Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (14)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (14) |
| JEDENADVACÁTÉ STOLETÍ Volby do obecního zastupitelstva: Konaly se 1. a 2. listopadu 2002, devět členů bylo zvoleno na čtyři roky – Jaroslav Slaboch, čp. 40 (245 hlasů – starosta), ing. Josef Škrabal , čp. 202 (255), ing. Mgr. Martin Slaboch, čp. 192 (226), Marta Buchetková, čp.7 (199), Vlasta Kotíková, čp. 195 (129), ing. Zdeněk Belušík, čp.219 (128), ing. Pavel Gaduš, čp. 133 (123), ing. Jan Hašek, čp.3 (106), Martin Valenta, čp. 300 (100). Vlasta Kotíková je členkou KSČM, pánové Gaduš a Valenta zastupují Sdružení pro ochranu a rozvoj obcí Ptice a Úhonice a zbylí členové zastupitelstva jsou ze Sdružení nezávislých kandidátů. Politické strany: Po roce 1989 působí v obci pouze KSČM, v obecních volbách se ucházejí o přízeň voličů především členové Sdružení nezávislých kandidátů. Společenské organizace: Myslivci vedou soudní spor o nájem honitby, a tak v roce 2003 se poprvé nekonal žádný hon. – Zahrádkáři byli aktivní před rokem 1989, ale poté následoval pozvolný útlum činnost vedoucí k zániku organizace. – Junák v obci nepůsobí, nebyl obnoven po roce 1989. – Baráčníci ukončili svou činnost v 90.letech. Staří členové umírali a noví se nehlásili. Hospody dnes: Pamětníci vědí, že v obci jich bylo kdysi celkem pět, ale momentálně jsou otevřené čtyři. K někdejším – Na Staré a U Vančurů – nově přibyla hospoda Na hřišti a také Klub Šipka. Vinárna: Najdeme ji v bývalé vysoké chalupě Franty Haška, čp. 13. A tak není divu, že se nazývá No 13. Nové obchody: Potraviny na návsi, Potraviny u Snopků (dříve koloniál Ant. Kaprála), Drogerie u Vondrů. Nové firmy: Lampy – svítidla, majitelem je italský podnikatel Fuivio Brugioni z Milána. – Bottefield, česko-rakouská firma na výrobu plastů. KVĚTNOVÉ POVSTÁNÍ PROTI NĚMECKÝM OKUPANTŮM V kraji kolem Úhonic, vojensky řečeno v nučicko-dušnickém prostoru, vznikla za II. světové války odbojová skupina Železo, kterou vedl František Noha z Nučic. V jednotlivých obcích měla skupina roty, jež nesly označení od Ž1 až po Ž9. Úhonické rotě Ž8 velel Jan Frank se svým zástupcem Antonínem Palečkem. K ní byla přiřazena jednotka hasičské policie z Plzně ubytovaná v Hořelicích. Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání proti německým okupantům, vyhlásila jednotka Železo pohotovost.  Roty v obcích držely hlídky a někde odzbrojily menší německé oddíly. Ten den dopoledne se to podařilo členům úhonické, drahelčické a hořelické roty: zajali třicet Němců střežících vojenskou vysílačku na dvoře v Drahelčicích.Po úspěšné akci přijeli revolucionáři do Úhonic na automobilové stříkačce, chloubě zdejšího hasičského sboru. Tady zaslechli volání pražského rozhlasu o pomoc, a tak neváhali a vydali se na cestu. Ve voze Praga Golden jelo sedm občanů z Úhonic a jeden z Drahelčic směrem k Unhošti. V tomhle místě jejich příběh na chvíli přerušme a přenesme se do nedaleké Unhoště, kde se velení odbojové jednotky ujal generál Václav Šidlík, úhonický rodák a zřejmě nejslavnější muž v dějinách obce. Čím byl pozoruhodný? Narodil se 23.listopadu 1884, měl výtvarné nadání, výborně studoval, stal se sochařem a medailérem. Se svým bratrem Karlem se zúčastnil soutěže na pomník Mistra Jana Husa na Staroměstské náměstí a jejich návrh získal druhou cenu. O jeho dalších osudech sochaře Václava Šidlíka vyprávějí zápisky jeho synovce Václava Vančury: Před začátkem první světové války