Od smrti význačného hudebního skladatele Bohuslava Martinů (8. 12. 1890 – 28. 8. 1959) uplynulo právě 50 let. To připomíná během celého letošního a příštího roku, kdy uplyne 120 let od jeho narození, obrovský mezinárodní projekt Martinů Revisited. Formou stovek koncertů, operních a baletních představení, mnohdy premiérových, a desítek dalších souvisejících akcí připomíná Bohuslava Martinů nejen v České republice, ale doslova po celém světě. Iniciátorem široce pojatého a státem podpořeného projektu byl Aleš Březina a Institut Bohuslava Martinů, jenž tento mladý muzikolog a hudební skladatel v současnosti vede. (Martinů Revisited se stal v oblasti kultury nosným projektem českého předsednictví EU).
Výstižně a krásně se k tomu vyjádřil tehdejší ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg, který nad projektem převzal záštitu.

„Osobností formátu Bohuslava Martinů není a nebylo mnoho. Nejen v české společnosti. Jeho život a dílo se ostatně vyznačuje neustálými přesahy, v místě i v čase. Bohuslav Martinů byl nejen pravým světoobčanem s evropskou adresou, ale i cestovatelem napříč hudebními žánry, historií a experimenty.
S jistou nadsázkou lze říci, že Martinů ve svém díle koncentroval veškerou naději a odhodlání modernismu první poloviny 20. století, a svým životem odrážel pády a zklamání tehdejší doby. Ty vyústily v nucenou emigraci po podpisu Mnichovské dohody z roku 1938.“

Institut spolu s Divadelním ústavem v Praze odvedl již v této souvislosti – a ještě odvede – obrovské množství nedocenitelné práce pro zviditelnění odkazu osobnosti Martinů. Ten si sice již během svého života vydobyl mezinárodního uznání, ale později mnohde chyběla jeho hudbě dostatečná podpora. Nyní, s odstupem padesáti let, však již nemůže být sporu o mimořádném významu hudby Bohuslava Martinů. Padly dávno i ideologické bariéry, které za života skladatel musel překonávat na obou stranách oceánu. Martinů zanechal výraznou stopu ve světové hudbě nejen jedinečností své rozsáhlé tvorby. Jeho hudba i výjimečný životní příběh nesou i poselství lidskosti a lásky.

...Já se už ve světě neztratím... píše v devatenácti letech z Prahy do rodné Poličky Bohuslav Martinů v době, kdy byl pro „nenapravitelnou nedbalost“ propuštěn ze studií na Pražské konzervatoři.
Měl pravdu, i když to ještě několik let trvalo.

Paříž

Během nich získává Martinů neocenitelné zkušenosti jako houslista v České filharmonii a soukromě studuje u Josefa Suka. Se svojí houževnatostí a naprosto pevným přesvědčením, že prorazí, se v roce 1923 dostává do Paříže, tavícího kotle evropského kulturního dění. Tam se obrovskou pílí během 17 let vypracuje na skladatele, kterému hrají většinu nových kompozic sotva na nich zaschne inkoust. Opouští brzy vlivy impresionismu a nadchne se jazzem (humorný balet Kuchyňská revue). Komponuje také v neobarokním slohu (Concerto grosso). V Paříži píše i řadu dalších baletů (Špalíček inspirovaný českým folklorem) ale vrací se i k národní písňové tvorbě a komponuje další vokální díla (opera Hry o Marii, kantáta Kytice). Své skladby stále posílá i domů a také v Československu slaví jeho dílo úspěchy. Přestože je již uznávaným skladatelem, jeho žena Charlotta stále pracuje jako švadlena, aby vylepšila rodinný rozpočet. Manželé Martinů se přátelí s mnoha významnými českými umělci, pobývajícími v té době v Paříži (malíři Jan Zrzavý, Josef Šíma, Ludvík Kundera, hudebníci Josef Páleníček, Rudolf Firkušný...).
V roce 1938 se Martinů v Paříži setkává s mladičkou Vítězslavou Kaprálovou, velmi nadanou skladatelkou a dirigentkou na studijním pobytu. Tvorba obou se brzy ovlivňuje a vyznačuje hlubokým zaujetím a citem, který vzniká. Složitý citový život, sňatek s Jiřím Muchou a nakonec předčasná smrt Vítězslavy Kaprálové (1915–1940), ale také válečná mračna nad Francií ukončují tuto životní etapu Martinů.
Jejím hudebním vrcholem je surrealistická opera Julietta (premiéra 1938 v Praze), jedinečná svým námětem. Michel ze světa lidí prochází světem snů, v němž lidé nemají paměť, a kde je proto těžké mít vlastní identitu, ale i lásku. Michel ji zde hledá a nachází Juliettu, která mu však stále uniká... Hudební zpracování opery je výjimečně působivé a Martinů jím vstoupil do světa osobitých fantazií, které i v dalších letech ovlivňují jeho tvorbu. Léto 1938 je, aniž to ovšem tuší, pro Martinů poslední návštěvou vlasti.

