Milan Markovič: Vím, jak zmeškat vlak

Rubrika: Literatura – Fejetony

             


Vím, jak nezmeškat vlak

Stále častěji si připadám jako potenciální cestující, který s několika kufry, nebo spíš s celým svým majetkem stojí denně na železničním nástupišti a nervózně sleduje každý přijíždějící vlak, který by neměl zmeškat. Ale jsou takové dny, kdy se najednou přivalí vlaky dva i tři a já zoufale přemýšlím, který z nich ještě mohu nechat odjet, anebo snad ještě nějaký přijede zítra či pozítří, a který už v žádném případě, protože právě ten přijíždí jen velmi zřídka a kdo ví, jestli ještě vůbec u mě zastaví.
No ano, jde o prastarou metaforu o nedejbože promarněných příležitostech, otřepaná floskule o tom, že jsou šance, které by se neměly prošustrovat, protože když se pro ně rozhodneme příliš pozdě, třeba už nebudeme mít sílu na jejich využití. Jsou mezi námi takoví, co rozumně zhodnotili svoje možnosti a rezignovali. Mám kamaráda, který odevzdaně přiznává: Všechny knihy už nepřečtu, všechna auta nepředjedu a o ženách raděj nemluvím.

Tak to je. Takovému Lomonosovovi se to polyhistorizovalo, když takových poznatků bylo za dvě hrsti! Dnes se už i velmi schopný vědátor má co otáčet, aby se tak tak vyznal aspoň v tom svém oboru, každý z nás má co dělat, aby rozuměl aspoň vlastní pracovní náplni. Pravda, je ještě jeden způsob, jak se předvést v plném lesku, přičemž okolí nemusí poznat, že nerozumím vůbec ničemu: držet krok s módou!
Dobře vím, že zaujmu, když si obleču tílko na tričko s dlouhým rukávem, že dokonce ani pod parádním sakem už nemusím mít košili neřkuli kravatu, možná i tričko s véčkem můžu nechat ve skříni, nahodím sako na holé tělo! Šňůrky na teniskách si už nezavazuji pořádně dlouho, nejsem přece pako, co patří do starého železa! Zdvihnutý límec na bundě nebo na košili musí i úplnému ignorantovi připomenout, že kolem něho kráčí dějiny! No a kalhoty s pudlem až kdesi na kolenou upoutají pozornost, i kdybych o to nestál. První dojem je první dojem, až potom přijde řeč na univerzitní knihovnu!

Mám silný dojem, že jednoho dne odejdu z toho nástupiště a vykašlu se na to množství vlaků, kterým už pomalu ani jízdní řád nestačí. Ne, nevzdávám to, ještě sem tam něco pochytím, zajímavé novinky mi neujdou a na nejednu otázku v televizní vědomostní soutěži správně doma odpovím, než se ten nešťastník za pultíkem vůbec nadechne. Ale přijde ten den, kdy hodím kufry do úschovny a vydám se pěšky lesem. Hodím mobil do mokřiny a zapomenu na koleso času. Nemusím být přece IN za každou cenu. Zdvižený límec je těžká frajeřina. To zatím postačí.

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

www.markovic.sk

 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 05. 2009.