bylo strýčkovi šestadvacet let. Tehdy se v Praze setkal s kamarády, kteří dobře znali politickou situaci, a ti mu radili, aby co nejdříve odešel do zahraničí. Rozhodl se pro Rusko a tam za války vstoupil do československých legií. Spisovatel Rudolf Medek se o něm mnohokrát zmiňuje ve své "Anabasi". Strýček totiž prošel mnoha bitvami, ale nikdy nebyl zraněn. To vyvolávalo důvěru jeho kamarádů. Věřili, že když je on s nimi, tak se jim nemůže nic stát. Václav Šidlík bojoval v Rusku, později ve Francii a Itálii, a když po skončení války přijel 3. ledna 1919 do rodné obce, dostalo se mu nebývalého uvítání. Na jeho počest vlály na domech prapory a v hostinci U Šidlíků (čp. 88) se konala velká slavnost. Doba prožitá na bojištích jej natolik ovlivnila, že se již nevrátil do sochařského ateliéru a stal se vojákem z povolání. Po válce bojoval ještě na Slovensku proti Maďarské republice, která si činila územní nároky vůči Československu, ale poté se vrátil do Prahy a dotáhl to až na generála. Koncem 30. let působil ve Starém Smokovci. A tady vznikem Slovenského státu, 14. března 1939, skončila jeho vojenská dráha. Vrátil se do rodného kraje, pracoval ve lese jako dělník a žil v Nouzově u Unhoště, kde si jeho bratr Karel pořídil vilu se zahradou. Znovu dejme slovo vzpomínkám Václava Vančury: Na začátku německé okupace jsme se strýčkem ukryli v Nouzově zbraně - několik pušek a pistolí a jeden kulomet. Rozebrali jsme je, promazali petrolejem a naskládali do gumových duší od bicyklu. Jejich konce jsme stáhli drátem, aby dovnitř nepronikla vlhkost. Pak jsme na zahradě poblíž vily vykopali jámu, do ní zabalené zbraně uložili, navrch položili dehtový papír a teprve pak naházeli hlínu. Jednu menší pistoli si strýček ponechal v bytě, schoval ji do lustru v obývacím pokoji, kde nebyla vůbec vidět a přitom ji měl takříkajíc stále po ruce. Povstání proti německým okupantům začalo již 4. května. Ten den se také generál Šidlík ujal velení na radnici v Unhošti. Jeho zkušenosti z I. světové války byly k nezaplacení. Řídil odzbrojování německých jednotek a střežení důležitých objektů. Samozřejmě že nejdříve ze všeho vykopal na zahradě v Nouzově ukryté zbraně. A nyní se vraťme k posádce hasičského vozu Praga Golden, jež přijela do Unhoště od Úhonic a chtěla pokračovat směrem na Prahu. "Chlapci, na Prahu nemůžete jet přes Hostivice! Tam je silná německá posádka, zhruba pět set až šest set dobře ozbrojených vojáků. Tudy neprojedete!" varoval generál nadšené povstalce. Slyšeli to mnozí lidé z Úhonic a poslechli ho, ale posádka pragovky si nenechala říct. Generálova předpověď se záhy vyplnila. Podle některých zpráv jelo v úhonickém voze sedm, podle jiných devět revolucionářů. Tenhle údaj není důležitý tak jako počet těch, kteří německou střelbu v Hostivicích nepřežili. Byli čtyři – z Úhonic Karel Holub, Václav Horák a František Vartsábo, z Drahelčic Jaroslav Korecký. Zbývajícím členům posádky se podařilo uprchnout. Tragédie v Hostivicích však vyvolala odvetnou akci. Velitel úhonické povstalecké roty Ž8 Jan Frank a předseda revolučního národního výboru Antonín Paleček vytvořili jednotku ze dvou čet plzeňské požární policie a dobrovolníků z Hořelic, Drahelčic, Dušníků a Úhonic. V autech a autobusech se vydali přes Háje do Jenče. Tady po obklíčení zaútočili na silnou německou posádku. Nepřítel vyslal vyjednávače s bílým praporem, ale šlo o lest. Esesáci přišli k jednání ozbrojeni a snadno zatkli tři neozbrojené české