| MASARYKOVA PÍSEŇ PRO PAPALÁŠE
Zbyslav Havlíček, jinak řečený "Docent", pracoval zpočátku na státním statku v Úvalně u Krnova jako krmič prasat, ale po dvou měsících mu řekli, ať si ještě s Honzou Šimáčkem sbalí věci a oba jedou vlakem do Osoblahy. Každý měl jen pracovní šaty a peřinu, když pro na nádraží přijeli naši kluci se saněmi.
Ve Studnice nastoupili "Docent" a Honza do kravína. Tady pečovali asi o sedmdesát dojnic, převzatých od Řeků ve velmi zuboženém stavu.
"Nejdřív ze všeho je musíme zbavit vší v koutcích očí a na kořeni ocasu. Bídné je taky jejich krmení, proto každá dojí jen dva až tři litry mléka denně," konstatoval "Docent", jenž věci rozuměl.
Kromě toho u mnohých krav docházelo k výhřezům dělohy a také k osteomalacii, neboli měknutí kostí. Při této nemoci zvíře ulehlo a už nevstalo. Takto nám uhynulo asi patnáct dojnic.
Když za této neutěšené situace museli kluci chodit na školení o masážích veme n dle Malininové, kroutili nechápavě hlavami. Masáže a pokyny, jak laskat vemena, to jim bylo houby platné.
Jednoho dne zavítala do kravína delegace ostravských papalášů, buď z Krajského národního výboru, nebo dokonce z Krajského výboru KSČ. Zřejmě se chtěli přesvědčit, jak pokračuje naše převýchova. S kamennými tvářemi vešli do dveří, ale nepromluvili ani slovo, natož aby pozdravili. "Když vleze vůl do chléva, aspoň zabučí," vykřikl posléze jeden z našich kluků.
"Ach synku, synku, oral-li jsi..." začal kdosi z našich krmičů notovat oblíbenou píseň prezidenta Masaryka a ostatní se při práci k němu připojili. V tu chvíli papaláši na cestě ke dveřím viditelně zrychlili krok, zkrátka vypadli jak cukráři.
DELIKATESA UZENÁ PARMA
Opuštěnou krajinou osoblažského výběžku protéká řeka Osoblaha, která dvě stě metrů od naší ubytovny překračovala státní hranici s Polskem. Byla čistá jako křišťál a nám samozřejmě neuniklo, že se jen hemží rybami. Při pohledu na obrovské parmy, jež každou chvíli vyskakovaly nad hladinu, se kdekomu z nás loveckou vášní rozbušilo srdce. Největší kusy milovaly mírné peřeje a místa pod malými vodopády.
Lov byl snadný: s kamarádem Josefem Hatákem jsme zhotovili podběráky ze starých jutových pytlů na brambory a postupovali s nimi proti proudu. Za hodinu jsme nalovili deset kilo ryb. Většinou tlouště a parmy, největší kusy byly až tříkilové. To se pak všichni v jídelně olizovali.
Poté, co jsme se nabažili rybích řízků, začali jsme rybí maso udit. Za udírnu měla sloužit trouba kachlových kamen ve zbořené škole, z níž k nebi trčel z rozvalin komín. Ale záhy jsme seznali, že před námi si v tomto objektu kdosi udělal latrínu. Nezbývalo, než postavit udírnu z cihel někdejší kapličky. Pak jsme si rozdělili služby a přikládali i v noci. Od té doby jsem už nikdy neměl tak jemnou delikatesu na jazyku. Naše uzené parmy se mohly vozit do pražských lahůdkářství.
ZAJEČÍ ZPESTŘENÍ JÍDELNÍČKU
Pracovali jsme tady s volyňskými Čechy. Jeden z nich se jmenoval Zahálka; brzy mi došlo, že jiné jméno ani mít nemůže. Nebyl to však špatný chlap. S československou jednotkou generála Svobody prošel celou východní frontu a ve válce trochu ohluchl. Bylo mu kolem padesátky a dost pil, což byl jeho jediný zápor. Jezdil jako kočí s koňmi, pomáhala mu jeho žena, vozili zelené krmení do kravína. Když někdy v práci přebral a na fůře usnul, koně už sami znali cestu, takže se nic nedělo.
