Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (1)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (1)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“


Začínám andělům vyprávět

Dnes je 7. března 2002. Nemohu spát. Za několik minut bude třetí hodina ranní.
Stáří se ke mně dere ze všech stran. Mimo těch politických. Asi divně začínám, ale jinak to neumím. Svěřuji se a tím se zbavují nevlídných myšlenek. Proč je závist? Proč přežila a přežívá všechny doby? Je na ni léčba?
Nikdo nevyčíslí, kolik nadělala v dějinách utrpení. Závist je pomalá sebevražda na vlastní osobě. A nejen na ní. Zasahuje potutelně a vyhledává oběti.
Je noc. Venku za oknem v sídlišti zpívá kos. Za pět dní mi bude šedesát tři let. Jsem řádně rozhašený letitý vlak, který si koleje moc nevybíral a o údržbu lokomotivy i vagonů se příliš nestaral. Bilance nikoli příznivá, ale také ne tragická.
Prostředky k posílení mužnosti neznám, věřím v Pána Boha, nevysvětlitelně, ale denně se modlím s růžencem, který mi darovala matka osmi dětí Alice Vedralová v Chicagu. Modlím se za své nejbližší, za nemocné, za děti, za psy, za papoušky, za králíka, za morče, za to, aby lidé byli k sobě hodní.
Nevím jestli jsem blázen, ale je mi to opravdu jedno. Mám svobodu v mezích společnosti, domov nepokládám za vězení, ale za přístav, který mi slouží k návratu ze snů. Jako mnoho kluků jsem chtěl být námořníkem. Ale každou nekonečnou cestu lemují břehy.

V knihách epigramů, básní, textů, aforismů a fejetonů je můj rozháraný politický názor, a v předešlých knihách Až mě andělé, Lidi já byl v Americe, Andělé, nevolejte, jsem řekl o svém životě hodně.
Poznal jsem, že moje knihy nalezly čtenáře a nebudu lhát, že jsem na to hrdý. Nečekal jsem, že kluk, který si psal do zápisníku duše své sny, bude jednou spisovatelem.
V posledních letech po odchodu z Divadla Jiřího Grossmanna jsem se trochu prosadil na veřejnosti. Bylo to tím, že teď se musím sám ohánět a nespoléhat na slávu protagonistů. Přesto si vážím doby, kdy jsem poznal legendární divadlo Semafor a nelituji, že jsem byl nabádán a veden Miloslavem Šimkem k profesionální poslušnosti.
Byla to pro mne veliká škola sebekázně. Jsa v duši rebelem, naučil jsem se, že práce na jevišti je krásná, ale zodpovědná.
Měl jsem a mám rád divadla malých forem a děkuji životu a tomu, že mne Miloslav Šimek do divadla přivedl z kladenské ulice. Zažil jsem úspěch i hoře, ale to je šat, který obléká osud každému z nás v kterémkoli povolání.
Viděl jsem a slyšel smějící se diváky a byl jsem potěšen, že mohu být u toho. Spatřil jsem hry pánů Suchého, Šimka, Soboty, Krampola, Dvořáka, setkal jsem se s mnohými slavnými i méně slavnými herci, politiky, zpěváky, občany, a mám vzpomínky, které žádný film ani kniha nenahradí.
Slyšel jsem zpívat a hrát Jiřího Suchého, Jitku Molavcovou, Uršulu Klukovou, Petra Spáleného, Milušku Voborníkovou, Pavla Bobka, Zuzanu Buriánovou, Jiřího Krampola, Janu a Luboše Svobodovi, Ilonu Záluskou, Janu Mařasovou, Jirku Kupšovského, Hanu Horeckou, Valerii Čižmárovou, Dalibora Jandu, Petra Nárožného, Palečka a Janíka a mnoho dalších.
Odešel jsem, ale na „loď komediantů“ vzpomínám rád. Byl jsem amatér, který dostal šanci v Praze. A byl jsem rád, že v branži, kde jsem působil jako textař, písničkář a epizodní herec, byla většina těch, kteří přišli k Thálii z jiných oborů. Nejníže v této pestrobarevné hierarchii jsem stál já. Začal jsem od nuly.