zástupce. Následkem toho palba na obou stranách utichla. To už však měl boj své mrtvé. Na české straně padli J. Adlov a M. Zelenka. V celém okolí zavládla složitá a nepřehledná situace. Úhoničtí vyslali posily na pomoc bojům o ruzyňské letiště, přestože v Hostivicích bylo připraveno k boji pět set příslušníků SS. Generál Šidlík zneškodnil německé vojáky v Hájku, takže jiná úhonická skupina mohla pokračovat v cestě do Jenče. Před obcí ji však zastavila střelba. Němci nechali v Jenči nastoupit všechny občany a hrozili zastřelením každého desátého člověka. A několik občanů zde tragicky zahynulo. SELKA SLABOCHOVÁ ZALOŽILA HASIČSTVO K jeho vzniku přispěla svým výrokem žena, selka Marie Slabochová. Svědectví o tom podává zápis v kronice Sboru dobrovolných hasičů: V roce 1886 za prudké májové bouře v ranních hodinách udeřil a zapálil blesk chalupu pana Jana Rajtory čp. 77. Mnoho občanů se snažilo vzniklý požár uhasit, ale jejich úsilí bylo marné, neboť v obci byl naprostý nedostatek hasícího zařízení. V obecní kolně, která byla umístěna mezi zahrádkami staré chalupy pana Příhody čp. 24 a selskou usedlostí pana Jirotky čp. 7, bylo jen několik plátěných košů na vodu, dva nebo tři dlouhé žebříky a několik háků na stržení hořících trámů. Při požáru otevřeně vyjádřila svou nespokojenost selka Marie Slabochová z čp. 29 a posměšně vyzvala přítomné hospodáře, aby k požáru přinesli spolkovou basičku. "Haste basičkou, haste basičkou!" volala. Její slova směřovala na čtenářsko-pěvecký spolek Dalibor, který si krátce před tímto požárem zakoupil pro svůj hudební kroužek basu. Kronikář dále uvádí, že tato výzva se neminula účinkem: téhož roku byl zvolen starostou prozíravý hospodář František Kalous a za jeho starostování obec zakoupila ruční stříkačku na čtyřech kolech a poté byl založen hasičský spolek. První schůze správního výboru se konala 12. července 1888 a do konce roku proběhlo pět schůzí. Na nich se schválily stanovy (dle unhošťského spolku) a výše členských příspěvků, jež činily jeden zlatý; činní členové byli od nich osvobozeni, leč sami se zavázali, že přispějí dvaceti krejcary. Výbor dále rozhodl, že pro výcvik je nutné postavit lešení, neboli leziště, takže jednal se zastupitelstvem o místě, kde by stálo, a také napsal uctivou žádost o přenechání dřeva pro ono leziště jeho ctěné důstojnosti, opatu Strahovského kláštera. Ten žádosti vyhověl, a tak se příští rok místní mistr tesařský Matěj Pospíšil pustil do díla. Leziště postavil na návsi před klášterním dvorem za 41 zlatých. Hasiči tu nacvičovali obratnost a zdatnost při práci se žebříky a lany. Samostatnou kapitolu představuje rozhodnutí správního výboru o výstroji a výzbroji. Dejme opět slovo kronikáři: Dále bylo rozhodnuto, aby Václav Příhoda, místní krejčí a kupec, zhotovil 25 obleků ze cvilinku (hrubá lněná či konopná tkanina - pozn. autora), jeden kus za tři zlaté a padesát krejcarů a u firmy Rudolf Smekal na Smíchově objednal: 3 ks lezecké pasy, 1 ks po 8 zl. 7 ks pasů pro bourače, 1 ks po 3 zl. 70 kr. 10 ks pasů s kabelkou na sekyrku, 1 ks po 3 zl. 25 kr. 4 ks šavle, 1 ks po 5 zl. 40 kr. 2 ks horny 3xtočené, 1 ks po 5 zl. Náklady budou uhrazeny do konce ledna 1889. U této firmy byly rovněž zakoupeny kožené přilby v počtu 33 kusů. Úhonický sbor se přihlásil k župní hasičské jednotě "Podkožovské -- Žďár" v Unhošti a na konci roku 1888 měl kolem padesáti členů. Při výroční schůzi 13.ledna 1889 prohlásil první velitel sboru Ferdinand Stoczek z čp. 