USA

V roce 1940 je nucen pod vlivem válečných okolností prchnout z Francie do USA, kde se po krátké době stává skutečně slavným. Toto období jeho života (1940–1953) patří v jeho tvorbě k nejvýznamnějším.
Žije v New Yorku, který ho ohromuje svým tempem, z nějž raději kvůli komponování prchá k přátelům na předměstí. Komponuje lyrické Písničky na jednu stránku a Písničky na dvě stránky. Přichází však u něj cosi, jako „nová americká hudba“ a tento přerod se projevuje ve skladatelově Symfonii č. 1 (1942). Martinů již i vyučuje na letních kurzech v Berkshiru. Poté Ameriku ohromuje po dobu pěti let každý rok novou symfonií. Čtvrtá je symfonií radosti z konce války. Za poslední, šestou symfonii, zkomponovanou v roce 1953 pod názvem Symfonické fantazie získává cenu newyorských kritiků. (Stejnou cenu získává ale již v roce 1951 za nejlepší operu roku Veselohra na mostě... ) Odborná literatura dnes uvádí: Vzácnou harmonickou čistotou a především nedefinovatelnou "českou aurou" připomínají díla z této doby pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.
Šestá symfonie patří mezi poklady české i světové hudby. Její premiéra byla svěřena Charlesu Munchovi a Bostonskému symfonickému orchestru, který Martinů přirostl k srdci, a měla fenomenální úspěch. „Při premiéře jako by vybuchl vulkán“, píše Harry Halbreich.

(Ne)návrat domů

Jeho hudba se hraje v celé Evropě i v USA. Je dávno po válce, ale Martinů, ač již od roku 1945 pomýšlí na rychlý návrat do vlasti, je od něj čím dál více odrazován. Nejprve nejasnostmi kolem nabídky na místo na Pražské konzervatoři, pak mu v návratu zabrání těžký úraz a dlouhotrvající léčba. (V létě 1946 opět vyučuje na Berkshire Music School, kde utrpí pádem z nezabezpečené terasy 17.7. úraz, jehož následky, silná porucha sluchu, závratě a bolesti hlavy, bude pociťovat až do konce života.)
S nastupujícím komunismem se cesta Martinů do vlasti uzavírá docela a skladatel se naopak stává terčem útoků, jeho dílo se doma nehraje. To se sice v průběhu další doby opět mění, Martinů však již nikdy nenajde příležitost a možná ani odvahu k návratu do země, kterou tolik miluje, ale která se tolik změnila.
Žije v USA, od roku 1953 opět v Evropě, střídavě ve Francii a Švýcarsku. Touha po domově, ale i umělcovo hledání smyslu života a lidské humanity silně ovlivňují jeho další tvorbu.
Vznikají vrcholná díla (opera Řecké pašije, instrumentální díla Epos o Gilgamešovi, Inkantace), stále skládá i „pozdravy domů“ v podobě cyklů lidových písní či legendární kantáty Otvírání studánek. Martinů svým dílem hluboko zasahuje duše a srdce milionů posluchačů na celém světě. Když v roce 1959 ve Švýcarsku umírá, zanechává po sobě více než 400 opusů.

Dobrodinec na svém místě

Spolu s Martinů je nutno připomenout také osobnost dr. Miloše Šafránka (1894–1982), velkého propagátora jeho díla, jeho biografa a podporovatele. Od r. 1927, kdy nastoupil do diplomatických služeb v Paříži jako kulturní a tiskový referent, až do konce života, vykonal pro introvertně založeného a ve věcech kumštýřského byznysu dosti nepraktického Martinů obrovský kus obětavé, dá se říci – manažerské práce. Jeho hudbu dostal do povědomí francouzské kulturní veřejnosti. Velké úsilí jej stálo, aby v dobách krize 30. let vymohl pro hmotně strádajícího skladatele finanční podporu, a to přímo z fondu presidenta republiky T. G. Masaryka, ale i to se podařilo. Hlavní zásluhou Miloše Šafránka – jak dokládá dochovaná korespondence ve fondu Archivu MZV ČR – však nepochybně zůstává přesun manželů Martinů z nacisty okupované Paříže v roce 1940 do USA. Šafránek doslova bombardoval všechny možné přátele a diplomaty nejrůznějších států žádostmi o pomoc a intervenoval, aby Martinů mohl získat v Americe místo profesora kompozice. I toho nakonec dosáhl.

