Lenka Nováková: Nevyhnutelnost boření aneb o kreativitě dospělých

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

O lidském přemýšlení jako o nejdůležitějším nástroji, který nás dovede ke štěstí.
PROČ TOMU TAK JE?

Přemýšleli jste někdy, JAK přemýšlíte?
Myslím tím, jestli přemýšlíte víc o své minulosti, o své současnosti anebo o své budoucnosti?
Je ve vašem přemýšlení víc obav z toho, co vás čeká, anebo víc slz z toho, co už bylo?
Jste až po uši v problémech, anebo usilovně řešíte, jak se problémů zbavit? Možná jste ještě dál a už teď přemýšlíte, jak se jim v budoucnu vyhnout?
Těšíte se z každého TEĎ, ze svých minulých úspěchů, anebo se ženete kupředu za vašimi sny? Kde se berou vaše nápady a jak vznikají?
Řídí se váš život osudem, anebo si o něm rozhodujete sami?
A kdo/co ve vás vlastně o něm rozhoduje? Kdo/co určuje, O ČEM budete přemýšlet?

Lidský mozek je ta nejsložitější a nejméně probádaná věc ve vesmíru a vzbuzuje ve mně mnoho otázek. Už dlouho se zajímám nejen o výsledky našeho přemýšlení: příběhy, moudré myšlenky, hlouposti, ale také o procesy našeho přemýšlení. Můžeme je ovlivnit? Šest miliard lidí žije na jediné Zemi v šesti miliardách různých světů! JAK JE TO MOŹNÉ? Je to prosté. O šesti miliardách různých životů přemýšlí šest miliard různých lidských mozků. Každý jinak. Nad čím jeden mávne rukou, druhý se hroutí, třetí sahá po zbrani a čtvrtý si ani nevšimne.
Pokud vás tohle téma zajímá, nabízím vám pár svých postřehů a zamyšlení. Nejsem psycholog ani jsem psychologii nestudovala. Jsem jen sběratelka informací a příběhů, které mají v sobě nejen pointu, ale i vysvětlení, proč tomu tak je a zda to můžeme změnit. Možná by mohla moje záliba pomoci i vám. Otvírám tuto rubriku a těším se na vaše náměty, otázky a doporučení.

Lenka Nováková
Nevyhnutelnost boření aneb o kreativitě dospělých
 
Výhody a nevýhody stavebnice

Když jsem byla malá, jedna z mých nejoblíbenějších hraček byly obyčejné dřevěné kostky polepené papírem s částmi obrázků. Měly sloužit jako jednoduché puzzle, ale mě bez ohledu na jejich původní účel mnohem víc zajímala stavba komínů a pyramid. Později jsem jako velkou svátost opatrovala červenobílou stavebnici, která trochu připomínala dnešní lego. Dokonce měla ve své výbavě i okna a dveře, takže se z ní daly stavět domečky. Každá stavba byla jedno malé vítězství, které bohužel nemělo dlouhého trvání. Co se stavbami, které se nemění? A z čeho budu stavět dál? Jiné kostičky jsem neměla. Živě si pamatuji, jak mi bylo líto moje pracně vytvořené výtvory rozbořit, abych si mohla znovu hrát. A abych měla svobodu při nové tvorbě, musela jsem je po koberci úplně rozházet.
Podobný pocit jsem posléze zakusila, když jsem našim dětem kupovala lego. Bylo velmi drahé a navíc nebylo k sehnání. Získat jedinou krabičku, ve které byl návod a pár kostiček k postavení autíčka, vyžadovalo úsilí, známosti a časovou flexibilitu. Doma jsme s manželem soutěžili, kdo dřív zmíněné autíčko postaví, aby naše děti dostaly v krabičce hotovou věc. Jásaly, to ano, ale k mému překvapení si s ním moc nehrály. Nebavilo je to. Přemýšlela jsem o nevděku a o tom, když já jsem byla v jejich věku… Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že se to autíčko bojí rozebrat. Přiznám se, že jsem je v tom pravděpodobně ani nepodporovala. Vždyť nám dalo takovou práci. A když ho konečně rozebraly, stavěly si z kostiček úplně něco jiného. Nedokonalé a neobratné věci, pro které všechny ty geniální komponenty za drahé peníze ani nevyužily. Budu se muset smířit s tím, že moje děti jsou nešikovné? Jak se sčítaly vánoce, přibývaly krabičky a kostičky, já jsem ztrácela přehled a moje děti si konečně šťastně tvořily podle svých představ. Až po nějakém čase přinesly hromadu kostiček v igelitové tašce, že už je nepotřebují, že už si nehrají. Uklidili jsme je na půdu a já jsem na všechno zapomněla.

Kreativní úklid?