1, že všichni členové jsou vycvičeni pro práci se stříkačkou. Starosta obce Kalous vydal tehdy příkaz, že přípřež, čili koňský potah ke stříkačce, budou povinně poskytovat místní sedláci. Prvním předsedou sboru byl Václav Příhoda z čp. 91 a místopředsedou František Jirotka z čp. 23. Do boje s červeným kohoutem Úhoničtí vyrazili poprvé ještě v tomtéž roce. Nejdříve hasili v Drahelčicích u Sulánských, pak v Hořelici u Kohlíků a teprve do třetice doma: ačkoliv byli dobře vycvičeni, stará chalupa s doškovou střechou, zvaná U Koreckých, čp. 76, shořela v listopadu 1889 až do základů. Obec spáleniště koupila a postavila zde v roce 1890 hasičské skladiště. Zbrojnice na tomto místě stojí dodnes. Hasičský sbor oplýval v prvních letech po založení pozoruhodnou společenskou aktivitou. Pořádal výlety do okolí, zvlášť vydařené bylo putování na Karlštejn a Křivoklát. Veselý dav poutníků šel nebo se vezl na žebřiňácích zapůjčených zdarma místními rolníky; pouze kočí dostali od sboru vyplacenu odměnu.Hasiči se pustili i do ochotnického divadla. Velitel Stoczek a jednatel Josef Strejček, jinak místní učitel, nastudovali a režírovali v roce 1890 dvě úspěšná představení -- "Stará místo mladé" a "Vražda na Uhelném trhu". Finančně i hmotně podporovali sbor lidé z Úhonic i okolních obcí, z místních to byl nájemce dvora Karel Stoczek, farář Marčan a rolník František Náprstek z čp. 24, z přespolních pak rolníci František Leffler ze Ptic či Josef Pospíšil z Drahelčic. Jistým zdrojem příjmů byly i taneční zábavy a plesy, které se tradičně konaly na sálech hostinců "U Šidlíků" a "Na Staré". V polovině devadesátých let 19. století došlo k útlumu v činnosti. V kronice se píše o "krizi, liknavosti a povážlivé nečinnosti celého sboru". Situaci ovlivnil i fakt, že v roce 1897 odešla řada dobrých členů ze Ptic, protože si založili samostatný hasičský sbor. Teprve pořadatelství župního sjezdu hasičstva v Úhonicích, jenž se konal v červnu 1900, vyburcoval místní sbor k získání mladé krve do svých řad. Postarali se o to zejména velitel Josef Nový, podvelitel Antonín Šamonil a rázný cvičitel Václav Zima. K další významné události došlo v roce 1902. Tehdy úhoničtí hasiči po souhlasu obecního úřadu zakoupili za 1 900 korun novou stříkačku od firmy R.A. Smékal ze Smíchova, když tu starou odkoupil sbor v Podkozí za 560 korun. Nedlouho předtím v obci třikrát hořelo - v prosinci 1895 starodávný ovčín, v listopadu 1900 chalupa čp.61 a v prosinci téhož roku roubená chalupa čp. 49. Proto místní sbor usoudil, že koupě podstatně silnějšího stroje je neodkladná nutnost. Nová stříkačka byla slavnostně vysvěcena 24. května 1903 za účasti sborů dvanácti okolních obcí a poprvé se v akci objevila o necelý rok později, kdy v dubnu 1904 hořela chalupa čp. 35. Oslavy pětadvacátého výročí vzniku úhonického sboru se konaly 1. června 1913. O rok později, 14. června, se v obci sešli hasiči ze Ptic, Červeného Újezdu, Svárova a Podkozí, aby spolu s místními ukázali svůj um. Součástí okrskového cvičení bylo znázornění požáru a ukázky samaritánské služby. Večer se konal koncert v hostinci "U Zimů" a taneční zábavy na sálech "U Šidlíků" a "Na Staré". Hasiči byli pýchou obce. Bilanci tohoto období lze uzavřít zmínkou o dalších požárech – v dubnu 1904 hořela chalupa čp. 35, v září 1906 mlýna Václava Klatovského, v červnu 1910 usedlost Zimových na návsi, v srpnu 1911 panský seník, v říjnu 1911 zděná stodola při usedlosti čp. 29 a v dubnu 1913 vysoká chalupa čp. 