Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (11)
Rubrika: Publicistika – Komentáře
| Už chtějí ten článek, pane Čapku... (11) Pro Pozitivní noviny připravuje Jaroslav Volf  Tak se nám ta historie nějak opakuje. Jako si zdatný sklerotik vybavuje události a reakce na ně z dob dřívějších (a přitom neví, kam si před minutou odložil brýle), tak i historie někdy vidí současnost rozmazaně, nejasně a někdy ji není schopna pořádně chápat. My, lidé, začasto jsme na tom stejně. A přitom, jak údajně pravila mademoiselle Bertin, módistka Marie-Antoinetty, když omlazovala některý ze svých dřívějších výtvorů: „Skutečně nové je jenom to, na co už se zapomnělo.“ Historická paměť nebo historická skleróza? Karel Čapek se nestihl stát sklerotikem a jeho publicistické dílo neprávem se tísní ve stínu obecně známých „trháků“ R.U.R. - Bílá nemoc- Matka. Jistý podíl na tomto stavu (ne)znalosti má i škola. Zkusme si v tomto cyklu postupně připomenout několik vybraných textů, zažijme spolu též radost z objevení toho, co tu někdy už bylo. I určité zklidnění nad tím, že nejen vším špatným je vinna až současná doba. |
| Karel Čapek Byla to revoluce? Nechci upřít nic památnému říjnovému dni roku 18; nemíním jej prohlásit za pouhou procházku po Václavském náměstí. Byl to převrat, jak stojí v knize psáno; konec staré monarchie a vznik nové republiky není žádná procházka a tento státní převrat vyl onoho dne proveden se všemi náležitostmi. Byl to docela řádný a historický převrat; ale byla to také revoluce? Slovo revoluce má pro nás jiný odstín než slovo převrat. Převrat je politický; revoluce zasahá jaksi hlouběji do života. Převrat je změna režimu; revoluce je změna života, hodnot a vztahů. Převrat je nejpatrnější nahoře, u představitelů moci; revoluci je nejvíce cítit v lidu. Byl převrat 28.října také revolucí? Byl, ale jen drobátko a jen přechodně. Byly některé zevní známky, že lid neprožívá jenom převrat; bylo to slabé a opojivé vanutí revoluční. Zničehonic si lidé začali říkat „občane“, najednou nebylo pánů. V tisíci drobných úkazech vypukla egalita a lidé prožívali tuto demokratickou rovnost s osvobozující radostí a důvěrou. V jedné malostranské uličce se večer dohodly všechny služtičky, že už nebudou říkat rukulíbám ani milostpaní, nýbrž jenom dobrý den, paní. Nikdo se neurazil, oslovil-li jej na ulici neznámý člověk, nikomu nevadily rozpaky dát se do hovoru s kýmkoliv; bylo to ve vzduchu, byla to atmosféra bratrství. Svobodu jsme cítili přímo fyzicky, nesli jsme jinak hlavu a jinak jsme si vyšlapovali; každému narostlo sebevědomí, o jaké se mu dosud ani nesnilo. Bylo nám, jako bychom vstupovali do ráje, ve kterém všechno bude lepší a jakoby vykoupené. Nebyli bychom ani věřili, kdyby nám tehdy někdo řekl, že bude zase bída a že se na ni budeme bezmocně dívat. Zdálo se, že nastává věk spravedlnosti, že se nějak v sobě přeměnil sám společenský řád; svět, který byl šikanózní k poddaným, nebude už krutý k svobodným a rovným občanům. Samozřejmě se cítilo, že jsme povinni korunovat svou svobodu splněním starých snů, budovali jsme ve fantazii - ne ministerstva obchodu nebo železnic, nýbrž školy, kulturní ústavy, stánky vědy a umění. Dnes se můžeme ušklíbnout: bylo to naivní a pěkné. Ale podstatné je, že toho dne se instinktivně cítilo, že vstupujeme do nového světa, který, to se rozumí, bude o hony a hony pokročilejší a lidštější, než byl ten starý řád. Nejen nový režim, ale ve všem všudy nový svět a nový, mladý život: to se právě jmenuje revoluce. Byla tu, byla v nás, byla ve vzduchu, ležela před námi na dosah ruky. Zůstala jen náladou, byla prožita jen v citovém rozechvění; za dva tři dny se rozumný národ vrátil k denní práci a všedním starostem. Mnozí řeknou: chvála bohu. Zbytečně se přít o minulost; co se stalo, to teď máme - časem se skoro