápal plic. Tím tu skončil a auto ho hned vezlo do Prahy. Druhý den nastoupil na jeho místě náhradník.
Pan redaktor Wohryzka mě pozval o víkendu do svého bytu na mnichovském předměstí. Vyprávěl mi o svém osudu a já mu na oplátku líčil příběh našeho selského rodu, včetně příhod ze života zelených baronů. Uprostřed zajímavé debaty jsem náhle musel vyskočit ze židle a postavit se na nohu, chytla mě do ní totiž křeč. Hostiteli jsem to nestačil hned vysvětlit, takže ten na mě zprvu jen vyděšeně zíral.
„Promiňte, to nic není, já občas dostávám křeče do nohou. Z toho, jak celé dny lezu na stavbě po žebříku nahoru a dolů. Stává se mi to, když delší dobu sedím,“ uklidňoval jsem pana Wohryzku.
„Promiňte, pane Hašek, že se ptám, ale když tak těžce pracujete, kolik dostáváte marek na hodinu?“
„Pět,“ přiznal jsem a dodal: „Přitom investor platí Omnipolu v Praze za naši hodinu práce dvaatřicet marek!“
„Tak těžkou práci za tak málo peněz? To je pod lidskou důstojnost! Vždyť nejnižší mzdy tady mají uklízečky – deset marek za hodinu,“ kroutil hlavou pan Wohryzka a dodal, že na takový plat by nepracovali ani turečtí gastarbeitři.
Chvíli jsme se ještě o tom bavili, když najednou řekl, že dostal nápad.
„Přes Svaz bavorských sedláků se vám pokusím sehnat někde stáž. V praxi poznáte, jak fungují zdejší rodinné farmy. To se vám po navrácení vašeho statku může jen a jen hodit. A ještě si vyděláte peníze, určitě mnohem víc, než nyní za tu otročinu. Co tomu říkáte?“
Souhlasil jsem, jak jinak. Když jsme loučili,věnoval mi svou publikaci Venkov v temnu, v níž popisoval násilnou kolektivizaci československého zemědělství v padesátých letech. Na několik příštích večerů jsem měl o četbu postaráno.
Za týden mě pozval do redakce Svobodné Evropy, kde jsem poznal paní redaktorku Kopeckou-Waleskou a jejího kolegu Ivana Binara. Zároveň mi tam oznámil velkou novinu.
„Pane Hašek, vše je domluveno. Máte dvě stáže u sedláků. Můžete nastoupit okamžitě,“ prohlásil s úsměvem a bylo vidět, že má z toho pomalu stejnou radost jako já. V životě rozhodují často náhody o velkých věcech, to vím už dávno. Ale že zrovna obyčejná křeč v noze tak silně ovlivní můj osud? Tohle bylo příliš i na mou bujnou fantazii.    
 