Po večerech vyučen zámečníkem, s nic neznamenajícím glejtem Lidové konzervatoře fotografie, pomocný dělník, řidič bucharu v Poldi, pastevec dobytka na Šumavě, zámečník v huti Koněv, montér plynu, invalida. Do divadla Semafor jsem byl přiveden Miloslavem Šimkem v roce 1979. Stár čtyřicet let. Byl jsem a zůstal vždy jevištním hostem.
Rok předtím jsem vystupoval jako Šimkův host v populárním klubu „Dvojka“ na Vinohradské třídě. Ale první vystoupení v Semaforu jsem absolvoval s nezdarem v roce 1970 v pořadu Nocturné.
Tenkráte tam zpívali slavní Greenhorns. Slyšel jsem poprvé Oranžový expres. Měl jsem trému jako šestnáctiletý kluk, ale to vše jsem psal v předešlých „andělech“. Jen to musím upřesnit, aby byly k pochopení moje další a současné cesty. Byla to odvaha od Miloslava Šimka, že mne vzal do zajetého a úspěšného divadla u Františkánské zahrady. Byl jsem jako slon v porcelánu.

Příhody se na mne lepí jedna za druhou. Možná je přivolávám svou romantickou povahou.
Helenka Růžičková mi před několika týdny u naší kamarádky kartářky Zděny Weinrichové řekla: „Fousku, ty jsi dozrál až ve svých čtyřiceti létech. Do té doby jsi byl rozlítaný motýl, který nevěděl, která květina je krásná, protože se ti zdály být všechny krásné. Nevěděl jsi, co se sebou! Teď sklízíš ovoce. Jsi pracovitej a talentovanej. Nohy máš na hovno, protože jsi narozenej v Rybách!“
Helenka měla pravdu. U Plzně po obrovském slejváku, kde se setkala se „svými“ dětmi z ústavu, mně dala košík jahod. Díval jsem se na ni a myslel na spousty filmů, na její dar mluvit rovně a dávat lidem moudrost a úsměv. Bylo to 15. června 2002, kdy skončily volby. Bolela mne kolena a cvičil jsem na silnici, pak projelo kolem mne auto. Z otevřeného okénka na mne křičel hubený pán: „Hej, kašli na cvičení! Tělo má jít do hrobu zhuntovaný!“
Zabolela mne kolena a vzpomněl jsem si na slova Helenky o Rybách.

Před volbami se politici ucházejí o přízeň lidu a po volbách to „modré z nebe“ kamsi odvane větřík sebelásky. Zaplať Pán Bůh, že můžeme říci nahlas to, co nás bolí. Dnes je 16. června 2002.
Chtěl bych vyprávět o tom, co mne bolí, těší, o tom, jak stárnu a vím stále méně. Jsme plní skepse, naděje, bolesti, radosti, úsměvu, výsměchu, závisti i krásné lásky. A té poslední věřím. Je to o nás všech, ovšem, z mého pohledu.
Leccos prozradím, ale nečekejte bulvár, i když mám ulici rád. Ale nikoli tu, kterou slibovači rájů na věčné časy používají jako masu, dav, stádo, pro své cíle.
Nejsem filozof, a kde bych se také k filozofii dostal? Nebudu mluvit o svých nejsoukromějších záležitostech, nechci ani pomlouvat, to nechám jiným slavnějším. Vylévání špíny není můj obor.
Nebudu hledat chyby na jiných, ale o sobě řeknu mnohé. Mám v sobě, jako mnozí, nutkání podsouvat vinu za nezdary jiným, v této knize nechci.
Budu vyprávět o hezkém, co mne drží na světě. Chtěl bych dopsat ještě další knihy, ale čas běží, a tak „sichr je sichr“, jak říkali staří Čechové. Proto píši hned. Mám opravené srdce, a motor i moje kastle jsou životní rzí zasažené.

Leccos mne v těle bolí
A slábne i můj zrak
A když si nevím rady
Modlím se kolikrát
Aby tu dole bylo
Lásky a štěstí víc
Když tohle lidem chybí
Tak není vůbec nic
Aby tu stromy kvetly
A deštěm voněl kraj
Aby se lidé smáli
A na Zemi byl ráj


