Danuše Markovová: Nádherné zbytečnosti obrazotvorné
Rubrika: Publicistika – Postřehy
Ani dnes jsem se od sběratelské posedlosti úplně nevzdálila, ale pouze je zaměnila. Tu a tam ještě něco zvednu ze země, anebo získám darem od přátel. Nyní kameny do srdce shromažďuji způsobem jiným. Maluji je. Do obrazů usazuji kamenné stopy nesmrtelnosti, tisknu jim symbol jakéhosi embrya, které pupeční šňůrou spojuje vesmírný svět zkamenělých mýtů. To byly mé počáteční malířské vize spoutané fialovým nádechem věčnosti. Po první výstavě jsem kameny opustila s vědomím, že je neopustím navždy, že se k nim zase vrátím, neboť mě neustále čímsi přitahují. A pokud se k nim vrátím, tak jako po zahradním chodníku náš pes, bude to známka nové touhy po objevování kamene. Myslím, že ty kroky nebudou zbytečné, stanou se nutností neustálého poznávání duše kamene s duší mou. Až někdy splynou v symbiózu, přiblížím se dlátu řeky, kdoví. Tak nějak to vnímám, je to vnuknutí odkudsi zevnitř, logicky těžko zdůvodnitelné. Jde o vnitřní zápas kdo s koho. Jednou se mě známý zeptal: "Jak poznáš, že je obraz hotov a nepotřebuje alespoň ještě jeden tah štětce? Vysvětli mi to." Malířům bych to vysvětlovat nemusela, ale někomu, kdo se této zálibě vyhýbal už od dětství a kazilo mu to známku na vysvědčení, se to vysvětlovalo v danou chvíli těžce. Otázkou mě zaskočil. Odpověděla jsem vyhýbavě: "Prostě to musím poznat." Jistě jsem mu do této záležitosti nevnesla jasno. Ale ve skutečnosti o to nestál. Vytříbený nezájem padl ve snaze přiblížit se slovy, prolomit ticho, nic víc. Opět se vracím k zápasu; tuto metaforu užívalo spousta malířů. Vzpomínám si na jednu recenzi v novinách: "Loretě vetknul dynamický zápas dramatičnosti, ať už pastózními nánosy barev nebo námětem..." Tak nějak byl popsán slavný obraz Jana Baucha. Vůbec jsem tomu zápasu nerozuměla. Když jsem později vstoupila k bratrovi do ateliéru, stál zadumaně před dvoumetrovým plátnem, které se z mého pohledu jevilo dokončeno, a komentoval malířské snažení napoleonsky: "Bojuju, Danuš, bojuju." Byla jsem zmatená, bláhově jsem si myslela, že malování je radost a ne boj. Navíc Jirkovu obrazu z mého pohledu už chyběla jen pečeť autorského podpisu. Mně se jevil krásný, jemu ještě ne. Také neuměl jasně odpovědět, pouze vnitřně cítil, že se s ním ještě neztotožnil, ale "pral". Zda je obraz dokončen, musí říct jeho tvůrce-bojovník, ne pozorovatel-divák. Někdy ten zápas trvá chvilku, jindy dlouho. Nikdy se nedá s určitostí říct: "Obraz budu mít za hodinu hotov." Často je z hodiny celý týden, ba měsíc. Je dokončen tehdy, až si jeho autor sám dá vnitřní souhlas k příměří a odloží štětec. Pro mě je poslední tah štětce jakýmsi pokynem shora, racionálně nezdůvodnitelným. Je to nádherný okamžik závěru zápasu. Jeden z mých prvních obrazů "Nádherné zbytečnosti" visí nad postelí jako strážce spánku člověku, který mě povzbuzoval v malování od samých začátků. Velice si toho vážím, je to poklona od člověka, který si vavříny ve svém oboru už vydobyl - stavba roku je toho důkazem. |
Obraz Souznění © Danuše Markovová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 06. 2009.
Danuše Markovová
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jaroslav Vízner | |
Vladimír Just | |
Stanislav Motl | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Zdeněk Pošíval | |
PhDr. Jiří Grygar | |
Jan Krůta | |
Jitka Molavcová |