Byl vášnivý nimrod a stále s sebou vozil brokovnici, kohoutkovou lancasterku, která mě přitahovala jako magnet. Říkal mi Indruch a měl mě rád. Asi proto, že věděl o mých loveckých spádech.
"Indruch! Indruch!" volal jednoho dne, když složil krmení.
"Máš čas? Pomůžeš mi nahnat dva zajíce, potřebuju dneska nutně dva zastřelit!"
Tohle nemusel říkat dvakrát. Když jsem si k němu přisedl na kozlík, hned mi došlo, že je opilý, jak zákon káže. Však taky za chvíli usnul jako andělíček. To mě ale vůbec nemrzelo. Věděl jsem, kde má brokovnici a náboje. Vlastně mi ten jeho spánek přišel vhod. Na březích Osoblahy byly malé remízky, jež sloužily ušákům coby úkryty. V nich měli svá lože, kde se vyhřívali. Prvního jsem dostal deset minut poté, co jsem koně s vozem i chrápajícím Zahálkou uvázal u cesty.
Zahálka ale tvrdil, že potřebuje ještě jeden kus.
Obezřetně jsem pátral dál, až jsem uviděl u stromů přímo u řeky dva zajíce přikrčené v loži. Dvakrát jsem vystřelil a měli to za sebou.
Probuzení Zahálky bylo složitější než můj lov. Mžoural a chvíli nechápal, co se děje. Pak dva ušáky strčil do pytle, zřejmě je použil na nějaký výměnný kšeftík, a třetího mi velkoryse nechal.
Tahle epizoda měla významné pokračování. Domluvili jsme se, že mi pušku a pár nábojů půjčí, kdykoliv budu chtít.
A tak já, kulacký synek, Jindra Hašek, chodil po kraji jako velký pán s lancasterkou přes rameno a střílel zajíce pro kuchyni, kde nám je vařily kulacké dcerky. To by soudruzi na okrese zírali, kdyby věděli, že třídní nepřítel je ozbrojen, nemá povolení a navíc střílí zajíce nás všech.
Moje hony však netrvaly dlouho.
"Jindro, už ty ušáky nenos!" řekla jednoho dne kuchařka Věra. "Mají suché maso, musí se špikovat, ale nám už došel špek."
Tím pro nás zaječí hody na konci jara 1953 skončily.
Znamenaly však výrazné vylepšení jídelníčku po několika těžko stravitelných údobích. Mám na mysli hlavně časy nudlí s mákem, kteroužto krmi mnozí z nás od té doby celoživotně nenávidí. Hrozná byla i "doba skopová". Ta skončila naštěstí tím, že kdosi pustil z chlívka berana čekajícího na popravu. Pak taky děvčata dlouho vařila koninu, a to zřejmě z hodně starých kusů.
Inu, o maso byla ve Studnici věčná nouze.
DYNAMO OSOBLAHA ANEB KULACI STUNDORF
Ředitel statku Tvrdý a vedoucí našeho hospodářství Polák byli v rámci možností vcelku rozumní a po nějakém čase uznali, že jsme docela pracovití. Nejspíš proto souhlasili s tím, že si založíme fotbalový tým. Dostal název Dynamo Osoblaha a vedení statku mu koupilo dresy i kopačky. Posílili nás učitele z Osoblahy, Krejčí a Mach, začali jsme trénovat a hrát zápasy. Nejdříve jsme si ale museli udělat hřiště.
„Pánové, když někam přijedou Američani, okamžitě si stavějí hřiště!“ vykřikoval jsem trochu frajersky. Protože komunisty a Rusy jsme nemohli ani vidět. Šli jsme na to přímo hlavou. Změřili jsme si rozměry fotbalového hřiště v Osoblaze a stejně takové si udělali hned vedle naší ubytovny na krásně rovné louce. Udělat brány z dřevěných trámů neznamenalo taky žádný problém, vápnem se nabílily, a už se mohlo kopat. Trénovali jsme denně po šichtě, měli fyzičku, a tak jsme leckomu dávali slušné příděly gólů.
Měli jsme dvě sady dresů, modré a zelené, ale pokud to šlo, nastupovali jsme v zelených. Měly na prsou přišitý zelený čtyřlístek, jakýsi náš symbol. Jakmile se mužstvo dalo dohromady a sehrálo, díky fotbalu se staly pro nás soboty nebo neděle velkými svátky. Už od pátku jsme se nemohli dočkat, až naskládáme na valník lavice, a traktor nás poveze někam do širého kraje k utkání.
Hráli jsme dobře a k tomu slušně. Nikdo z naší jedenáctky nebyl nikdy vyloučen. Proto nám fandili lidi ze Studnice, šéfové na ředitelství statku, ale i třeba holič z Osoblahy, kterému jsme říkali "Kulička". Diváci nás však přejmenovali. Kdepak Dynamo Osoblaha, ale KULACI STUNDORF. Na vysvětlenou: Stundorf byl po staletí německý název obce, která po válce dostala české jméno Studnice.
S fotbalem jsme projeli celý Osoblažský výběžek až pod jesenické kopce. Největšího úspěchu jsme dosáhli v okresním Žňovém poháru, kdy jsme postupně poráželi Janov, Holčovice, Chomýž, Třemešnou a ve finále hráli v Jindřichově s Albrechticemi 0:0. O výhře musel nakonec rozhodnout los. Ten nám nepřál, takže jsme skončili druzí, ovšem to nás moc nemrzelo. Cena za druhé místo byla úžasná – kopací míč. Sestava "kulaků Stundorf" je nezapomenutelná:
Brankář Antonín Heralecký dokázal mužstvo vždy podržet. Na pravém beku nastupoval Václav Mikuta a na soupeře platil svou tvrdostí. Levý obránce Jaroslav Veverka zase vynikal výbornou poziční hrou. Jan Souček na místě pravého záložníka měl obrovskou výdrž jak při útočení, tak i bránění. Ve středu zálohy jsem tvrdil muziku já, Jindřich Hašek, zvaný Ipser podle tehdejšího hráče pražské Slavie; fotbalu jsem propadl a řídil hru, tréninky i chod týmu. Výtečně mi pomáhal právě jeden z učitelů, Miloš Krejčí. Další záložník Vlastimil Landa byl nenápadnou, zato pracovitou včeličkou. Podobně cennou práci vykonával pro mužstvo Miloslav Miňovský na pravém křídle. Na pravé spojce nastupoval technik i střelec Libor Křivánek. Ve středu útoku hrál Josef Houška, klíčový muž sestavy, jenž rozhodoval zápasy. Jura Mach, místní učitelská posila, byl další výtečný střelec. Bojovností až do úplného vyčerpání se vyznačovali také Radomír Krejčí, Ferdinand Pecha, František Dobeš, Miloš Krejčí, Vladimír Bařina a Miroslav Hranický.
HRÁLO SE OCHOTNICKÉ DIVADLO
Jak jsme se bavili kromě fotbalu a tancovaček?
V přízemí našeho jednopatrového baráku ve Studnici byla malá místnost. Vyznačovala se tím, že zde bydleli vášniví karbaníci – Hlušička, Miňovský, Sternberg, Šmáček, Křikava. To bylo prostě hráčské doupě, odkud se občas i zpěv alkoholem posilněných hrdel nesl temnou nocí.
Znamenitý nápad měl Honza Souček, když navrhl, že budeme hrát ochotnické divadlo. Coby režisér nacvičil se souborem jistěže talentovaných herců a hereček, všech našich milých kuchařek-dojiček, hru od Aloise Jiráska. Někdo tvrdí, že se jmenovala "Prodaná láska", jiný zase "Zhrzená láska". Tohle se nepodařilo dodnes objasnit. Jisté je jedno: hra tvořila první polovinu programu. Tu druhou, pásmo zpěvu, vtipů a humorných scének, měl na svědomí kdo jiný než opět velký vtipálek Souček. Potom je jisté už jen to, že se konala premiéra a dvě reprízy v Osoblaze v sále nad hospodou U Lojska. Na slavnostní premiéru přišli šéfové ze statku a někteří s sebou přivedli i manželky. Při reprízách to s diváky bylo slabší. Herci si pro museli dojít do výčepu či lokálu a přemlouvali je.
