Milan Richtermoc: Vrátil jsem čas

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Vrátil jsem čas
(Na okraj jednoho přátelství)
 
„Milý Bufáku, díky za dopis. Hugo, ani nevíš, co někdy pro mne Tvé dopisy znamenají. Jednak to, že existuješ, že je dopis ve schránce, že víš, že je někdo, kdo je rád, že jsi, a kdo Ti chce také pomoci. Myslím, že již jsem Ti to napsal. Vždycky v nich něco najdu – třebas až na dvacáté nebo na třicáté, nebo na předposlední řádce – co mne povzbudí, co zrovna vystihne mou náladu, ve které se nalézám. Něco, co je životní moudrostí, kterou zrovna člověk potřebuje. Je to tím, že jsi starší, moudřejší, máš za sebou nemoci, koncentrák. A přitom, Bufáku, nějak tuším, že v řadě věcí se mýlíš nebo že jsou věci složitější. Kdo ví? Buď máš pravdu ty, anebo já se mýlím.“

Bývalá rybárna v Luhu pod Branovem, kde bratři Pavlové prožili dětství Nekorunovaný král rybářů Hugo Pavel
 
To ve svém listě z pondělí 22. ledna 1968, adresovaném svému staršímu bratrovi Hugovi (zvanému Bufák), napsal novinář a spisovatel Ota Pavel (1930-1973). Měl bratra rád, důvěřoval mu, a proto se Hugovi svěřoval s věcmi, které nikomu jinému nesdělil. Jejich vzájemná korespondence je toho přesvědčivým důkazem. Zatímco Ota Pavel je (nejen) čtenářské veřejnosti dostatečně známý, Hugo většinou zůstává v pozadí. Neprávem.
 
Hugo Pavel se narodil 26. prosince 1924 v Mariánských Lázních manželům Hermíně a Leovi Popperovým (dodatečně si změnili příjmení na Pavel). Později žil s rodiči a se dvěma mladšími sourozenci Jirkou a Otou v Praze, odkud se všichni v době nacistické okupace nuceně vystěhovali do Buštěhradu na zemědělskou usedlost Leových rodičů.
V únoru 1943 byl Hugo zařazen do transportu a v březnu téhož roku spolu s bratrem Jiřím deportován do Terezína. Odtud byl dvakrát odvlečen na otrocké práce - do německého Wulkova a do Schnerchenreuthu. 20. dubna 1945 byl znovu uvězněn v Terezíně, odkud 4. května, v předvečer Pražského povstání uprchl. Hned po válce, na Štědrý den 24. prosince 1945, se oženil s Elou Valnerovou, se kterou má dvě dcery – Hanu a Marii.
Hugo Pavel po válce vystřídal několik povolání, až se v roce 1951 zapracoval v ocelárnách SONP Kladno, kde zůstal až do roku 1981 - do odchodu do invalidního důchodu. Od té doby tráví většinu roku na své chatě v Újezdě nad Zbečnem, v lůně křivoklátské přírody a na břehu milované řeky Berounky. Rybaření, chataření, starost o zahrádku a nezištná péče o archív a odkaz svého předčasně zemřelého bratra Oty mu poskytují svobodu, duševní klid, pocit naplnění a smysl života.

Hugo u Otova pracovního stolu (muzeum Oty Pavla, Buštěhrad) Hugo a Petrou na chatě v Újezdě nad Zbečnem

Hugo Pavel příležitostně přispívá do novin a časopisů, podílí se na přípravě knih, pravidelně se účastní besed a tématických večerů, rozhlasových a televizních dokumentárních pořadů, ve kterých pečuje a citlivě rozvíjí Otův literární i osobní odkaz. Krátce po jeho osmdesátce mu byla vydána literární prvotina – básnická sbírka Vrátil jsem čas (Nakladatelství Sláfka, Praha - 2005), která byla čtenářskou veřejností přijata neobyčejně kladně.
Hugo na svůj věk a na to, co v životě prožil, stále vypadá velmi dobře. Je to bystrý, rozvážný, inteligentní a v neposlední řadě příjemný společník. Vím to. Známe se už mnoho let.
Vzpomínám si, že to bylo v roce 1988, kdy jsem o Hugovi četl v časopise Svět v obrazech. Četl a viděl krásné snímky z panenské přírody pod Křivoklátem. Chtěl jsem poznat obojí: Huga i Berounku. A tak jsem na Křivoklátsko jednoho sobotního odpoledne nazdařbůh vyrazil. Cesta byla příjemná a vzdálenost z Prahy pouhých 55 kilometrů. Z článku nešlo zjistit, kde Hugo bydlí, a tak jsem se dostal až do Luhu pod Branovem. Ve bývalé rybárně, kde je nyní muzeum Oty Pavla, mne přivítal správce muzea a převozník v jedné osobě Zdeněk Veselý, zvaný „Kovák“.

