Martina Roe: O Otakaru Batličkovi

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

         

Otakar Batlička
již jako malý kluk byl oblíbený pro svou schopnost vyprávět. Ve škole mu to nikdy moc nesedělo, ale ve jeho klukovské partě ho všichni brali jako šéfa a horlivě naslouchali jeho napínavým povídkám, které si on samozřejmě všechny vymyslel.
 
Příběhy, které nasbíral pak ze svých cest, jsou však často pravdivé. Jeho putování po světě začalo, když mu bylo pouze 14 let po hádce se svým profesorem přírodopisu, kdy utekl z domova. A tak si říkám, kolik dnešních čtrnáctiletých by bylo schopných se takhle vydat na cestu. Nemyslím utéct, to by asi dokázal každý, ale protloukat se světem daleko od domova, bez jakékoliv pomoci od rodiny. A to on vše zvládl a měsíc poté, co zmizel, dostala jeho pražská rodina pohlednici z Argentiny následujícího znění: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně.“ Není proto divu, že Batličkovy sbírky povídek se staly tak populárními mezi mládeží, protože byly plny dobrodružství, napětí, ale i kamarádství a touze po štěstí.
 
Můj syn dostal jako dárek ke křtinám Bibli pro děti. Když položím tuto Bibli vedle knihy od Otakara Batličky „Na vlnách odvahy a dobrodružství“, říkám si, jak vypadají obě stejně. To jest vzhledově. Ale mají i plno jiných podobenství. Můj syn by se jednou rád věnoval psychologii, a tak přemítám o tom, jak by mu tyto dvě knihy mohly pomoci s jeho studiemi. Časově jsou události těchto dvou knih od sebe odděleny téměř 2000 let, ale mají toho plno společného – touhu zničit zlo a nechat zvítězit dobro, hledání víry, pravdy a lásky.
Lidské chování se za ta léta nezměnilo. Lidé se neustále vysmívají slabším, stejně tak jak se lidé vysmívali Ježíši. I Otakar Batlička si prošel tvrdou školou a na začátku svých cest v Americe, když byl ještě velmi mladý a nezkušený, ho všichni považovali za zelenáče. Nechali ho dělat ty nejdtvrdší, nejšpinavější a nejnebezpečnější práce, až jednou se mu podařilo zkrotit divokého koně, kterého ani ti nejzkušenější předáci nezvládli zklidnit. Od té doby si muži začali Otakara vážit.
Stejně hezky popisuje Batlička, jak povýšení často změní charakter lidí k horšímu. Při stavbě tunelu Ferro Caril ve střední Argentině byl jeden z Batličkových spolupracovníků jmenován dozorcem. Ještě jako dělník si se všemi tykal, ale jako nadřízený si vyžadoval vykání, rád na všechny křičel a povyšoval se. Terorizoval své podřízené, nedal jim chvilku navíc na odpočinek a riskoval životy, protože nedovolil, aby se používaly dlouhé zápalné šňůry. Až jednou doplatil na svou netrpělivost, hnal ostatní do práce a sám vyběhl z úkrytu předčasně, poranil si nohu a nemohl dále jít, a tak ho museli ostatní rychle odnést do úkrytu před dalším výbuchem. Dozorce si uvědomil, že mu dělníci zachránili život a jak se k nim špatně choval. Když se mu noha zahojila, choval se opět velmi kamarádsky, povzbuzoval, někdy i sám přiložil ruku k dílu a dbal více na bezpečnost. 
 
Otakar Batlička toho vskutku zažil v Americe hodně, vyzkoušel plno zaměstnání, ale když vypukla první světová válka, měl se vracet domů ke své rakouské jednotce. Otakar zrovna plul jako kormidelník na dvojstěžníku Olafovi pod norskou vlajkou, když se na palubu dostavila skupina německých důstojníků. On byl jediný Rakušan, který byl na lodi, a Němci vyžadovali na kapitánovi, aby ho propustil za účelem nastoupení služby v rakouské armádě. Kapitán spolu s Otakarem však odsouhlasili, že jako člen posádky zůstane na lodi až do konce. Avšak na Olafa a jeho posádku čekal těžký osud. Ačkoliv se podařilo uniknout mnoha nebezpečím během plavby, když už byl Olaf jen půl hodiny od svého cíle, byl spatřen anglickým stěžníkem a potopen. Otakar byl jediný, který byl zachráněn, protože zvládl plavat v ledovém Severním moři. Mrazivá voda mu způsobovala křeče, ale on se snažil uklidnit tím, že si říkal, aby plaval stejně jako doma na plovárně, jako pod vyšehradskou skálou. A tak Anglie získala jediného zajatce, kterého poslala do vězení na Isle of Man. Ale brzy si ho oblíbil jeden přírodovědec a Batlička se stal jeho asistentem. Při jedné návštěvě Lonýna toho využil a utekl. A tak pokračovalo jeho toulání po světě. Kromě Ameriky navštívil Afriku, Austrálii, Čínu, Malajsii a Evropu a naučil se řadě jazyků – anglicky, německy, francouzsky, španělsky, portugalsky, severské jazyky a dokonce i indiánskou řeč guaraní.
 
