Milan Dubský: O čem krize

Rubrika: Publicistika – Komentáře

O čem je krize
Jeden z pohledů na okraj světové finanční, ekonomické a průmyslové krize

Není potřeba žádného zvláštního vysokoškolského vzdělání, aby člověk poznal, že současný vývoj tzv. vyspělé kapitalistické společnosti musí v určitém čase narazit na překážky, na zeď
sobectví, na pošlapávání solidarity, na rozevírající se nůžky mezi bohatým a chudým světem, na ztrátu soudnosti, logiky, na přetvářku a pokrytectví, na ohlupování lidí sofistikovanými slogany reklam, opakováním slabomyslných rčení jako je v televizních reklamách např.: tento večer sponzoruje lék „ten a ten“ nebo potraviny a alkohol sponzorují tento pořad této či jiné společnosti. Či jiné „perly“ reklamních sloganů jako jsou lákavé Přejeme krásné vánoce. Kupte si vše, co můžete užít ještě letos, platit můžete až příští rok. Nebo –půjčíme vám až milion po telefonu, bez ručitelů a další podobné bláboly.
 
Jsou to výplody podivně konstruovaných mozků dotyčných textařů a manažerů, jež jim tyto úkoly zadávají. Tito tvůrci podobných nelogických, nepravdivých, antihumanistických sloganů, které jsou ovšem rafinovaně vypocené, aby zabraly na pudy prosťáčků, mi připadají jako „fízlové“, kteří loví duše nesoudných lidí pro „velkého bratra“ divokého kapitalismu.
Naše dobromyslné, zkušené a chytré prababičky říkávaly, že čeho je moc, toho je příliš a nepovede to k ničemu dobrému. Společnost vyprodukovala právě všeho moc. Nejen aut, praček, spotřebičů, z nichž mnohé místo aby nám usnadňovaly práci, nám překážejí v domácnostech, spotřebovávají elektřinu. Vyprodukovala ale i spoustu netolerance, sobectví, náfukovství, cynismu. Mnohým se bude zdát, že to je pesimistický pohled na současnou společnost, ale není tomu tak. Je to jen snaha pohlédnout skutečnosti tváří v tvář, přiznat si sami sobě a ne jenom těm druhým, že v takové společnosti žijeme, že ji spoluvytváříme, podřizujeme se jejím trendům a říkáme si, že to přece není jenom tak zlé, jak to vypadá. Tváříme se narcistně, že nás se to netýká, to těch druhých. Protože já, my jsme lepší, než tito nositelé kritizovaných nectností.
 
Člověk má řadu dobrých i méně dobrých vlastností . A jeho charakter a tyto vlastnosti se mění nejpomaleji v celém biologickém a hodnotovém procesu vývoji člověka. Jednou z vlastností je touha být bohatý, mít víc než ten druhý. S ní je trvale spojeno sobectví jako usmáté dvojče.Člověk vyvíjel a vyvíjí velké úsilí, aby se vyhnul námaze, aby měl život a bytí snadnější. Proto vymýšlel a vymýšlí nástroje, stroje, technologie, jež mu usnadňují existenci a činí jeho život bohatším. Ale lidé nejsou stejní, jsou pilní a líní, hloupější a chytří a někteří až vyčuraní. Proto si někteří, a je jich na světě dost, snadnější a bohatší život pořizují na úkor druhých. Tyto vlastnosti a rozdíly mezi lidmi vedly a vedou k sociálnímu rozdělování společnosti v jednotlivých státech, kontinentech i v celém světě. Dělo se to a děje v každém společenském a sociálně ekonomickém řádu.
 
Byli bohatí, a chudí. My však žijeme v kapitalismu, který je zhmotněním a symbolem sobectví. Člověk je sobecký, takže to není nelogické. Má ovšem i jiné vlastnosti. Dobré. Např. porozumění, soucit, smysl pro dobro, krásno, má rád děti a přírodu. K takovýmto vlastnostem se upírali lidé jako k ideálům. Proto vždy byly snahy udělat nedokonalý systém lepší.
I současný převládající systém na glóbu, kapitalismus, doznával tyto snahy. Například sociálně tržní systémy až po neúspěšný socialismus. Kapitalismus však tyto snahy přežil, protože byl silnější, lidé měli motivaci. Sobectví a touha po bohatství patří mezi nejsilnější složky lidského ega. Dosud lidé na nic lepšího nepřišli, ale snahy zde stále budou.
 
