Naše loňské vyprávění a nalezlo stránkách Pozitivních novin  mnoho čtenářů. Pokud ještě váhají, zda se skutečně na Šri Lanku vypravit, posíláme další náměty k přemýšlení.

Je začátek února 2010, trápí nás vlezlá a protivná zima a podle dlouhodobé předpovědi ještě dlouho bude. Brrrr…Za trochu slunce dám i kus života. Nejlevnější letenku na Šri Lanku jsem vygooglila u Asia Speciál. O takové společnosti u nás jsem nikdy neslyšela, a tak jsem se tam vypravila osobně. Pro jistotu. Ještě že jsem na asijské poměry zvyklá. Kancelář byla v malé místnosti několik schodů pod úrovní chodníku a na zemi si právě asijská dívka vařila v rychlovarné konvici vodu na nudlovou polévku. Obojí rychle uklidila pod stůl a jednoduchou češtinou se snažila zjistit, proč jsem přišla.

Vůbec jsem nechápala, jestli ví, o čem mluvím. Naštěstí jsem měla všechno písemně, moje čeština pro ni byla příliš složitá.

„Aha?“  Žvatlavou řečí se rychle domlouvá se svou kolegyní a dlouhým nehtem ťuká něco do klávesnice. Kroutí hlavou: „Nejde to!“

Nevzdávám to: „Jak to, že to nejde, tady na internetu nabízíte, že je prodáváte!“

Ještě jednou kouká do vytištěné nabídky Asia Speciál: „Pdiť-te odpoledne!“

 Celkem jsem ji navštívila 3x. Výsledkem mé trpělivosti byly dva papíry s vytištěnou elektronickou letenkou – jedna do Frankfurtu a druhá přes Kuvajt do Kolomba a to za cenu levnější, než ostatní levné servery – ovšem musela jsem je zaplatit v hotovosti, platba kartou tady neprošla. Slíbila mi letenky poslat i emailem, ale nikdy nedorazily. Byla jsem trochu nervózní, jestli jsou pravé, ale jak říkám, v Asii všechno funguje stejně, jen trochu jinak. Začínám si znovu zvykat.

 

Letadlo do Kuvajtu se už ve Frankfurtu opozdilo a zpoždění nedohnalo. Na přestup v Kuvajtu nám vycházelo jen 30´, to nestihnou přeložit zavazadla ani náhodou. Protože v Asii je to všechno stejné, jen trochu jiné, raději jsem vždycky připravená, v baťohu v letadle balíček první pomoci: plavky, opalovací krém, léky první pomoci, kartáček, sandály, tričko, šortky, sluneční brýle, slovníček a průvodce.

U běžícího pásu se zavazadly v Kolombu stál Lúďa smutně:„ Jeden kufr nám chybí!“

„To se dalo čekat!“. Až na druhý pohled jsem poznala, že naše chybějící zavazadlo stále běhá po rotujícím pásu a čeká, až si ho všimneme. Kufr byl červený, nový a tak ho Lúďa nepoznal. Ani se není co divit, byly 4 hodiny ráno a právě jsme přeletěli půl světa.

 

Hotelové auto nás vezlo důvěrnou tropickou nocí do známého hotelu – jako když se vracíme k babičce na prázdniny. Těšili jsme se jako děti. Uběhl jen rok a na recepci nás ihned poznali. I vrchní si s námi u snídaně potřásla rukama. V lobby baru se křesla z tropického dřeva neposunula ani o píď a z parkoviště zamával stejný řidič. V půl šesté, když nebe bledlo, jsme ulehli do známé postele a propadli se do snů. Okolo 9:00 se Lúďa s leknutím vzbudil. Kde to jsme? Slunce pralo do pokoje a v pokoji bylo vedro. Těšili jsme se do moře.

 

 

Chandra to chtěla jinak

Opatrně píšu Chandře, právoplatné šrilanské manželce mého skutečného českého strýčka, takže vlastně mé tetičce, že bychom mohli být připraveni na první návštěvu nových příbuzných kolem poledne, ale obratem přiletěla SMS: „Jsem na cestě k vám, budu tam za třicet minut!“ Půlhodinka se trochu protáhla, ale byli jsme tak ospalí, že nám to ani nevadilo. Seděli jsme pod palmou, natírali si svou bílou kůži ochranným krémem a shodovali se, že definitivně 36 je lepších, než 1 – mluvili jsme o stupních celsia a o neskutečném horku, ve kterém jsme si ve skutečnosti lebedili, protože proto jsme sem přece vážili cestu.