Ve dvacátých letech minulého století se vrátil domů, kde opět vystřídal plno zaměstnání, a též sepisoval své povídky. Začal se zabývat radiotelegrafií a od začátku třicátých let zahájil i kurzy pro mládež. V tom stejném období se i se svou ženou staral o svého synovce – mého otce. Byla to doba velké krize, a tak se moje babička nemohla o tátu starat, protože ztratila zaměstnání a její manžel umřel. Táta mi vždy vyprávěl, jak ho strýc učil boxovat a měl velkou radost, když dělal pokroky. Až jednou ho bohužel nechtěně zranil, Batličkova rána začala krvácet, a protože ten nesnášel krev, musel si můj otec sbalit své věci a poslali ho tentokrát do kláštera.
Tato událost ze života mého táty mi připomíná povídky o pirátech, které jsem četla se svými syny, když byli malí. Přestože tito králové moře byli silnými schopnými muži, někteří skrývali v sobě tuto malou slabost - neschopnost podívat se na krev.
Za doby druhé světové války se Batlička statečně zapojil do ilegálního protifašistického hnutí jako telegrafista skupiny Obrana národa Východ. V roce 1941 byl zatčen gestapem, vězněn na Pankráci, v Terezíně a v koncentračním táboře Mauthausenu, kde v roce 1942 zahynul, prý na útěku. Jak znám dobře Batličku, věřím, že i z koncentráku se snažil utéct, bohužel mu to tentokrát nevyšlo. Ale po válce byl vyznamenán Válečným křížem a medailí Za statečnost (in memoriam).       
 
Povídky Otakara Batličky byly žhavě čteny již od doby, kdy začaly před druhou světovou válkou vycházet v časopisech pro mladé. Seznamovaly čtenáře s životy lidí v dalekých zemích, ale i jinými zvyky, mravy a způsoby jednání. I já se do nich ráda často začtu a nechám se unášet různými dobrodružstvími. Opět zde vidím, jak stejně jako Bible Batličkovy povídky mohou lidi hodně naučit a vést je k dobré morálce. Není proto divu, že byly knižně často vydávány v šedesátých a sedmdesátých letech a naštěstí nebyly zastaveny ani komunistickou cenzurou. I dnes se neustále objevují na knižních pultech a já jsem chtěla vyzkoušet, jak budou přijaty dnešními mezinárodními čtenáři. Přeložila jsem proto některé do angličtiny a vydala je na internetové stránce Shvoong. Přejmenovala jsem je, dala jsem jim název podle morální myšlenky, kterou nám každá z těch příhod přináší. Byla jsem vskutku překvapena, že i mezinárodní čtenáři si velmi rychle oblíbili Batličkovo dílo a dokonce je někteří překladatelé přeložili i do jiných jazyků.  
 
A tak jsem dostala odpověď na mou otázku, zdali ještě dnes, sto let poté, co se Batlička vypravil na svá putování po světě, jsou jeho příběhy aktuální. On píše o světě zdánlivě jednoduchém, bez počítačů, výprav do vesmíru nebo mobilních telefonů. Proč by dnešní mladí, kteří mají tolik jiných rozptýlení, chtěli číst Batličku? Možná proto, že je Otakar navádí oceňovat důstojné hrdinství, pomoci slabším, utiskovaným a pronásledovaným, nebo proto, že pravda vedla boj se lží, statečnost soupeřila se zbabělostí a činorodost s lenivostí. V každém případě autor poukázal na to, že člověk může dosáhnout svého cíle, ale jen tvrdou prací a pílí. Koneckonců i on byl jako kluk jen průšvihář a nikdo by nám ho v té době nedávával za vzor, ale chtěl a vypracoval se na člověka, který inspiroval celé generace čtenářů.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 04. 2009.