Dagmar Slivinská: Anděl na Zemi (1)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Po celá dlouhá desetiletí se v mém pestrém životě nacházely okamžiky, kdy jsem vyhledávala bytosti s věšteckými, později psychologicko-terapeutickými, až posléze i léčitelskými schopnostmi.
V souladu s věkem, zájmy a potřebami. Poslední dvě kategorie se natrvalo usadily v mém životě právě v posledním čase. Nemyslete si, najít sobě vhodného terapeuta je dnes pro většinu z nás nejenom praktickou možností, ale, bohužel, již dočista nenahraditelnou nezbytností. Alespoň do té doby – a věřme, že není nedohledná – než si převážná většina našich praktických i odborných lékařů uvědomí, že více fundovaných pohledů na jednu věc ji může učinit celkem rychle a především s vynikajícím výsledkem řešitelnou, a bude pak zcela lhostejné, zda „správcem svého zdraví“ zvolíme odborníka z oblasti klasické či alternativní medicíny.
Oba budou znát tytéž zákony přírody a ducha. Toto přesvědčení je neoddělitelnou součástí mojí životní filozofie. Ovšem teprve ve chvíli, kdy mi skutečně začalo jít o život, mohu daleko důrazněji potvrdit její naléhavost.
Člověkem, na kterého dnes chci zaměřit svoji pozornost, je překrásná žena, plná energie, humoru a láskyplné péče o zdraví našich tělesných schránek, které výstižně a s něhou sobě přirozenou nazývá chrámy, v nichž sídlí naše duše. Otevírá dnes cyklus ANDĚLÉ NA ZEMI.

ANDĚLÉ NA ZEMI (1)

• Paní Slivinská, odpusťte mi neomalenost, nicméně mám za to, že úzce souvisí s celým naším povídáním. Když jsem se poprvé ocitla ve vaší bezprostřední blízkosti, omráčil mě nepochopitelný nesoulad mezi vaší vizáží a věkem. Jste snad čarodějka?

Děkuji za poklonu, asi potřebujete silnější brýle! Ale bez legrace, každá žena je v podstatě čarodějka, sama víte co všechno musí zvládnout, je-li matka a manželka. To prostě bez smyslu pro humor nejde. A já ho mám víc než přebujelý, protože jinak bych se asi musela zbláznit. Navíc Vám svěřím " tajemství": takový obyčejný úsměv má nejen léčivou moc, ale je to i tělocvik. Jistě víte, kolik svalů má obličej a kolik se jich zapojí do práce, když se usmějete. A co teprve pořádný smích z plna hrdla! To se protřese a promasíruje bránice a ještě se ke všemu uvolní endorfiny štěstí! A je to zadarmo. Nemusíte na drahý leefting. Jen mějte chvilku koutky nahoru a hned je líp. Někdy si připadám jako idiot, zvlášť když nahodím cvičný úsměv na ulici. Lidé u nás jsou trochu zachmuření, mám pocit, že ze zvyku, aby si někdo náhodou nemyslel, že se mají dobře. Trochu paradox. Často jsem ve Spojených státech a tam to úsměvy přímo hýří! Maminky se na děti pořád usmívají, i když je děťátko zralé na pořádnou facku, a v tom to asi bude. Mají to asi od narození.

Ale s úsměvem jde opravdu všechno líp! Navíc když chcete vydržet bez problémů aspoň do devadesáti a nebýt na kolečkovém křesle s výrazem zlostné stařeny, tak vám nic jiného nezbývá, než se prosmát životem.

Jak sama zmiňujete, řekla jste již ve svých předchozích rozhovorech v nejrůznějších médiích všechno, co se oboru vaší činnosti týká. Než však nabídneme čtenářům POZITIVNÍCH NOVIN přepis jednoho z nich k přečtení, pojďme si aspoň malou chvilku povídat o věcech, které s tématem zdánlivě nesouvisejí, ano?

