Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (3)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

KLOKANI.CZ

4.1.2008
Zkouška trpělivosti

Tak dnes jsme si vyzkoušeli pravé cestování s kufrem. Vstávali jsme v 4:30. Chtěli po nás, abychom v 5:00 byli na letišti, protože v 6:30 mělo odlétat letadlo do Pakse. My jsme tam byli včas, ale oni ne.
Sešli se v 6:00, otevřeli místnost k rentgenu a rozsvítili. Dovnitř vešla dívka v uniformě, rozhazovala rukama a něco jim říkala. Pak zase oni mávali rukama, zhasli a místnost k rentgenu zase zavřeli. Nás ubohých majitelů letenek si nikdo nevšímal. Aktivně jsme oné dívce zastoupili cestu. Dozvěděli jsme se, že bohužel nemají letadlo, takže let je zrušen. Na otázku, co s námi bude, dívka odešla někam dozadu a dlouho se nic nedělo.
Pak přišla s tím, že sice nemají letadlo a zítřejší let je bohužel plný, ale že už to vyřešili. Sehnali pro nás autobus, tak jestli pojedeme?
Co nám zbývalo, když jsme si chtěli prohlédnout taky zbytek Laosu. Jinak bychom tam taky mohli být dodnes.
A tak jsme letěli 10 hodin do Pakse autobusem.
Jako refundaci nám nabídli snídani a oběd. To neprošlo! Pro nás i pro ostatní jsem vyhádala zpět peníze za letenku. Slíbili, že nám peníze vrátí, ale hotové peníze ve Vientiane (hlavní město) na letišti neměli, že prý nám je vydají v Pakse. Co když je v Pakse taky nebudou mít? Stejně jsme na vzniklé situaci nemohli nic změnit, tak jsme to vzali s Lao klidem.
Autobus byl minibus vyrobený v Asii pro malé Asijce. V něm sedělo 7 bílých obrů s nohama do uličky. Všichni jsme byli v 100% odkázáni na řidiče, který neuměl ani slovo anglicky, zato mistrně ovládal posunkovou řeč a číslovky ukazoval na rukou. Bylo to jako společenská hra „hádej, na co teď myslím“. Většinou jsme uhodli!

 

Konečně jsme měli příležitost si prohlédnout pořádně krajinu. Byla trochu jednotvárná. Zelené kopce, kterým říkali hory, řeky, prales, rýžová pole teď v zimě suchá, řeky a domy na kůlech. Podél řekněme asfaltové silnice igelitové odpady. Provoz slabý, žádné kamiony.
Důvod byl nasnadě. V takových výmolech by daleko nedojely. Vlastně je to dobrý nápad. Pokud se naše vláda chce upřímně zbavit kamionů a nejde jí především o to, aby vydělala na mýtném, stačí, když bude pokračovat v úsporných opatřeních, co se týče vozovek. Kamiony z našich silnic brzy zmizí samy a my si koupíme Toyoty. V Asii se osvědčily.
Po nekonečném dnu jsme řádně natřeseni dorazili do Pakse. Na letišti jsme opravdu dostali peníze za letenky a řidič nás dokonce odvezl do města.
Asi to bylo únavou, ale zbrkle jsme vlezli do prvního hotýlku, ačkoli za rohem bychom zase našli pokojíček v penzionu ze staré francouzské vily. No a co. Zkusit se má všechno. Když jsme se domáhali sejfu, dívka na recepci řekla, ať jí dáme, co potřebujeme schovat, hodila to do zásuvky, zamkla a klíče si dala do kapsy. Tak!

A na dobrou noc jeden zajímavý a užitečný zvyk, asi ho adoptujeme:

Duch alkoholických nápojů

Každý alkohol má svého ducha. I Lao Whisky. A každý duch se musí co… pečlivě opatrovat, aby byl spokojený. Když vás hostitel přivítá se sklenkou v ruce, je vhodné první sklenku vylít na zem nebo do použitého talíře. Aby se duch nerozzlobil. Další pak nabídne vám. Pokládá se za slušné žádnou sklenku neomítnout a u jedné neskončit. A tak jsme ucmrndli dobrou laoskou whisky do talířku se zbytky oříšků a mandarinek (srdce nám krvácelo) a pak si dali 3x za sebou bez odmítnutí. To vše blízko postele, kdyby se účinek dostavil příliš rychle.

