Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (23)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (23)

A dostávám se k „nejzajímavějšímu“ vrchlabskému období. V lednu 1953 jsme se dozvěděli, že studium na gymnáziích bude o rok kratší a co víc, že se to týká už i našeho ročníku. Prostě – závěrečný rok na gymnáziu nám odpadne a jeho látku budeme muset vstřebat během šesti týdnů o prázdninách! Před tím ovšem koncem zimy a koncem jara se událo několik „Událostí“ s velkým „U“, událostí světového a celostátního významu. Nejprve zemřel hned začátkem března veliký J.V. Stalin a brzy po něm náš jen „o něco menší“ Klement Gottwald. Toho prvního oplakávali a oslavné nekrology psali zejména mladí revoluční básníci, za toho druhého jsme museli povinně smutnit my, neboť naše gymnázium, jak známo, neslo jeho jméno. Nevím už proč, snad se v té době v naší mateřské budově prováděly nějaké stavební úpravy, ale tou dobou jsme se právě učili „ve vyhnanství“ v místní Zdravotnické (nebo Zdravotní?) škole. A tady musím na sebe prozradit, že jsem sice stál s jednou spolužačkou čestnou stráž u busty prezidenta, leč pietně jsme se chovat nedokázali. Je to totiž opravdu nuda a je nemožné stát odpoledne dvě hodiny na prázdné školní chodbě důstojně, byť by šlo o kohokoliv, když jaro je za dveřmi! A tak jsme si po chvíli vyprávěli vtipy. Tedy – vyprávěl jsem většinou já a spolužačka pochopitelně nedokázala zachovat odpovídající důstojnost. Nikdo nás ale naštěstí nepřistihl. Mimochodem – byla to ta, jejíž detail později prolétl světem na filmovém plátně ve Formanově filmu. No a pak celý gympl, jako jeden muž a jedna žena, odjel na státní pohřeb do Prahy a ještě více jsme se nudili v předlouhém průvodu, směřujícím k rakvi s prezidentem…

Nevím, zda se to hodí, ale našel jsem typický dobový verš z pera tehdy už renomovaného mladého čtyřiadvacetiletého básníka: Prapory na půl žerdi / však srdce o to výš! Ponechávám to samozřejmě bez komentáře.

Tak takový byl březen v roce 1953 a další lahůdka byla pro nás připravena na přelomu května a června. Tehdy zažil veliký šok celý národ. Pamětníci jistě tuší, o čem bude řeč, ale pro mne to bylo zvláště osudové. V neděli 31.května se konaly lehkoatletické závody – hádejte kde? – no právě v Jičíně! Tehdy se pracovalo i učilo i v sobotu, a protože ty závody začínaly brzy ráno, jeli jsme do Jičína vlakem už v sobotu navečer. Přespali jsme v levné turistické noclehárně, ráno jsme šli na snídani a jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že naše peníze neplatí! Ačkoliv ještě večer prezident Zápotocký ujišťoval, že naše měna je pevná a nic nám nehrozí, v noci na neděli byla vyhlášena měnová reforma a začaly platit nové peníze, které byly navrženy i vytištěny v Sovětském svazu!

Všechny ceny se přepočítaly v poměru 1:5 a v tomto kurzu si každý směl vyměnit něco málo starých peněz za nové. Většina další hotovosti a zejména úspory na spořitelních knížkách se však přepočítaly v kurzu 1:50 !
Tím byla naprostá většina rodin - od války už po druhé – lidumilným režimem doslova okradena o své celoživotní úspory. Píši – většina – neboť několik vyvolených si stačilo uložit hlavní úspory na Spořitelní knížky mládeže, jejichž saldo se převádělo v tom desetkrát výhodnějším kurzu. Tatínek se v těch dnech strašně zlobil na mého bratra, který pracoval v Československé státní bance. Zlobil se ale marně, i z té banky znalo podrobnosti oné reformy je pár lidí v celé republice. Bylo až neuvěřitelné, jak se to podařilo utajit v zemi, kde - jak známo - se rozkecá všechno. Pamětníci si pak jistě vzpomenou, že tehdy se poprvé a dlouho ale naposled obrátili proti rodné straně i dělníci, například v Plzni.

Červen pokračoval a pro nás těšící se maturanty přišla další pikantérie, či chcete-li paradox. Koncem měsíce jsem jel do Prahy vykonat přijímací zkoušky na Matematicko-fyzikální fakultu UK. Pak jsme začali ten avizovaný prázdninový kurz, ve kterém byly na rozvrhu zejména maturitní předměty. Pro mne a asi i pro jiné bylo docela příjemné, že jsme nematurovali z ruštiny, což byl jistě velký div. Tři naši spolužáci, kteří se hlásili na Vojenskou technickou akademii, odjeli už na tento kurz do Brna a maturitu skládali tam. Zásluhou této překotné reformy však také bylo, že mám v základním vzdělání jisté mezery třeba v organické chemii, kterou jsme o prázdninách vzali jen letem-světem a zejména v anatomii, o kterou nás reforma zcela ochudila.
A teď ten paradox – už v půli července jsem dostal vyrozumění z fakulty, že jsem byl přijat. Moje budoucí Alma Mater zřejmě věřila, že maturitu zvládnu, a jako moudrá matka se naštěstí nemýlila.


Budova Fyzikálního ústavu UK na Karlově.

Abych byl upřímný, na tu fakultu se mnoho studentů nehlásilo a určitě mi pomohlo i to, že můj tatínek byl v té „důležité“ partaji. A moji budoucí páni profesoři určitě nevěděli, že jsme všichni tu zkoušku dospělosti skládali v modrých svazáckých košilích, pro které jsem já osobně před časem jel do nějaké ústřední prodejny v krajském městě, neboť jsem měl dráhu za hubičku.

Na toto místo se docela hodí další zajímavá vzpomínka z posledních gymnaziálních měsíců; začnu ze široka. Se svým písmem jsem byl odjakživa na štíru, snad jsem i menší disgrafik, a ten můj rukopis byl tak „výtečný“, že jsem jednou dostal z matematické kompozice dvě známky – 1 za výpočty a 5 za „úpravu“. Zajímavé ale bylo, že těsně před maturitou k nám do školy, už nevím při jaké příležitosti, ale verbování to nebylo, přišlo pár vojáků–záložáků a jeden z nich byl grafolog. Jsem od mládí skeptik, ale ten voják opravdu „válel“. Podle našeho písma odhadl velmi přesně naše povahy i na jakou vysokou školu se hlásíme! Skoro jsem ho podezříval, že si to někde u našich kantorů předem zjistil.
Ale zpět k mému rukopisu. Je tak rozházený, jsou v něm různé škrty a své starší ručně psané texty někdy sám po sobě nevyluštím. Proto jsem v životě napsal rukou snad jen asi dva milostné dopisy a byl jsem vlastně téměř vždy nucen datlovat všechno pracně na psacím stroji a v poslední době na počítači. A tak nyní jen s dojetím vzpomínám na doslova kaligrafické písmo v dopisech a přáních mého nejlepšího vrchlabského kamaráda, který mi už bohužel nic nenapíše. Naštěstí je mám dobře schované a představte si, že jeho syn to nádherné písmo po něm zdědil!

Na závěr mám malou hádanku – který rukopis je můj, a který je mého přítele?





♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 06. 2010.