Dobrá, ale všechno souvisí se vším, že?! Navíc je zábavné, že nikdy nebude řečeno vše, protože je všechno v pohybu, všechno se pořád vyvíjí a v podstatě i proměňuje. Jen záleží na tom, jakou myšlenku coby jedinou energetickou sílu vyšlete do vesmíru. A je to. Sama přece víte, že pozitivní myšlenka uzdravuje, zatímco negativní nás sráží do jakéhosi antisvěta, který se tím zjevně posiluje. Čili, nejenom že nás vesmír za jakoukoli negaci neodmění, naopak se naše naděje na zastavení globálního oteplování, jak současný stav planety nazýváme, rozplynou jako loňský sníh.

A je to o zlobě, nenávisti, závisti, zločinném masakrování přírody, až se chudák planeta brání zemětřesením, záplavami a vším, co považujeme "jen" za oteplování. Pomalu vcházíme s věkem Vodnáře do páté dimenze, kdy se zaplaťbůh začíná lidstvo pomalu "produchovňovat". My jsme jeden z mála, spíš bych řekla jediný ateistický stát, kde lidé na Ducha, Duši a Boha moc neslyší. Proto to u nás i v politice tak skřípe. Nicméně, bude líp!

Poznala jsem vás jako „dámu v černém“, která vám mimochodem jako zářivé plavovlásce nadmíru sluší. V minulosti jsem se někde dočetla, že barvy, do kterých se oblékáme, ovlivňují naši psychiku, naše zdraví. Je to náhoda, že vás v jiné barvě neznám nebo je to jen náhoda našich pouhých dvou setkání?

Tak Vám nevím, miluji duhu a tam jsou přece všechny barvy. Černou nosím ráda, nevyjadřuji tím žádný názor, jen mám pocit, že ve mně udržuje energii.

Ukážete-li mi však spektrum barev, bez váhání sáhnu po fialové. Ale prádlo volím většinou světlé. Když nechci být momentálně sexy. O barvách je napsáno mnoho knih a je to opravdu tak, že každá nemoc potřebuje jinou barvu k nastolení harmonie. Dokonce se léčí barvami, kdy se barevné látky přikládají na tělo v různých vrstvách. Každá barva léčí. Colorterapie, tak se jmenuje léčení barvami. Při oblékání si naše podvědomí vybere samo skladbu barev, podle toho, jak se ten den cítíme. Když tedy nejsme otroci módních diktátů a nenosíme to, co nám nesluší. Někdy se nám tím může i zhoršit zdravotní stav. Všimněte si, že příroda nám nabízí takové kombinace barev, které bychom "normálně" nikdy vedle sebe nepoužili. A jaká je to krása!

Pan Hnilica napsal knihu, kde hovoří nejen o vlivu barev na člověka, ale i jak je důležité vybírat vzory na látkách, abychom nebyli unavení. Žasla jsem. Musím si ji opět otevřít.

Víte, mně se s vámi moc dobře povídá o duších. Lépe řečeno ráda naslouchám. Docela mě zajímá, jak moc mám spoléhat na svůj osud, či na něm něco (a co vůbec?) mám a mohu měnit. Především délku svého života.

Joj, tak to je těžký úkol, vměstnat toto téma do několika vět. Nuž, zjednoduším to a vrátím se k myšlence. Na počátku byla myšlenka a pak slovo... celý vesmír je tím ovládán a řízen. Lidská duše je nesmrtelná a tím, že dostává různé hmotné formy, může lépe pracovat na svém zdokonalování, aby posléze splynula s vesmírnou podstatou. S Bohem, chcete-li. Je to, jako když se narodí dítě. Nic neví, nic neumí. Ale jak dospívá, tak se díky všem nabytým zkušenostem poučí co je dobré a co je špatné. Tedy mělo by. Ale není tomu tak. Ta metoda zkoušek a omylů, jimiž prochází, mohu-li to tak nazvat, se nazývá karma. Je to jakýsi zákon odplaty, kdy duše-člověk, ať je v jakékoliv formě, nemusí mít totiž jen hmotné tělo, na sklonku svého života nashromáždí negativa a pozitiva. Podle toho jak řešil své životní situace. Toto vše je v jeho energetickém obalu a zároveň ve vesmírném vědomí. Jsem přesvědčena, že ve Vesmíru vládne řád a harmonie.

