Dagmar Slivinská: Má strach opravdu tak velké oči?

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Dnes ráno, jsem si otevřela počítač, mrkla na Facebook a vidím, že se mi tam hlásí nějaký chlap a chce si povídat. Bylo asi pět hodin a mně se ještě nechtělo vstát a jít si udělat snídani, když tu vidím jak píše: "Dobré ráno Dášenko, jaké máte dnes kalhotky"? Odpověděla jsem bezmyšlenkovitě že žádné, protože jsem byla ještě v posteli. Ale on pokračoval. " To jste tedy naostro?" Odepsala jsem vztekle: "Ale fuj"! A on: "Vypadá to tak, že?" Vypnula jsem ho a říkám si: Nechápu, co se to s těmi chlapy děje? To nemohou spát a hledají nějaké ženy k lascivním hrátkám?
Přiznám se, že mne to opravdu vytočilo. Ale zároveň jsem si uvědomila, jak může být Facebook nebezpečný. Člověk si myslí, že jde jen o takové nezávazné klábosení mezi lidmi, kteří nemají čas se potkávat, ale po tomto ranním prozření se mi zježily hrůzou vlasy na hlavě.
Kolik z nás nemá tušení, kdo se na nás dívá jako klíčovou dírkou a představuje si kdovíco?

Pravda, je to jejich věc a my jim dáváme k tomu příležitost. Vykročili jsme ze své anonymity a jdeme se svou kůží na trh. Kolik už bylo takovýchto varování, aby si lidé dávali pozor, co o sobě píší, jaké fotky dávají k dispozici, kdy často vidím málem i přesný popis, kde se ona osoba nachází!

Na jednom zahraničním kanálu dávají pořad, kde lidem ukazuj názorně, jak lze toho druhého okrást. Kreditními kartami počínaje a nejrůznějšími technickými vychytávkami konče. Tvůrci pořadu lidem doslova ukazují, jakým způsobem se zloděj může dostat do jejich auta nebo bytu.
Žasla jsem a zároveň jsem z toho byla na rozpacích. Je to sice dobrá věc, varovat lidi tímto názorným způsobem, abychom byli opatrní na své věci, ale zároveň to byl geniální způsob pro nenechavce, jaké nejnovější techniky se dají použít k okradení svých bližních.

Vzpomínám si, jak jsem jednou propadla panice při čtení článku, kde bylo přesně popsáno, jakým způsobem se dají obejít nejrůznější alarmy a další bezpečnostní zařízení. Dále tam byl přesný návod k použití, jak se dá použít kreditní karta na otevření dveří. Mělo to vyznít asi jako varování, ale co vás v té chvíli prosím napadne? Řeknete si jejda, jak prosté! Já se lekla. A hodně.
Jsem člověk až nebezpečně pozitivní, ale najednou jsem si připadala jako budoucí oběť. Moje bujná fantazie se rozeběhla na plné obrátky a já vyplašeně sdělovala muži hrůzy, které nás čekají, když si nezabezpečíme naše skromné majetky. Můj muž se vesele zasmál a řekl ohromující, pro mne, pravdu: "Zlato, když se nějaký debil rozhodne nás vykrást, tak i když budeme mít všechna nejlepší a nejdražší bezpečnostní zařízení a budeme napojeni na agenturu, která - podle jejich ubezpečování - bude u nás za pět minut (hahaha), tak si před tím přece nastuduje, jak se k nám dostat."
"Ale přece bychom měli něco udělat, ne? Koupíme si ty houkačky a budu mít v duši klid." poznamenala jsem chabě.
Můj muž se opět zasmál a pravil: "Kolikrát tady houká alarm auta a nikdo se ani nepodívá z okna, jen si řekne vztekle: "Kterej blbec to má zase puštěný a otravuje tím lidi!"
Tak to je bohužel pravda. Naučili jsme se takovéto alarmy prostě nevnímat. Nevím, jestli to cosi vypovídá o naší mentalitě, nezájmu, lhostejnosti, nebo jestli je to takový postsocialistický zvyk říkat si, že z cizího krev neteče! Nebo ještě máme v sobě hluboko ukrytou tu zlověstnou větu plnou závisti "Jen ať ta sousedovic koza chcípne!"
Nicméně pravdou zůstává, že máme-li něco, o co nechceme přijít, máme si to chránit. Ať je to, co je to. Jenomže věřte, či nevěřte, ten strach, který v sobě máme, když si říkáme: Aby se to nestalo, aby mi to někdo nevzal, a v tu chvíli, ať jde o cokoliv, včetně lidských citů, se to většinou stane. Jistě to znáte!
Je to znovu o tom, že svým myšlenkám dáváme energii, která v podstatě plní naše přání. A kupodivu, energie strachu je nejrychlejší. Takže pozor na to, co pouštíme do éteru!



Řeknete-li si, mám strach, že to nedopadne dobře, většinou to dobře nedopadne. Dali jsme tomu hodně energie a naše podvědomí to bere jako rozkaz ke splnění našeho přání. Ano přání, slyšíte dobře.
Takže bude třeba si jen uvědomit, že to, z čeho mám strach, musím buď odpreparovat tím, že se ho prostě zbavím. Jak? Zkrátka se na něj vykašlu. Vymažu ho. Nebo situaci řeším a pak ji pustím z hlavy.
Naši předkové říkali: "Bože, ochraň mne před vším zlým" a bylo. Opravdu tady funguje věta: "A víra tvá tě uzdraví"! Nejde tady o víru v náboženském slova smyslu. Jde o víru v sebe, o své přesvědčení, že se mi nic zlého nestane, vypustím-li své strachy.

