Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (10)

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Už chtějí ten článek, pane Čapku... (10)
Pro Pozitivní noviny připravuje Jaroslav Volf
 
Tak se nám ta historie nějak opakuje. Jako si zdatný sklerotik vybavuje události a reakce na ně z dob dřívějších (a přitom neví, kam si před minutou odložil brýle), tak i historie někdy vidí současnost rozmazaně, nejasně a někdy ji není schopna pořádně chápat. My, lidé, začasto jsme na tom stejně. A přitom, jak údajně pravila mademoiselle Bertin, módistka Marie-Antoinetty, když omlazovala některý ze svých dřívějších výtvorů: „Skutečně nové je jenom to, na co už se zapomnělo.“ Historická paměť nebo historická skleróza? Karel Čapek se nestihl stát sklerotikem a jeho publicistické dílo neprávem se tísní ve stínu obecně známých „trháků“ R.U.R. - Bílá nemoc- Matka. Jistý podíl na tomto stavu (ne)znalosti má i škola. Zkusme si v tomto cyklu postupně připomenout několik vybraných textů, zažijme spolu též radost z objevení toho, co tu někdy už bylo. I určité zklidnění nad tím, že nejen vším špatným je vinna až současná doba.
Karel Čapek 
Prosba o milost

Píše mi mladý právní zástupce: „Vladimír R., 26letý člověk, úplně zachovalý, obchodník, sloužil jako voják za Rakouska a byl ve válce; od té doby v něm rostlo přesvědčení, že první jeho povinností je bojovat proti válce a že musí začít sám u sebe. Když byl povolán k činné vojenské službě, zdráhal se vzít do rukou zbraň, neuposlechl rozkazu představeného důstojníka, zůstal pevný i před soudem; dostal 15 měsíců žaláře. Nejhorší jest, že - jak mi řekl jeho zdejší soudce - po odpykání trestu bude odsouzen znovu a ještě přísněji, setrvá-li ve svém odporu. Přál bych si, aby v jeho věci byl veřejně slyšán jeden lidský hlas...“

Dobrá, nevím skutečně, je-li můj hlas zvláště lidský, ale ručím za to, že je zcela laický. Nuže, kdyby před mé laické svědomí přivedli toho muže, abych ho soudil, myslím, že bych ho objal a políbil a potom bych ho odsoudil. Řekl bych „vinen“, ale zároveň bych hledal s úzkostí, je-li v zákoně nějaké slabší a hebčí místo, něco polehčujícího, kudy by proklouzl s menším nákladem trestu. Řekl bych, hleďte, snad je trochu šílený; my všichni, kdo jsme přežili válku, jsme trochu šílení, neboť šílenství je myslit na příští války; obojí je proti rozumu i proti nejlidštějším citům. Ale copak se odstraní válka, složí-li voják Vladimír zbraň? Čeká snad celý svět na to, až voják Vladimír hodí pušku na zem, aby miliony lidí si oddychli a zapěli píseň věčného míru? I vidíte, jak je pošetilá myšlenka vojáka Vladimíra; páni přísedící, vezměte v úvahu tuto nerozvážnost, tento naivní konflikt rozumu a srdce; trestá-li se pošetilost, trestá se s otcovskou dobrotou.

Řekl bych: Vojáku Vladimíre, máte pravdu, že špatné a strašné je zabíjet. Ale špatné a strašné je vydat vlast vepsí silnějším nebo ozbrojeným. Špatné je odzbrojovat svým příkladem vojáka Václava, Methuda nebo Jána; jděte raději a zkuste holýma rukama přemoci muže s puškou a bajonetem kdekoliv za hranicemi. Pravíte, že člověk musí začít sám u sebe; dobrá, začněte s tímto experimentem, nastavte své dobré holé ruce člověku s nožem nebo bodákem; jste-li muž, ukáže se hned, po čem se budete ohlížet. U vašich nohou je puška, kterou jste odložil.