Nyní  malá, ale silná a vlivná část lidského společenství dovedla svět, který je dnes globálně propojen, k té pomyslné zdi, kdy je všeho moc. Bohatci se nechtějí dělit s těmi chudšími a potřebnými a došlo ke krizi. Je to jiný druh krize, než byla ta pověstná v roce 1929. Stávající řád a globální a virtuální konstrukce světa dostává vážné trhliny. Doplatí na to jako vždy ti, co skutečné bohatství světa a hodnoty vytvářeli a vytváří. Bankéři, špičkoví politici svázaní s byznysem, hodně ztratí. Ale ti jsou stejně, jak se pravdivě říká, za vodou. G osmičky, dvacítky, pohlaváři světových bank a finančních institucí, vrcholní politici a vlády se radí a spekulují, jak teď z toho. Pumpují ohromné sumy peněz do bank, velkovýrobcům aut, do elektroniky a do odvětví, které jsou významné pro ekonomiku.
Ale tyto hodnoty, přeměněné do peněz jako všeobecného ekvivalentu, vytvořili hlavně pracující, lidé, v produktivních odvětvích, ne úředníčci a bílé límečky v bankách, podílových a spořících fondech a jak se tyto finanční deriváty nazývají, vymyšlené pro zbohatnutí těch, jež s těmito penězi spekulovali. Aby zachránili systém, který kolabuje a který není opravdu dobrý, slibují a dávají do systému další miliardy dolarů, EUR, korun a dalších platidel. Kupují, vlastně svým způsobem znárodňují zkrachované banky, podniky tvořící páteř ekonomik, za peníze daňových poplatníků. Tak by se, ale banky a tento podporovaný průmysl měly stát vlastnictvím těch, jejichž peníze na tyto „podpory“ tečou a ne podle zákonů soukromého vlastnictví zkrachovaných soukromých majitelů.
 
Takto je občan vlastně okraden dvakrát. Své úspory dal do bank a spořitelen. Spekulanti je zašantročili a skuteční majitelé přišli zkrátka. Nyní zase penězi, pocházejícími z daní, jiné peníze stát nemá, jak by k nim přišel?, jsou ztráty a vyvedení z krize zachraňovány opět penězi občanů. Tak se kapitalismu hodí socializační opatření, které zastánci volného neregulovaného kapitalismu a tržních vztahů tolik kritizovali a prohlásili je za protispolečenské. Spíše se nyní ukazuje, že kapitalismus je zhmotněním egoismu a sobectví a nespravedlivým a nedokonalým uspořádáním světa a lidské společnosti.
 
Neznamená to konec světa, ani nenapravitelný kolaps. Země se bude dál otáčet, každý den přijde východ i západ slunce. Lidé se budou rodit a umírat z různých příčin, budou se radovat, milovat, budou se rvát o život i o různé hodnoty, které podle svého vzdělání, tradic, víry a přesvědčení vyznávají.
Budou pod vlivem různých sil, z nichž některé jsme již poznali a definovali a dalších, které neznáme a dosud jsme je přesně nedefinovali a nezměřili. Jenom je můžeme tušit. Lidé nejsou stejní, jsou rozdílní a nerovní. To lze vidět stále a všude kolem sebe… Rovni jsme si pouze v právech, ale i v povinnostech.
A právě v těch povinnostech lidská společnost pokulhává a selhává. Ale i to je skutečnost.
 
Člověk není ideální tvor, a proto dosud nevytvořil a ještě dlouho nevytvoří ideální společnost a možná ji ani nikdy nevytvoří. Máme být proto zklamaní a pesimističtí? Vůbec ne. Život je největší dar, jedinečná danost na této Zemi, možná jedině na této planetě v naší sluneční soustavě, kde jsme ovšem s celou naší planetou jenom mikroskopické zrníčko prachu. Nepředstavitelné síly, které neovládáme, nás mohou rozmetat, zničit, ale také vynechat ze své ničivé schopnosti a my se zde budeme dále rozvíjet. Jak? To záleží také na nás, na lidech.
Zbývá nám tedy dál pracovat, čímž se lišíme od ostatních tvorů v přírodě. Žít pokud možno smysluplně a usilovat především o zlepšování nás samotných a tím i o vylepšování světa, společnosti a celého prostředí naší modré planety. V tom by mohl být zdroj a studnice reálného optimismu a nadějí a síla , která překoná tuto krizi a mnohé další, jež zcela určitě přijdou. 

 Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 01. 2009.