Barbara Semenov: 1918
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
![]() Na obálce knihy jsou vypsány roky a ne každý končí číslem osm – 1918, 1939, 1945, 1948, 1968, 1989, 1992. Na první straně je věnování, které mi napsal táta měsíc před svou smrtí. Stojí v něm:- „...Půlku života v těch zlých dobách jsi byla mou radostí a útěchou...“ Můj táta se narodil 18. 8. 1918. Celý jeho život, podobně jako životy jeho vrstevníků, byl tedy ovlivňován oněmi osudovými okamžiky Československa - země, se kterou byl spoután víc, než si myslel. Díky krutosti těchto osudových okamžiků se jí často rád vzdaloval, jen aby se k ní opět vracel. Jako námořní lékař miloval dálky, moře, svobodu, volnost a dobrodružství, jako Čech s historickým a kulturním puncem své rodné země nedokázal však nikdy opustit své hluboké kořeny. Tuším, že právě odtud pramení i má vlastní láska k vlasti. V nejrannějších vzpomínkách mne táta učil recitovat Seiferta, Hrubína, Nezvala. Brával mne do divadel, - i dnes, téměř půl století poté, co jsme spolu seděli poprvé v Národním, kdykoliv se ocitnu v Kapličce, cítím, že je mi nablízku, přestože už dávno není. Jsme spolu v jakési věčné vazbě přes posvátné místo velkého ducha národa, který mne rodiče naučili od dětství milovat. Na druhé straně zeměkoule, ve stínu eukalyptových neboli blahovičníkových stromů, kde jsem si našla svůj další domov, zůstávám srdcem a myslí v zemi staročeských lip. Osudové okamžiky Československa byly i osudové okamžiky mého táty. O letech 1939 a 1945, kdy jako student a po válce absolvent medicíny měl celý svůj život před sebou, vím z jeho vyprávění. Stejně tak o následné beznaději po osmačtyřicátém, kdy se snažil přežívat v pro něj nepochopitelném státě bez svobody a demokracie. Někdy si vyčítám, že jsem po okupaci v šedesátém osmém roce byla jednou z příčin, proč konečně neemigroval. Byla jsem ráda, že se dožil pádu totality a mých návratů domů. Dobrý otec je jako maják. V prvních dnech naší plavby nás vypravuje správným směrem a během další pouti nepřestává svítit v tmách. Dokud vidíme blikající světýlko jeho moudré navigace, nemůžeme se nikdy ztratit. Můj otec hledal celý život odpovědi na složité otázky bytí a nebytí, a náboženství považoval za příliš pohodlné vysvětlení. K jeho věčnému nepokoji a hledání přispělo dost možná i to, že byl na jedné straně velmi ortodoxním lékařem, zabývajícím se s nesmírnou úctou a vážností ústrojími lidského těla, jeho funkcemi a poruchami, ale zároveň, a ačkoliv to jako vědecký pracovník a ateista tvrdošíjně popíral, hledal v lidském těle duši. Každý pacient byl pro něj příběhem, osudem, pokaždé ještě něčím navíc než pouhou zlomeninou kosti, zánětem měchýře, vysokým tlakem či laryngitidou. Jako moudrý muž nepřestal do konce svého života hledat mezi nejrůznějšími filozofiemi lidstva, aby si říkal odvážně spolu se Sokratem, „Vím, že nic nevím“. Do smrti byl přitahován neznámými zákony vesmíru a tajemstvím života a přírody. Názorově se ztotožňoval s Albertem Einsteinem, který prohlásil: „Když se snažíte pronikat našimi omezenými prostředky do tajů přírody, zjistíte, že za zřejmými zákony a souvislostmi existuje něco velmi jemného, neuchopitelného a nevysvětlitelného. Úctu k této síle, jež se za vším skrývá, můžeme označit za moje náboženství. V tomhle smyslu jsem tedy náboženský". Věděl, že na zásadní filozofické otázky si musím, tak jako každý, najít své vlastní odpovědi. V žádné encyklopedii na světě nenajdeme, zda Bůh existuje nebo zda je život po smrti. Encyklopedie nám nedá odpověď ani na to, jak bychom měli žít. Koneckonců, většina lidí se těmito otázkami příliš nezabývá. Z různých důvodů se nechá pohltit každodenností a snadno zasune i počáteční člověčí údiv nad světem a existencí někam do pozadí. Ti, kteří nepřestávají chápat život jako něco neobyčejného, dokonce něco záhadného a mystického, mají v sobě touhu hledání, která navazuje na tři tisíce let staré filozofie. Přemýšlím, proč má někdo sklony filozofické a jiný ne. Proč má někdo nutkání zabývat se velkými otázkami a do jaké hloubky může dospět jeho časem úzce ohraničené pátrání. Kdo se kdy v dnešním uspěchaném světě zaobírá vůbec moudrostmi vyslovenými během tří tisíc let – otázkami a odpověďmi vědeckými, náboženskými, dogmaty, názorovými proudy, směry, vírou, ideologiemi, kulturami, filozofiemi...? I za tyto myšlenky vděčím tátovi podobně jako za svůj vztah k české zemi a jejímu kulturnímu dědictví. Zároveň ale i za schopnost obejmout a přijmout celý široký svět jako nádherné místo k možnému šťastnému životu. ![]() Dodnes vidím vysokou postavu Matky představené, jejíž štíhlé alabastrové ruce podtrhovaly jemnou gestikulací každé slovo, které vyslovovala hlubokým, melodickým hlasem, - „Dear Doctor, children learn English so quickly, yes indeed, very quickly. (Milý doktore, děti se naučí anglicky tak rychle, vskutku velmi rychle)“, ujišťovala mého otce. Věděla o čem mluví, byla ředitelkou jedné z nejvyhledávanějších škol pro indické děti z širokého okolí města Ranchi ve státě Bihar. Že také můj táta věděl co dělá, když investuje většinu svého platu do anglického vzdělání své dcery, o tom nemůže být pochyb. Mohla bych psát dál a dál o svých vzpomínkách. Vrátila jsem se k nim vlastně, když jsem se zamýšlela nad rokem 1918. Dějiny tvoří a vnímají konkrétní lidé a do jisté míry je na nich, aby na základě svého osudu vyprávěli svůj příběh. Ten slavný historický rok 1918 pro mne zůstane už navždy spojen s mým otcem. Kdyby neodešel před dvanácti lety, bylo by mu dnes, stejně jako naší republice, devadesát jedna let. Zemřel osudově - 28. října. |
OHLASY NA ČLÁNEK |
Milá paní Barbaro Semenov, |
Foto © archiv autorky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 10. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Dáša Cortésová |
![]() |
Jitka Molavcová |
![]() |
Jiří Suchý |
![]() |
PhDr. Jiří Grygar |
![]() |
Helena Štáchová |
![]() |
Jiří Menzel |
![]() |
Rudolf Křesťan |
![]() |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |