Pavel Pávek: Přátelé komsomolci
Rubrika: Literatura – Zábava
| Souška vstoupila do šesté B s nebývalou důstojností a rozjásanou lící. Lidem světa znalejším než žákům šesté třídy základní devítileté školy by to bylo.podezřelé, neb učitelka ruského jazyka byla proslavená věčně nasupeným výrazem, pro který jí kolegové přezdívali Nina Varanovna. Jméno bylo populární, ale používané, jen když byla v bezpečné vzdálenosti, neb co bohové ubrali na schopnostech pedagogických, přidali na politické angažovanosti a Nina Varanovna ve škole působila co předsedkyně Svazu Československo sovětského přátelství. „Žáci,“ zašvitořila hned ve dveřích a zapomněla i na své oblíbené sadítěs. „Mám pro vás strašně dobrou zprávu, budete mít velikou radost. Podařilo se mi od přátel z Moskvy získat mnoho adres sovětských komsomolců, se kterými vy si budete dopisovat. Považte, každý z vás získá v sovětském svazu př  ítele, přítele nejspíše na celý život. Budete si psát, vyměňovat si zkušenosti a až budete velcí, budete se i navštěvovat,“ jásala pedagožka, jako by se právě dozvěděla, že svou pozemskou pouť ukončil majitel ropných polí a ještě stihl stanovit ji univerzální dědičkou.Žáci její nadšení zjevně nesdíleli, mnozí se tvářili ještě otráveněji, než když si uvědomili, že bude hodina téměř bratrského jazyka. Známý rebel Marek huhlal cosi o tom, že si začne psát s bolševickým spratkem a fotr ho doma zabije... Učitelka si nedostatečných projevů radosti ani nepovšimla a vrhla se mezi lavice, třímajíc v natažené paži rozevřený vějíř lístků popsaných azbukou. Rozverně pobíhala od žáka k žákovi, před lehce nechápavé obličeje strkala nevalně čitelné papíry a halasně je nabízela. „Adres mám, děti moje, dost a dost, kdo chce, klidně může mít v Sovětském svazu přátel i více. Dva, klidně i tři... A nebojte se ničeho, kdybyste měli nějaké problémy se stylizací nebo třeba gramatikou, víte, že se na mě můžete kdykoli obrátit. Já vám se vším moc a moc ráda pomohu. No tak, klidně si, Vládíku, vezmi ještě jednou adresu“ Vládík si tedy vzal třetí lístek. Bylo mu sice trochu divné, že ještě minulou hodinu byl tupec, který do smrti nepochopí základy nejkrásnějšího jazyka, výtky neoblíbené učitelky ho jako vždy nechávaly chladným, a náhle z něj byl Vládík. Uchopil tady třetí papír popsaný znaky připomínající mu cyrilici, o které při dějepise poutavě vyprávěl pan učitel Brdský. K Vládíkově cti je nutné přiznat, že adresy potencionálních nejlepších kamarádů ze země, kde zítra již znamená předevčírem, donesl až před školu, kde je rozvážně uklidil do, jako obvykle, přeplněného koše na odpadky. Vzpomněl totiž na otce, který pilný poslech Svobodné Evropy prokládal častými výkřiky v souvislosti s vládnoucí stranou na veřejnosti bez značné míry rizika nevyslovitelnými. Uplynul měsíc, uplynul druhý a největší šťastlivci začali přinášet první reakce přátel z daleké země. Šplhoun Záruba, ze vcelku vzácně uvědomělé rodiny mezi bývalými sedláky a živnostníky a jinými potlačenými vykořisťovateli, uchvátil pět adres a dostal na všechny dopisy vřelé odpovědi. „A podívejte, soudružko, tady napsal dokonce Gigit Bachigul až z Ázerbájdžánu,“ hulákal euforicky a ani si nevšiml, že mu soused v lavici na sedačku nenápadně umístil připínáček. „Píše, že by se k nám moc rád podíval a přivezl slanou rybu…“ Soudružka jen těžko udržela slzy štěstí a následující řev, který Záruba vydával, brala za součást nadšení. „A co vy ostatní, rebjáta? Kdo má ještě odpověď od přítele ze Sovětského svazu, pochlubte se…!