JSTE KATOLÍK? KOUŘÍTE?
Na staveništi banky jsem pracoval až do června 1991, abych dodržel smlouvu. Doma v Úhonicích mezitím probíhaly přípravy k vrácení našeho statku, a tak jsem se už nemohl dočkat, až budu konečně poznávat bavorské zemědělství. Všechno, co tu pochytím, se bude hodit. Protože já vlastně nikdy nezačal hospodařit na rodném gruntu. Jako kluk jsem pomáhal otci a něco jsem se dozvěděl během dvou let v zemědělských školách, to je pravda, ale nemůžu o sobě říct, že jsem zkušený sedlák. I když bych jím chtěl být. Tesař, to ano, tesařinu dělám přes třicet let. K selskému rodu se hlásím, ale v zemědělství nemám praxi. Mluvit o roce a čtvrt ve Studnici nebo o té chvilce, co jsem jezdil v JZD s koňmi, je k smíchu.
...a na farmě u Bauerových v bavorském Lehenu nedaleko Regensburgu V rodině Antona Bauera, statkáře z osady Lehen u Regensburgu, mě přivítali srdečně, ale i zvídavě.
„Jste katolík? Kouříte?“ zajímalo je hned první večer při seznamovacím posezení. Mé odpovědi – ano a ne – je zjevně uspokojily. O farmu se třiceti dojnicemi,  dvaceti hektary polí a třemi hektary chmelnic se starali čtyři lidé, samozřejmě za vydatné pomoci mechanizace: šedesátiletý pan Anton, jeho žena Rosi a jejich dva synové. Jeden z nich utrpěl nedávno úraz, toho jsem měl nahradit.
Ráno a večer jsem krmil a poklízel krávy a přes den podával natrhaný chmel do kombajnu. Při téhle namáhavé práci, po níž mě pár dní bolel kdejaký sval, jsem si mockrát vzpomněl na Andělku, která v Úhonicích u mlátiček dělala něco podobného. Tys na tom ale líp, protože ona chuděra nebyla často skoro vidět v oblaku prachu u mlátičky, říkal jsem si v duchu. 
Bauerovi mě asi týden po očku při práci pozorovali, byť se přitom snažili chovat nenápadně. Dělal jsem, že o tom nevím. Když mě zakrátko začali oslovovat křestním jménem „Heinrich“, usoudil jsem, že zkušební dobu mám zdárně za sebou. Snažil jsem se vypozorovat co nejvíc z toho, jak uvažují a pracují. Večer jsme se skoro vůbec nedívali na televizi, ale povídali si o práci . To bylo pochopitelně cenné i pro zdokonalení mé němčiny. Vzpomínal jsem na otce, co by tomu asi říkal. Myslím, že by schvaloval to, co dělám. Připadal jsem si u Bauerových trochu jako kdysi dávno u nás doma. Dbali na čistotu, takže jednou týdně se myla okna v domě a jednou za dva týdny i ve stájích. Ke všem zvířatům měli nádherný vztah. Byli velice pobožní a každou neděli jezdili na mši do kostela v nedalekém Kirchdorfu. V kuchyni za dveřmi měli kropenku a každý z rodiny se před jídlem pokřižoval. Na poli před statkem pečovali o více než dvě stě let starou a malebnou kapličku. Když jsem se divil, proč ji nezamykají, odpovídali udiveně: „Heinrich, proč? Tady se nikdy nic neztratilo.“
Když po dvou měsících stáž skončila, odvezli mě domů. Cestou se však nestačili divit tomu, co viděli na českých polích. Nechápali například, jak je možné nechat volně ležet stohy slámy a ke všemu v takovém množství. Když jsem je provázel Prahou, kterou neznali, byli u vytržení z její krásy.
 
STOVKY VEPŘŮ CHOVAJÍ DVA LIDÉ
Farmář Rupert Schlauderer z Unterwenndligu měl pětatřicet hektarů polí a specializoval se na chov prasat. Informace pro základní představu: šlo o padesát prasnic a čtyři sta vepřů, o které pečoval pouze on sám a jeden student na praxi. Samozřejmě s využitím špičkové mechanizace, klimatizace a počítačů, zkrátka té nejmodernější techniky. Připadal jsem si tu pomalu jako na zemědělském veletrhu.
Pětačtyřicetiletý Rupert měl manželku učitelku a dvě desetileté děti, ale na farmě žili ještě farmářovi rodiče a nutno dodat, že zastali rovněž velký kus práce.
U Schlaudererových jsem měl dvě role – pracovat jako tesař při stavbě nové sušičky krmiva a zároveň sledovat vše kolem chovu prasat. Proto mě farmář často zavolal ze stavby, když konzultoval nějaký problém s veterinářem. Dále mi ukazoval, čím a jak prasata krmí, jak je ošetřuje nebo léčí. Po večerech jsme často debatovali o politice. Schlaudererovi nemohli pochopit, jak bylo možné, že v Československu vznikly zákony, podle nichž se zabavoval majetek sedláků.
„Komunistický režim to tak přijal, uzákonil. Tím bylo vše vyřešené, třebaže s tím hodně lidí nesouhlasilo,“ vysvětloval jsem. Kroutili hlavami. Já zase nechápal, proč tak kulturní národ, jako jsou Němci, se nechal vtáhnout Hitlerem do války. Tohle neslyšel moc rád starý pan Rupert, kterému bylo pětasedmdesát, bojoval na východní frontě, z ruského zajetí ho pustili mnoho let po válce a ještě s trvale zraněnou nohou.
Jednou mě navštívili redaktoři Wochenblattu z Mnichova a psali o mně článek. Podle nich jsem byl první český zemědělec, který přijel po pádu železné opony na zkušenou do Bavorska. Když odjeli, starý Schlauderer mi se vztyčeným prstem řekl: „Heinrich, ten jeden novinář byl Žid, že?“ Nevěděl jsem, co na to říct. Mladý zaznamenal mé rozpaky, a když jsme osaměli, otce omlouval, nakonec mávnul rukou a prohlásil: „On už jiný nebude!“ Měl pravdu. Starý pán často a rád tvrdil, že německá armáda, navzdory porážce ve druhé světové válce byla nejlepší na svět. Syn i já jsme ho při tom nechávali. Pro mne, který válku pamatoval, i když jen jako dítě, bylo důležité vědět, že mladý Rupert patří k nové a mírumilovné generaci Němců.
Prožil jsem u bavorských sedláků půl roku, mnohé se dozvěděl a zažil a s oběma rodinami se spřátelil.
 