Vyprávěl mi o všem, co znal, a na závěr mi dal doporučení i na Huga a prozradil mi, kde ho najdu. Druhý víkend jsem již byl hostem v Hugově chatě v Újezdě nad Zbečnem. Od té doby se kamarádíme. Téměř třicetiletý věkový rozdíl nikdy nebyl a není překážkou. Díky „Kovákovi“ a Hugovi jsem k Berounce pod Křivoklát začal často a rád jezdit. Fotografoval jsem a chodil po stopách Oty Pavla, který zde posledních šest let svého života měl v Kouřimecké rybárně u převozníka Jaroslava Zýky své útočiště, odkud chodil krajem křížem krážem a sbíral materiál na své knížky, rozhlasovou hru a filmové scénáře.

Legendární převozník Zdeněk Veselý (Kovák) s autorem článku Hugo v Branově při Pochodu ktrajem Oty Pavla

Od podzimu 1999 a skoro celý rok 2000 jsme sem jezdili s Jaroslavou Pechovou, se kterou jsme k 70. výročí narození Oty Pavla připravovali knížku. Hugo nám přitom byl nápomocen a nezištně nám poskytl dokumenty ze svého jedinečného archívu. Byl také prvním čtenářem rukopisu a posuzovatelem fotografií, kterými jsme chtěli knížku ilustrovat. Výsledkem našeho snažení byla knížka s nezvyklým, ale výstižných názvem Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla, která skutečně vyšla k Otovým nedožitému jubileu a kterou v říjnu 2000 v Památníku národního písemnictví pokřtili a uvedli do života Hugo Pavel s herci Jiřinou Jiráskovou a Václavem Vydrou. Jaruška knížku věnovala právě Hugovi, který měl z dedikace nelíčenou radost.
Zatímco s Jaruškou Pechovou jsem se seznámil v Salmovské literární kavárně, s publicistkou Petrou Haasovou jsme se poznali v literární kavárně "U frgála" ve Starých Košířích. Zjistili jsme, že nás spojuje mnohé. V neposlední řadě obdiv a láska k Otu Pavlovi a k jeho tvorbě. Bylo jen otázkou času, kdy jsem Petru vzal k Berounce a seznámil ji s Hugem, se kterým si padli do oka. Petra byla také naším hostem při pořadu k 75. výročí narození Oty, který jsme s Jaruškou Pechovou uspořádali v olomouckém Divadle hudby v rámci mezinárodního knižního veletrhu Libri 2005. Pořad, který hudbou a zpěvem citlivě doprovodila šansoniérka Jana Rychterová, zaznamenal u diváků značný ohlas. Překvapilo nás, že většinu publika tvořili mladí lidé, kteří měli tvorbu Oty Pavla „v malíčku“ a lásku k němu vyznávali bez ostychu. Hugo se tenkrát pro zdravotní problémy do Olomouce vydat nemohl, ale dostatečně nám to vynahradil při podobných pořadech v Památníku národního písemnictví, v Muzeu TGM v Rakovníku, v Salmovské literární kavárně, v literární kavárně U frgála, na výstavišti v Lysé nad Labem i na jiných štacích. Vždy se choval bezprostředně a po právu se stal středem pozornosti publika, které mu prokazovalo neformální úctu.

