Barbara Semenov: Vale, Waldo!

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Je osmnáctého června 2009 a na Smetanově nábřeží jemně sněží pyl kvetoucích lip.
Míjím dlouhý zástup neznámých lidí čekajících na veřejný vstup do prostor pražského Žofína. Přijeli ze všech koutů vlasti, aby se rozloučili se zpěvákem, jehož písně se staly součástí jejich životů. Se zpěvákem se přirozeně neznali osobně, nezúčastnili se smutečního obřadu, ze kterého jsem právě odcházela, přesto byl Waldemar jejich, podobně si jej přisvojili čeští emigranti po celém světě – Matuška zosobňoval češství v tom nejlepším slova smyslu.

Výstižně to řekl ve své smuteční řeči Václav Postránecký, prezident Herecké asociace:
- "Tebe milovat bylo strašně jednoduchý. Krásný, chytrý, talentovaný. To je kombinace, které nelze odolat... Jaký div, že jsi některým lidem připadal špatně ovladatelný. Říkal jsi: 'Koho píseň zpívám, ten můj chleba jí'. Zakázali Tě v médiích. Tím víc jsi zářil spontánně u táboráků a vůbec.“

Také vyznání Heleny Vondráčkové a Karla Gotta byla silně emotivní. Vondráčková Waldu zbožňovala, byl nejen jejím uměleckým vzorem, ale také nejbližším přítelem. Zpěvačka vzpomínala, jak při ní Matuška stál, držel ji za ruku v okamžicích jejích profesionálních začátků a drží ji dodnes, aby zvládla i toto těžké rozloučení... "Lidé zbožňovali Tvůj nezaměnitelný hlas a Tvé písně, z nichž většina zlidověla. Lidé Tě milovali, protože jsi byl jedním z nich. Člověk, se kterým byla vždy radost se sejít a popovídat si. Pro mě jsi tím, kdo stál u mých pěveckých začátků a držel mě za ruku, abych neměla trému -", - lámal se Heleně hlas.

Nejinak tomu bylo u sedmdesátiletého čtyřiatřicetinásobného slavíka Karla Gotta: "Mnozí si mysleli, že jsme rivalové a konkurenti. My jsme si publikum rozdělili - na matuškovce a gottovce. A na to, na ten rytířský souboj, jsem velmi hrdý. Cítil jsem při tom vzájemnou úctu...“ Fenomenální zpěvák se odvážil jako jediný mluvit spatra, zdálo se, že ani nevnímá sedmset lidí v sále, mluvil jen k rakvi, jako by rozmlouval se svým přítelem, kterého obdivoval. Závěrem ve vzpomínce zanotoval, slova o „požehnaném společném mladém čase“ už však zněla v slzách.

Mne osobně dojal nejvíc syn Waldemar. Klidným hlasem vypočetl ten nejkrásnější odkaz, který Matuška zanechal jako otec – lásku k vlasti, k Praze, ke svobodě, k lidem a ke své ženě.
K.T.O. - Kamarádi táborových ohňů, Matuškova domovská kapela stála čestnou stráž. Jiří Suchý, který se zasloužil o nastartování Matuškovy pěvecké kariéry, zakončil část projevů. Oceňovala jsem důstojnost celého obřadu. Vše plynulo přirozeně, s velkou úctou, civilně, bez patosu a hysterie, bez paparazzi fotografů a bulvárních novinářů, bez nerudných bodyguardů. Vím ovšem, že to bylo zásluhou organizátora trudného ceremoniálu, Martina Michala, manžela Heleny Vondráčkové a rodinného přítele Matuškových.
Můj obdiv a soustrast patřily Olze Blechové-Matuškové, ani si nechci představit, jaké to musí být ztratit svou životní lásku. Spolu s Kamarády táborových ohňů zazpívala téměř ‚a cappella‘, pouze s kytarou tři písně – „Aby nás Pán Bůh miloval“, „Už se ten tálinskej rybník nahání“ a „Sbohem lásko nech mne jít“ – ta byla pochopitelně nejtěžší a slzám se v tu chvíli, myslím, neubránil nikdo. Řada kondolujících byla předlouhá – staří přátelé, kolegové z branže, významní činitelé, prezident i primátor,...
A pak všichni ti venku, kteří když se dočkali, obkládali Waldovo pódium žlutými růžemi – nikoli z Texasu, ale z českých zahrádek všech koutů Waldemarovy rodné země. "Matuška pro mě znamenal štěstí a mládí. Jeho písničky jsme měli velmi rádi. Byla to legenda," shrnula krásně a jednoduše jedna žena z tisíců účastníků veřejné piety.

Ubírám se pomalu od Žofína směrem k Novotného lávce, přede mnou Hradčanská panoráma, sladkobolná vůně lip – den je krásný, pohlednicový. S Waldou v něm odchází jedna éra této země, jedna nezapomenutelná část našich životů.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 06. 2009.