Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (13)
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| Už chtějí ten článek, pane Čapku... (13) Pro Pozitivní noviny připravuje Jaroslav Volf  Tak se nám ta historie nějak opakuje. Jako si zdatný sklerotik vybavuje události a reakce na ně z dob dřívějších (a přitom neví, kam si před minutou odložil brýle), tak i historie někdy vidí současnost rozmazaně, nejasně a někdy ji není schopna pořádně chápat. My, lidé, začasto jsme na tom stejně. A přitom, jak údajně pravila mademoiselle Bertin, módistka Marie-Antoinetty, když omlazovala některý ze svých dřívějších výtvorů: „Skutečně nové je jenom to, na co už se zapomnělo.“ Historická paměť nebo historická skleróza? Karel Čapek se nestihl stát sklerotikem a jeho publicistické dílo neprávem se tísní ve stínu obecně známých „trháků“ R.U.R. - Bílá nemoc- Matka. Jistý podíl na tomto stavu (ne)znalosti má i škola. Zkusme si v tomto cyklu postupně připomenout několik vybraných textů, zažijme spolu též radost z objevení toho, co tu někdy už bylo. I určité zklidnění nad tím, že nejen vším špatným je vinna až současná doba. |
| Karel Čapek Co se nemění Nu, o tom asi není pochyby, že naše politika – a nejen zahraniční – musí počítat s novými skutečnostmi a zařídit se podle nich. Říká se tomu změna orientace. Ale změna orientace neznamená změnu charakteru. Změna hranic neznamená, že by se přes noc změnil sám v sobě i národ. Pravda, prochází hlubokou sklíčeností a je zklamán přemnohým, več věřil; ale tím není řečeno, že věřil ve špatné věci a že je může bez okolků zahodit. To by ta víra za mnoho nestála. Charakter národa se vyhraňuje nebo typizuje v národních ideálech. Ti, kdo naznačují, že se teď bude u nás notovat jiná písnička, by se měli pozorněji podívat na to, co tak spěšně chtějí mít překonáno. Naše národní ideály totiž nejsou staré jenom dvacet let. Jsou stoleté. Jsou odkazem našeho probuzení. Byly vírou Palackého a Kollárovou, byly rozumným přesvědčením Havlíčkovým, byly inspirací našich básníků i trvalým programem české a slovenské politiky už ve století minulém. Myslí-li si někdo, že by náš národ měl jít do budoucnosti jinou mravní a duchovní cestou než dosud, pak musí toto vše zahodit a prohlásit za překonané; ale já nevím, co nám potom zbude. Mezníky dějin se nedají jen tak přenášet. Minulost se nepostupuje ani neobětuje. Cesta politiky je určována přítomnou nutností, ale cesta myšlení a věření vede z větších dálek minulosti a míří mnohem dále kupředu. Víra a přesvědčení nejsou dílem situace; zakládají se v jistotách hlubších – a trvalejších. Podívejte se do našich dějin, listujte v našich básnících, vzpomeňte si na své otce a dědy: nenajdete jediného svědectví, kde by selhávala naše národní láska k svobodě, k svobodě duchovní i politické; kde bychom nebyli svým srdcem při všem, co se bránilo násilí a bezpráví; kde bychom přisluhovali jakémukoliv absolutismu, netoleranci a útlaku. V tom všem je řeč naší minulosti naprosto jasná a určitá; kdo by cokoliv chtěl měnit na těchto mravních jistotách, porušoval by samu souvislost našich vnitřních dějin; chtěl by, abychom se stali něčím jiným, než jsme byli ve svém stoletém vývoji. Bylo by to, jako by nám někdo doporučoval, abychom se vzhledem k okolnostem předělali na jiný národ. Tohle by ovšem nebyla změna orientace; bylo by to cosi jako mravní renegátství. Tu onde zaslechnete slovo nebo najdete v novinách větu, ze které by se málem zdálo, že některé lidi přímo rozjařuje představa, že nadešly nové časy a že tu je báječná příležitost s něčím zatočit nebo s někým zúčtovat. Když někoho vidím takto se rozkřikovat, nemohu se zbavit dojmu poněkud děsivého: že má vlastně radost z toho, co se stalo, a že se mu to jaksi hodí do krámu. Nu, co dělat: i tragédie národa má své marodéry. Dejte si pozor na ty, kdo v takové chvíli přespříliš povykují. Zatímco jedni mají plné ruce práce s tím, čemu se říká přebudování státu, s novými úkoly a těžkostmi dne, potřebujeme lidí, kteří sobě i druhým připomenou, co má národ trvalého a co se měnit nebude, děj se co děj. Ano, mnohé se bude měnit; tím silněji musíme vědět o tom, co je v nás a pro nás nezměnitelně dáno. Dáno dějinami, povahou i vírou, jež upírá oči do budoucnosti. Toto je naše mravní území, které nemáme komu vydat; a kdo uvádí v pohyb tyto hranice, je blázen nebo něco horšího. 23.října 1938 |
 Poznámka autora PN: Zub času na lecčems hlodá, mnohé uhlodá, na jiném si marně dává práci – nechci rovnou říci, že se může i zlomit. Podívejme se na datum uveřejnění Čapkova textu: Mnichov byl podepsán, Čapek již zakoušel nenávistné útoky ze všemožných proudů i směrů tehdejšího dění společenského, politického, dokonce od lidí, kteří mají lásku k bližnímu svému jako jeden bod svého vyznání. A přesto stojí skromně a pevně na svém zásadním postoji víry v kontinuitu národa, ne v nějakém sentimentálním lpění na tradici jen pro tradici: vidí tam Havlíčka i s jeho úžasným vzdorem a vidinou české budoucnosti. A jako historie dala za pravdu Borovskému, tak nejbližší doba po uveřejnění tohoto Čapkova textu dala za pravdu autorovi. Český národ musel projít zkouškou ohněm, našli se i tací, kteří neobstáli, ale byla to menšina, statisticky nepříliš významná. A to se opakovalo v několika dalších vlnách i po skončené 2.světové válce, připraveny byly další a další osudové zkoušky národní pevnosti a charakteru. Dějiny jsou nám nakloněny, protože do kvality se dá růst lépe v nepřízni než v době bezstarostné a příznivě nakloněné. Takhle to patrně Čapek historicky cítil, je v tom jasné stanovisko: nic nepřijde samo a bez práce. Malověrných bývá vždy a všude dostatek, ale oni neutvářejí charakter národů, byť se jej snaží rozleptávat, mnohdy je za jejich malověrností vypočítavý kalkul kolaboranta či přeběhlíka. Ale dějiny mají svoji spravedlnost, která se projevuje v řádu desítek a stovek roků, je dobré o ní vědět a díky jí věřit, že vše, čím národ (či jedinec) musí projít, má svůj význam, a čím je to těžší, tím více je mu to dlouhodobým přínosem. K tomu není třeba již co dodávat – probatum est! Výjimečně zde uvádím vysvětlivku dnes již méně frekventovaného slova „marodér“, užitého v Čapkově textu - je to voják, který pro své skutečné nebo předstírané zranění či onemocnění netáhne přímo s vojskem, ale potlouká se mu v patách, rabuje a loupí. Text Karla Čapka je D.P. (Domain Public) Úvodní text a poznámka Copyright © 2009 Jaroslav Volf Na žádost autora nebyl text upravován. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 10. 2009.