 

Jak se žije střední vrstvě
Chandra dělala medvědáře a my medvědy na pojízdné pouti. Objeli i objali jsme oba její bratry a její vlastní rodinu. Spali jsme celkem 3 hodiny a horko, ze kterého jsme z počátku byli nadšeni, nás rychle otupovalo. Navštívili jsme tři domečky zástupců střední vrstvy v „satelitních“ vesnicích nedaleko Kolomba. Byly to přízemní zděné bungalovy ve tvaru obdélníku se střechou z vlnitého eternitu a okny z mahagonového dřeva. Jiné dřevo by v tom vlhku okamžitě zplesnivělo. Všechny domečky měly podobné uspořádání – pokud bychom je rozdělili podélně na polovinu – v přední části byla obytná část s křesly na sezení, televizí a nějakou skříňkou, na podlaze dlaždičky nebo uhlazený beton. Druhou část domu jsem nazvala útroby domu. Do útrob vedlo z hlavní místnosti několik dveří, občas v nich někdo zmizel a z jiných se zase vynořil. Jídelní stůl měla jenom Chandra a až po naší návštěvě jsme se dozvěděli, že jej koupila před naším příjezdem a že nábytek je na Šri Lance velmi drahý. Chápu, smrky u nich nerostou, dřevotříska by se okamžitě rozpadla, takže v úvahu připadá mahagon, teak, eben a další pro nás neznámá tropická dřeva, která rostou jen velmi pomalu a tak se všechno kupuje pro celé generace.

 

 

U Chandry jsme měli možnost nahlédnout i do kuchyně. Stála tu předpotopní lednička s kulatými rohy a stará kredenc s dveřmi prožranými od termitů. Z trámů pod střechou visela na drátě holá žárovka.  Mezi zdí a střechou byla alespoň 10 cm mezera volného prostoru. Všichni měli o všech okamžitě přehled, žádná zvuková izolace. Nebyl tu strop. Nebyl tu stropní větrák. Nebyl tu vzduch. Nasávali jsme vodu ze sklenic jako houba. Vůbec jsme neřešili, že možná byla z kohoutku. Teprve na Šri Lance jsme pochopili Chandry povzdech: „Doma jsem bohatá, ale v Čechách nemám nic!“.

Měli jsme hlad a v kuchyni to lákavě vonělo. Pozvali nás k pečlivě prostřenému stolu. Vidličky byly na opačné straně a pod skleničkami jsme měli papírové tácky s Velkopopovickým Kozlem. Bylo to velmi dojemné. Chandry maminka jedla rukou jako vždycky, ostatní se kvůli nám trochu trápili se lžící a vidličkou. Nikdo si nedělal starosti, že jídlo vystydne, protože v tom horku nevystydne nikdy. Všichni si dávali pozor, aby nemlaskali. Co jsme jedli? Šrilanské curry. Maso na drobné kousky s kořením curry, rybu s curry, zeleninu na úhledné kousky s curry, rýži bez curry a bez chuti a pro změnu brambory s chilli. Veškeré maso i zelenina byly nakrájené na úhledné kousky, aby se právě vešly do úst a lišily se od sebe různou chutí podle různé směsi curry. Brambory jsou u nich taky zelenina a jsou vzácné, proto ta zvláštní úprava. Šrilanské curry je jiné, než jak je známe z Indie, tmavší a chuťově ostřejší. Bylo to výborné.  Nakonec se všichni nechali s medvědy (námi) vyfotit.

 

 

Vraceli jsme se po rozblácených cestách (asfaltová byla jen hlavní), byl po tropickém lijáku, proto takové horko a tak vysoká vlhkost a byli jsme úplně mokří. Nevím, zda jsme se tak potili a nebo zda se na naší hluboce promrzlé kůži srážela voda.