Negace a zlo není přijatelné, je tedy třeba vše napravit. A to se děje tím, že se Duše musí opět vrátit do hmotné, ale i jiné formy, a snažit se to napravit. A tím začíná ten koloběh, který se zdá mnohým lidem nepochopitelný a často nepřijatelný. Ale přeci když zaseji vítr, sklízím bouři, ne? A tak si Duše s pomocí dalších vesmírných sil vytvoří úkoly, pomocí kterých se bude snažit napravit, co si nadrobila. Dalo by se to nazvat osudem, ale to by bylo příliš jednoduché. Člověk-Duše má spoustu možností, jakou cestu zvolí, aby dospěl k cíli. Něco sice napraví, ale jiné zase poškodí. A tak má zase v dalším zrození práci. A tak dokolečka dokola. Mimochodem Duše ve hmotné formě - těle - má větší možnost nápravy, pochopitelně skrze bolest a utrpení, že?! Každá, jak říkáme nemoc, je jen projevem Duše, která nám dává na vědomí, že něco děláme špatně. Tedy toho, co se vymyká vesmírným zákonům harmonie. A tady je pravá chvíle na pokání. Projet si jako film situace, kdy je třeba se někomu omluvit, nebo ho poprosit o odpuštění. A pak, světe div se, dochází až k zázračným uzdravením. Už byla chyba napravena. Jen nesmíme být hluší a slepí!

A délka života? Údajně jsme "uděláni" na 140 let. Takže snažme se dožít ve zdraví a lásce k bližnímu co nejdéle. To má podle mne smysl.

Dominantou mojí knihovny byly svého času Hovory s Bohem australského autora Donalda Neala Welshe a dodnes je pro mě obsah trilogie i jejího volného pokračování čímkoliv novým nevyvratitelný. Nejvíce si mě však podmanila, jako pověstná třešeň na dortu s kopcem šlehačky, jeho kniha, věnovaná dětem: Malá duše a Slunce, kterou jsem nejmladšímu synovi čítala před usnutím po celé dlouhé týdny na jeho vlastní každovečerní přání. Udivilo mě, že já, dospělá, jsem po několik večerů nacházela nové a nové souvislosti, jak to s těmi našimi dušemi vlastně je: v kratičkém, jednoznačně vystihujícím, bohatě ilustrovaném příběhu příprav nové duše k cestě na Zem. Můžete to potvrdit? Případně se podělit o svoji vlastní „zkušenost“?

Myslím, že fakt, jak tomu opravdu je, si ověříme, až budeme zase na "druhém" břehu. Lidé si často myslí, že je něco nevyvratitelné a basta. Ale postupem věků se všechno mění. I ty myšlenky, včera ještě zářivě jasné, budou zítra zapomenuté pro jiné ještě jasnější! Rozčiluje mne, jak se lidé snaží všechno zjednodušit, jak si vytvářejí dogmata, která je dostávají do ještě větší temnoty jen proto, že to je pohodlné, a že se tím navíc dají lépe ovládat. Že jsme zapomněli na Desatero, kde jsou vyjmenovány všechny situace, při jejichž respektování by byl ráj na zemi! Ale pozor přátelé, dovolíme-li, aby nám naše planeta vybouchla, naše Duše budou putovat dál a dál a učit se v té škole Duší jinde. Nic se ve Vesmíru neztrácí a nic se neomlouvá. Takže putujme radši s láskou a s humorem. Pak bude líp!

Pro Pozitivní noviny připravila © Jarmila Moosová
Nepochybuji o tom, že lidské bytosti jsou andělé, slétnutí na Zem. A pokud ne úplně všechny, paní Slivinská takovým andělem rozhodně je. Kdo nevěří, ať k ní běží! :-)
Nebude však rozhodně na škodu dozvědět se o této dámě s okouzlujícím úsměvem daleko víc v interview, publikovaném před pár lety v časopise ELIXÍR. A pokud bezpečně víte, že se ve vašem okolí pohybuje anděl, nezapomeňte nám ho představit. Jde přece o cyklus.
ELIXÍR: Hlavně neztrácejte humor!

Léčitelka Dana Slivinská se „věcem mezi nebem a zemí“ věnuje už od časného mládí. Její dědeček byl předsedou československého spolku okultistů. Pomohla už mnoha lidem, ale zůstává skromná a na každého si dokáže udělat dostatek času. Její rejstřík léčebných metod je široký, ale především dbá o přístup k člověku, jak říká - jde o duši. 