“ „Já jsem, soudružko, napsal na všechny adresy,“ zmínil – byl vyhlášený komediant - jakoby zasmušile Vládík. „Ale ani jeden z těch blbců mi neodepsal, lhal takřka profesionálně, jsou to všechno volové.“ Soudružka učitelka měla chvilku pocit, že jí zlý imperialista rve srdce z těla, že její usilovná výchova k povinné lásce k největšímu příteli nepadla na úrodnou půdu. Zděsila se, co by pedagogickému neúspěchu řekli soudruzi z okresu. Pocit zmaru přešel nenásilně v ryk připomínající útok smečky hladových lvů. Ani nechtěla a potvrdila názor několika méně uvědomělých a ještě ke všemu zlomyslných kolegů, že se rusky ještě pořádně nestačila naučit a česky již zapomněla. „Vladimír Vladimírovič, ty hnusným parchant… Jak to ty byl mluvil o sovětských komsomolcích? Komsomolec, který po škole běží na tuhletu stavbu mládeže a tam nosí do noci v ruce cihly pro soudruhy zedníky, komsomolec který, kdyby nepřítel vlast napadl, na frontu sám poletí, komsomolec, který kdyby se učil česky, umí náš jazyk nejdéle za měsíc a ty, hajzl odpornyj, klidně řekneš blbec… Komsomolec nemůže nikdy být blbec protože je to budoucí sovětský blbec.“ Spravedlivý hněv lomcoval duší i tělem soudružky učitelky natolik, že jí nedošlo poněkud nevhodné přeřeknutí. Původně zelená barva plynule přešla na modrou a přes vybledle rudou se vracela k původní šedavé. „Odporný málčik. Ty nejen, že se třídou nepojedeš na výlet do muzea mezinárodního dělnického hnutí, ale nepolezeš mi na glazá a stokrát napíšeš bez jediné chyby Komsomolec, budoucí komunista je světlým bodem lidstva.“ Ztichla, těžce dýchala a s viditelnou námahou se sesunula na odřenou židli za obstarožní katedrou, zlými jazyky označovanou za první pracoviště samotného Jana Amose. Snad v dětsky prostoduché snaze potěšit evidentně zarmoucenou duši zvedl ve třetí řadě pravici žák Miloš. Pedagožka jen mlčky a trochu bezmocně kývla hlavou. „Souško, mně odpověděl jenom jeden komsomolec ale zato až z Vladivostoku.“ Rozhovořil se rozvážně. „Psal, že jsem jeho nejlepší kamarád a že chce poslat benzinový motorek do leteckých modelů, obsah stačí dva kubické centimetry, přilbu na motorku . tady ten kus špagátu je prej obvod hlavy. Potom ještě nutně potřebuje knížku komixů z Ameriky – já nevím, co je to komix - mrkací panu se silonovejma vlasama a dvě barerky šajnovky. Až mu to přijde pošle mi prý obálku sovětských poštovních známek a tři odznáčky s partyzánem… Já tedy nevím, ale asi to bude moc pěknej ruskej vyžírka…“ Učitelka, plná touhy stát se někdy v budoucnu alespoń učitelkou slovanských národů, proti očekávání neomdlela. Již ani neřvala, vratkou chůzí se vypotácela na chodbu a dlouho, velmi dlouho byla slyšet rytmu postrádající ozvěna vzdalujících se kroků… Nějakou dobu, než nastoupil nový učitel, v šesté B. suploval učitel zeměpisu Prchlík, kterého zajímalo vše jiné než spřátelené jazyky. Nový pedagog to s láskou ke vzdálené zemi nepřeháněl, zdálo se, že jí ani neoplývá. Souška učitelka podle některých informací nastoupila na místo okresní pionýrské vedoucí, ale škole, kde s výchovou mládeže začínala, se z nepochopitelných důvodů vyhýbala jako komunista chrámu páně. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Velice mne potěšil váš obdivný článek k sovětským komsomolcům. I mne od útlého mládí na pouti životem, doprovázela nezapomenutelná a slavná hesla sovětských revolucionářů: Rudá deska cti, na tu jeho fotku, čeká ještě dnes. M.Zlámalová 02.02.2009 zlamalovam(a)email.cz |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 01. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jan Krůta |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivan Rössler |