V některých ročních obdobích nás bylo na polní práce málo, a tak k nám jezdily brigády z různých podniků a středních škol. Jejich nesmělé a často symbolické pracovní zapojení jsme se snažili zpříjemnit večerní společenskou zábavou a tancem. Sloužilo k tomu gramofonové šasi a několik ohraných desek se swingovými skladbami. Prožili jsme příjemné večery, po jejichž skončení byl však pedagogický dozor velmi obezřetný, takže gentlemani z našich řad jen málokdy mohli doprovodit studentky k jejich ubikacím.
JAK MŮŽE BÝT UŽITEČNÝ PÁD DO SILÁŽE
Hrdinou tohoto příběhu je Zdeněk Nenadál ze Sázavy u Pelhřimova. Vše začalo šlapáním siláže, což byla nenáročná práce, kterou jsme si zpestřovali blbnutím, řecko-římskými zápasy a strkáním. Měli jsme tam dvě jámy: jedna byla z poloviny prázdná a druhá již skoro plná.
A do té prázdnější Zdeněk náhle spadl, po hlavě z pěti metrů. Vsadit se, že skočí do siláže šipku, v životě by to neudělal.
Pád sice zmírnil rukama, ale přesto ho prý píchlo v zádech. Z jámy však vylezl sám a tvářil se jako by nic. Druhý den byla neděle, měli jsme volno, o on se věnoval svému hobby -- vyhledávání vraních hnízd. Teprve v pondělí vyrazil do Osoblahy k lékaři, když našim vedoucím tvrdil, že má něco s páteří.
"Chtěl jsem simulovat pohmožděná záda, hodit se marod a jet na pár dní domů," líčil později své pohnutky. "Ale asi jsem to přehnal, protože pan doktor mě poslal na vyšetření do nemocnice v Albrechticích."
Tamější nemocnice byla proslulá jako léčebna kostní tuberkulózy a pan primář, vyhlášený operatér páteře, jezdil přednášet na Karlovu univerzitu.
"Když mě vyšetřoval, dal mi najevo, že ví o našem nasazení a že a s námi sympatizuje. Umíval se, když řekl, že teď si v nemocnici nějakou chvilku odpočinu," pokračoval Zdeněk.
Pak mu pak udělali na míru sádrové lůžko, a chvilka odpočinku se protáhla na deset týdnů. Protože se v nemocnici záhy nudil, těšila ho každá návštěva ze Studnice. Jednou jsme za ním vyrazili celá fotbalová jedenáctka, dokonce v dresech.
Pan primář oddaloval Zdeňkovo propuštění a ani po deseti týdnech léčbu neukončil. Následovalo totiž rehabilitační doléčení.
"Rehabilitační ústav v Chuchelné ve Slezsku ležel v krásném zámku. Léčili se tu horníci z Ostravska, a protože tehdy platilo heslo 'Jsem horník, kdo je víc', výborně zde vařili a vůbec se tu žilo královsky. Měl jsem tady být čtyři týdny, ale hodná paní doktorka mi pobyt o dva týdny prodloužila. Při loučení mi ještě poradila, jak simulovat problémy s páteří, kdybych to někdy potřeboval."
A rady paní doktorky mu přišly brzy vhod.
Na vojně zahrál bolesti v zádech s mravenčením a křečemi tak věrohodně, že ho ihned převezli na neurologii a posléze do Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. Tady ležel tři neděle, když Sovětský svaz vyhlásil propagandisticky do světa, že v zájmu míru snižuje stavy vojsk. Naše vláda poslouchala Moskvu na slovo, učinila totéž, a Zdeněk měl opět štěstí: svezl se s tímto snižováním stavů a definitivně odkráčel do civilu. Místo dvou let strávil v uniformě pouhé čtyři měsíce. Přestože lékařská zpráva uváděla, že utrpěl tlakovou zlomeninu jedenáctého a dvanáctého hrudního obratle, on tomu nikdy nevěřil. Čtyřicet let pak jezdil jako řidič s náklaďákem, traktorem i autobusem a nikdy neměl s páteří nejmenší problémy.
Vida, k čemu může být užitečný pád po hlavě do silážní jámy.
Pokračování...
Další díly najdete zde |
