Luděk Ťopka: Klíče
Rubrika: Literatura – Fejetony
 Ztratil jsem nedávno klíče. Od výtahu, dopisní schránky a zámku kola. A to svou vlastní vinou - zapomněl jsem je totiž ve výtahu. Jak to? Aha, pardon, neřekl jsem, že bydlím v jednom ze čtyř šestipatrových domů našeho družstevního bloku, kde je tato vymoženost nezbytná. Výtah sice klíč nepotřebuje, ale pro jízdu do sklepa je třeba, na ochranu proti zlodějům, vložit k tomu určený zvláštní klíček do ovladače kabiny. Ten den jsem do toho našeho suterénu potřeboval cosi uložit, chvíli jsem se tam zdržel, takže mezitím někdo výtah použil. Když jsem později zase vyjel do svého patra, slyšel jsem už za dveřmi naléhavé zvonění telefonu. Byl to hovor, na který jsem již dlouho čekal, takže trval dost dlouho a moje myšlenky odvedl zcela jinam. Zřejmě proto jsem klíče od sklepa automaticky pověsil do šatny, kam patřily, a na ty tři malé zcela zapomněl. Ale jen do druhého dne, kdy jsem chtěl otevřít dopisní schránku. Sáhl jsem v šatně po paměti na místo, kde obvykle visely, a nahmátl jen prázdný háček. Nastalo horečné prohledávání celého prostoru plného kabátů, kabátků, bund a halenek, kabelek, bot, botek, střevíčků a kozaček, ale ovšemže s nulovým výsledkem. Protože pátrání ve výtahu a celém sklepení dopadlo stejně, vyvěsil jsem na domovní tabuli oznámení o ztrátě, s úpěnlivou prosbou na potenciálního nálezce o jejich laskavé vrácení. Někdo je přece, krucinál, musel v tom výtahu najít. Visela tam ta cedulka déle než týden, aniž se kdo ozval a nakonec ji z nástěnky někdo strhl. To mne značně naštvalo, a tak jsem ji nahradil jinou, na níž jsem vylil své znechucení nad bezohledností toho, kdo klíče našel a možná raději zahodil, než by nález ohlásil a ušetřil mi potíže a náklady na jejich náhradu. Neodpustil jsem si ani politování nad úpadkem současné morálky a mezilidských vztahů, zejména od doby, kdy v našem domě ubylo původních solidních sousedů. Tentokrát tam ale ta výčitka vydržela pouze dva dny. Třetího dne jsem ji rychle a potichu a se studem odstranil sám. Když se totiž ten den manželka chystala k praní, prohledala podle svého zvyku i moje pracovní kalhoty. Ovšemže objevila tu nešťastnou trojici v boční kapse na nohavici, kam jsem je patrně zcela mimoděk uložil. Není divu, že jsem je tehdy, přes důkladné prohledání všech svých svršků, nenašel, protože to vrecko vůbec nepoužívám. Celá ta věc mi byla vůči sousedům velice trapná, a tak jsem se jim všem na nejbližší domovní schůzi se zardělou tváří omluvil. Bylo mi velmi milé, že nezazněla jediná výčitka, jen vzadu se někdo krátce zasmál. Vyšel jsem z toho, jak se mi zdálo, bez ztráty květinky. Schůze, která se tradičně koná v jídelně nedaleké školy, skončila a devět desítek družstevníků pomalu odcházelo domů. Byl jsem mezi prvními, nechtělo se mi s nikým mluvit, ale zastavil jsem se v parčíku za vzrostlou thůjí, abych si ulevil (jsem prostatik a domů bych to nedonesl). Akt jsem konal v naprosté tichosti, jak to tak u chlapů bývá, když jsem zaslechl úryvek hovoru dvojice kráčející kolem po cestičce: “.... zaviní si to svou blbostí a podezírá jiné!“ „Jo“, odpoví mužský hlas, „je to vůl, ale aspoň slušnej, vomluvil se!“ A jaké z toho plyne poučení? Hledejme chyby především u sebe, buďme opatrní při soudech jiných a napravujme způsobené křivdy přinejmenším upřímnou omluvou. Myslím, že není milé být obecně považován za vola, byť i slušného. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 07. 2009.