 

První dojem je vždy ovlivněn prostředím, ze kterého jsme právě přijeli a na které jsme zvyklí. Všude kolem jsme viděli nepořádek. Rozházené skořápky od kokosových ořechů, suché listí a haraburdí. Bylo evidentní, že pořádku se moc nevěnují – taky jak v tom horku. Ihned jsme usoudili, ha, pořádek patří mezi pomíjivé činnosti. Asi je to pravda, škoda času. Je lepší ho věnovat na zušlechťování a kultivaci své mysli.

 

Před každým domečkem bylo uklizeno a zametání se vůbec těší všeobecné oblibě. Právě končilo období sucha a to je jako náš podzim, listí padá a padá, aby se s obdobím dešťů vyměnilo za nové. Hromádky smetí se objevovaly pouze na místech, která jako by byla „ničí“. Přestali jsme se dívat pod nohy a začali jsme se lidem dívat do tváře. Dívají se na sebe z očí do očí a usmívají se. Usmívají se jinak, než my. Jakoby zevnitř. Oči jim v tmavé tváři jen svítí.

Poznali jsme 13 nových příbuzných a uvěřili jsme, že mají slunce i v duši. Navzdory horku bylo velmi příjemné dlít v jejich společnosti. Abychom se jako cizinci cítili dobře, bavili se i mezi sebou  celou dobu anglicky a když Lúďa na chvíli v křesle usnul, velkoryse to přehlédli. Naše návštěva stála za to.

 

 

V Čechách jsme si mysleli, že Chandra je malá a tmavá. Až na Šri Lance jsme zjistili, že je to jinak. Že moje nová teta Chandra je proti ostatním členům své rodiny světlá, my jsme obrovští a naše kůže je nechutně bílá. Možná, že oni to viděli ještě jinak. Zažili jsme i jeden zvláštní okamžik, pro který jsme v tu chvíli neměli vysvětlení. Přivezli jsme mému novému bratranci Rameshovi a mé nové sestřenici Menace dárky, trička z Prahy zabalená v modrém lesklém papíře s mašlí. Vypadala honosně, ale oba si balíčky ledabyle vzali, zmizeli s nimi v útrobách a za okamžik se stejným výrazem vrátili. Žádné rozbalování, žádné jásání. Udělali jsme snad něco špatně? Doufám, že i tohle se nakonec dozvíme. Večer byl jen náš – u paty mořského příboje – slunce padalo do moře, jak jsme si to pamatovali, a nám právě začala dovolená.

 

Druhý den jsme se ujišťovali, co všechno se za ten rok nezměnilo a ulevilo se nám, že je toho hodně. Jen rybáře s holčičkou, co byla vlastně chlapeček, jsme nepotkali. Asi jsme taky pospávali, protože den velmi rychle utekl. Obzor byl najednou plný katamaránů s napnutými plachtami, rybáři se vraceli domů z lovu krevet a pláž byla plná místních lidí. Čas pro opravu sítí, plážový volejbal anebo jen bloumání v posledních paprscích slunce. Chvíle, kdy našinci doma usedají před blikající televizní obrazovky, aby si ve zprávách vyslechli všechna neštěstí světa. Na naší pláži měli všichni zlatou tvář, v očích plamínky a v srdci klid. Naprosto, bez výhrad a s nadšením jsme podlehli kouzlu končícího dne. Škoda, že u nás v televizi nedávají západy slunce v přímém přenosu.

Po večeři jsme nostalgicky bloumali večerním městem a šlo se nám velmi těžko.

Vlhkým vzduchem jsme se prodírali vpřed jen velmi pomalu. Až po několika krocích jsem konečně přišla na to, proč? Pokud je podle Archimedova zákona těleso nadlehčováno silou, která se rovná váze kapaliny tělesem vytlačené a my si plujeme v husté tropické směsi vody a vzduchu, ve které skupenství určíte jen stěží, i nás Archimédes nadlehčuje. Proto vznášení bylo tak snadné a proto pohyb vpřed připomínal brodění hlubokou vodou. Snadno jsme se shodli: „Naštěstí není kam spěchat!“

Pokračování...



Lenka Nováková a Luděk Novák 
sponzor cestování SMART GALLERY