A dostávám se k „nejzajímavějšímu“ vrchlabskému období. V lednu 1953 jsme se dozvěděli, že studium na gymnáziích bude o rok kratší a co víc, že se to týká už i našeho ročníku. Prostě – závěrečný rok na gymnáziu nám odpadne a jeho látku budeme muset vstřebat během šesti týdnů o prázdninách! Před tím ovšem koncem zimy a koncem jara se událo několik „Událostí“ s velkým „U“, událostí světového a celostátního významu. Nejprve zemřel hned začátkem března veliký J.V. Stalin a brzy po něm náš jen „o něco menší“ Klement Gottwald. Toho prvního oplakávali a oslavné nekrology psali zejména mladí revoluční básníci, za toho druhého jsme museli povinně smutnit my, neboť naše gymnázium, jak známo, neslo jeho jméno. Nevím už proč, snad se v té době v naší mateřské budově prováděly nějaké stavební úpravy, ale tou dobou jsme se právě učili „ve vyhnanství“ v místní Zdravotnické (nebo Zdravotní?) škole. A tady musím na sebe prozradit, že jsem sice stál s jednou spolužačkou čestnou stráž u busty prezidenta, leč pietně jsme se chovat nedokázali. Je to totiž opravdu nuda a je nemožné stát odpoledne dvě hodiny na prázdné školní chodbě důstojně, byť by šlo o kohokoliv, když jaro je za dveřmi! A tak jsme si po chvíli vyprávěli vtipy. Tedy – vyprávěl jsem většinou já a spolužačka pochopitelně nedokázala zachovat odpovídající důstojnost. Nikdo nás ale naštěstí nepřistihl. Mimochodem – byla to ta, jejíž detail později prolétl světem na filmovém plátně ve Formanově filmu. No a pak celý gympl, jako jeden muž a jedna žena, odjel na státní pohřeb do Prahy a ještě více jsme se nudili v předlouhém průvodu, směřujícím k rakvi s prezidentem…

Nevím, zda se to hodí, ale našel jsem typický dobový verš z pera tehdy už renomovaného mladého čtyřiadvacetiletého básníka: Prapory na půl žerdi / však srdce o to výš! Ponechávám to samozřejmě bez komentáře.

Tak takový byl březen v roce 1953 a další lahůdka byla pro nás připravena na přelomu května a června. Tehdy zažil veliký šok celý národ. Pamětníci jistě tuší, o čem bude řeč, ale pro mne to bylo zvláště osudové. V neděli 31.května se konaly lehkoatletické závody – hádejte kde? – no právě v Jičíně! Tehdy se pracovalo i učilo i v sobotu, a protože ty závody začínaly brzy ráno, jeli jsme do Jičína vlakem už v sobotu navečer. Přespali jsme v levné turistické noclehárně, ráno jsme šli na snídani a jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že naše peníze neplatí! Ačkoliv ještě večer prezident Zápotocký ujišťoval, že naše měna je pevná a nic nám nehrozí, v noci na neděli byla vyhlášena měnová reforma a začaly platit nové peníze, které byly navrženy i vytištěny v Sovětském svazu!

Všechny ceny se přepočítaly v poměru 1:5 a v tomto kurzu si každý směl vyměnit něco málo starých peněz za nové. Většina další hotovosti a zejména úspory na spořitelních knížkách se však přepočítaly v kurzu 1:50 !
Tím byla naprostá většina rodin - od války už po druhé – lidumilným režimem doslova okradena o své celoživotní úspory. Píši – většina – neboť několik vyvolených si stačilo uložit hlavní úspory na Spořitelní knížky mládeže, jejichž saldo se převádělo v tom desetkrát výhodnějším kurzu. Tatínek se v těch dnech strašně zlobil na mého bratra, který pracoval v Československé státní bance. Zlobil se ale marně, i z té banky znalo podrobnosti oné reformy je pár lidí v celé republice. Bylo až neuvěřitelné, jak se to podařilo utajit v zemi, kde - jak známo - se rozkecá všechno. Pamětníci si pak jistě vzpomenou, že tehdy se poprvé a dlouho ale naposled obrátili proti rodné straně i dělníci, například v Plzni.

Červen pokračoval a pro nás těšící se maturanty přišla další pikantérie, či chcete-li paradox. Koncem měsíce jsem jel do Prahy vykonat přijímací zkoušky na Matematicko-fyzikální fakultu UK. Pak jsme začali ten avizovaný prázdninový kurz, ve kterém byly na rozvrhu zejména maturitní předměty. Pro mne a asi i pro jiné bylo docela příjemné, že jsme nematurovali z ruštiny, což byl jistě velký div. Tři naši spolužáci, kteří se hlásili na Vojenskou technickou akademii, odjeli už na tento kurz do Brna a maturitu skládali tam. Zásluhou této překotné reformy však také bylo, že mám v základním vzdělání jisté mezery třeba v organické chemii, kterou jsme o prázdninách vzali jen letem-světem a zejména v anatomii, o kterou nás reforma zcela ochudila.
A teď ten paradox – už v půli července jsem dostal vyrozumění z fakulty, že jsem byl přijat. Moje budoucí Alma Mater zřejmě věřila, že maturitu zvládnu, a jako moudrá matka se naštěstí nemýlila.


Budova Fyzikálního ústavu UK na Karlově.

Abych byl upřímný, na tu fakultu se mnoho studentů nehlásilo a určitě mi pomohlo i to, že můj tatínek byl v té „důležité“ partaji. A moji budoucí páni profesoři určitě nevěděli, že jsme všichni tu zkoušku dospělosti skládali v modrých svazáckých košilích, pro které jsem já osobně před časem jel do nějaké ústřední prodejny v krajském městě, neboť jsem měl dráhu za hubičku.

Na toto místo se docela hodí další zajímavá vzpomínka z posledních gymnaziálních měsíců; začnu ze široka. Se svým písmem jsem byl odjakživa na štíru, snad jsem i menší disgrafik, a ten můj rukopis byl tak „výtečný“, že jsem jednou dostal z matematické kompozice dvě známky – 1 za výpočty a 5 za „úpravu“. Zajímavé ale bylo, že těsně před maturitou k nám do školy, už nevím při jaké příležitosti, ale verbování to nebylo, přišlo pár vojáků–záložáků a jeden z nich byl grafolog. Jsem od mládí skeptik, ale ten voják opravdu „válel“. Podle našeho písma odhadl velmi přesně naše povahy i na jakou vysokou školu se hlásíme! Skoro jsem ho podezříval, že si to někde u našich kantorů předem zjistil.
Ale zpět k mému rukopisu. Je tak rozházený, jsou v něm různé škrty a své starší ručně psané texty někdy sám po sobě nevyluštím. Proto jsem v životě napsal rukou snad jen asi dva milostné dopisy a byl jsem vlastně téměř vždy nucen datlovat všechno pracně na psacím stroji a v poslední době na počítači. A tak nyní jen s dojetím vzpomínám na doslova kaligrafické písmo v dopisech a přáních mého nejlepšího vrchlabského kamaráda, který mi už bohužel nic nenapíše. Naštěstí je mám dobře schované a představte si, že jeho syn to nádherné písmo po něm zdědil!

Na závěr mám malou hádanku – který rukopis je můj, a který je mého přítele?





♦♦♦