Dáša Cortésová: Jaký byl orchestr Slávy Kunsta (14)
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése, se narodila v Praze. Po maturitě pracovala krátce jako asistentka v Československé televizi a poté, co jako profesionální zpěvačka složila zkoušky u Pražského kulturního střediska, vystupovala se svým otcem doma i v zahraničí. Se svým manželem, hudebníkem Václavem Rezkem, vytvořili pak v roce 1976 uměleckou dvojici, která s vlastním varietním programem (písničky, humorné scénky, parodie) reprezentují dodnes naší zemi převážně v zahraničí (Německo, Francie, Polsko, Rakousko). Můžete je však vidět i u nás, vystupují pod názvem DUO RiC. Dáša Cortésová napsala spolu s Ondřejem Suchým knížky „Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný“ (nakl. Brána a Knižní klub, Praha 2004) a „Werich, Cortés a Vlachovci“ (nakl. Brána, Praha 2006). Své vzpomínky na umělce, s nimiž se poznala během své umělecké dráhy, začala nyní psát na pokračování pro Pozitivní noviny. |
| JAKÝ BYL ORCHESTR SLÁVY KUNSTA (14) Když můj otec odešel od orchestru Karla Vlacha, utvořil si vlastní skupinu, pro kterou, jak už jsem dříve konstatovala, psal komponované pořady Jaromír Vomáčka. V této partě měl jednu z nejdůležitějších funkcí orchestr. Jedním z orchestrů, s kterými táta jezdil a vystupoval, byl orchestr Slávy Kunsta. Sláva Kunst byl nejen kapelník, ale i výborný harmonikář, varhaník a také hudební skladatel. Hrál v divadélku Paravan, nahrával gramofonové desky, točil televizní programy a několik let byl dramaturgem Supraphonu. V jednom živém televizním vysílání populárního soutěžního programu vysílaného z Klicperova divadla, za doprovodu orchestru Slávy Kunsta, se stala nepříjemná věc. Možná, že si někdo z vás ještě vzpomene? JUDr. Jan Pixa dal televizním divákům soutěžní otázku: „Teď vám bubeník Václav Rezek zahraje sólo na malý buben a vy musíte uhodnout, kolik to bylo úderů. Až vám dám pokyn, můžete začít telefonovat do našeho studia. Komu se podaří zavolat jako prvnímu, vyhrává hlavní cenu.“  Václav Rezek své sólo dvakrát zopakoval a potom doktor Pixa řekl: „Pozor, připravte se, teď!“ (Musím podotknout, že v té době nebyly mobilní telefony.) Všichni s napětím očekávali první zvonění a ono nic. Tak se pokračovalo v zábavném programu a ono pořád nic. Pak přišla zpráva z režie, že ten nápor volajících diváků nevydržela telefonní ústředna a vyhořela. Vyšetřovala to i kriminálka. Byla dávána vina Čs. televizi, že si předem neověřila technické možnosti. No prostě byl to „malý“ průšvih. Dlouho se na to vzpomínalo! Kolegové, když se potkali s orchestrem Slávy Kunsta, tak už z dálky volali: „ Bylo těch ran pětatřicet, ale nebylo kam zavolat!“ V roce 1966 otec založil divadélko Matafor – malé taneční formy. V pasáži Alfa bylo divadélko Semafor a my jsme chtěli naproti tomu mít divadlo, založené na písničkách choreograficky zpracovaných s baletem, proto Matafor. Pracoval s námi sólista a choreograf Laterny Magiky Václav Štádler, herec Karel Hábl, šansoniérka Jiřina Bergerová, Luminiscenční divadlo Františka Tvrdka, balet, já s tátou a orchestr Slávy Kunsta. Byli jsme vlastně první soubor, který začal zkoušet v praxi naše české mikroporty. Byla to pro nás velká úleva, že jsme při zpívání a tančení již nemuseli dávat pozor na šňůry od mikrofonů. Orchestr Slávy Kunsta nás nejen všechny doprovázel, ale zúčastňoval se i některých výstupů na jevišti. Snažili jsme se udělat program jak pro naše lidi, tak pro zahraniční hosty. Svépomocí jsme upravili sál i hlediště. Shodou okolností náš Matafor sídlil tam, kde je dnešní Semafor. Bohužel, tehdy Dejvice byly na okraji kulturního dění, včetně dopravy. Vše se prakticky odehrávalo okolo Václavského náměstí a jezdit za zábavou až do Dejvic nebylo zvykem, takže existence divadla po roce skončila. Mimo jiné naše představení navštívila kulturní delegace z Moskvy! Moc se jim program líbil a my jsme odjeli vystupovat nejprve na státní svátky do Mongolska a při cestě zpět, jsme absolvovali dvouměsíční zájezd po bývalém SSSR. Bylo to pěkné turné a musím neskromně říci, že všude byl velký úspěch. Luminiscenční divadlo byla úplná novinka a hýbat se a tančit při zpívání ještě nebylo samozřejmostí. V poslední chvíli ze zdravotních důvodů musel Slávu Kunsta zastoupit jeho kolega z rozhlasu, Mlhoš Kavka. V Mongolsku nás pozvali na přátelské posezení v jurtě, což je mongolské obydlí – takový kulatý stan. Tento byl speciálně upravený pro vzácné návštěvy. Jako pohoštění jsme dostali čaj s koňským mlékem a k tomu něco upečeného s notnou dávkou ovčího loje. Nejsme na to zvyklí, proto nikdo z nás to nechtěl ochutnat. Obávali jsme se, abychom neurazili hostitele. Celý soubor seděl dokola jurty a já měla za sebou moji nádhernou kabelu z Tuzexu. Dělala jsem, jako že jím, ale pak jsem to nenápadně strkala do té kabely za mnou. Nevěřili byste, jak rychle to kluci z kapely vyšmírovali. Neměla jsem nejmenšího tušení! Když jsme odcházeli, moje taška byla nabitá tímto pečivem. Oni si to za zády posílali a končilo to u mne. Pochopitelně jsem v hotelu zjistila, že taška je totálně promaštěná, nelibně vonící, prostě na vyhození. Takže mám na ty „taškáře“ i tuto vzpomínku. Další díly najdete zde |
Foto © archiv Dáši Cortésové a Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jan Krůta |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Milan Markovič |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jiří Suchý |