Voják Vladimíre, my všichni v životě trpíme těžkými konflikty. Špatné je zabíjet. Špatné je nebránit vlast. V takovém konfliktu, Vladimíre, volíme tu stranu, na níž je zákon, neboť lidský rozum je příliš krátký a slabý, aby sám rozřešil, kde je poslední a nejvyšší pravda. Podrobit se autoritě, toť pokora rozumu v případech, kde se rozum zastavuje. Zákon je nejvyšší důvod v konfliktu důvodů. Neuposlechnout zákona je mravní vina ne pro to, co zákon nařizuje nebo zapovídá, nýbrž proto, že je to zákon. Je nutno poslouchat zákonů a zlepšovat je. Chtěl jste bojovat proti válce; zatím však bojujete proti zákonu. Porušit zákon je mravně dovoleno jen ve jménu vyššího a ušlechtilejšího zákona. Který je vyšší zákon, o nějž se zasazujete? Ano: nezabíjet.

Je však ještě vyšší zákon: položit život „za to, co je větší než já“. Vojáku Vladimíre, to větší je národ. Neodsuzuji vás proto, že nechcete zabíjet - kdo by mohl odsuzovat vůli tak ušlechtilou? - ale proto, že nechcete položit život za něco, co je větší než vy. Jste vinen, že jste nepomyslil na tuto hodnotu. Celé pasivní hrdinství vaší oběti se nevyrovná aktivnímu hrdinství obyčejného vojáka, který přijímá riziko své povinnosti, Není doba pro zbytečné mučednictví; prosté věci, jako poslušnost, jsou dnes vážnější lidskou obětí.

Pane Vladimíre R., váš zástupce mne žádá, abych veřejně poprosil o milost pro vás. Činím to, ale prosím o milost také vás: pokořte se; nedělejte nám těžkou hlavu a těžké srdce svou zbytečnou obětí. Nedělejte nám život těžší, než je; přineste ještě jednu oběť a zřekněte se úkolu být mučedníkem. I to je, příteli, mravní povinnost k lidem, kteří jsou vaši bližní. Je to šedivá a velmi neefektivní povinnost sklonitnhlavu a být jako jiní. Tvrdíte, že jednáte „pro spásu své duše“. Budiž, ale svou duši nejlépe spasíte, když nebudete myslit na svoji duši, nýbrž na dobré věci, které můžete udělat, nebudete-li patnáct nebi více měsíců naprosto zbytečně ve vězení. Buďte zdráv a vraťte se brzo mezi lidi, kteří vás mají rádi; tam je vaše místo.

28.listopadu 1924
Volf Jaroslav
Poznámka autora PN:

Povšimněme si datumu pod originálním článkem. Čapek měl už dávno před nástupem nacismu a fašismu jasný názor na věc a nebál se jej presentovat.
Nejsem si jistý, že zrušení všeobecné branné povinnosti v ČR byl nejšťastnější krok ve světě, harašícím zbraněmi a vesele s nimi obchodujícím. Ze svého okruhu znám dost jedinců, kteří si základní vojenskou službou prošli už i v období, kdy se dalo pod různými nálepkami tomu vyhnout včetně institutu „náhradní služby“. S některými z nich se čas od času scházím a vidím jasně, že jim „vojna“ prospěla - museli si projít právě skloněním se před autoritou, o níž se nediskutuje, někdy si sáhnout až na dno svých sil, ale vrátili se bohatší o lepší poznání sebe samých ve vypjatých situacích.
Ale o tom právě vojna je. To není o přestávkách na svačinu během bitvy nebo volném čase a právu na soukromí, když nepřítel útočí, nebo že se povely musí říkat jemně a vlastně se musí spíše s vojáky diskutovat...
Jiné státy se v tomto směru chovaly a dodnes chovají mnohem racionálněji než ČR (kde se v čele resortu obrany vystřídala po roce 1989 řada exponentů, někteří tam opravdu nepatřili, podobně jako vzniklí „feldkuráti“ do terénu).
Pokud mě bude někdo chtít za tento komentář napadnout za „lampasáctví“, může si ušetřit práci - tím jsem nebyl a ani nejsem. Nicméně poznal jsem i mimo vojnu dost „lampasáků“ a musím říci, že s nimi bylo zpravidla jasnější, přímočařejší a naprosto funkční pořízení než s mnoha věčně diskutujícími „nelampasáky“. Ovšem za předpokladu oboustranného respektování, což je pravidlo, které by se mělo dodržovat i mezi „civilisty“.
Jinak panu Čapkovi za tenhle článek tleskám.
  
Text Karla Čapka je D.P. (Domain Public)
Úvodní text a poznámka Copyright © 2009 Jaroslav Volf

Na žádost autora nebyl text upravován. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 08. 2009.