5.1.2008

Bolaven – rajský kraj

Za útrapy včerejška jsme si dopřáli celodenní jízdu luxusní limuzínou jen ve čtyřech (společnost nám dělal asi 65-letý Švéd, co si v Thajsku nabrnkl společnici 40). To bylo pro nás výhodné. Laoský a thajský jazyk si jsou dost podobné a náš řidič mluvil jen laosky, takže konverzace probíhala následovně: Laoština - Thajština - Angličtina (Ehm) - Čeština. Proto mi z následujících řádků nemusíte věřit vůbec nic.

Jeli jsme na náhorní plošinu Bolaven, která patří k nejúrodnějším v Laosu. Není tu takové vedro. Pěstuje se tu mimo jiné čaj a jsou tu rozsáhlé plantáže kávy Robusta a Arabika.

 

Kávu sušili všude podél cesty na velikých plachtách. Otrhaná je červená až zelená, usušená je hnědá a vyloupaná skoro jako bílý písek. Běhali v ní malí kluci a sahala jim až po kotníky. Určitě ji dobře promíchali.
Podél silnice - je to směrem k Vietnamským hranicím - byla jedna vesnice za druhou. V nich se vypínaly typické dřevěné kúči na čtyřech nohách s plechovou střechou a hned vedle nich se krčily nové zděné domky koloniálního typu s okenicemi z tropického dřeva.

 

Nezvyklé sousedství. Hlavu jsme si mohli ukroutit. Na všem se v silných vrstvách usazoval červenohnědý prach z půdy, na kterou už dva měsíce nepršelo a ještě několik měsíců nebude. Nejvíc vidět byl na bílých parabolách satelitů, co stály vedle těch dřevěných barabizen.
Ale to ještě nic není. Pod nimi mezi čtyřmi kůly stála auta. Kdo si pamatuje, ví, že to byly Toyoty. Mobil je tu samozřejmostí.
A jestli pak víte, co je úplně, ale úplně nejčistší v Laosu? Chrámy to nejsou, restaurace to nejsou, hotely to nejsou .... jsou to Toyoty. Vůbec jsme to nechápali. Naleštěné bez poskvrnky v tom prachu, co nám nalezl až do foťáku. I naše auto bylo bez poskvrnky, tedy když jsme vyjeli.
Za pár kilometrů po nezpevněné cestě mělo podobnou barvu, jako všechno kolem - červenohnědou, ale jen jsme se lookli na pár vodopádů, už zase zářilo. Pak jsem přistihla řidiče, jak ho tajně oprašuje.
Je to úplný protiklad vztahu Lao people k čistotě. Oni si na ni moc nepotrpí, čistota patří k pomíjivostem života, dá spoustu práce a nikdy dlouho nevydrží, tak kdo by se tím zabýval.
A jestlipak víte, co je ale nejšpinavější, co jsme vůbec viděli. Ne, nejsou to toalety, ani veřejná prostranství, jsou to za dveřmi ukryté kuchyně, kde vaří pro bílé obry. Lepší nevidět, jídlo je totiž tak skvělé, že v tom Luděk naplno jede (mluvím o té závislosti). Pošle vám alespoň pár obrázků, co už všechno snědl. Protože kdo by se s tím psal.

Malá ochutnávka z Pakse

Máte hlad? Máte chuť? Posílám Lao mňamky, dejte si třeba:
- sladkovodní rybu z Mekongu, grilovanou v soli
- nebo kuřátko marinované v kari omáčce a pak v bambusovém držátku grilované na roštu potřeném limetkou
- nebo snad ptáčky grilované i s hezkými pařátky (ne párátky do zubů ale r s háčkem sakra)
- velkou lahůdkou je i indické jídlo příliš složitého názvu, ale lahodné málo pálivé chuti upravené s místními bylinkami a masalou, podávané s nan (indická placka chleba).

 

Ještě douška pro milovníky kávy

Pěstují se tu oba druhy, Arabika i Robusta a prý patří Lao káva k nejlepším na světě.
95% jí vyvážejí do Francie a tam ji podávají jen v nejlepších hotelech. Rozhodně je velmi dobrá, není ani hořká, ani nakyslá, je taková celá sametově černá s čokoládovou chutí. Je hodně černá!
Servírují ji se slazeným kondenzovaným mlékem a i když ji zamícháte, pořád je černá. Ptali jsme se lokálních lidí, PROČ je tak černá. Buď nerozuměli a nebo nevěděli, na co se ptáme. Oni totiž jinou než úplně černou neviděli. Přemýšlíme, že bychom nějakou přivezli domů, ale zase kdo by se s tím tahal.