Znovu jsem si na ně vzpomněla až při čtení knihy J.R.Hollera: Sílu šedým buňkám. Připomněla jsem si tak jednoduchou věc, že abychom mohli něco nového vytvořit, musíme nejdřív to staré zbourat. Jasné, že? Zajímavé jsou praktické důsledky. Jistě jste někdy uklízeli skříň, sklep nebo garáž. K úklidu můžete přistoupit dvěma cestami. Nahlédnout dovnitř a co se vám nezdá nebo nelíbí, vynést ven a vyhodit. Výsledkem je, že uspořádání vaší skříně, sklepa nebo garáže zůstává stejné, jen je tam o pár věcí méně a za chvilku se prázdná místa rychle doplní a po vašem úklidu ani vidu. Zdánlivou výhodou je, že jste s ním poměrně rychle hotovi, svou práci můžete kdykoli přerušit a jste v klidu a v pohodě. Skutečnou nevýhodou je, že se prakticky nic nezměnilo.
Druhá cesta je mnohem komplikovanější. Vynesete všechno ven a do skříně, sklepa nebo garáže dáte jen to, co ještě budete potřebovat. A k tomu se můžete svobodně rozhodnout o nové organizaci a novém uspořádání, do kterého rohu co dáte. V rozhodování jste svobodní, protože prázdné jsou všechny. Takové třídění je důkladné, pracné, zpočátku velmi zmatené až chaotické, a když se do něj dáte, nezbývá, než tu práci dokončit, pokud nechcete žít na smetišti. Riskujete, že vám půjde hlava kolem a může se stát, že vás to zcela vyčerpá. Ovšem výsledkem je přeorganizovaná skříň, sklep nebo garáž, ve které máte jen věci, které doopravdy potřebujete a víte přesně, kde je snadno najdete podle vašich potřeb. Určitě objevíte i poklady, o kterých jste neměli ani tušení a dozajista vás překvapí „krámy“, které vám mnoho let požírají cenný prostor ve vašem bytě či ve vašem životě a minimálně za ně „platíte nájem“.
 
Vertikální versus laterální myslitel
 
Se skříní, sklepem a garáží je to jasné, ale to byl jen jeden jednoduchý příklad. Mé základní prozření a poznání znovu objevilo, že náš mozek funguje stejně v každé situaci, kdy je třeba něco rozhodnout, vyřešit nějaký problém či pustit se do něčeho nového. Můžeme k našim osvědčeným postupům něco přihodit a něco vyhodit. Nezpůsobíme žádný chaos a nevytvoříme nic nového. Platí, že budeme-li dělat všechno stejně, dostaneme jen to, co už jsme měli. Chováme se podle bezpečného vyzkoušeného postupu, ve kterém nic neriskujeme a který je vzhledem k změnám (zásadním i každodenním) velmi nepoddajný. Takhle podle E. De Bono postupuje vertikální myslitel. Zdůrazňuje, že vertikální myšlení vypadá sice velmi úspěšné, ale ve skutečnosti zůstává psychologicky pasivní. Takhle jsme to přece dělali vždycky, tak proč něco měnit? Tento způsob charakterizuje typického informačního člověka.
Ještě máme druhou možnost. Ke každé situaci přistupovat jako k nové a „stavět nové domečky, protože potěšení nám přináší vlastní stavba“. Nehledět na již zaběhnutý postup, ale znovu a znovu zvažovat, jaké všechny možnosti k řešení máme, a které z nich jsou v dané situaci pro nás nejvýhodnější. Takový způsob přemýšlení nazývá E. De Bono laterálním myšlením, pro které je charakteristické vědomé přemýšlení a jeho cílem je hledání nových možností pro každou konkrétní situaci. Nevařit svíčkovou, protože v neděli je vždycky svíčková, ale vařit, na co máte chuť. Jakkoli tento postup vypadá velmi nadějně, skrývá v sobě nemalá úsilí a vyžaduje odvahu. Abyste mohli začít stavět nové domečky, je třeba rozbořit ty staré, zrušit mýty a pověry, že jinak to nejde a vědomě vstoupit do chaosu, o kterém víte jen vy, že by měl být přechodný. To je těžké a riskantní. Podle G. Stokese a D. Whiteside je třeba se vědomě rozhodnout, že si chcete aktivně rozhodovat, co a jak budete v budoucnu dělat. Toto rozhodnutí pro vědomé rozhodnutí je nutné, abychom přeřadili ze zadního mozku, který nás ovládá emocionálně a stresem (svíčková je zaručená a všichni budou spokojeni) do předního mozku (vytváření nového jídla, které jsme ještě nikdy nevařili). Je-li oblast předního mozku aktivní, jsme v přítomnosti, nestaráme se o čas, o omezení a o posuzování či hodnocení. Skutečně aktivujeme tuto oblast jen zřídka, méně než 5%, a nabízí se otázka, proč ji nevyužíváme stoprocentně?
 
