Dagmar Slivinská: Jako ryby v akvariu aneb „Pověz mi zlatá rybko“!
Rubrika: Publicistika – O slavných lidech
| Sedím a pozoruji tiše plovouci ryby. Nádherné barvy, až oči přecházejí a říkám si, který malíř je tak krásně vymaloval, jaká symfonie barev! Ryby důstojně a tiše plují svým malým světem, vypadají š'tastně a spokojeně. Vplouvají a zase se vynořují z jemného přediva sytě zelených rostlin, bílý písek zrcadlí chvějící se záblesky světla nad hladinou... je slyšet bublání, které v mé duši navozuje klid... Sedím totiž u svého virtuálního akvaria! A v hlavě se mi honí myšlenky. Nezačínáme náhodou žít ve virtuálním světě? Jaký je rozdíl mezi „ živým“ akvariem a tím druhým, naprosto dokonale provedeným až k nerozeznání od pravého? Prý toto akvarium vytvořili studenti jakési univerzity v jakési zemi, ve snaze dokázat, co všechno se dá animovat, neboli oživit. Proč ta stálá snaha oživovat Golema? Co nás vede k tomu vytvářet dokonalý virtuální svět? Je to ten fakt, že je to pohodlnější, než ten náš, námi zdevastovaný, už nestojí za to ho zachránit? Že už jen můžeme bezmocně pokrčit rameny a pronést tu obvyklou a hloupou větu: “ Co já proti tomu zmůžu“? Díváme se v televizi na umírající velryby, které to již dávno vědí, že jim ničíme jejich svět a raději jdou hromadně spáchat sebevraždu, nežli pomalu hledět na své druhy, kteří jsou zabíjeni savcem zvaným člověk, který by jim měl být naopak přítelem. Je mi smutno, když slyším v televizi, že jakási rybářská loď najela na mělčinu u nejkrásnějšího korálového útesu, značný kus zlikvidovala a že bude trvat 20 let, než znovu doroste. Proboha, co tam dělali? To se máme radovat, že ropná skvrna, která při této nehodě vznikla, byla rychle zlikvidovaná? To je jako radovat se z cizího neštěstí. Spíš bychom měli plakat, že se něco takového vůbec může stát a že se to v poslední době děje jaksi pravidelně. Chápu ty velryby. Čekám, kdy se dočtu, že se některým úžasným vědcům podařilo vytvořit virtuální zoologickou zahradu a že je to praktičtější, protože ji můžeme mít doma, ve svém počítači. Proč bychom se tedy měli starat o zvířata, která podle některých vizionářů stejně vyhynou? Přece je důležitější, aby naše skoro virtuální děti měly doma v teple a pohodlí možnost vidět zvířata, která nepáchnou, neřvou a nejsou smutné ve svých, někdy až příliš malých klecích. Je přece třeba v dětech pěstovat zdravý optimismus a ne je zatěžovat myšlenkami, co by ony měly v budoucnu pro naši faunu a floru udělat. Nebo se mýlím? Kolikrát jsem v zoo od dětí slyšela „Mami, tady to smrdí, já chci pryč“, držcích v ruce počítačovou hru, kde se jakýsi virtuální bojovník strefuje do prchajících zvířat. Možná by jim ten zápach tolik nevadil, kdyby se u vchodu do zoo půjčovaly praky nebo střelné zbraně a ony by si mohly na to páchnoucí zvíře vystřelit! Vždyť v jejich virtuálním světě to přece tak je? Rychle domů, do bezpečí kamaráda počítače, kde si mohou se zvířaty a lidmi dělat co chtějí . Ó Bože můj! Tady se mi chce zvolat Sodoma-Gomora! Do čeho jsme se to pustili? A co dopouštíme, aby se dělo? Proč si pomalu a jistě vytváříme viruální svět, kde nacházíme virtuální kamarády, kde jsou virtuální obchody, kam si můžeme sedíc na židli jedním klikem myši zaběhnout a kde se nám zobrazí všechno na několik kliknutí. Brzo se  z našich domácností bude již jen ozývat … klik, klik, klik. Už nepůjdeme ven, do toho cizího, nepřátelského světa, kde by se nám mohlo přece něco stát! A když bude nezbytně třeba, nasedneme do svého nevirtuálního auta, kde nám virtuální dáma řekne kudy co nejrychleji a nejbezpečněji k cíli, k našemu dalšímu virtuálnímu kamarádovi, který bude opravdu všude a zajistí nám naše zatím ještě nevirtuální potřeby.... potravu. (Tak to je asi to jediné, co bych jako virtuální někdy akceptovala.... virtuální žaludek a virtuální potravu! Ale opravdu jen někdy.) A rychle zpátky do svého virtuálního bezpečí. Brrrrr! Právě jsem pochopila velryby. Nejhorší na tom je, že už nám asi žádná zlatá rybka, a už vůbec ne virtuální, neřekne, co máme dělat! Už nám asi nesplní žádné přání, natož tři! Protože virtuální rybky to neumí. A protože bychom ji za to vůbec nestáli. A to je horší, že? Sedím tedy před svým počítačm, a když se zamyslím nad další hlubokomyslnou větou, klik, ozve se bublající zvuk a já mám před sebou opět akvárium, který mi tam můj milovaný muž nainstaloval. Prý pro radost. A já se ptám: Mám z toho mít opravdu radost? Ale mám, rybky na mne nekřičí. Já je pozoruji a říkám si, jak důmyslné, úchvatné a dokonalé, krásné a zdravé ty rybky jsou. A je mi líp. Zvlášť, když ke mně přiběhne můj nevirtuální psík a dožaduje se nevirtuální potravy. A já jdu zase žít. Do svého nevirtuálního světa. |
Grafika © aTeo www.ateo.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 05. 2010.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Josef Fousek |
 |
Karel Šíp |
 |
Ivan Rössler |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Milan Markovič |
 |
Ivo Šmoldas |