Rudolf Křesťan: Pozitivní myšlení

Rubrika: Literatura – Fejetony

Autor následujícího textu je stoupencem optimizmu, jak to potvrdil i v jednom ze svých nových fejetonů. Byl zveřejněn ve 20. čísle Literárních novin ročníku 2011. Uvedený kulturní týdeník mu nabídl působení v pravidelné autorské rubrice s názvem Mimochodník. Z této rubriky jsme text přebrali se svolením autora, příznivce pozitivna – i našich Pozitivních novin.

Když nám před patnácti lety ukradli auto, byl jsem z toho (stejně jako ono) celý pryč. Při letošním opětovném odcizení byl náš vůz zase celý pryč, ale já už ne.
Z minula jsem si pamatoval, že tehdejší vztek a pocit bezmoci byl na nic. Proto jsem si teď řekl, že se nebudu užírat, když už tak mi bylo neznámým padouchem zase užráno deset metráků hmoty.
Rozhodl jsem se, že tentokrát se pokusím o pozitivní myšlení. Že se budu snažit najít na vzniklé situaci i něco kladného. A věřte, není toho málo.
Píši tyto řádky ve fázi, kdy čekám na skončení dvouměsíčního policejního vyšetřování krádeže. Teprve pak budu moci finančně požadovat od pojišťovny takzvané plnění. Momentálně jsem tedy ještě nenaplněn. Nemohu proto dosud přemýšlet, jaké další auto si po vyplacení + doplacení případně pořídíme.
Mám čistou hlavu a mohu si plně vychutnávat klady situace, v níž se zrovna nacházím.
Například: nemám-li teď auto, nemůže mi ho nikdo ukrást!
Taky ušetřím za benzín a při cestách do města za parkovné.
Ztráta auta je spolehlivým konverzačním tématem, a to i při hovoru s lidmi, s nimiž si člověk nemá zrovna o čem povídat.
Může mě hřát, že tytam jsou doby, kdy se kradla především auta dovozová a nad zdejšími ohrnovali zloději nos. Nyní si podsvětí naopak nejvíc cení vozů tuzemské výroby. Nejen vyšších typů, nýbrž i takových jako naše (donedávna) Fabia.
Když jsem oznamoval krádež před patnácti lety, zapisoval policista podrobnosti neumným datlováním na psacím stroji. Nyní proběhlo vše svižně u klávesnice počítače - jedna radost.
Poučné je i objevování nových možností. Když jsme se na chystaný výlet nemohli vydat autem, byl nám na nádraží ochotně přistaven vlak, a to s možností výběru z několika odjezdů denně.
Při četbě statistiky o každodenních nehodách na silnicích jsem si vydechl, že momentálně se mě to jako řidiče netýká.
Bez auta taky nemusíme s manželkou řešit dilema, kdo z nás si na návštěvě dá skleničku vína. Případně hruškový valašský koláč frgál, o němž bylo nedávno při dechové zkoušce zjištěno, že může obsahovat až ke dvěma desetinách promile alkoholu.
Potěšujícím zjištěním je pro mě i poznatek, že někteří blízcí nám hned vzápětí nabídli službu k případnému odvozu tam či onam, kdybychom potřebovali.
Když jsem v poštovní schránce našel obálku s černým rámečkem, zatrnulo mi. Posléze zaplaťpánbůh zase odtrnulo. Byla to svérázná kondolence přítele Vlastimila Mrvy ke zmíněné ztrátě. Kromě jiného mi napsal i následující větu: „Postižení by měli po takové krádeži pobírat míchovné, poněvadž si umím představit, jak tě ta krádež namíchla."
Ano, o to všechno zmíněné bych přišel, kdybych o nic nepřišel.

Karikatura: Magdalena Křesťanová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 06. 2011.