Navštívili jsme po cestě troje vodopády. V jednom z nich voda padala dokonce do hloubky 120 metrů.
V porovnání s nepořádkem ve vesnicích byla v okolí všech vodopádů parkově upravená prostranství s restauracemi a místy na pikniky o víkendech hodně navštěvovaná lokálními lidmi. A mají v nich i koše na odpadky.

             

Poslední zastávku jsme udělali v jakémsi skanzenu. Chatrče tu jsou spletené z banánových listů a mají doškovou střechu. Děti nám na uvítanou zazpívaly domorodé písničky. Trochu jako placené představení.
Lúďa se stal mezi nimi okamžitě velmi oblíbený. Rozdával bonbóny a zdálo se, že má nekonečné zásoby. Pamatujete se na Antiperle v kulaté zelené krabičce? Je jich hodně a podělí se celá rodina. Pověst o jeho dobrodiní se rozlétla vesnicí rychlostí blesku a děti, aby získaly jeho pozornost (rozuměj zelenou kulatou bezednou krabičku), mu nadbíhaly a byly ochotné zpívat, tančit, ksichtit se – cokoli.

              
 

Velkou legraci jsme zažívali s naším parťákem Leošem. 
Když se „jeho“ Thajka zapovídala s řidičem, přerušoval ji: „Hned mi řekni, o čem jste si povídali. Chci vědět všechno“.
A Thajka se rozpovídala. Poslouchali jsme ji s otevřenými ústy. NIC! Údajně to měla být angličtina, ale téměř nic jsme jí nerozuměli.
Když jsme se naposledy vraceli k autu, Leoš si posteskl: „Co s ní mám dělat? Vždyť já jí skoro vůbec nerozumím!“ A to už je s ní 6 týdnů.
Západ slunce jsme tentokrát pozorovali z hotelové terasy.

 

6.1.2008
Život na„hedvábném“ ostrově

Udělali jsme si výlet na ostrov, kde se ručně tká hedvábí. Musím říci, že v ručně tkaném hedvábí chodí buď hodně bohatí nebo hodně chudí. Ale tyhle tkadleny k chudým rozhodně nepatřily.
Měli jsme konečně možnost nahlédnout, jak se bydlí v barabizně na kůlech. Ono je to vlastně velmi praktické. Celý dům vrhá pod kůly chladný stín celý den, k tomu na rozdíl od prvního patra s rozpálenou plechovou střechou dole profukuje vlahý větřík.
V období dešťů je to taky velmi praktické, bláto opadá na šprušlíkách (rozuměj, na bidýlkových schodech) a v domečku se tím pádem nemusí uklízet.
Dole mezi čtyřmi kůly se bydlí, suší se tam prádlo, ženy tkají hedvábí a muži, aby nepřekáželi, se houpou v hamaku.

 

Už chápu, proč Toyotu parkují právě tady. Lepší místo pro domácího mazlíčka by ani nenašli.
Kolem kúči se rozléhala velmi kvalitní reprodukovaná hudba. Když jsme pod kůly uviděli HiFi soupravu, že které se hudba linula, Lúďa si jen povzdechl: „Takové bedny bych taky chtěl!"
Mezi tím pobíhali ptáčci a zvířátka. Ona je to vůbec velmi plodná země, nejen že je tu hodně dětí, ale taky hodně kuřátek, kachňátek, selátek, telátek, štěňátek a koťátek. Pro mladé nesezdané páry je tato země vysoce nebezpečná a měl by pro ně platit přísný zákaz návštěv!

Ještě k Pakse

Pakse je velká zaprášená díra. Pro nás cestovatele je zajímavá jen jako přestupní stanice na výlety. Mají tu tepleji než na severu, evidentně se tu lidem líp daří. Stěhují se sem Vietnamci a Thajci a staví si hned vedle dřevěných chatrčí na kůlech sloupkaté vilky. Půda je velmi úrodná a to je jeden z důvodů, proč je právě v Pakse největší zeleninový trh v celém Laosu. Tam musíme jít!