Hugo u rybárny Oty Pavla v Branově Petra Haasová, Jana Rychterová a Jaroslava Pechová v olomouckém Divadle hudby po pořadu, věnovaném Otu Pavlovi

V té době jsme už věděli, že Hugo má literární ambice, a proto jsme se snažili udělat mu radost. Příležitost se našla, když se v roce 2004 chystal oslavit své osmdesátiny. Půl roku předtím jsem si z jeho bohatého archívu vypůjčil složku s rukopisy jeho básní, netuše, že je jich bude přes 400! První výběr jsem udělal já, druhého se zhostila Petra. Nakonec se dostal ke slovu i náš kamarád Jindřich Spěvák, který se v roli přísného, ale tolerantního rádce a korektora jako vždy osvědčil. Akademická malířka Maruška Kovaříková k textu přidala nádherné ilustrace a my se s rukopisem vypravili do Lidic za osvícenou nakladatelkou Slávkou Kopeckou, která pak básnickou sbírku v neuvěřitelně krátkém čase a v nádherné úpravě vydala.
Vrátil jsem čas, Hugova básnická prvotina, je přesvědčivým dokladem Hugova literárního talentu.
 
Hugo Pavel
Vrátil jsem čas
 
Vrátil jsem čas i vzpomínky,
navštívil Branov i Luh,
stráně i skály kolem Berounky.
 
Promluvil s lidmi,
kteří tu pracují, kteří tu žijí,
lesní vzduch, živou krásu pijí.
 
A také jsou stateční a silní
jako ty duby, jako ty skály,
prapory svobody se rozevlály.
 
Rozevlály a rozezpívaly
slavnostně písní o kráse
a radosti života, o lásce,
 
Která se rodí, žije a odkvétá
a novou lásku plodí,
Rod statečných silných lidí.
A čas jde dál…

Hugo s Petrou na chatě v Újezdě nad Zbečnem Chata Hugo Pavla v Újezdě nad Zbečnem, o návštěvy ani zde nemá Hugo nouzi.

S Petrou Hassovou se nám dostalo ještě jedné pocty. Byli jsme po tři roky pověřeni moderovat místo těžce nemocného Petra Haničince pietní akt, který je každoročně (letos bude již po šestadvacáté) pořádán v rámci Pochodu krajem Oty Pavla, což je oblíbená akce branovských nadšenců, vedených starostou obce Františkem Štyllerem. Účast na pochodu je rok od roku vyšší, osobnostmi kulturního a společenského života se to zde hemží víc než při udílení Českého lva a všichni společně sem přicházejí nejen kvůli procházce malebným krajem, ale také pobýt, poklábosit a vzdát úctu svého oblíbenému spisovateli.
Nezapomínáme přitom ani na Huga, kterého přesvědčujeme, aby vydal druhou básnickou sbírku. Jeho tvořivý zápas vystihla Petra Haasová ve své básnické sbírce Sonáta.

 Petra Haasová

Hugo Pavlovi 
 
Za okny šumí listopad
A tobě se chce strašně psát.
Za listem volným pádem list.
Bude tvá slova někdo číst?
 
A pero ve tvé ruce sténá,
Zadržte, nebesa otevřená!
Nemůže to tak lehké být!
Musí tě Můza políbit.
 
Musí ti verše z rukou rvát,
Tisíckrát mysl roztrhat
A tvoje tělo zjitřené
Pak lidská závist prožene.
 
Samostatnou kapitolu v Hugově životě představuje rybařina. Hugo Petrovu cechu sice propadl, ale přitom zůstal rybářem gentlemanem. U Berounky má pověst nekorunovaného krále rybářů a je třeba říci, že mu tento čestný titul náleží právem. Hugo umí ryby nejen chytat, ale také zpracovávat. Jeho rybí recepty jsou pověstné a patří k nedostižným  kulinářským lahůdkám. Uveďme si zde alespoň jeden z nich.
 
Zavináče podle Huga Pavla

Zavináče nejlépe připravíme z padouství nebo cejnů. Ryby tradičním způsobem očistíme, zbavíme ploutví, hlavy, po celé délce je rozpůlíme a opláchneme v čisté vodě. Takto upravené porce naskládáme do kameninové nebo skleněné nádoby, prosypávajíce je vydatně solí. Porce musí být stále ponořené ve vodě. V nádobě je ponecháme tři dny, pak obsah nádoby vylijeme, ryby vypereme a opět naskládáme do nádob. Zalijeme je neředěným octem tak, aby byly ponořené. Opět je ponecháme v klidu po tři dny, ocet poté slijeme, ryby znovu vypereme a aspoň hodinu ponecháme ve studené vodě, protože kosti pak snadněji vybereme. Ryby vykostíme a do takto získaných porcí – půlek ryb, přidáváme kyselé zelí a okurky, zabalíme je, zajistíme párátkem a vzniklé zavináče naskládáme do sklenic, proložívajíce je cibulí. Sklenice se zavináči zalijeme lákem na pečenáče.
 
