Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (32)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (32)

Podezřelé novoty - Zázraky podnikání - Nová továrna - Peníze v nedohlednu - Tumlovice naruby – Oběšenec
 
 V hospodě se rozjela nálada. Byl to takovej smutek se srandou. Jarda Kácha hrál na harmoniku a agronom Ječmen seděl v čele stolu u baráčnickýho praporu, ačkoli u baráčníků nikdy nebyl, protože nechtěl platit příspěvky.
„Vážení občané, dovolte abych vám sdělil, že jsem od minulé středy majitelem bývalého zemědělského družstva. Zakoupil jsem pozemky od jednoho chudého restituenta i s budovami. Bude tady práce pro všechny, kteří chtějí máknout!“
Vetešník Jelíček zvolal: „Hurá, ať žije pan velkopodnikatel Ječmen!“
Nikdo se nepřidal, a tak se schoulil do klubíčka nad svým pivem s ohřejváčkem. A Ječmen pokračoval: „Přispěním pana Horáčka z Havaje, který je padesátitříprocentním akcionářem naší nové firmy HORJEČ Company, uděláme z kravínů, seníků a sil továrnu na erotické pomůcky pro světové domy lásky a rozkoše!“
Začla plácat akorát Mařka Šafránková a opilý Kulich. Marian Vlček začal blejskat tím svým aparátem. Fotil hlavně Ječmena a Krtičku.
„Budete v našem stranickém občasníku Vlk-Time na titulní straně,“ vytahoval se před Ctiradem Krtičkou.
Když mu Ječmen poplácal po zádech, vypadalo to, že se rozplyne. Usmíval se jako hafan Ženíška, když dostal jednou ode mě tři koňský vuřty. Klimešová, která byla v opoziční straně Unie volnosti, zasyčela: „My Vlktajm nečteme. Jsou to populistický cancy!“
Marian Vlček se rozčílil a Krtička ještě víc.
„Aby vás to jednou, Klimeško, nemrzelo!“
„Kdy jednou?“ zeptal se Klimeš a bral do ruky tágo od kulečníku.
Vlček poodstoupil a zvýšil hlas: „Až to tu vememe pořádně do ruky! Pořádek v týhle zemi chybí! Vládne tu anarchie!“
Marian se tak rozčílil, že omylem otevřel víko toho svýho japonskýho aparátu a vykulila se špulka s filmem.
„Nesmějte se, primitivové s malým IQ, budou padat hlavy!“
Krtička Vlčka uklidňoval a něco mu káravě šeptal.
„Bude se stínat jako na Křivoklátě,“ ozvala se Kornelie. „Vlček se tam sťal, že mu bylo blbě dva dni!“
Marian odcházel, či spíš vyklopýtal z hospody. Film měl natočenej na krku jako šálu. V hospodě se to pomalu proměnilo na schůzi. Ani já, ani Kornelie jsme schůze neměli rádi. Napadlo mě, že nás sem nalákali schválně.
„Jdeme domů,“ řekl jsem ženě, ale zastavil nás Ječmen.
„Vážení spoluobčané, dohodli jsme se na Obecním úřadě a u mě v kanceláři naší firmy, že nově postavený panelový dům u hřbitova vezmeme do patronátu. Nájemné budete platit naší firmě a ta vám zajistí údržbu, aby se vám spokojeně a šťastně žilo v nových domovech.
„Kdy dostaneme odstupný za naše domy, který sežrala dálnice?“ ozval se Klimeš a někteří mu zaplácali.
Referent Ctirad Krtička vyskočil a káravě napomínal Klimeše: „Ale, ale, sousede Klimeši, snad byste nedůvěřoval? Já jsem prezidentem Bytové správní rady s panem doktorem Papáčkem, a aby bylo jasno, jsme spolu s pány Ječmenem a Horáčkem spolumajiteli vašeho domu.“
„Kdy dostaneme prášule, pane prezidente?“ ozval se Pikart.
V rohu pod bustou T. G. Masaryka vstal malej ucumlanej mužík v oblejskaným saku se zlatým řetězem na krku. Na prstech měl několik velikejch prstenů.
„Jak mě jistě mnozí znáte, jsem JUDr.Vendelín Papáček, právník. Máte mé právní slovo, - peníze budete mít! Jsem právní zástupce firmy HORJEČ Company a Správní rady vašeho panelového domu. Peníze jsou momentálně zablokovány transakcí arbitrážního řízení Státní občanské banky.“
Pikart se podíval na Klimeše a řekl nahlas: „A víme zase prt!“
Paní Ječmenová s dcerkou Alžbětou začaly roznášet čokoládový perníky a každýmu v hospodě daly na stůl praporek s červeným nápisem VLK.