Nejsem pánbíčkář a falešný modloslužebník. Vážím si těch, kteří ve víře nalézají sílu a naději – a nevnucují ji jiným. Ctím víru, která neškodí druhým, nýbrž je založena na opravdové lásce k bližnímu.
Mám hodně přátel mezi duchovními osobami, mám známé mezi hospodskými kumpány, znám i slavné celebrity a postavy naší kultury, ale nejvíce obdivuji svou ženu Jarmilu.
Říkala mi nejen hezká slova povzbuzení, ale i věty, které se sice špatně poslouchají, ale jsou pravdivé. Vím, že nikdy nezbohatnu, nebudu mít vilu s bazénem, chalupu v Beskydech, jeepa, kolt v podpaží a dogu na vedlejším sedadle. Ale o to přece nejde. K životu stačí, aby nebyl hlad a bylo se čím přikrýt, když fouká studený vítr.
Teď možná zlehčuji význam peněz. Kupuji si léky na artrózu, na posílení imunity, vitaminy, ukázněně popíjím červené víno a občas malé pivo, dávám dárečky vnoučatům, rád se projíždím krajinou podél Berounky v autě – to vše není zadarmo. Již dávno nejsem otrhaný hippie.
Nikdy jsem neměl nové auto, a každou starou káru, kterou jsem koupil pod cenu, jsem měl rád. Projel jsem Alpy, kus Evropy a nikdy jsem nezáviděl lesklá fára druhým. Když zkrátka člověk na něco nemá, nemá to závidět. Poznal jsem (a znám) hodně majetných občanů, kteří ani ve svých úspěších nenalézají štěstí a poklid.
Stačí se podívat na titulní strany bulvárních časopisů. Ale znám mnoho těch, jež žijí „z ruky do huby“ a chodí světem s bezelstnýma očima.
Vysedávám v malých bufetech a malých barech, při kafíčku pozoruji život. Čtu z živých knih. Miluji Prahu, protože jsem v ní nalezl možnost seberealizace.
Projel jsem hezký kousek Světa. Všude jsou lidé, kteří se chovají tak, jak jim dovolí zákony a osobní charakter. Přesto díky za Evropu, i když je líhní nepravostí a válek. Je krásná a vznešená, špatná a zkažená.
Bydlím v sídlišti, můj pokojík je velký 3 x 2 metry. Tam sním, píši, brnkám na kytaru, a naslouchám kosímu zpěvu. Radiátor je pro mne táborový oheň a na mapách se znovu vracím do Hamburku, Sydney, Chicaga, New Yorku, Thassosu, Toronta, Vídně, Mnichova, Zürichu, Bodrumu, do stovky měst, které jsem spatřil. Zavírám oči a pohlcuje mne dálnice, čelo mi chladí tříšť oceánů a moří. Krátké doteky dálek se prodlužují romantickou duší.

Jsem naivní snílek, který se trochu poučil kopanci od života. Ačkoli nejsem strom, podražen jsem byl mnohokrát. Nestěžuji si. Nemám zrovna zdraví gladiátora, ale v porovnání s opravdovým utrpením nemám právo hořekovat. Když mne zrovna netrápí kolena, chodím a vnímám každý den, vidím s brýlemi, slyším s naslouchadlem a s chutí jím, opatrně, abych co nejdéle zachoval trochu rozviklaný chrup. Uvědomuji si, že už to není úvod, ale začínající kapitola.

Ahoj lidé! Odpouštějme si, a když se nesnášíme, alespoň se míjejme bez nenávisti. Zla jsou na světě plné fůry. Když spíláme a dštíme síru, pohlédněme do svých srdcí, jestli jsme lepší. Milujme dobré lidi alespoň tak, jako máme rádi své pejsky, svá auta, své domy a kočky.
Neubližujme dětem. Rostou do nejistoty s naším dědictvím. Děti stvořit je jednoduchá a zábavná činnost, ale stvořit jim hezký život, to už je těžší.

Jdu si namazat koleno francovkou. Venku svítá.
Dříve jsem slýchával houkání vlaku a sirény ve Spojených ocelárnách. Zívaje, šlapal jsem s krajícem chleba a termoskou kávy do práce.
Z akátů v Leninově ulici padala rosa, od úst montérkových lidí stoupala pára. Bylo mi čtrnáct let. Šel jsem chlapsky, klackovitě, s cigaretou na rtu, pískal jsem si In the Mood a v duchu se mi chtělo brečet, že nemůžu být doma u mámy.
Teď slyším ticho! Ale to lžu. Nějaký idiot túruje venku svůj škopek. Nejraději bych ho kopnul do zadku. Vidíte, a je po lásce člověka k člověku. Máme se, my lidé, vůbec rádi?

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 09. 2009.