ODEŠEL SEDLÁK BOHÉM
Hospodář Jindřich Hašek přijel ráno jako obvykle autobusem do fabriky.
Nemusel by takhle brzy vstávat, hlavně v zimě do tmy a mrazu, ale co by to bylo za život s tak nízkou penzí, z té by moc cigaretek nepořídil a i těch žejdlíků s kamarády by bylo poskrovnu. A pak taky co doma, on byl přece odjakživa rád mezi lidmi. Vždyť to odvážení špon od soustruhů není vůbec žádná dřina, ale spíš rekreace. S tím, co dělal na šachtě v Chrustenicích, nebo pak v kladenských hutích, kde lopatou házel přísady do vysokých pecí, se to nedá vůbec srovnávat.
Ten den po ránu ve Škodovce Zličín, pobočce smíchovské Škodovky, jako obvykle vyjel s vozíkem k soustruhům, poklábosil s kolegy sparťany a popíchl dva tři slávisty. Byl ve fabrice moc spokojený, ten flíček mu dohodili Úhoničáci, kamarádi z fotbalu, ani už nevěděl přesně který, jestli Milouš Dvorský nebo Vašek Růžička. Když odvezl první vozík špon, šel si do šatny přečíst noviny. To byl už takový rituál. Tady byla vůně solviny zažraná snad do stěn a radiátory sálaly jedna radost. Rozevřel noviny a začal číst. Jarní fotbalová liga se blížila a jeho milovaná Sparta na tom nebyla dvakrát dobře, i když on vždycky tvrdil: „My jsme stejně nejlepší!“ Začal číst, ale nedočetl.
Hospodář Jinřich Hašek (1908-1973)Hospodář Jindřich Hašek usnul spánkem, z něhož se nikdo neprobudí. Na lavici v šatně ho našel Vašek Bureš, syn úhonického kováře. Pantáta Hašek měl ve tváři náznak svého typického úsměvu a pod lavicí ležely noviny, Československý sport s datem 26. ledna 1973. Ten rok by slavil pětašedesátku. Byla to mozková mrtvička, řekl doktor.
Při pohřbu lilo jako z konve, ale přesto bylo na hřbitově kolem čtyř set lidí. Staří sedláci z Úhonic, Dušníků, Jenče, Nenačovic a Chýně, desítky fotbalistů, spousta lidí ze vsi, přátelé a známí, zaměstnanci zličínské fabriky – ti všichni se s ním přišli rozloučit.
S Jindřichem Haškem, bohémem mezi sedláky, odešel na věčnost kus starých dobrých časů, ale i té horší nové doby. Zůstaly jen útržky vzpomínek a zážitků, jež časem blednou a mizí v nenávratnu.
o o o
Jako dítě pamatoval staré selské stavení s doškovou střechou a také černou kuchyni, která při pečení chleba báječně voněla. Moc měl rád pec v kuchyni u velkých kachlových kamen, na níž s bráchou Bohumilem v zimě lehávali.
Jako kluk miloval vyprávění vojáků, kteří se vrátili z první světové války. Nejraději poslouchal holiče Františka Jireše. Ten bojoval na Piavě a ve své nevelké oficíně, kousek od Haškova statku, vyvěsil po stěnách obrázky italské krajiny a taky Neapole a Vesuvu. Stačilo přivřít oči a člověk byl na bojišti…
Jako rekrut narukoval Jindřich Hašek do Pardubic k cyklistům. Tady byli odjakživa, jak známo, dragouni, jezdecké vojsko, elita armády, v níž sloužili potomci šlechtických rodů. Ale pozor, taky tu byla posádkou cyklistická eskadrona. Umí si to dneska vůbec někdo představit? Leč koncem dvacátých let to byla moderní armáda.