Jeden australský šaman mne učil, jak se zbavit strachu tím, že se mnou jel ke korálovému útesu, kde byla spousta útesových žraloků. Řekl mi: "Až budeme dole, zpívej si nějakou písničku. Tvoje duše se zaměří na píseň a strach zmizí!" Drastická, ale velmi účinná metoda. Jen vám řeknu, že jsem si nemohla na žádnou písničku rychle vzpomenout, když jsem uviděla ty hrůzostrašné tvory. Ale to byla jen sekunda a já si vzpomněla jen na jedinou a tou byla  Šla Nanynka do zelí. A ejhle, strach byl pryč! Musím říci, že útesoví žraloci jsou v podstatě mírumilovní a strach z nich nás naučili mít jen hrůzostrašné filmy.
V podstatě žádný tvor na světě, mimo člověka bohužel, vám většinou neublíží, když k němu nevysíláte vibraci strachu. Vibrace strachu je pro každé zvíře jen výzva k obranému reflexu. Zvíře se intuitivně brání, protože neví, co máte v úmyslu.

Moje dcera, když byla malá, milovala psy. Dodnes je miluje, ale dnes již ví, že i přemíra projevu lásky k nim je nebezpečná.
Jednou mi ji přivezla kamarádka s jizvou na tváři, kterou má dodnes jako vzpomínku na tu převelikou lásku. Objímala totiž jednu krásnou kolii tak silně, že pes začal bojovat o život a kousl ji do tváře. Myslel si chudák, že ho chce udusit. Nevěděl, že jde o lásku.
Ale když to vezmu globálně, tak i láskou se dá udusit, takže pozor!

Už deset let se tedy od onoho poučení mým kamarádem šamanem snažím nebát se. Dnes vím, a proto vám říkám, že strach má velké oči a je to náš velký nepřítel!
Taky vím, že k životu je třeba opravdu jen málo věcí. Nejlíp to znají kočovné kmeny, ale i Američané, které k tomu po staletí nutil jejich způsob osidlování. Ale v současné době i jejich stěhování se za prací je naučil nedělat si nic z toho, že přijdou o některé věci. Záměrně říkám věci a ne majetek.
Američan často mění zaměstnání, musí tedy prodat dům a věci. Přece je nepotáhne na druhý konec státu, že. Co tedy udělá? Vystěhuje věci, které sebou nebere, na zahradu, nebo na ulici a napíše na ceduli: zahradní prodej! A sousedi chodí, každý si něco koupí, protože je to levnější, někdy až za babku, a je hotovo. Miluji tyto akce. Co se tam dá objevit za úžasné skvosty! Jak praktické...

Jednou jsem to chtěla zkusit na mé chaloupce, ale se zlou jsem se potázala. Bylo mi sousedy řečeno, že by to byla ostuda a že si určitě nikdo nic nekoupí. Nechápala jsem. Snad to byly zbytky nějaké divné hrdosti, že by si někdo koupil za deset korun třeba židli. On přece takový chudák není!
No uvidíme. Na trhy naši lidé jezdí od nepaměti, za totality si vozili i záclony omotané kolem těla, aby na ně celníci nepřišli, protože byly za babku. Dnes zase jezdí, a kdo nejezdí, ten kupuje na Aukru. Připadá mi jednodušší nabídnout sousedovi židli za babku, než nechat proběhnout počítačovou aukční operaci a platit předražené poštovné. Ale zkrátka - asi jiný kraj, jiný mrav.

Ale dost jsem odbočila. Chtěla jsem vám povídat o strachu, ale protože všechno se vším souvisí, ukončím povídání tím, jak mne skoro zahanbila má dobrá přítelkyně, když jsem jí jednou povídala o tom, jak drahé jsou mříže na okna a jaký alarm by byl nejlepší. Usmála se na mne a řekla: "Ale kočičko, já jsem odjela do Řecka a celou tu dobu jsem nechala v pokoji okno otevřené." Bydlí v přízemí a do jejího okna by vlezlo bez problémů i dítě. Ale ona svěřila, jak říkala, byt andělům a odjela v klidu. Říkáte si, že je blázen, že nechala okno otevřené? Není blázen, jen věřila, že se nic nestane a když dodala: "Moje kytky přece potřebovaly čerstvý vzduch", všechno jsem pochopila.
"A i kdyby... Do hrobu to za námi stejně nikdo nenahází! ", pravila a měla pravdu. Docela jsem se styděla, ale dnes už i já beru věci tak, jak jdou. Voda dala, voda vzala, a o tom lidé, postiženi povodněmi ledacos vědí.
Asi nám bude ještě chvilku trvat, než se naučíme, že není třeba věci hromadit, že je všeho dostatek. A když přesto máme pocit, že nám někdo ukradne třeba sbírku motýlů, řekněme si: Ať si ji tedy užije, já ji mám už dvacet let. A pusťme to z hlavy. 

grafika © aTeo   www.ateo.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 06. 2010.