zdá, že nás ta popřevratová střízlivost a praktičnost nevedla v každém ohledu na cesty daleko vedoucí. Ale kdykoliv vzpomínáme na onen památný říjnový den, měli bychom si připomenout i ten skromný a jenom naznačený kousek revolučnosti, který jsme v sobě tehdy nesli všichni, ať jsme dnes v kterémkoliv táboře. Tehdy jsme všichni věřili v divy, které uděláme; byli jsme schopni obětavosti, velkodušnosti a velkorysosti, kterou bychom dnes těžko hledali ve svých politických aktech. Z jakýchsi příčin ta revolučnost tehdy nebyla realizována; přesto zůstává něčím v naší politické tradici: něčím, před čím se lze občas zastydět; něčím, čeho se lze občas ptát o radu. To, co se nestalo skutkem, neztrácí tím ještě platnost programu. V onom říjnovém dni zůstalo uzavřeno něco národní mladosti; bylo by jí třeba zvláště dnes. 28.října 1932 |
 Poznámka autora PN: V roce 1932 se už ve stínu krize rýsovaly náznaky vývoje v sousedním Německu, na který i ta pokročilá část lidstva, nejen Evropy, ta „o hony a hony pokročilejší a lidštější“ část nebude zanedlouho ani připravena, ani schopna adekvátně se proti tomu včas postavit pod praporem svých „tradičních“ hodnot. Dopad hospodářské krize - některé indikace s odstupem let málem napovídají, že uměle vyvolané - vybral si svoji daň v chudobě, nezaměstnanosti a především v otřesení důvěry v tehdy stávající řád, určovaný kapitálem. Historie je opravdu veselá kopa, jak se ve variacích znovu a znovu vrací ke stejným tématům, jen trochu pozmění kulisy a kostýmy, dialogy či spíše monology už nejsou veršované a také nesrovnatelně více a přímočaře primitivní. U nás byl dlouho samotný pojem „revoluce“ (ve skutečnosti re-evoluce) považován za něco negativního ve vývoji či obrodě společnosti - odvíjelo se to od Říjnové revoluce v Rusku, která byla přijímána zprvu rozporně či spíše odmítána, pak nekriticky vynášena a později opět odmítána. Sametová „revoluce“ v roce 1989 rovněž nebyla revolucí, nicméně určitý převrat proběhl relativně klidně, s rokem 1918 má obdivuhodnou podobnost. Ale ta revoluce „hlav a srdcí“, ač nebyla takto masarykovsky zdůrazňována, se opět nekonala. Navíc zde chyběla osobnost formátu T.G.Masaryka. Takže „sametový“ převrat - ne revoluce - není nic nového pod sluncem ani v našich končinách. Revoluce „hlav a srdcí“ se staví zdola, ne politiky nahoře či salonními intelektuály; není to akt jednoho dne nebo týdne, je to poctivá práce všech a na mnoho roků. Nyní se opět se po světě rozlévá hospodářská krize, eufemisticky se jí pro jistotu říká recese, a opět svědčí o nezodpovědnosti a neserióznosti „lídrů“ velkého světa. V logickém důsledku to přináší dlouhodobý pokles důvěry v jakousi apriorní „moudrost“ lokálního i nadnárodního kapitálu, ale i v možnosti regulačních nástrojů různých států. Pokles důvěry ve stávající světovou rezervní měnu, v Mezinárodní měnový fond a další instituce či pseudonástroje světové prosperity, jakož i v účelově rychlokvašené „odborníky na slovo vzaté“ - je evidentní. Pokles důvěry v hypotetickou hodnotu mentorské tradice tzv. „vyspělých“ států vůči „těm druhým“ jde s tím ruku v ruce. I tato krize alias recese je opět více „krizí etických hodnot v určité části lidstva“ než krizí ekonomickou - ta je jejím vnějším, leč druhotným projevem. Na to by si měl dávat občan kterékoliv země větší pozor, aby včas rozpoznal, kdo ho doma nebo zvenčí „tahá za nohu“, a podle toho aby se orientoval a zachoval; třeba při volbách. Ale ani líbivé spasitelské sliby politických dobrodruhů k řešení krize tam či onde nelze brát na lehkou váhu a jen jako folklór - je dobré také jim včas ukázat dveře. Text Karla Čapka je D.P. (Domain Public) Úvodní text a poznámka Copyright © 2009 Jaroslav Volf Na žádost autora nebyl text upravován. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 09. 2009.