Jako švarný jinoch se dobře oženil, pojal za choť sličnou Jarmilu Dvorskou, jedinou dceru hospodáře z Jenče. Byl to sňatek z lásky, ale nevěstiny peníze zadluženému statku tuze pomohly, to nikdy nezapíral. Tehdy ve třicátých letech, než začala německá okupace, prožil ty nejlepší roky. S milovanou ženou navštěvoval v Praze biografy a ještě raději Divadlo Vlasty Buriana; autobusem to nebyl žádný problém. S bratrem Bohumilem, světákem a inženýrem, a s dalšími kamarády zpíval v úhonickém pěveckém sboru Dalibor. S ostatními sedláky chodil na hony, nimrod sice nebyl bůhvíjaký, ale bavilo ho být ve společnosti.
Jindřich Hašek v tom všem připomínal svého otce Bohumila, kterému se říkalo „sedlák kavalír“. Ten byl rovněž znamenitým zpěvákem i společníkem a proslul výrokem: „Hospoda je škola sedláků“. Jinak řečeno: při družném posezení v hostinci se nejlépe vyměňují zkušenosti. Však také denně večer, úderem osmé hodiny, přicházel Na starou. Tady debatoval nebo hrál karty, ale přesně po třech hodinách zaplatil a šel domů.
Jindřich Hašek byl hrdý na svůj původ a rod. „Coby tomu asi řekl tatík?“ prohlašoval často po otcově smrti, kdykoliv o něčem dumal. Staral se o své blízké na výměnku, o svou matku, panímámu Boženku a strýčka Vénu, jemuž stroj na řezanku utrhl v mládí ruku, takže se kvůli tomu neoženil. Na jídlo za nimi docházel ještě strýc Augustin, učitel v penzi. Ani na toho nedal hospodář Jindřich dopustit.
Tomuhle strejdovi se říkalo „železný Gusta“ a nebylo jednoduché s ním vyjít. Když vystudoval učitelský ústav, působil na školách v okolních obcích. Byl velký pruďas, čímž se zasloužil o vznik rčení „nebuď Gusta!“, jež se v rodě užívá dodnes. Znamená: nevyskakuj si, nepřeháněj, neblázni! Starý mládenec Gusta byl také velký pedant a na místním hřbitově dohlížel při stavbě rodinné hrobky. „Pořádně ty spáry zamázni!“ poroučel zedníkovi. „Nechci pít po smrti vodu!“ smál se. A aby si ho udobřil, naléval mu štamprlata rumu.
Hospodář Jindřich Hašek rád dělal lidem radost. Patřil k sedlákům, co svými povozy dopravovali do vsi před posvícením kolotoče a houpačky. Spolu s kamarádem Václavem Jirotkou zařídil, že do Úhonic přijela Slavie s Bicanem. Byl společenský, vyznal se v lidech a uměl si k nim rychle najít cestu. Když přijel na vojnu za synem Jindřichem, fotbalistou armádního týmu ve Slaném, řekl mu: „Ukaž mi tu nejvyšší šarži posádky!“ Mladý Jindřich poslechl a po utkání nemohl uvěřit vlastním očím a uším. Zdálky viděl tátu vesele debatovat s plukovníkem Filípkem, před nímž se třásli všichni majoři, a když přišel blíž, zjistil, že si dokonce tykají.
V té době už byl horníkem. Přes týden fáral, ale v neděli si oblékl šedivý oblek z anglické látky, který šil krejčovský mistr Podzemský ze Ptic, a byl opět tím někdejším hrdým sedlákem. Nenáviděl komunisty za to, že jeho rod připravili o majetek a práci, kterou miloval, ale kvůli tomu nepřestával mít rád život a humor. 
o o o
„Váš táta byl moc hodný člověk, který neměl nikdy na světě nepřítele. Jsem hrdý na to, že byl mým kamarádem,“ řekl na pohřbu mladému Jindřichovi pan Plavec, kdysi největší sedlák z Nenačovic.

Pokračování...

Další díly najdete zde


Knihu
OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON
vydalo v roce 2004
nakladatelství Riopress Praha

Copyright © z archívu Jindřicha Haška

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 01. 2009.