Jak jste zjistila, že máte schopnost pomáhat lidem?

Patřím bohužel k lidem, kteří v nejrůznějších krizových situacích napřed jednají a potom se sami sebe ptají (ptají-li se vůbec), proč to udělali a má-li to nějaký smysl. Někdy se tím dostávám do prekérních až směšných situací. Jednou jsem byla na jazzovém koncertě v Bostnu a černý zpěvák vozíčkář náhle zkolaboval. Protože jsem byla blízko, vrhla jsem se k němu a chtěla jsem mu zmáčknout reflexní bod na noze, který vzbudí i mrtvolu. Strhla jsem z něj přikrývku…… a on neměl nohy. Chválabohu se nikdo nesmál. Ale snaha byla. Ale tím asi neodpovídám na otázku. Já nevím, ale skutečně pomáhám, kde se dá a jak se dá. To, že můj děda byl předsedou československého spolku okultistů a léčení praktikoval po celý svůj život, dokonce i ve vězení, kam ho komunisti zavřeli na 20 let, mě neopravňuje si myslet, že to mám po něm. Pravda je, že díky němu jsem okultismus, nedá se říci studovala, ale ležela jsem v knihách jak jeho, tak Karla Weinfurtera, jeho nejlepšího přítele. Kamarádky četly červenou knihovnu a já „ Ohnivý keř“. Bylo to, jako by někdo šel z mateřské školky rovnou na vysokou. Houby jsem tomu rozuměla, ale všechno to bylo tajemné a mimořádné. Teď, po letech opravdového studia okultních věd vím, že na „Ohnivý keř“ dlouho mít nebudu. Proto se také tyto vědy jmenovaly hermetické, čili uzavřené pro opravdové vědce – mágy. Myslím si, že pomáhat těm druhým se má. A máš-li na mysli léčení, tak to je jen malinká součást toho, co takový člověk potřebuje. Především potřebuje teplé lidské slovo, čili jsem něco jako zpovědník. Dnes se tomu říká psychoterapie. Lidé dnes nemají čas, doba je hektická, starší lidé se snaží dosáhnout vysněné úrovně západních států na úkor svých sil a zdraví. Mladší zase prosedí hodiny u počítačů….. a všechny spojuje známý slogan z minulosti „ dohnat a předehnat“. A všechno je to na úkor zdraví.

A tady přicházím k meritu věci. Člověk, aby lidem v těchto situacích pomohl, musí ovládat jak všechny pochody v lidském těle, tak i ostatní kategorie alternativní pomoci. A že je to fuška a práce na celý život, to ani nemusím říkat. Čili, tady nestačí jen ovládat biotroniku, neboli práci s energiemi, jako je třeba Reiki, která je mimochodem daná každému z nás, ale je třeba znát další obory, jako je fytoterapie, dietetika, makrobiotika, reflexní terapie ruky i nohy a tak dále. Ale především jde o přístup k člověku. Jde o duši. Jde o to vyslechnout, rozebrat, doslova se „ propídit“ k tomu, co je hlavní příčinou nemoci, lépe řečeno disharmonie člověka.

Často se musí zajít až hodně hluboko, až na samé dno lidské duše, kde jsou ukryty nejrůznější zklamání, křivdy a bolesti, které až když vyplují na povrch, znamenají pro člověka obrovskou úlevu. A bez toho všechny vyjmenované postupy, a je jich x, by k ničemu moc nevedly. Protože psychika je přímo propojena s fyzičnem. Nespraví-li se jedno, neuzdraví se druhé.

A co vlastně všechno obsahuje váš rejstřík léčebných metod?

