Rudolf Křesťan - Eva Laštovičková: KŘESŤAN NA DOSLECH

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Začátkem září 2009 vyjde audiokniha Rudolfa Křesťana u příležitosti půlstoletí jeho fejetonové tvorby. Následující rozhovor s ním připravila Eva Laštovičková. Autorkou kresby pro obálku chystané audioknihy je ak. mal. Magda Křesťanová.

•  Kdy začal váš zájem o psaní fejetonů?

V osmé třídě jsem vydával pro spolužáky časopis Poškolák. Vycházel v jednom výtisku. Vyťukával jsem ho dvěma prsty na otcově psacím stroji. Těžko říct, jestli některé z mých tehdejších zelenáčských autorských pokusů mohly připomínat něco na způsob fejetonu. Jisté je, že jsem ten žánr docela důvěrně znal jako čtenář.

•  Odkud?

V našem městečku Stará Role jsem v uvedeném žákovském věku roznášel předplatitelům nedělní tisk. Než jsem jim ho dal do schránek, vždycky jsem se do novin podíval. Takové mazané čtení zadarmo bych dnešním termínem nazval jako bonus té služby. V tehdejších nedělních vydáních novin vycházely pravidelně fejetony. Něčím zvláštním mi byly sympatické. Možná tím, že na rozdíl od úvodníků s budovatelským nabádáním byly osobnější. Míň oficiální. Někdy i s humorným pohledem na obyčejné věci. To mi bylo sympatické. Pak jako středoškolák na karlovarském gymnáziu jsem začínal své pokusy zasílat do novin. Když mi je z redakcí vraceli, nevadilo mi to. Vážil jsem si už toho, že mi „až z Prahy“ někdo odepsal.

•  Kdy vám byl úplně první fejeton otištěn?

V šestnácti. Vyšel v Mladé frontě. Měl jsem oči navrch hlavy, když jsem ho viděl v tiskařské černi. Byl to pro mě zázrak.

•  O čem byl ten text?

Byla to parodie na proslovy různých průvodců po hradech a zámcích. Na školních výletech mě vždycky zarážely jejich svérázné pokusy o udržení návštěvnické pozornosti prostřednictvím vyzkoušených vtípků, historek o Bílé paní, o bezhlavých rytířích. Případně servírování různých pochybných informací a někdy i výmyslů. Od doby, kdy první fejeton vyšel, uplynulo letos rovných padesát let. Za ten čas se kolem nás mnohé zcela zásadně změnilo, ale zmíněný folklór u některých průvodců zůstal. Nedávno jsem na jednom zámku slyšel, že pojmenování taxíků prý pochází od Thurn Taxisů. Údajně proto, že provozovali poštu a tudíž i dopravu. Jak jsem si následně ověřil u jazykovědců, je to novodobé bájesloví. Obloukem se mi tentýž námět dostal do dalšího nedávného fejetonu.

•  Kolik jste jich za půlstoletí už napsal?

Když vám odpovím, že nepočítaně, tak tím chci říct, že je nepočítám. Některé diplomní práce, které se věnují mému sepisování, uvádějí, že je to něco přes dva tisíce textů. Ale o to nejde. Množství ještě nemusí nic znamenat. Když už se ptáte na čísla, tak důležitější a věrohodnější pro mě je, že výbory z mých vyprávěnek vycházely a vycházejí postupně v knížkách. Zatím celkově v nákladu čtvrt milionů výtisků. Většina z patnácti vydaných titulů je rozebraná. Vážím si takové dlouholeté přízně čtenářů a jsem za ni vděčný.

•  Vaše první životní audiokniha s výběrem 33 fejetonů je kromě jiného lákavá tím, že obsahuje i značnou část těch, které pocházejí z knížek, které už nejsou k mání. Podle jakého klíče jste kolekci vybraných textů sestavoval?

Když mi pan Alan Piskač z Popronu nabídl, abych v režii Františka Špergra natočil dvě cédéčka z půlstoleté tvorby, měl jsem zvláštní pocit. Na jedné straně jsem to bral jako kompliment, na druhé straně jako oříšek. Jak vybrat z tolika textů ukázku těch takzvaně nejoblíbenějších? Před podobnou volbou jsem už jednou v životě stál, a to v roce 2000, kdy vycházela knížka Výlov z mého rybníka. Do té jsem měl zahrnout texty takzvaně „best of“. Neboli bestofáky. I to bylo těžké, ale přece jen šlo o větší množství než 33. Navíc jsem od zmíněného roku vydal ještě čtyři další knížky, a tak výběr byl pro mě o to komplikovanější. Je mi jasné, že posluchače audioknihy tyhle okolnosti nemusí nijak zajímat. Pro mě osobně bylo podstatné, když ve chvílích rozpaků a váhání mi jeden můj známý řekl: „Nedělej z toho drama a buď rád, že máš z čeho vybírat.“

•  Označujete své fejetony jako vyprávěnky – proč?

Jsou psané, ale vždycky jsem je vnímal jako vyprávění. Možná i proto, že už ty úplně první jsem předčítal nahlas - jako středoškolák v karlovarské divadélku Kapsa. Později pak v pražském vysokoškolském divadle Skradipo. Stejně tak i při mnohaletých rozličných čteních na besedách v knihovnách a taky v rozhlase. Některé z mých novějších textů vznikly a vznikají přímo pro rozhlasová čtení. Jmenovitě pro Český rozhlas, pro jeho stanice Vltava a Praha.

•  Právě vydávanou audioknihu s výběrem vašich fejetonů jste si načítal sám; jakou máte průpravu pro takové hlasové podání?

I když jsem ve svých autorských začátcích absolvoval na novinářské fakultě hlasovou výchovu u herce Milana Neděly, jsem jen amatér s nedokonalým přednesem. Ale snad je mi aspoň rozumět. Jsem za to vděčný i rozhlasové praxi. Slovutný František Nepil mě kdysi uklidňoval, že i on míval o sobě pochybnosti. Přitom byl jeho přednes pozoruhodný. Když jsem ho vezl v autě z jedné naší společné besedy, tak při jeho vyprávění cestou jsem měl jeho promlouvání natolik úzce spojené s rádiem, že v hluku mé tehdejší Škodovky 120 jsem si hlasitost vedle mě sedícího Františka chtěl přidat tím, že otočím knoflíkem autorádia.

•  Kde berete inspiraci pro své psaní?

Inspirace je na každém kroku. Nejen pro mě, ale pro každého, kdo se dívá kolem sebe. Kdo je otevřený novým pohledům. Znuděných jedinců, kteří už všechno viděli a všude byli a napřed vědí, jak to dopadne, je mi líto. Já to netuším. Ani v případě své první namluvené audiokazety. S jistotou vím jen tolik, že jsem vděčný své ženě Magdě, že mě na její obal vypodobnila se sluníčky v mých brýlích. Rád bych, aby to bylo šťastným předznamenáním těch dvou cédéček. Do té doby jsem se domníval, že CD patří pouze zpěvákům. Například mému jmenovci zpěváku Robertu Křesťanovi. Jeho honorář mi byl jednou omylem poukázán, a já – ač s jistou lítostí - jsem ho vrátil. Věřím, že kdyby honorář za mou audioknihu byl omylem poukázán zase jemu, zachová se stejně.

•  Znamená to, že jste trvalým životním optimistou?

Pesimismus je pohodlný, protože k němu bývá nemálo důvodů. Optimismus mě celoživotně láká právě proto, že je určitou výstředností, ale proč ne?


Copyright © Rudolf Křesťan, Magda Křesťanová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 08. 2009.