„To je pro vaše děti,“ uculovaly se.
Mařce Šafránkový se Ječmenová vyhnula obloukem. Potom si Ctirad obtížně zjednal lid, Kácha zahrál fanfáru na harmoniku a Krtička slavnostně pomalu říkal:
„Občané, vstupujeme do Evropy! A my se musíme taky přičinit. Tumlovice jsou hezká obec, ale schází jí...“
Krtička se odmlčel, lidi ztichli a tak vyhrkl: „Velkej moderní velkomarket! Nó, a ten bude stát místo lesoparku. Za tři měsíce už budete brázdit s vozíkama haly plné zboží a laskomin. Vjedete, a za chvíli vyjedete se vším, co si moderní rodina žádá!“
Těšík po zprávě o velkomarketu vyskočil ze židle a nepříčetně hleděl na řezníka Kociána, který civěl stejně jako on. Pro Papáčka, Ječmena a Krtičku přijelo auto, řízený mladým Krtičkou. Celá hospoda, mimo Kociána a Těšíka se šla podívat na to stříbrný fáro.
Krtička mával z auta a křičel: „Občané, zaplatil jsem vám u pana Knotka sud desítky. Přijměte tento malý dar ode mne a od mojí strany VLK!“ Ti, co byli venku nadšeně začli plácat.
Jelíček volal: „Sláva!“
A Mařka Šafránková poslala k autu vzdušnej polibek. Krtička nadšenej úspěchem, stáhl okýnko a křičel: „Občané, takovýhle auto si koupí každej z vás na „lízing“!
Když auto odjelo, doktor Kučera vysvětloval Mařce, co je to „lízing“. Já ani Kornelie jsme to nepochopili. Ve dveřích se objevil hajný Zajíček a šílenejma očima se rozhlížel po hospodě. Potom se otočil a zmizel.
„Připadal mi jako Arthur,“ řekl jsem Kornelii a šli jsme domů.
Cestou mě napadlo, že Kornelie je nějaká smutná. Mlčela a čím víc jsme se blížili k paneláku, tím víc zpomalovala krok. Doma na nás čekal Ríša.
„Ahoj teto, ahoj dědečku,“ smál se a na stole byly pro nás květiny od Žofinky, mast na záda pro Kornelii a pro mě láhev žaludečního likéru. Nemohli jsme se zlobit.
„Přivez vás Robert?“ ptal jsem se.
Ríša zakroutil hlavou: „Přijel jsem sám! Mám půjčenou starou škodovku.“
Chvíli jsme nechápali a pak mě to trklo: „Ríšo, vždyť už je ti osmnáct!“
Kornelie začala dělat topinky a stěžovala si: „Jako na kamnech nebudou!“
„Kde jste sebrali klíč?“ napadlo mě zeptat se.
„Pod rohožkou,“ uculovala se Žofinka, „byla na nás chodba a tak jsem ho našla. Promiňte!“
Myslel jsem na to, že jsou u nás jako doma. Byl to dobrej pocit. Pršelo jako z konve, ale šel jsem ven. Musel jsem. Vzal jsem si starej gumák a klobouk. Za půl hodinky déšť přestal, ale bylo pošmourno. Šel jsem za vesnici k tomu staveništi obchvatu. Něco mě tam táhlo. Kornelie, řekla, že tam nepůjde. Že by si připadala jako strom vyrvanej z kořenů. Proto jsem šel sám. Jsem chlap a nejsem tak citlivej jako ženský. Aspoň jsem si to myslel. Všechno bylo naruby. Hlína, jámy, beton, dráty čouhaly ze země. Akorát tam, kde stával chlívek pro kozy, stála nalomená cedule VSTUP NA STAVBU ZAKÁZÁN.  Hrušku i jabloň porazili. Koukaly z nich pahýly. Na jednom seděla vrána. Dívala se na mě, jako by mě litovala. Zaskřehotala a pomalu odlítla přes místo, kde stávaly Klimešovic a Pikartovic domy, směrem k tý hotový dálnici. Hučelo to z ní a divnej šum těch aut, co jely kdoví kam, vlézal do uší. Šel jsem oklikou ke kostelíku. Opravdu! Tam, kde měl bejt lesopark s cyklistickejma stezkama a lavičkama pro důchodce a milence, vyrůstal ten velkej barák. Suprmarket! Jak říkal Krtička.
„Musim sem vzít Kornelii, aby to viděla,“ říkal jsem si cestou. „Škoda, že šla do toho novýho kina, co udělal Krtička a Ječmen ze sokolovny.
„Stejně nejsou ve vesnici mladý lidi, tak na co sokolovna? Starý lidi necvičeji, ale odpočívaji!“ říkal Ječmen v tom občasníku Vlktajme, nebo jak se tomu říká.
Nejhorší bylo, že jim skočila Kornelie na tu nabídku a umluvili jí. V tom kině, kde se hrajou samý střílečky, vraždy a pitomý suprmaní se vytahujou před polonahejma vochechulema, je Kornelie už tejden uvaděčkou a říká, že je to v tom kině lepší, než kdyby dávali jako dřív filmy o partyzánech a soudruzích, jak si dávaji pusy na letišti. Mě to její zaměstnání štve. Večer jsem doma sám. Ta firma „Horječkompany“ si na to kino, kterýmu dali jméno ILUZÓRE, vypůjčila hodně miliónů. Kornelie říkala, že tam dali akorát nový plátno a sedadla. Na záchodě hraje tichá hudba a sestřenice doktora Papáčka, Barbora Krtičková, vybírá za každý použití záchodu pět korun. Sokolovna páchne na dálku, protože lidi choději zadarmo na zeď za roh.
Zastavil jsem se u takový veliký obludy, byla to reklama na pastu na zuby s vitamínem C, kterou začala vyrábět stará Karpoušková v bejvalým Domě socialistický mládeže, kde bejvala vedoucí. Byla to tak velká reklama, že nebylo vidět ze silnice na zatáčku a o havárie nebyla nouze. Lek‘ jsem se hrozně. Běžela ke mně Mařka Šafránková a křičela: „Pane Rákos, pojďte se mnou, Édímu se něco stalo!“
Vlekla mě k několika posledním stromům za marketem. Na malym plácku, plnym umělejch láhví, pytlů s odpadky, hrnců a rezavejch rour, klečela Šarlota Těšíková, nad nějakým balíkem. Nebyl to balík, byl to Těšík. Vedle postával pošťák Přenosil a říkal mi: „Našel jsem ho tu oběšenýho! A tak jsem ho odříznul. Jel jsem dát dopisy na stavbu!“
Otočil se na brečící Těšíkovou: „Neplačte, paní, je živej. Už dejchá. Zvedá se mu kravata!“
Těšíková bez varování vyskočila, chytla Mařku za vlasy a řvala: „Táhni, ty couro nestydatá! Tu mašli si hodil kvůli tobě!“
Přenosil uklidňoval Těšíkovou: „Kvůli ní ne! Má rád jenom vás! Šeptá se ve vesnici, že ho zničil ten Suprmarket. Bál se, že k němu přestanou chodit lidi nakupovat!“
Těšík se postavil na nohy a opřel se o svou ženu. Když jí řekl: „Ty moje Mařenko!“, Těšíková ucukla a Těšík spadnul zpátky do haraburdí. Koukal nepříčetně. Vstal a uchopil železnou tyč. Mával s ní nebezpečně nad hlavou. Naštěstí zase upadnul. Přijel traktor a kočí Falousek nám pomohl naložit Těšíka na valník. Drželi jsme ho, aby nevyskočil. Cestou křičel na lidi, co chodili z kina: „Blbouní, blbouní, všichni na mě okouní!“
Dětem se říkánka líbila a opakovaly jí po Těšíkovi. U domu už čekal doktor Kučera s injekcí. Když se ho Těšíková zeptala, co má její muž za nemoc, řekl: „Konkurenční neurastenie!“
Těšíková mu chtěla vsunout do kapsy pětistovku, ale doktor odmítnul: „Paní Těšíková, až jindy. Je tady moc lidí!“
Kornelie přišla o místo uvaděčky v biografu ILUZÓRE. Po měsíci z kina vyletěly plameny. Vesnice byla vzhůru nohama. Oheň to byl tak vysokej, že se dotýkal věže kostela. Pozlacenej kříž se blejskal a byl vidět zdaleka. Kostelník Příhoda, kterej požár oznámil policajtovi Kučírkovi, vyprávěl v hospodě, kam chodil pít bezkofejnový kafe, že je to nějaký znamení. Hasiči z Ratolůstek, z Bloumova a z Mašlovic přijeli pozdě. Na silnici stál odloženej autojeřáb ze stavby. Bylo divný, že i když shořela celá sokolovna, z kouřícího spáleniště hrála ta tichá hudba, co jí pouštěli na záchodech.
