Zdeněk Reich: Vůně benzinových par
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| Tyto řádky jsou určeny milovníkům adrenalinových sportů, čímž nemám na mysli ty z vás, kdo v neděli odpoledne pohodlně zasednou se sklenkou pěnivého moku před obrazovku televizoru a s napětím sledují motocykly, řítící se šílenou rychlostí po okruhu závodní dráhy, či pozorují dvě party masivních pořízků, jak si snaží jeden druhému polámat údy, či jinak se zmrzačit a to všechno jen kvůli šišatému kousku nafouknuté kůže. Ne, tyto rady jsou určeny těm skutečným aktivním provozovatelům adrenalinových sportů, těm, kterým už seskok s padákem z výškových budov či vrhání se na gumovém laně hlavou napřed z mostních konstrukcí, nedokáže zrychlit tep srdce a poslat patřičnou dávku adrenalinu do krevního oběhu. Pokud tedy chcete prožít sport opravdu maximálně adrenalinový, doporučuji zájezd do České republiky, vypůjčit si tam auto a rozjet se do kraje. Co vám takový výlet může poskytnout? Snad nejlépe, když to vyjádřím typickou ukázkou tohoto sportu. Jedete si pěkně po nepříliš široké silnici s provozem v obou směrech, lemované úhlednou alejí kvetoucích třešní, a kocháte se pohledem na líbeznou českou krajinu, tak jak to dělal ve filmu „Vesničko má, středisková“ herec Rudolf Hrušínský. Nijak vás nevzruší, když zaznamenáte kolonu automobilů přibližujících se v opačném směru. Náhle se však někde z konce přibližující se kolony utrhne vozidlo řízené vrahem-sebevrahem a začne zmíněnou kolonu předjíždět. A nyní vám začne mozek neuvěřitelně rychle vyhodnocovat vzniklou prekérní situaci. Rádi byste snížili rychlost vašeho vozidla, abyste oddálili osudné setkání s protijedoucím autem. To však není dosti dobře možné, neboť rychlým pohledem do zpětného zrcátka zjistíte, že máte podobného idiota téměř v těsném závěsu a pokud byste trochu přibrzdili, ocitl by se zaručeně v zavazadlovém prostoru vašeho vozidla. Protože dobře víte, že podle pravidel této „ruské rulety“ nepřipadá v úvahu, že by se v předjížděné koloně našel „slaboch“, který by poskytl prostor a dovolil předjíždějícímu autu se do kolony zpátky zařadit, začnete věnovat pozornost rozkvetlým třešním, ale ne tak pro jejich nesporný půvab, ale abyste odhadli možnost proniknout mezi stromy aleje a zajet do přilehlých lánů. Dlouholetá zkušenost za volantem vám napoví, že při rychlosti, jakou jedete, by se takový pokus definitivně setkal s nezdarem, vaše vozidlo by se vkusně omotalo kolem jedné z rozkvetlých třešní a mohli byste úspěšně rozšířit statistiku smrtelných úrazů. (Mimochodem tato statistika řadí Českou republiku v Evropě mezi země po této stránce nejhorší). A tak vám zbývá ještě možnost poslední, a to volat ze všech sil vašeho strážného anděla a potom už pouze odevzdaně sledovat vozidlo, řízené vrahem-sebevrahem, neodvratně se přibližující na vaší straně vozovky. Pokud budete mít štěstí a ten váš anděl strážný bude bdělý a ostražitý, tak protijedoucí idiot stačí bravurní „myškou“ kolonu předjet a vrátit se na svoji stranu. Bude to však, jak se říká, o „fous“. Setřete z čela smrtelný pot, který vám během těch několika málo desítek vteřin vyrazil a poděkujete vřele andělíčku strážníčkovi a současně si přejete, aby nyní místo strážníčka se na scéně objevil strážník, a to dopravní, a udělil vražednému řidiči pořádnou pokutu.  Ale to už s úlevou opouštíte úzkou okresní silničku a napojujete se na dálnici, kterých za těch necelých dvacet let přibylo neuvěřitelně mnoho. Jak jste byli poučeni, dovolená rychlost na dálnicích v České republice je 130 kilometrů za hodinu, a tak jako svědomití řidiči tuto ne právě nejpomalejší rychlost nasadíte a pečlivě dodržujete. Po chvíli však zjistíte, že patříte k té zanedbatelné menšině, která na této rychlosti dětinsky lpí. Většina ostatních řidičů vás bude předjíždět a to někteří z nich takovou razancí, že můžete podlehnout optickému klamu, že stojíte na místě. Ovšem není to pouze již zmíněná vysoká rychlost, ale bezohledný a hazardní způsob jízdy značné části českých řidičů. Bývalo pravidlo, připouštím, že dosti konzervativní, že pro každé zvýšení rychlosti o deset kilometrů za hodinu by měla být mezera mezi vozidly jedna délka vozidla. Ne příliš praktické a proveditelné při dnešním silničním provozu. Ovšem mnozí uživatelé dálnic v republice jdou do opačného extrému a pozorujete s hrůzou, jak auta, řítící se stopadesátikilometrovou rychlostí, jedou v těsném závěsu, „bumper to bumper“. Není potřeba velké fantazie k tomu, aby si člověk dovedl představit, jak to dopadá, když první v tomto „pelotonu“ trochu zpomalí. Byl jsem poučen „expertem“, že takovýto způsob jízdy šetří pohonné hmoty, neboť vozidlo první vytvoří jakýsi vzduchový tunel a odlehčí vozidlům následujícím. Něco na tom je, kdysi jsem trochu závodil na kole a tedy vím, co je jízda v pelotonu, ovšem na jízdu po dálnici bych to raději neaplikoval.Před nedávnem jsem četl ve zprávách z republiky, že byl podán návrh, aby se dovolená rychlost zvýšila o dalších třicet kilometrů. Současně bylo uvedeno, že v Dánsku, kde byla povolená rychlost zvýšena (nebylo řečeno z kolika) o dvacet kilometrů, bylo zaznamenáno o 33 procent více smrtelných dopravních nehod. Co se však značné části českých řidičů týče, je toto případné zvýšení dovolené rychlosti pouze akademickou otázkou. Nedodržují dovolenou rychlost nyní, není tedy důvod se obávat, že by jí dodržovali potom. Za těch pět týdnů pobytu v České republice jsme najeli něco kolem dvou tisícovek kilometrů a musím říci, že jsem si trochu lámal hlavu otázkou, kde se bere ta agresivita nemála českých řidičů. I když k tomu nemám žádné vědecké podklady, přišel jsem s vlastní teorií a opět to má co dělat s těmi vůněmi, o kterých jsem psal posledně. Je to jakási, dosti rozšířená, epidemie, že z mnohého slušného a zákona dbalého občana se po nadechnutí, byť i nepatrného množství benzinových výparů stane dravec silnic, řídící se kdysi populárním heslem: „Dohnat a předehnat“. Je ale možné, že to má co dělat se skutečností, že zatímco před necelými dvaceti lety byl Trabant s karoserií z „papundeklu“ chloubou rodiny a Spartak či Wartburk pouhým snem mnoha potenciálních řidičů, mnozí dnes sedí za volanty podstatně rychlejších vozidel a této skutečnosti ještě tak docela nepřivykli. Převzato z časopisu: |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Dáša Cortésová |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jan Krůta |
 |
Josef Fousek |