13. V letech 1914 až 1921 není v kronice úhonického hasičstva žádný zápis. Významný byl až rok 1922, o němž kronikář napsal: Na mimořádné valné hromadě bylo rozhodnuto, aby stávající ruční stříkačka byla zmotorizována. Modernizaci provedla firma Štěpánek a spol. z Mladé Boleslavi za 15 tisíc Kč. Z věcného fondu Zemské hasičské jednoty obdržel sbor na tuto modernizaci 6 tisíc Kč. Od roku 1923 byly ve sboru zastoupeny i ženy, ale to neovlivnilo nadále trvající útlum v činnosti. Zlepšení nastalo teprve až roku 1928, kdy se ujal funkce podnikavý velitel Václav Liška z čp. 82 a po něm Václav Zima z čp. 20. Počátkem 30.let mělo úhonické hasičstvo nejvyšší počet žen ve své historii: osmnáct statečných paní a dívek bylo připraveno k boji s plameny. Nemohly se však uplatnit, protože od roku 1913 hořelo pouze jedenkrát - začátkem června 1930 chalupa čp. 64. Meziválečné dějiny Sboru dobrovolných hasičů v Úhonicích nejsou příliš bohaté na události. Za zmínku stojí v roce 1937 vytvoření samostatné samaritánské čety šestnácti žen a tří mužů, kterými byli Václav Mareda, Antonín Raboch a Antonín Holub. V obci hořelo pouze dvakrát - v září 1936 stodola rolnické usedlosti čp. 5 a v červenci 1939 stodola Václava Zimy, kterou zapálil blesk při odpolední bouři. Na pomoc přijely hasičské sbory z okolních obcí a spolu s místními hasiči i občany se jim podařilo vyvézt do bezpečí mlátičku obilí. Požár se však šířil rychle, takže brzy veškeré úsilí směřovalo k ochraně blízko stojících stavení s doškovými střechami. Požár měl kladný důsledek: přiměl obecní zastupitelstvo ke koupi nové a o poznání výkonnější stříkačky, kterou na osobní automobil zn. Praga Golden namontovala firma Ebert, Praha-Libeň. Dále byly zakoupeny skoro čtyři stovky metrů hadic s příslušenstvím. Celkem stála modernizace hasičské výzbroje kolem 45 000 korun. K její úhradě posloužila půjčka od záložny, sbírka i dary od občanů a spolků v obci. Významný byl příspěvek Tělocvičné jednoty Sokol ve výši 12 500 korun. Nová stříkačka byla posvěcena 20. června 1940 na návsi před pomníkem. Slavnosti se zúčastil strahovský opat Bohuslav Jarolímek, stovky místních občanů a také hasiči z deseti sborů okolních vesnic. Přítomní tleskali ukázkám práce nového zázraku techniky a následující přehlídce sborů. Tečku za velkou slávou obstaral pouze koncert v hostinci "U Zimů"; ve válečných letech byly totiž zakázány taneční zábavy. Pravý křest ohněm prodělal nový stroj zakrátko při požáru stodoly v Chýni. Tady hasiči museli čerpat vodu z pískovny. Stříkačky ostatních sborů postupně odpadaly, až vydržela pouze úhonická, a tak potvrdila, že v širém okolí nemá konkurenci. Nebylo to však její poslední slovo. Nejvíc se proslavila při květnové revoluci. Avšak po tragédii v Hostivicích se ztratila a byla nalezena až v roce 1947 jako vrak v Ruzyni. Od Fondu národní obnovy získal sbor automobil zn.Union-Horch, jehož oprava si vyžádala mnoho hodin práce, a posléze dvoukolovou stříkačku Walter. V 50. letech se podařilo založit oddíl mládeže, v té době byl velitelem sboru obětavý Vladimír Heller. V 70.letech se místní požární jednota pokoušela svépomocí rozšířit požární zbrojnici, což se podařilo až s přispěním MNV a řemeslníků místní myslivecké organizace. Dnes má Sbor dobrovolných hasičů v Úhonicích několik desítek členů. V roce 2003 koupil novou stříkačku a v roce 2004 starší vůz zn. Avia. Každoročně pořádá Den dětí a zajišťuje odvoz železného šrotu z obce. RYCHTÁŘI, STAROSTOVÉ A PŘEDSEDOVÉ Podle dochovaných písemných záznamů z konce třicetileté války, jinak řečeno z poloviny 17. století, je známo, že tehdy se v obci vyskytovalo několik rodů, jejichž potomci zde žijí dodnes. Namátkou to platí o jménech - Hašek, Hrubý, Janda, Kalous, Roučí, Špaček, Tkadlec. Například kolem roku 1653 byla rychtářkou obce Kateřina Roučová, jediná žena tak významného postavení v celé dosavadní historii Úhonic. Rychtář (podle německého Dorfrichter = vesnice-soudce) byl úředník s nižší soudní a správní pravomocí, jehož do funkce dosazovala feudální vrchnost. Po již zmíněné Kateřině Roučové, ženě nepochybně moudré a pracovité, zastávali tento úřad v dalších letech tito ctihodní mužové: Matěj Janda (od roku 1676), Jan Roučí (1708), Jiří Jirotka (1709), Jakub Jirotka (1765), Matěj Hašek z čp. 3 (1812), M. Svoboda z čp. 43 (1821) a František Hašek z čp. 24 (1823-48). o o o Rychtářský úřad skončil v polovině 19. století. Od té doby se stal nejvyšším představitelem obecní samosprávy v českých zemích starosta. V Úhonicích jimi byli: Václav Slaboch z čp. 29 (1850-1860), František Kalous z čp. 16 (1861-1870), Josef Kučera z čp. 5 (1870-1876), František Macháček z čp. 20 (1876-1877), Josef Kučera z čp. 5 (1879-1882), Václav Roučí z čp. 28 (1883-1885), František Kalous z čp. 16 (1886-1891), František Jirotka z čp. 23 (1892-1901), Josef Sojka z čp. 4 (1902-1910), Antonín Pomajzl z čp. 31 (1910-1918), Václav Příhoda z čp. 91 (1918-1919), Emanuel Kučera z čp. 114 (1919-1933), František Bok z čp. 108 (1933-1935), Bohumil Kestřánek z čp. 133 (1935), Josef Hermann (vládní komisař) z čp. 43 (1935-1936), Václav Zima z čp. 20 (1936-1943), Antonín Jindřich (vládní komisař) z čp. 26 (1943-1944), Václav Kučera z čp. 6 (1944-1945). o o o Po skončení druhé světové války se prvnímu muži v obci neříkalo starosta. Nahradil ho předseda Místního národního výboru (MNV). A tento název vydržel až do 90. let. Do této funkci byli v Úhonicích zvoleni: Antonín Paleček z čp. 148 (1945-1946), František Jansa z čp. 103 a 200 (1946-1950), Emil Kučera z čp. 177 (1950-1954), Antonín Lomoz z čp.187 (1954-1960), Emanuel Tobiáš z čp. 171(1960-1961), Ladislav Čepela z čp. 220 (1961-1965), Emil Kučera z čp. 177 (1965-1971), František Jansa z čp. 200 (1971-1980), Václav Štěrba z čp. 139 (1980-1985) a Zdeněk Belušík z čp. 167 (1985-1990). o o o Po politickém převratu v roce 1989 došlo k dalším změnám názvů. Místní národní výbory nahradily obecní úřady, v jejichž čele stanuli opět starostové. V Úhonicích to zatím byli: Josef Kučera z čp. 5 (1990-1998) a Jaroslav Slaboch z čp. 40 (1998-dosud) Autor děkuje za spolupráci paní Květě Procházkové a panu Martinu Slabochovi. Prameny a literatura: Almanach Akce „K“, Zelení baroni, Studnice 1952 – Třebíč 2002; Administrativní opatření – jedna z forem perzekuce sedláků komunistickým režimem, autorka Šárka Rokosová, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; F.J.Wohryzka – Konopa: Venkov v temnu, Mnichov 1986; Kronika obce Úhonice, uložená v Okresním archivu Praha-západ; Kronika Sboru dobrovolných hasičů v Úhonicích; Almanach Sokola Úhonice; 50 let kopané AFK Dušníky a TJ Rudná; Vzpomínky Václava Vančury; Úhonický občasník |
Knihu OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON vydalo v roce 2004 nakladatelství Riopress Praha |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jan Krůta |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Karel Šíp |
 |
Miloslav Švandrlík |