„Emane, jdeme domů,“ vyzvala mě Kornelie, „přece nebudem okounět jako vostatní. Tady už nepomůžeme.“
Potkal jsem v úterý po požáru kostelníka Příhodu.
„Chudáci Ječmen a Krtička, takový milióny si půjčili a teď to budou vracet!“
Kostelník se na mě udiveně podíval: „Pane Rákos, vy jste snad v mládí vypadl z kočárku. Měli to pojištěné a ještě dostanou penízky!“
Policajt Kučírek tvrdil, že hasiči říkali, že to nebyla závada na elektrickým zařízení, ale že není vyloučený úmyslný cizí zavinění. Krtička Kučírka zavolal na úřad. Potom psal Tumlovickej občasník, že to byl zkrat starýho vedení v zásuvce na záchodě. Vzpomněl jsem si na tu hudbu. Kornelie si dala říct a vyšli jsme procházkou k bejvalýmu domovu. Cestou jsme se zastavili u Pazderový. O kozy se starala vzorně.
 Byly čistý a žrádla měly dost. Levá se po mě ohnala a Pravá ke mě dávala hlavu. Kornelie potom mlčela. Tam, kde bejvala naše zahrada, byly naskládaný veliký panelový desky. Vyhnul jsem se loužím a díval jsem se na tu rozbrázděnou zem. Kornelie pořád mlčela.
„Za chvíli budou u mě!“ ozvalo se nad námi.
Nahoře na panelech seděla kartářka Kleopatra Preclíková z Nutonic. Vedle ní vykouknul pes Bagr a nebezpečně seděl na okraji ve vejšce. Hlava ho pořád převažovala.
„Kde se tady berete?“ divila se Kornelie.
„Přišla jsem se podívat jak to pokračuje.“
„A proč vás to zajímá?“ ptala se žena Preclíkový.
„Nutonice jsou dost daleko!“
„Nejsou!“ zasyčela. „Dálnice povede i přes můj dům!“
Bagr na nás zavrčel a přepadnul. Otřepal se na zemi a chvíli se motal, jak se uhodil o panel do svý velký hlavy.
„Na shledanou,“ řekli jsme s Kornelií, ale nikdo nám neodpověděl.
Šli jsme domů. Moc jsme se nerozhlíželi. Těšil jsem se, jak si vlezu do vany s teplou vodou. Všichni starý lidi lezou rádi do teplý vody. Chvíli se jim zdá, že jsou lehký a že je nic nebolí, a že by mohli skákat přes potoky. Nad naším panelákem zapadalo krvavý slunce. Otočili jsme se zpátky. Já i Konča. V dálce jsme na panelech viděli malou postavičku. Dívala se bez hnutí někam do prázdna.
Voda byla studená. V bytě zima a  voda zamrzala v radiátorech. A to ještě nebyl sníh. Po stole lezli zrzaví mravencí.
„Táto, už jsou tu zase faraóní!“ vyjekla Kornelie, ale potom mávla rukou a smála se: „Aspoň tu nejsme sami!“
Zvonek cvrnknul a za dveřma stála Pikartová.
„Tady vám nesu doporučenej dopis. Dostali jsme ho všichní. Můj starej se rozčílil, že si musel vzít prášek na hlavu a pivo.“
Poděkovali jsme. Kornelie si nasadila ulomený brejle a četla:
„Nebude-li zaplaceno nájemné, námi na vás požadované, budete předvoláni na Obecní úřad a případně k soudu! Aby nedošlo k případným sankcím, jako je vystěhování do provizorního bytu, zaplaťte včas! P. S. Váš nájem, plyn, elektřina a stočné, činí: 5222 korun! Náklady na nutné opravy a údržbu vašeho domu vyúčtuje naše početní středisko koncem roku! Ctirad Krtička v.r.“
„Neměli jsme do toho Řecka jezdit,“ říkal jsem Kornelii, „máme po penězích! Teď nemáme nic. Za ten náš dům ty peníze neuvidíme!“
Kornelie se trochu rozčílila: „Kašli na to, Emane! Jsme žíví? Jsme! Nás neudolali husitský války, třicetiletá válka, sedmiletá válka, první světová válka, druhá světová války, ani ta totalita, tak proč naříkat? Bylo nám v tom Řecku dobře? Bylo! A to je hlavní! Mít vzpomínky!“
Otevřel jsem zbytek třešňovýho vína a připili jsme si, ani nevím na co. Z okna jsme viděli hrobníka Karpála, jak kope díru. Zpíval si, že to bylo slyšet až k nám. Kornelie pokývala hlavou: „Je šťastnej! Má práci!“

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 01. 2009.