Lenka Nováková: O zatuchlosti utěrek
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| O lidském přemýšlení jako o nejdůležitějším nástroji, který nás dovede ke štěstí. PROČ TOMU TAK JE? Přemýšleli jste někdy, JAK přemýšlíte? Myslím tím, jestli přemýšlíte víc o své minulosti, o své současnosti a nebo o své budoucnosti? Je ve vašem přemýšlení víc obav z toho, co vás čeká a nebo víc slz z toho, co už bylo? Jste až po uši v problémech a nebo usilovně řešíte, jak se problémů zbavit? Možná jste ještě dál a už teď přemýšlíte, jak se jim v budoucnu vyhnout? Těšíte se z každého TEĎ, ze svých minulých úspěchů, a nebo se ženete kupředu na vašimi sny? Kde se berou vaše nápady a jak vznikají? Řídí se váš život osudem, a nebo si o něm rozhodujete sami? A kdo/co ve vás vlastně o něm rozhoduje? Kdo/co určuje, O ČEM budete přemýšlet?  Lidský mozek je ta nejsložitější a nejméně probádaná věc ve vesmíru a vzbuzuje ve mně mnoho otázek. Už dlouho se zajímám nejen o výsledky našeho přemýšlení – příběhy, moudré myšlenky, hlouposti, ale také o procesy našeho přemýšlení. Můžeme je ovlivnit? Šest miliard lidí žije na jediné Zemi v šesti miliardách různých světů! JAK JE TO MOŹNÉ? Je to prosté. O šesti miliardách různých životů přemýšlí šest miliard různých lidských mozků. Každý jinak. Nad čím jeden mávne rukou, druhý se hroutí, třetí sahá po zbrani a čtvrtý si ani nevšimne. Pokud vás tohle téma zajímá, nabízím vám pár svých postřehů a zamyšlení. Nejsem psycholog, ani jsem psychologii nestudovala. Jsem jen sběratelka informací a příběhů, které mají v sobě nejen pointu, ale i vysvětlení, proč tomu tak je a zda to můžeme změnit. Možná by mohla moje záliba pomoci i vám. Otvírám tuto rubriku a těším se na vaše náměty, otázky a doporučení. Lenka Nováková |
| O zatuchlosti utěrek (nejen v bazálních gangliích) Bezpečí (ne)rozumných návyků Mezi našimi přáteli není žádným tajemstvím, že v Novákovic rodině se vaří. Taky se ví, že vaří všichni, respektive vaří každý večer jeden a pečlivě se střídáme jeden po druhém. Co už se neví je, že dobrovolná služba zahrnuje taky uklízení a mytí nádobí. Automatická myčka na všechno nestačí a pánvím tak jako tak nesvědčí, takže se domývají ručně a ručně se taky utěrkou utírají. To dá rozum, že vlhká utěrka se musí nechat uschnout. Jinak zatuchne! Ideální je přehodit ji přes nějaký bazmek a nebo méně esteticky, ale zato velmi efektivně ji nechat usušit na topení. To, co nám dá rozum, ale vůbec nemusí souviset s „rozumností“ našich návyků při provádění rutinních činností, zvláště pocházejí-li z našeho dětství. S jedním „nerozumným“ návykem mého manžela jsem bojovala prvních 10 let našeho manželství a týkal se právě utěrky. Sušení utěrek ho nezajímalo. Zakopaný pes ležel v „lenosti“ jeho paměti. Vědomá – pracovní - paměť je energeticky velmi náročná a snadno se unaví. V každém okamžiku je schopna udržet jen omezené množství informací. Naopak při rutině se uplatňují bazální ganglia, kam mozek ukládá naše stále se opakující činnosti. Klíče na háček a tašku pod věšák. Bez vědomé mysli fungují velice dobře a je běžné, že si ani nepamatujeme, co že jsme to vlastně udělali, protože to tak děláme pořád. Klíče ráno na věšáku visí a taška pod nimi je připravená. „Nebezpečí“ ve změnách U rodičů mého manžela utěrka visela na háčku. Babička byla doma, neustále ji vířila na zdravém povětří a na háček ji věšela suchou. Manželovi se vryla do bazálních