Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (24) Josef Gruss

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (24): JOSEF GRUSS

Je překvapivé, jak obsáhlá je literární pozůstalost JOSEFA GRUSSE (1908-1971), herce Osvobozeného divadla, kabaretu Červené eso a od roku 1933 až do konce života člena Národního divadla v Praze. Jako textař celé dlouhé řady písniček je podepsán i pod některými skutečnými evergreeny, jako jsou „Chlupatý kaktus", „Jen pro ten dnešní den", „Tak jako slunečnice", „Sám já chodívám rád" aj. Jeho písničky zpíval i král komiků Vlasta Burian. V roce 1930 vydal Josef Gruss knižně několik pohádkových her pro děti. S E. F. Burianem autorsky spolupracoval na programu Červeného esa.
Jako filmový scenárista byl spoluautorem (vedle M. Friče a E. Šimáčka) slavného filmu s Oldřichem Novým - „Kristián", s režisérem Karlem Steklým napsal scénář dalšího úspěšného filmu „Těžký život dobrodruha". V letech 1944-1948 vydal další čtyři knihy, psané v duchu poláčkovského humoru: prózy „S poctivostí nejdál dojdeš" (1944), „Jedna paní povídala“ (1945), romány „Nevěřte na duchy" (1945) a „Můj přítel Julius" (1948). Poslední jmenovaný román, z něhož pochází následující úryvek, je příběhem drobného úředníčka Ústřední banky, Josefa Knitla, který poblouzněn touhou po odvážných, dobrodružných činech stane se zaměstnancem hlídací společnosti Jistota.
Z komických postav, které Josef Gruss vytvořil v českém filmu, připomeňme alespoň jednu - Zdeňka Koláře v první naší crazy-komedii „Eva tropí hlouposti". Filmů, ve kterých hrál, byly bezmála čtyři desítky.
Josef Gruss
MŮJ PŘÍTEL JULIUS

(úryvek z románu)

Josef jde Prahou sám, sám se svými romantickými sny. Kdo říkal, že jde Josef Prahou? Josef přece kráčí savanou, stepí či pampou. Sní o tom, že on, Josef... pardon, Joe... potká jednoho dne dívku, dívku do zlatova opálenou a cválající na svém mustangu, kterého téměř k smrti uštvala šílenou jízdou. „Helou, gentleman,“ řekne Amazonka a uhladí své vlasy černější než havraní peří.
„Helou, z vaší tváře svítí poctivost, po vašem boku se houpá colt a za mými zády cválá ten podlý Sam Rodgers, který má zálusk na naše petrolejové prameny. Mohu se na vás spolehnout, gentlemane?“
Joe místo odpovědi vyhodí do vzduchu svou zbraň, zašklebí se, přivře jedno oko, přejede levačkou po strništi své sympatické brady, pak sáhne touže levačkou do kapsy a ubalí si cigaretu, zatímco pravice si stále pohazuje revolverem.
Pak se Joe dotkne okraje klobouku a zahovoří: „Jeďte klidně dále, sličná miss. A věřte v šest nábojů v zásobníku vašeho Joe Kvinty, štvance a dobrodruha."
Dívka měkkou dlaní přejede vláčným gestem po svých havraních vlasech a v jejím pohledu je vše. Víra v pistolníka Joe, probouzející láska a...
... A teď náhle kdosi prudce narazí na zasněného cowboye Josefa Kvintu.
„Neumíte koukat na cestu, nebo jste nadrndanej?? Josefovi sice není jasno, co dívka mysli tím příšerným výrazem „nadrndanej“, ale jedna věc je mu rázem jasná: Děvče, které ho probudilo z jeho snů, necválá na ohnivém mustangu, nemá široké sombrero, naopak místo slušného mexického klobouku má na hlavě směšnou, odpornou věc s brkem, místo koženého „lembrčka“ s třásněmi má prachobyčejný tmavomodrý kostýmek a místo jezdeckých bot má docela všední umatlané válenky.
A co více, to děvče nemá havraní vlasy. To děvče vůbec nemá vlasy! To děvče má pačesy! A ke všemu blond pačesy!
Stojí proti Josefovi ve výbojné póze a praví: „Vážený hulváte!“
Tohle je přece dost neobvyklé oslovení, i když odpustíme dívce, že nesedí na koni, není černovlasá a nemá sombrero, ani petrolejové prameny.
„Vážený hulváte! Když slušně vychovaný muž vrazí do mladé dámy, tak se alespoň omluví!“
Josef si odkašlal. Zadíval se na to, co měla dívka na hlavě. Už mu bylo jasné, co to je. Ta věc nesporně vznikla tak, že ráno maminka zadělala na vánočku. Tím to začlo. Vánočka se smrskla a srazila. Matka ji odložila na židli a rozespalý otec si na ni sedl. A nezvedená dcera do toho zapíchla vyzývavě brko z ubohého, nevinného krocana, aby tak dovršila dílo zkázy, a pak si tento patvar pošoupla na levé ucho. Josef se v tu chvíli divil lidské pošetilosti a domýšlivosti. Posadit si tuto strašnou věc na hlavu a myslet si, že mám klobouk!!! A pak ještě mít tu drzost a vysvětlovat někomu, co je to slušnost!!!
A tak Josef zahovořil k tomuto trvale naondulovanému zjevu: „Vážený drzý spratku! Nikdo, dokonce ani teta Anežka, nepochyboval o tom, že jsem slušně vychovaný mladý muž. A to jsem, prosím, tetě Anežce hodil její skleněné oko do rybízové marmelády. Ale aby mi někdo vyčetl, že jsem se neomluvil, když vrazím do mladé dámy, to si ještě nikdo nedovolil.“
„No a? - Omluvil jste se snad?"
„Ne. Ale já taky nevrazil do žádné dámy. Já vrazil jen do chmelové tyčky, na jejímž vrcholu se skví zoufalé cosi, co je přímo historickým dokumentem, jak hluboko kleslo lidstvo ve svém vkusu.“
Dívka se na něho chvílí dívala a pak řekla: „Jasná imbecilnost!“
„Těší mne. A já jsem Josef Kvinta,“ řekl Josef, smekl uctivě svůj vetchý klobouček a vykročil. A šel a kráčel a slunce ho svými teplými paprsky přátelsky poplácávalo po zádech a v srdci ho hřál blahý plamínek radostného vědomí, že tu drzou žábu tak důkladně setřel z mapy Prahy a okolí…

(Příště: Luděk Sobota)
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 07. 2009.