Příprava láku na pečenáče
Ingredience: 1 díl octa, dva a čtvrt dílu vody, lžíci soli, pár lístků bobkového listu, několik kuliček pepře a nového koření.
Postup: Vše necháme přejít varem, odstavíme a necháme vychladnout. Lák používáme na zalití zavináčů a drobných rybek, připravovaných na kyselo.
 
Nakladatelka Jaroslava PechováS Jaruškou Pechovou jsme koncem minulého roku, po osmileté pauze, vydali novou knížku, která je volným pokračováním úspěšného Zpátečního lístku (ten vyšel již ve 4 vydáních!). Dostala název Toulky v nalezeném čase (Nakladatelství Laguna, tisk NTP Nová tiskárna Pelhřimov) a její křest se opět odbyl (v prosinci 2008) v Památníku národního písemnictví za asistence diváků a kmotrů – poslance Evropského parlamentu dr. Miroslava Ransdorfa, písničkáře Honzy Nedvěda a zpěvačky Gally Macků. Toulky jsou knížka nezvyklá: fotografie nemají popisek, ale jsou provázeny půvabnými básněmi. Měli jsme trému, jak tuhle knížku přijmou nejen čtenáři, ale také „náš“ Hugo. Napětí bylo velké, jeho chvála, vyřčená na naši adresu, rovněž.
Hugo Pavel, nejstarší bratr spisovatele Oty Pavla, tak zůstal i nadále naším dobrým kamarádem a já věřím, že až zase přijde do kraje jaro, které je zde nejkrásnější, všichni se opět sejdeme u Huga na chatě, na zvěřinovém gulášku U Rozvědčíka nebo na rybích dobrotách, které se podávají u Čechů na Šlovickém mlýně.  
Nejezdíme do cizích krajů ani k moři. Jezdíme k Berounce a jsme zde šťastni. Je to naše rozhodnutí a je to dobré rozhodnutí. Jak ve svém dopise Hugovi napsal Ota: „Pro většinu lidí je na nich, aby si nalezli sami své štěstí. A jde o to, úmyslně si těch okamžiků v životě vyhledávat co nejvíc, chodit za nima, sápat se za nimi, dokud je člověk mladej a dokud nezestárl, dokavaď ho ještě nepřestalo všechno bavit. A já? Byl jsem šťasten v New Yorku, když jsem chodil po Bradwayi, nebo v Amsterodamu či v Leningradě, když jsem seděl v Letním sadu a pojídal jsem raky a pil krymské víno. A pak jsem býval šťasten, když jsem chodíval s Arnoštem do těch nejpřepychovějších restaurací na obědy – ne proto, že byly nejpřepychovější, ale že se tam báječně vařilo a že mi tam bylo dobře – to bylo také štěstí. Ale snad nejvíce těch krásných chvil jsem prožil na potoce u Rozvědčíka.“
My, Oto, také!
Doporučená literatura:
-         Haasová Petra: Sonáta. Ilustrace ing. Arnošt Buček. Nakladatelství NTP Nové tiskárny Pelhřimov, Pelhřimov 2007;
-         Pavel Hugo: Vrátil jsem čas. Ilustrace akademická malířka Marie Kovaříková. Úvodní slovo Slávka Kopecká. Nakladatelství Sláfka, Praha 2005;
-          Pavel Hugo: Hugovy recepty. Brožurka. Vlastním nákladem H. Pavla. Kladno 2000;
-          Pavel Ota: Z korespondence. Sestavil a k vydání připravil Milan Ždímal. Úvodní slovo Milan Ždímal. Fotografie Jiří Kovanic a rodinný archív Oty, Jiřího a Hugo Pavla. Nakladatelství Primus, Praha 1990;
-          Pechová Jaroslava: Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla. Fotografie Milan Richtermoc. Úvodní slovo Jaroslava Pechová, doslov k 1. vydání Vratislav Ebr, doslov ke 2. - 4. vydání Arnošt Lustig. Nakladatelství Laguna, Praha 2000 (1. vydání);
-          Pechová Jaroslava: Toulky v nalezeném čase. Fotografie Milan Richtermoc. Nakladatelství Laguna, Praha 2008.

Copyright © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2009.