Všechno, co člověku pomůže se dostat z toho bludného kruhu, nazývaného nesprávně nemocí. I kdybych měla použít šamanské bubnování, vykuřování nebo divošské taneční reje, vždy půjde o to, aby se duše uvolnila od nánosů civilizačních „požitků a výdobytků“ a aby si uvědomila, že je pouhou součástí přírody a ne jejím pánem. Vždyť kolik prastarých léčebných praktik se znovu vynořuje na povrch a jsou uznávány i školskou medicínou! Od léčení pijavicemi, baňkování, až po prastarou a u nás ve Švejkovi vysmívanou colonhydroterapii neboli klystýr. Pravda je, že tato poslední praktika je vlastně jednou z nejdůležitějších očistných terapií, jakkoliv se k tomu školská medicína staví víc negativně než pozitivně. Nic se samozřejmě nesmí přehánět a vyčištění střeva, kde jsou nánosy našeho mnohaletého „hodování“, je tedy víc než na místě. Vždyť po přečtení „ Moudrosti essejských“ jsem žasla, jak Ježíš, mimochodem jeden z nevětších léčitelů, doporučuje použít „vydlabanou dýni se šlahounem z duté liány a naplněnou vodou ohřátou sluncem“ k vypláchnutí střeva. A další a další moudrosti, které pronášel ke svým učedníkům o zdraví! A o to tady jde! Jak je to vlastně jednoduché ! Jde jen o to, zjednoduším-li to maximálně, dávat pozor, co do toho otvoru nahoře vkládáme a co a jak často spodem vypouštíme. A hlavně žít v souladu s přírodou, se všemi tvory, nevyvyšovat se nad nikoho a každý večer se v duchu omluvit všem, kterým jsme třeba nevědomky ublížili. Poděkovat za každý den našeho pobytu na této Zemi, za jídlo, které jíme a za tu možnost vychovat duše – naše děti – které k nám přišly s důvěrou, že jim pomůžeme s jejich karmou, jako to dělali naši předci. Neubližovat, nezávidět a neškodit. Zamyslet se nad desaterem přikázání z lidské stránky, a není to záležitost náboženství! Potom bude všechno v pořádku a svět se konečně začne měnit k lepšímu. A tím i naše zdraví a naše duše.

Je to o tom, že já bába po bohu pomohu kde mohu a kde nepomohu, nechám pánubohu!

♦  Měla jste nějakého učitele nebo máte v někom svůj vzor?

Tady se nabízí odpověď, že největším učitelem mi byl můj život a všechny životy všech lidí, co jsem znala , znám a ještě jistě poznám. Nechci se nikomu podobat, jsem štír, takže moje touha po poznání, vědění, nebo jak to nazvat, je doslova nekonečná, a toto znamení se bohužel nebo bohudík vyznačuje tím, že když se do něčeho dá, tak to dovede víc než do krajnosti. Někdy i do extrému. Navíc si každý štír myslí, že stejně všechno ví nejlíp, takže není co řešit. Jsou mistři, o kterých bych se ani neodvážila jen říci, že bych se jim chtěla podobat. Na to asi můj život a několik životů po něm nebude stačit! Nicméně vážím si velikánů ve všech oborech sloužících ku prospěchu lidstva. Vážím si lidí, kteří se trpělivě snaží propracovat k tomu, aby svůj pozemský život tady a teď maximálně zkvalitnili a je úplně jedno, jestli jsou vzdělaní nebo ne. Takových lidí si vážím a od těch se neustále učím. Každý den. Vážím si lidí, kteří bojují tvrdě se svou závislostí na čemkoliv. Obdivuji lidi, kteří veškerý volný čas věnují tomu, aby dalším lidem usnadnili život, od nejrůznějších nadací na pomoc člověku v tísni až po charitu. V neposlední řadě si vážím všech učitelů. Těch, kteří berou své povolání navzdory svému nízkému platu natolik vážně, že se snaží probojovat i takové „vymoženosti“ jako je zdravý způsob života a učí děti slušnosti a ohleduplnosti. A jsou tací! A pevně věřím, že jich bude stále víc a víc. To jsou mí učitelé, to jsou mé vzory.

Můžete popsat, jak to konkrétně probíhá, když k vám přijde klient s nějakým svým problémem?

To popisovat nechci a nemohu, myslím, že jsem to dostatečně popsala ve výše uvedených litániích.

Spolupráce léčitelů s lékaři – je to vůbec možné?