Charakteristika kreativních lidí

Jak je známo, kreativita se dá jen těžko měřit. V osobnostních testech jsou kreativní lidé lepší i horší než průměr. Na stupnici deprese, strachu a uhýbavého chování jsou spíše neurotičtí, na druhé straně prokazují vyšší schopnost zotavit se z ran osudu a vypořádat se s tím, co se nepodařilo. Zdánlivý rozpor se vyřeší, pokud si uvědomíme, že kreativní člověk sám sebe i ostatní vyzývá, stabilní situaci vědomě destabilizuje, musí se vypořádat s vlastními pochybnostmi a strachem o správnosti svého konání, hledá na ně vlastní odpovědi a čelí okolí, které jeho „chaotické“ chování proti zaběhnutému pořádku jen těžko chápe (v okamžiku, kdy přestáváte být zaujati a plně zaměstnáni vařením či malováním obrazu či psaním, nastupují pochyby, co na to ostatní).
Skutečně ohromující na lidském mozku je schopnost opustit racionální stránku svého dospělého ducha. Když jsme mentálně aktivní, mozek začne vyvíjet vnitřní chaos. Čím větší je mentální aktivita, tím chaotičtější je aktivita mozku. Desynchronizace nervových buněk a jejich uspořádání v novém pořádku způsobuje, že se cítíme blaze. „Stavíme a to nás přece vždycky bavilo“. V okamžiku kreativity se mozek může dostat sebeorganizací na vyšší stupeň synchronizace. Pocit správnosti, který se v té chvíli dostaví, je výsledkem uvolnění záplavy hormonů štěstí (endorphinů) v dráhách rozkoše našeho mozku. Neurolog A. Routtenberg z toho vyvozuje, že endorphiny odměňují chování, které je pro přežití biologického druhu zvaného ČLOVĚK významným přínosem. A naše přežití vyžaduje stále více přemýšlení, učení a poznání.
 
Když v zádech zamrazí

Konečně jsem pochopila hrdost, s jakou jsem se chlubila svými stavbami z červenobílé stavebnice. Konečně jsem vědomě pochopila, proč moje děti víc bavilo stavění čehosi místo navřených dokonalých autíček a taky už chápu, že je snadné dělat to, co vždycky, bez pochybností a chaosu, ale taky bez euforické nálady, která se objevuje s každým (i třeba nerealizovatelným) nápadem, s každým „hraním“. A taky jsem si potvrdila, že potřebuji blaženost, která se dostaví s poznáním, na které jsem si přišla sama a které mi nemůže nahradit jakákoliv dobře míněná rada.
Manžel tety Kateřiny ze Saturnina si taky na spoustu objevů musel přijít sám. Vůbec mu nevadilo, že při pokusu lít vodu do kyseliny, který měl velmi vzrušující průběh, si popálil prsty a zánovní vestu, ačkoli si jeho výsledek mohl snadno přečíst z učebnice chemie pro nižší třídy střední školy. „Nepotřeboval týt z toho, co objevili jiní“. Jakkoli došel újmy, jeho mozek ho přesto dostatečně odměnil blaženým pocitem. Proto svého bádání nenechal.
A jistě i vy jste alespoň jednou zažili intenzivní citový zážitek spojený s poznáním či „geniálním“ nápadem, při kterém jste až cítili „mrazení v zádech“. Tento pocit je reakcí na náhlé pochopení, pocit vědění, který nebazíruje na logice a na racionálním myšlení, ale který tak říkajíc vychází z břicha a je silně emocionálně zbarvený. Toto poznání a skutečnost, že endorphiny tento způsob emocionální reakce odměňují a zvýhodňují, je důkazem, že právě tento způsob učení a rozvíjení empatické části ducha jsou pro naše přežití důležité. Zdá se, že pozitivní emoce, které jsou tak jednoznačně lidské, podporují další evoluční vývoj člověka.
Právě teď mrazí v zádech mě. Stojím v polovině svého života. Zkoumám své zkušenosti, své zážitky a své vzpomínky, zda a jaký mají pro mě význam do mé druhé poloviny a poznávám, že sice můžu některé vyřadit a některé nahradit, ale že tím se v mém životě a k nalezení jeho pravého smyslu nic moc nezmění. Děti jsou velké, vnoučata ještě „na houbách“ a v práci dělám to, co vždycky. A tak jsem se rozhodla. Už přece vím, že pokud chci změnit svůj život, MUSÍM ho nejdříve rozházet.  Začínám „vynášet ze sklepa“ a zkoumat, co všechno se ve mně skrývá, na jaké poklady za ta léta sedl prach a zda se mi „k mému hraní“ můžou hodit. Co všechno jsem ve svém životě chtěla dělat a dokázat? Co z toho se mi podařilo a co nepodařilo? A jaký to vlastně všechno má smysl? Nabourala jsem si tím navyklý pořádek, trochu se v tom chaosu ztrácím, a jsem plna pochybností, jestli mi to za to stojí? Ale někde v břiše cítím, že jdu správnou cestou. Že jen rozhazuji kostičky, abych znovu mohla stavět. A taky vím, že si musím dobře rozmyslet, co chci stavět, protože na jeden den mám jen 24 kostičkohodin. Ale  představa blaženého mrazení v zádech „ano, to je ono!“ mi dává sílu, abych pokračovala, protože takhle to přece příroda zařídila a takhle je to v pořádku.

Pokračování příště

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 08. 2009.