Pražská výstava

Svět Bohuslava Martinů oživl již v květnu v Muzeu české hudby prostřednictvím velmi zdařilé výstavy Fenomén Martinů. Ta má také putovní část, která se již představila v Bruselu, Paříži, Stockholmu, Varšavě, zájem mají i Londýn, Madrid, Řím. I výstava byla oficiální doprovodnou akcí českého předsednictví EU a součástí projektu Martinů Revisited.
Zachycuje nejen běh skladatelova života a tvorby, ale i její přesahy do dalších dimenzí.

Jistě nebylo snadné nalézt vhodné pojetí i architektonické řešení pro tak rozsáhlé téma.
Výsledný efekt je mimořádně dobrý, i přes omezení plochou. Kromě originálů velmi cenných autografů skladeb zde najdeme množství exponátů doplňujících atmosféru skladatelovy éry, zní ukázky z Martinů tvorby a na několika obrazovkách běží dobové záběry a fotografie. Vhodně je využito i zajímavé nasvícení a členitost unikátního prostoru v přízemí historické budovy muzea.
Dětství skladatele evokuje náznak pokojíku ve věži v Poličce, kde se Martinů narodil jako syn věžného. Pařížská léta pak vznášející se Eiffellovka a nádherný skutečný Citroen C2 Torpedo z roku 1928. New York stylizují mrakodrapy.
Mezi nejzajímavějšími dokumenty najdeme telegram Jana Masaryka, kterým zve Martinů na Pražské jaro 1946 (skladatel se však rozhodl nepřijet) nebo titulní stranu partitury k jeho nejkrásnější symfonii, Symfonickým fantaziím, na níž složitě hledá název díla. Vystaveno je i mnoho Martinů vlastních kresbiček, jimiž si dokumentoval pro sebe nejrůznější zážitky a situace.

Další život Martinů hudby

Druhou nosnou částí výstavy jsou oddíly, věnované stěžejním dílům Martinů a jejich reflexi. Martinů přivedl na divadelní, ale už i televizní scénu velký počet kvalitních baletů a oper a dalších scénických děl, které od té doby žijí již vlastním životem. Jejich důležitou složkou byla vždy výtvarná stránka. Podařilo se shromáždit zajímavou kolekci scénografie z domova i zahraničí vedoucí až k současnosti. Prostor zde má opera Julietta i Řecké pašije (špičková režie a scénografie Pamely Howard v Opeře Thessaloniki v r. 2005, od níž Řekové považují tuto Martinů operu za svoje národní dílo), Mirandolina, Veselohra na mostě, ale i mnoho baletů a děl inspirovaných lidovým divadlem (Hry o Marii, Špalíček, jedno z nejoriginálnějších pojetí baletu, či Divadlo za branou). Originalita vystavených scénografických modelů, kostýmů i dobové fotografie z jednotlivých představení dokumentují, jak je hudba Martinů vždy silnou uměleckou výzvou pro jevištní zpracování. Přidanou hodnotu výstavy tvoří díla skladatelových přátel a názorově blízkých umělců – J.Zrzavého, J.Šímy, F.Muziky, A.Diviše či F.Tichého, která zapůjčila Národní galerie v Praze.

Douška nakonec

V rámci projektu Martinů Revisited se v únoru t.r. uskutečnila i premiéra Symfonických fantazií ve švédském Norrköpingu. Její uvedení a slavnostní charakter inicioval, prosadil a zorganizoval Jaroslav Šonský, zde žijící český houslista. Norrköpingský symfonický orchestr dirigoval mladý a nadějný dirigent kazašského původu Alan Buribayev. Výsledek byl skvělý. Na slavnostním koncertě byl přítomen i ve Švédsku žijící irácký malíř Ali Ismael Mohamed. Ovlivněn hloubkou tohoto Martinů díla namaloval po premiéře velmi emotivně působící obraz s názvem Symfonické fantazie.
Shodou okolností se Jaroslavu Šonskému a autorce tohoto článku podařilo vzbudit zájem autorů výstavy v Praze a přivézt jej sem – a tak se dodatečně stal nedávno její součástí. Vznik obrazu je tak dalším důkazem, jak mocná a internacionálně srozumitelná je hudba Bohuslava Martinů.
Výstava Fenomén Martinů v Českém muzeu hudby trvá do 26. října 2009.

Vzbudil-li ve vás tento článek zájem navštívit některý z koncertů či jiných akcí Martinů Revisited, podívejte se na www.martinu.cz, kde najdete chronologický přehled všech událostí dvouletého projektu.