ganglií jen základní informace. Celé dětství ho provázelo, že utěrka patří na háček. Pokud na háčku není, pozor, náš mozek hlásí, že je něco špatně! V okamžiku, kdy se setká s něčím novým, porovnává novou informaci s tou původní a pokud se neshodují, vnímá to jako chybu. Souhlasí znamená bezpečí a nesouhlasí vnímá jako nebezpečí. Chybovými signály vnímaného ohrožení se aktivuje část mozku, která je spojena s okruhy strachu a nutí nás, abychom se chovali impulsivně a co nejrychleji si zachránili život. Utěrka vždycky patřila na háček a pokud tam není, pozor, hrozí nebezpečí. Možnosti řešení jsou dvě: zapojit pracovní paměť, nastartovat přemýšlení a říci si, proboha jaké ohrožení, vždyť je to jen utěrka, a nebo dál pracovní paměť zaměstnávat geniálními myšlenkami a rutinně „chybu“ napravit. Geniálních myšlenek se těžko zříká, takže v praxi to u nás vypadalo tak, že manžel nejen, že věšel mokré utěrky na háček, ale dokonce jakmile našel utěrku položenou někde jinde, impulzivně ji převěšoval, aby tak „zachránil naši rodinu před nebezpečím“. Pomohlo, až když jsem odstranila háčky a nalíčila vodorovný klandřík. Trochu zaměstnal pracovní paměť a přijal jej jako docela dobré náhradní řešení. Konečně jsem měla utěrky přehozené přes klandřík, kde docela pěkně schly a považovala jsem problém za vyřešený. Proč změny „bolí?“ To jsem ale ještě nevěděla, jak těžké je pro náš mozek akceptovat, či ideálně si přivlastnit jakoukoliv změnu či novotu. Co se mozek jednou naučí, už se nikdy neodnaučí. Jen těžko se můžeme odnaučit bruslit, jezdit na kole nebo řídit auto. Můžeme se jedině naučit něco nového a do bazálních ganglií novou dovednost častým opakováním zapsat tak silně, že při výběru možností „naskočí“ jako první. Ovšem chceme-li nahradit zakořeněný návyk, musíme na změnu vědomě myslet, musíme se na ni soustředit, což je pro nás často nepříjemné až dokonce „bolestivé“ a taky pěkně energeticky náročné. Proto náš mozek dělá všechno proto, aby se jí, respektive zbytečnému výdeji energie, vyhnul. V okamžiku, kdy se tolik nesoustředíme, nám lstivě podstrkuje již osvědčené pochody uložené v gangliích a radostně si šetří energii pro strýčka Příhodu. Na věčné časy a těžko jinak Hodně jsem šetrnost mozku podcenila. Následující pointa tohoto příběhu mě přesvědčila, že těžko někoho nutit ke změně, kterou on sám nechce nebo nepotřebuje, protože si v pracovní paměti laská něco úplně jiného, než „moje“ utěrky. Utěrky máme i na chatě. Tam střídání u plotny neplatí, na zahradě je dost práce pro všechny a tak se snažím všem podstrojovat, následně taky umývám a suším. Obstarávám si i utěrky a všechno plynulo k úplné spokojenosti. Až jednou… Po jednom ze setkání našich kamarádů (15 lidí) bylo třeba umýt, usušit a uklidit příslušné nádobí. Kamarádky mi pomohly s utíráním a v kole bylo celkem pět pěkně nacucaných utěrek. Manžel slíbil, že o závěrečný úklid v kuchyni se postará, abych si mohla naposledy zkontrolovat zahradu a jeli jsme domů. Vrátili jsme se po týdnu a jaké bylo moje překvapení.. Na klandříku viselo za jeden cípek pečlivě přikolíčkovaných všech pět utěrek. Bez vzduchu a bez dechu. Příšerně zatuchlé! |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Vážená paní Nováková, |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 09. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Stanislav Motl |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jiří Menzel |