Miroslav Sígl: Moje devítková vzpomínka na místní hrdiny
Rubrika: Publicistika – Historie
„Milý chlapče, dneska z toho nebude nic…“, sdělil mi doktor Miloslav Dyrhon, sotvaže jsem vstoupil do jeho ordinace. Jak bych na něm mohl chtít onu sice jenom ambulantní operaci, k níž jsme se oba dlouho odhodlávali, když nedaleko odtud přes řeku Labe po Štěpánském mostu směrem od Mělníka na hlavní město Prahu táhla nacistická vojska, řvaly motory jejich vozů a zejména pak motocyklů. A do toho všeho padal mokrý sníh. Nešel jsem hned zpátky domů, ani do školy, protože vyučování ředitel naší měšťanské školy také rázně ukončil. Strhla mne klukovská zvědavost party mých spolužáků, povzbuzovaných svými otci, že „to těm skopčákům nedarujeme…“ a šli jsme alespoň se zaťatými pěstmi v kapsách podívat se na ty valící se hordy. Byl z nich opravdu strach a oni snad museli také vyčíst z našich pohledů zlobu, odpor i vzdor. Navečer 15. března 1939 přijel z Prahy spolužák mé starší sestry, který už tenkrát byl vybaven fotoaparátem – myslím, že to byla zrcadlovka „fojklendr“. Na tom dnes už nezáleží, mnohem důležitější byly záběry, které nasnímal v Praze dole Na Můstku. Po celou válku ten film schovával, aby posléze jeho snímky spatřily světlo světa již v osvobozené vlasti. Otiskla je Mladá fronta a to dokonce opakovaně při jednotlivých výročích 15. března. V roce 1969 si vzpomínám, že vyhlásili anketu, kdo se na těch snímcích pozná, aby se přihlásil a tu dobovou atmosféru mohl vylíčit. Byli na nich zmoklí lidé, hrozící valícím kolonám zaťatými pěstmi. Sugestivní a výmluvné snímky Jaroslava Landy převzaly tenkrát některé zahraniční časopisy. Stoupla mu sláva do hlavy, dal se na fotografování, pořídil si novější „retinku“, lovil záběry, mačkal neustále spoušť při každé příležitosti. A za pěknými mraky na nebi byl schopen uběhnout i nějaký ten kilometr. Stal se fotokronikářem naší rodné obce Obříství (všem maminkám například fotil jejich novokřtěňátka) a v zaměstnání v neratovické Spolaně je po něm archív více než 3000 snímků. Dokumentují postup výstavby tohoto gigantu, který poznamenal v dobrém i zlém naši polabskou krajinu. Musím se však vrátit k panu doktorovi, jímž jsem své vyprávění začal. S oběma jeho syny jsem se kamarádil, starší Míla byl členem naší skupiny Rychlých šípů. Tu jsme stačili ještě založit, než „skopčáci“ zastavili vydávání Mladého hlasatele, který celé hnutí tehdy organizoval a dnes by se řeklo – metodicky řídil. Byly chvíle, kdy nám bylo opravdu krušno. Pan doktor Dyrhon se velmi rychle zapojil do podzemního protinacistického hnutí. Spravoval totiž dost velký obvod a spolu s dalšími - lékařem a veterinářem Františkem Erbanem při svých objížďkách hledali vhodné lidi pro odbojovou činnost. Přitom léčili lidi a zvířata. Od materiální – hlavně potravinářské pomoci mnoha potřebným lidem až po spojení s partyzány v kokořínských a řepínských lesích, ukrývání nastřádaného střeliva a výzbroje, tajné odbavování celých vagónů brambor a dalších zásob pro partyzány do Železných hor, odkud pocházel rod našeho velkého statkáře, ale potom těsně před koncem války až k odminování onoho Štěpánského mostu, po kterém tentokrát přijížděla armáda našich osvoboditelů. Nacisté ještě v poslední křeči věřili, že k tomu nedojde a naopak, že podminovaný most vyletí do povětří. Tomu dokázali včas předejít právě odbojáři z mé rodné obce a okolí. Šlo přitom o nebezpečnou a riskantní operaci. Události staré několik desítek let. Jsem překvapen, jak ty vzpomínky jsou pevně zasunuty v mé paměti. Dodnes vidím občany - milovaného pana doktora (tichého a skromného hrdinu, který tomu všemu tehdy velel a který bez pocty zemřel v roce 1973), lesního Štěpána Hudíka, adoptovaného Vasila Zana, který přišel do naší obce jako chudý sirotek až z Podkarpatské Rusi. Sokolské náčelníky a cvičitele Edu Jílka, Jana Kučeru, pokrývače, ale také myslivce a rybáře Josefa Tesaříka, pozdějšího starostu obce Josefa Struhu, neohroženého poštmistra Kropáče, který likvidoval udavačské dopisy v jejich zárodku, aniž by se dostaly do rukou četníkům, nedej Bože gestapákům. Antonína Grosmana, který se po osvobození veřejně zastal statkáře Jiřího Havelky, když ho chtěl nejvyšší okresní komunistický pohlavár bez rozsudku věšet na litinové lucerně zámeckého nádvoří. V neděli 6. května 1945 přijelo od Mělníka devět pancéřových tanků a téměř 60 esesmanů. Stříleli z kulometů na vozové překážky a na ty odvážlivce, ukryté kolem Štěpánského mostu. Došlo snad k zázraku: z padesáti osob vystavených nacistické palbě zahynula tehdy jediná paní Dvořáková – a to jenom proto, že si nechtěla ničeho všímat a pospíchala jenom za svým synem do sousední obce. V pondělí 7. května, kdy volala Praha stále o pomoc, všude byl netrpělivě očekáván požadovaný zákrok amerických vojsk, která už obsadila Plzeň a táhla prý na Prahu. Teprve v úterý 8. května napětí povolilo, esesmani zmizeli přes noc a část německé posádky před svým náhlým odchodem dostala rozkaz ze svého velitelství, aby zbývající nálože pod mostem odstranila. Silnice od Mělníka na Prahu byla volná a bezpečná. Vzdal jsem hold všem svým odvážným a obětavým spoluobčanům aspoň ve své knize Osobnosti a osudy obce. Vyšla v roce 2000. Všichni jsou už dnes po smrti. Do té doby komunisté neustále uctívali památku tří ruských vojáků – válečných zajatců, které zastřelili v obci nacističtí popoháněči, když tudy táhly jejich celé kolony. Postavili jim na místním hřbitově čestný pomník a u něho se konaly pietní vzpomínky. Věřím, že moje osvícená rodná obec v čele s novou starostkou bude nadále uctívat také památku ostatních – například někdejších židovských spoluobčanů, jejichž rodiny se staly oběťmi v osvětimských plynových pecích. Že budou vzpomínáni také ti příslušníci domácího nekomunistického, spíše sokolského odboje, že zde jednou bude někde třeba jen jediná pamětní deska se jmény místních hrdinů. |
Copyright ©
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 03. 2009.
Miroslav Sígl
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Vladimír Just | |
Jitka Molavcová | |
Stanislav Motl | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Miloslav Švandrlík | |
Jan Krůta | |
Ondřej Suchý | |
Milan Lasica |