 
 

K našemu překvapení zde prodávali nejen zeleninu, ale i stejné ručně tkané látky nebo vyšívané látky, které jsem měla v ruce už v Luang Prabangu a údajně byly zaručeně vyrobeny severskými horskými kmeny. Cena byla poloviční.
Lidé tu mluví hůř anglicky a v bance mají horší kurs k dolaru. Jo a nelítají sem letadla, prý je nahradily autobusy. Jsem zvědavá, jak odtud odletíme do Siem Repu, autobusem to trvá dvě noci a jeden den.

Bonus pro podnikavce

Ještě pro ty, co naše povídání čtou až do konce a hledají podnikatelskou příležitost. Jednu bych pro vás měla. V Praze buď není a nebo o ní nevím a to vyjde nastejno.
Hodinová reflexní masáž nohou. Naše vnitřní orgány nám pěkně lenivějí a jen jim prospěje, když je malé šikovné prstíčky trochu popoženou. Všichni, co chodí po cizích zemích, ji znají a vyhledávají. Je dostupná všude na veřejných místech. Využívají ji turisti stejně jako místní. Stačí něco jako malé kadeřnictví s několika lehátky vedle sebe. Je velmi civilní. Můžete přijít rovnou z ulice a nemusíte se svlíkat. Nemusíte se objednávat.
A jestli je dobrá? Tak to poznáte podle počtu bot u vchodu. Není tak důvěrná, jako normální masáž a může ji provádět i poučený laik. Preferovala bych asijské oči - to pro image.
Vyzkoušeli jsme tu masáže (pro šťouraly – nohou) od různých dívek, každá byla jinak profesionální, ale všechny masáže byly veskrze příjemné a uvolňující. Naposledy před chvílí. Když chodíte po vodopádech pořád nahoru a dolů, to se naběháte.
Prosím, přimlouvám se, udělejte jednu takovou nožní masérnu v Bělehradské ulici nebo na Karláku, ať to máme blízko. Klientelu zaručím.

PS: Zítra zahájíme asi nejdobrodružnější část naší cesty. Posuneme se dále na jih do míst, kterým říkají Si Phan Don – Čtyři tisíce ostrovů v Mekongu. Na některých z nich se bydlí. Elektřinu tam sice znají, ale pouští se z generátorů jen navečer. Bydlet budeme v raftelu. Taky nevíme, co to je, prý něco jako hotel plovoucí na raftu. Jedeme jen na pár dní, takže naše kufry pro tentokrát zůstanou doma (v hotelu). Držte nám palce!

Nové zápisky z deníku budou uveřejňovány vždy po týdnu.  Další díly seriálu najdete ZDE

OHLASY NA ČLÁNEK

Milé Pozitivní noviny,
chtěla bych vám poděkovat za seriál „Cestování s kufrem“. Ještě před nedávnem jsem si o těchto zemích myslela, že jet tam na dovolenou, je jasná sebevražda, v lepším případě ztráta všeho, co s sebou máte. I bot na svých nohách. Ovšem tyto články mě přesvědčují o pravém opaku, a to nejsem žádný dobrodruh. Muselo být úžasné ráno vidět východ slunce nad řekou, cítit ty příjemné vůně neznámých pokrmů, houpat se v síti, a při tom všem si užívat Lao klidu. I když vše asi není tak růžové, jak se nám čtenářům může zdát, ale jen to, že dvěma cestovatelům se podařilo ve zdraví přežít 3 týdny v tomto zapadlém kousku světa v podstatě bez újmy, může být pro nás „nezkušené“ pozitivní informace, abychom o takové cestě přemýšleli.
Těším se na další díl a i ostatním přeji příjemné počtení

Jana Týnská, Praha, 8.2.2008 
jana.tynska(a)roche.com
Jak to, Lenko, děláš, že mohu (trebaže sedím doma u psacího stolu) cestovat s vámi?
Těším se na pokračování.
Marta Šimičková, Brno, 8.2.2008
simickom(a)seznam.cz

Lenko, piš dál. Je to skvělé vyprávění. Chytám se na udičky tvých vět i na háčky nad jednotlivými slovy. Těším se na pokračování.
Ivo Rek, 8.2.2008

Foto © Lenka a Luděk Novákovi

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 02. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.