Odpověď šéfredaktora Pozitivních novin:

Milá paní Dobiášová,

rozmýšlel jsem, jestli mám reagovat na Váš dobře myšlený ohlas (za který Vám velmi děkuji), nedalo mi to, a proto jsem se rozhodl Vám napsat. Pocházím ze seniorské generace a byl jsem "odkojen" z veřejných medií slovenštinou. Ano, máte pravdu, byla to velká výhoda - naučili jsme se zadarmo jeden jazyk navíc. Dodnes jsem ho nezapomněl a se Slováky se pokaždé domluvím. Tímto způsobem považuji propagování slovenštiny a tím učení jazyka za zcela na místě, ale jestli PN jednou za čas otisknou slovenský článek, tím se nikdo slovenštině nenaučí.

Mám dva syny (35 a 41), oba ovládají němčinu a angličtinu, jazyky, které se učili ve škole, a perfektně rozumí a hovoří česky a polsky (mám smíšené manželství), ale číst a psát česky ani polsky už neumí. Starší syn číst vlastně ano, chodil v Praze do 13 let do české školy. Je to zásluhou nás, rodičů, že v době jejich růstu jsme s nimi těmito jazyky doma hovořili, ale na slovenštinu už nezbyl čas (a ani jí natolik nevládneme, abychom ji mohli učit). Věřím ale, že kdyby se s ní setkávali, tak jako my, prostřednictvím tisku, rádia a televize, tak by jí přinejmenším dnes rozuměli. Synové slovenštině, i když je velmi podobná češtině i polštině, nerozumí.

Včera, když nás navštívil náš starší syn, udělal jsem s ním takový malý experiment: Dal jsem mu jeden slovenský text z Pozitivek s upřímným doporučením si přečíst, že se jedná o opravdu zajímavý text. Jeho reakce byla: "Táto, vždyť víš, že slovensky nerozumím, kdyby to bylo česky, tak bych si to přečetl." Ještě jsem ho chvíli přesvědčoval, ale nepochodil jsem. Na to, že si text může přečíst doma v klidu, mi řekl, že nemá slovensko-český slovník a pak, nemá také vůbec čas.

A to je také jeden z aspektů, na který apeluji! Bylo by přece škoda, aby si čtenáři nepřečetli zajímavý článek slovenského autora jen proto, že mu vůbec nebo jen napůl rozumí.Tím se vytrácí zájem. Není to pohodlné, dá to více času se tím textem zaobírat a dnešní lidé jsou uspěchaní a stále nic nestíhají,  vždyť je přece tolik jiných lákadel a činností, kterým se mohou ve volném čase věnovat… My v Pozitivních novinách chceme vzbudit v čtenáři zájem o četbu.

A tady se dostávám k té problematice, psát naše články jen slovensky a nebo je i překládat do češtiny? Přikláním se k druhé alternativě, poněvadž v té češtině si články slovensky píšícího autora mohou přečíst nové generace, slovenštiny neznalé, a jestliže čtenáře text zaujme, tak potom třeba sám začne toho autora vyhledávat, a i jeho další slovenské, nepřeložené články a bude se je snažit číst v originále a tím se i učit.

Dále vidím velkou výhodu v tom, že na našich stránkách někdy publikujeme přeložené slovenské příspěvky, že tím dáváme větší možnost mladým lidem nahlédnout do slovenské kultury, kde zjistí, že naše národy mají mnoho společného a může je to vyprovokovat k většímu zájmu o Slovensko.

Můžete také argumentovat, že taková jména jako jsou pánové Lasica a Markovič jsou známá a že si je každý rád přečte i ve slovenštině. Tady si Vám dovolím také oponovat, není tomu tak vždycky. Umělci jsou známí na Slovensku a v Česku, ale už to bude horší ve světě, kde všude je roztroušená česká komunita a kam všude se naše PN prostřednictvím internetu dostanou. My se snažíme, aby se lidé slovenštiny neznalí mohli dozvědět o slovenských umělcích v jazyce, kterému vládnou.

Vím, je to zjištění, které ani mně, velkému zastánci Československa, nedělá radost. Není možno si dělat iluze, ale uvědomit si, že dnešní mladá generace myslí jiným způsobem.

Můj názor paní Dobiášová je, že opravdový zájem o slovenštinu musíme probouzet jinak, např. představit dnešním mladým lidem perly kultury slovenského národa takovým způsobem, že jim dáme možnost nahlédnout do jejich myšlenek v českém jazyce a pak už to ostatní necháme na nich.