Všechno jde, jen když se chce, říkávala moje babička.
Já mám tu výhodu, že díky sametové revoluci se mi otevřel svět, kde pobývá drtivá část mé rodiny a mých přátel, kteří nechtěli akceptovat minulý režim a odešli do nejrůznějších koutů světa. Tam často jsem. Nasávám ty odlišnosti ve všech směrech a učím se a učím. A pomáhám zároveň. V Austrálii jsem se poučila, jak taková spolupráce lékaře s léčitelem probíhá a opravdu je to nesrovnatelné s Evropou. Možná to dělá ten ohromný výbuch přírody, která tam lidi doslova od kolébky učí zcela přirozeně s ní splývat a obracet se k ní. Ta ohromná moudrost a doslova učenost australských domorodců a šamanů mi vzala dech. A lékaři, kterým přírodní léčba všech možných terapií doslova konkuruje snad odjakživa, se poučili, že je lepší s nimi vycházet než se stavět proti nim. Však i oni tam uprostřed té nádherné přírody žijí a jejich předci se od šamanů mnohé naučili. Čili, tam se navzájem tolerují a pevně věřím, že jim jde společně o jedno – o zdraví. Samozřejmě ne všichni, ale opravdu jsem žasla. Ve Francii, kolébce homeopatie, je naprosto běžné, že lékař používá siderické kyvadlo na určování léků. Opět, jak který ovšem, ale hodně velké procento.

U našich sousedů v Německu si pacient může vybrat, jakým způsobem se bude léčit a většinou je léčba hrazena z nemocenského pojištění. Ve Spojených státech jsou ohromná společenství nejrůznějších terapeutů, za kterými stojí jejich komory. A nikdo si takzvaně neleze do zelí. Většinou se respektují a lékař doporučí nejen chemické léky, ale dá pacientovi na výběr i z jiných možností. Od přírodních terapií až po makrobiotiku. Také proto jsem si jako největší zdroj inspirace vybrala americké výzkumy o zdraví, ze kterých by se naši lékaři měli poučit a ne je šmahem zavrhovat. Však drtivá většina zde přeložených publikací vznikla právě tam. Připadá mi nanejvýš trestuhodné, že u nás mnoho lékařů jako by se zuby nehty drželo toho, že jen to, co se ve škole naučili, je správné a to nejlepší. Je až otřesné, jaké zastaralé názory tady panují! Přitom pacienti by rádi uvítali doporučení jiných terapií, které by jim pomohly. Stačí si jenom připomenout až nenávistné boje některých představitelů vědy ze spolku „ Sysyfos“! A přitom jde jen o jejich, mírně řečeno, neinformovanost, pouze o boj jejich ublížené ješitnosti s těmi, kteří se snaží obnovit v naší republice starou léčitelskou tradici. A že je nemalá! Náš světově známý profesor, doktor psychiatrie Stanislav Groff se natrvalo usídlil ve Spojených státech dávno před sametovou revolucí, protože přišel na to, že veškerá chemie v moderní psychiatrii se dá nahradit přírodními postupy a neváhal procestovat svět, aby se naučil, jak pomoci lidské psychice od domorodců nejrůznějších kmenů. Koneckonců o tom napsal mnoho poutavých knih. A z toho je mi smutno. Z toho, jak ti nepoučení zavrhnou všechno, co se takzvaně příčí jejich logice a ani se neobtěžují do jakékoliv publikace jen nahlédnout. Kde se v nich bere ta jejich pýcha a sebejistota?

V čem lidé nejčastěji chybují tak, že se to negativně odrazí na jejich zdraví?

O tom právě připravuji knihu, kde se snažím humornou formou poučit, kde a v čem se chyby nejčastěji dělají. Podle mého názoru se nedá říci, že by lidé neměli přístup k informacím o tom, jak správně žít. Ba právě naopak. A v tom je myslím právě ta potíž, v té přeinformovanosti na knižním trhu..

Dlouho jsem váhala, jestli i já mám rozmnožit řady těch lidí píšících o zdraví, protože mám obavy a zároveň ale i radost, že už bylo všechno vyřčeno, napsáno, že není nic nového, co bych mohla já jako malinký človíček ještě dodat.

Lidé jsou právě z té přemíry informací zmateni, a proto v poslední době raději nedělají nic. A to je ten problém. Noviny na ně chrlí články často velmi protichůdné, a to je opět o tom, jak naplnit tiskoviny co největším počtem slov, ke kterým právě i já tady a teď přispívám.

Moje rada zní: Žijte tak, jak se snažili a žili naši předci. Když byl třeba masopust, neboli masa půst, nejedlo se maso a prováděly se očistné kůry, aby na jaře člověk znovu obnovil svůj po zimě oslabený energetický potenciál. A že to nešlo bez bylinek, je nasnadě. Stačí připomenout „Babičku“ Boženy Němcové, kde je dost podrobně popsán rok na vsi a zdravé obyčeje, které se léta praktikovaly a zároveň se předávaly dalším generacím. A zase jsme zpátky u toho, že příklady táhnou. Děti učí své děti, co je naučili jejich rodiče. Jen tak se člověk naučí, co je pro něj dobré. A naopak. Co nás naučí rodiče, to se nám někdy až nesmazatelně vryje do podvědomí. A tak to jde stále dokolečka dokola. Moudrý rodič naučí dítko všem potřebným zdravým návykům jen tím, že to bude sám praktikovat. Protože příklady táhnou. Slyší-li dítě od otce, že ten špenát je hnusný, bude ho odmítat celý život. A o tom to je. Jací jsou rodiče, takové pravděpodobně budou jejich děti. Je-li v rodině láska, ohleduplnost a humor, bude i dítě ve své budoucí rodině toto preferovat, protože to pro ně bude normální.

♦  Když jste vy sama hodně unavená, jakým způsobem se nejlépe znovu nabijete energií?

Pouštím si hudbu. Jsem z hudebnické rodiny, studovala jsem operní zpěv, a tak si pouštím renomované pěvecké hvězdy a s nimi si co nejhlasitěji zpívám. Směšné? Měla bych říkat, jak se nabíjím od stromů, meditací a tak podobně. Ale já jsem přesvědčená, že člověk se nabije energií jen tím, co mu dělá radost. Někdo relaxuje tím, že opraví starou skříň, někdo sedí v pozici lotosového květu, zpívá si Óm. Ale třeba se potom diví, že ho z toho jen bolí záda. Protože není ještě na takové duchovní úrovni, aby ho slabika Óm dostala do těch úrovní, kde se přiblíží Univerzu. Třeba jóga je u nás pojímaná spíš jako cvičení, kdy spousta lidí se hned zkraje zalekne toho, že si třeba neklekne nebo nesedne tak, jak by se mělo, a nechá toho. Přitom jóga ve správném smyslu slova je filosofie, je to práce na celý život. Ale nic proti tomu. Ti, kteří s jógou začnou a vytrvají, se k tomu, o čem to je, propracují. Takže já si zpívám nebo křepčím v rytmu afrických bubnů, skáču na míči nebo plavu a plavu, jsem-li u moře.

Zkrátka, každý se nabíjí něčím jiným.

Co považujete v životě za nejdůležitější?

Je to zdraví a zase zdraví. A dále je to snaha si celý život udržet humor a každý den se aspoň půl hodiny od srdce zasmát. Já se směju už od rána. Stačí se podívat do zrcadla a smíchy se neudržím. Věřte, že to není složité. Stačí si jen zdvihnout koutky a smích přijde sám. Nejvíc se směju sama sobě. A tím mám o smích postaráno. Na všem je možné najít něco komického, namítá-li někdo, že mu nic směšného nepřipadá. Je lepší se pobaveně smát než nadávat.

To mi opravdu připadá v životě to nejdůležitější. Protože tím získávám nadhled a nic se mne nadlouho nedotkne. Pravda, jsou věci, ze kterých je mi opravdu smutno, ale vím, že já svět nepředělám. Zato ho mohu svým bližním zpříjemnit tím, že je naučím brát život z té humornější stránky. Razím heslo: Co nás nezabije, to nás posílí, a mnohokrát v životě jsem se o pravdivosti tohoto sloganu přesvědčila.

A když o zdraví – tak s laskavým humorem nejdál dojdeš, stejně jako s pravdou!

Převzato z časopisu ELIXÍR

Autoportrét © archiv D. Slivinské
Obrázky ©
http://shelb.blog.cz (Duše) http://www.obrazky.wbs.cz/ (Anděl) 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 06. 2009.