Barbara Semenov: České muzikály

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Dala by se dost dobře vést paralela mezi životy skladatelů Bedřicha Smetany a novodobého Karla Svobody, napadlo mne, když jsem naslouchala Svobodově krásné hudbě v podání Českého národního symfonického orchestru pod vedením Libora Peška ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Byl to tentýž symfonický orchestr, který doprovázel Andrea Bocelliho loni po Austrálii, tentokrát se ale chopil nesmrtelných melodií v poctě k nedožitým sedmdesátinám Karla Svobody. Tóny, které zněly sálem zaštítěným reliéfní podobiznou velikána české hudby Bedřicha Smetany, byly vpravdě „písně“ současného českého národa, ale když se velký symfonický orchestr pohroužil do skladeb nejslavnějšího českého muzikálu, tu se vskutku přiblížil úrovni opery. K té měl Karel Svoboda namířeno, stál od ní už jen pouhý krůček. Slíbil ji kdysi napsat pro českou operní divu Evu Urbanovou, která svým podmanivým a mocným sopránem dokreslovala prožitek zmíněného koncertu.
 
Paralela osobního života dvou skladatelů, podobnost lidských vlastností, vášní a žalů, životních tragédií a ztrát, volby vhodných či nevhodných žen a lásek, démonů mysli a hrůzných konců dvou velkých uměleckých osobností je asi přiměřená. Na místě je však také přirovnání dvou hudebních géniů. Koneckonců dnes, v jednadvacátém století se zdá, že opera jako zábavný hudební žánr začíná být postupně stále více a více vytěsňována právě moderním muzikálem. Zatím na tento nový žánr nenahlížíme se stejnou úctou jako na klasickou operu snad i proto, že se rodí jeden nový muzikál za druhým, každý se domnívá, že může být jeho tvůrcem. Podobně tomu bylo jistě kdysi i s operou, časem ty nepovedené zapadly, kvalitní tvorba přežila. Nová doba si žádá lehčí hudební styl, modernější zpracování nejen dnešních ale i klasických témat.
 
Světový muzikál prožíval svůj rozkvět v druhé půli minulého století, navazoval na slavná díla muzikálového divadla hudebních mistrů George Gershwina, Irvinga Berlina, Cole Portera, Richard Rodgerse, Johna Kandera a dalších. Králem broadwayských muzikálů se stal Andrew Lloyd Weber. Český muzikál se rozjížděl pomalu díky politickým brzdám, které zasahovaly i do oblasti kultury. 
První muzikál srovnatelný se světovou scénou se objevil na divadelních prknech v Praze šest let po pádu totalitního režimu. Na jeho vzniku se podíleli nejlepší čeští umělci té doby – skladatel Karel Svoboda, libretista a textař Zdeněk Borovec, libretista a choreograf Richard Hes, autorem scény byl Daniel Dvořák, tvůrcem kostýmů oskarový Theodor Pištěk, režie Jozef Bednárik a Lubomír Fritz. Iniciátorem a producentem celého projektu byl Egon Kulhánek. Původní český muzikál „Dracula“ snese své srovnání se světoznámým Weberovým muzikálem „Fantom opery“ už z prostého důvodu, že i po svém návratu na scénu po třinácti letech je stejně strhující a úspěšný. 
Jeho obnovená podoba premiérovala v Praze v divadle Hybernia minulý měsíc s podobným nadšeným ohlasem široké divácké veřejnosti jako před lety. Je to vskutku muzikál plný kouzel, lásky, krvavých bojů i krutých názorů na svět. Transylvánský upír Dracula není v českém ztvárnění zobrazen jako necitlivé monstrum trpící za krvavé činy své minulosti, ale jako nadpřirozená bytost, která nese břímě věčného života a nedostatku opravdové lásky. Draculův příběh prochází mnoha staletími od tragických momentů, kdy jeho touha po moci zničí jeho pozemské bytí. Proklet stane se vampýrem navěky toužícím po krvi. Během dlouhého času se jeho myšlenky a názory na svět mění. Z krvelačného válečníka se stává sarkastický filosof. Jeho příběh se neuzavírá na konci 19. století jako v předloze, ale pokračuje přes naši současnost a končí v přesně neurčené budoucnosti. Nesmrtelné kouzlo jak původní tak obnovené produkce tohoto muzikálu tkví nejen v takto pojaté legendě, ale také v charismatickém představiteli titulní role Danielu Hůlkovi, v režii a v choreografii tohoto díla a zejména pak v neobyčejných, duchaplných textech Zdeňka Borovce a geniální hudbě Karla Svobody. Karel Svoboda má dnes již bezesporu své jasné historické místo mezi hudebními skladateli českého národa.
 
Podobně jako vše ostatní i hudba se neustále vyvíjí a adaptuje moderní době. Ve světě muzikálů je důkazem její stálé proměny hudební ztvárnění života Boženy Němcové, o kterém jsem již psala. Mladý skladatel Václav Noid Bárta oslovuje svou hudbou zejména mladou generaci, ale musím přiznat, že i mně jeho digitální a elektronické tóny, barevné zvuky, na jedné straně tvrdší ale na druhé téměř ezoterické a mystické melodie nového muzikálu „Němcová!“ uváděného na scéně oblíbeného divadla Ta Fantastika zcela učarovaly.
Ta Fantastika je divadlem, které si dává záležet na výběru původních českých muzikálů a nepodléhá laciným komerčním trikům dnešního showbyznysu ve snaze zalíbit se za každou cenu. Výsledkem jsou neobyčejné hudební inscenace, které ocení náročnější divák. Ta Fantastika nabízí také moderně zpracovanou klasickou předlohu „Obrazu Doriána Graye“ zhudebněnou dalším velikánem současné české hudby Michalem Pavlíčkem. Jsem přesvědčena, že v případě hudebního divadla je úloha režie ještě důležitější než u opery. Nejenže dá vyniknout původní hudbě díla, ale zároveň podstatně ovlivní umělecký dojem z celého představení. Příklad vidím právě ve srovnání dvou muzikálů na scéně stejného divadla – „Obrazu Doriána Graye“ a „Dámy s kaméliemi“, které mají stejného autora hudby, ale rozdílného libretistu i režiséra. „Dáma s kaméliemi“ však nedosahuje v žádném případě stejné kvality jako oceňovaný „Obraz Doriána Graye“.
 
Režisérsky zaexcelovala v minulém roce Mirjam Landová, která uvedla svůj vlastní muzikál zhudebněný manželem Danielem Landou. Muzikál „Touha“ na scéně malého divadla Kalich překvapí režisérskou vynalézavostí a vtipem. Děj se odvíjí rychle a přirozeně, není zatěžován tzv. hvězdami českého showbyznysu, mladí a talentovaní vesměs neznámí herci strhnou diváka příběhem, který by se sám o sobě jevil jako banální, je však inscenován s takovou svižností a humorem, že se divák nepřestává ani na chvíli bavit, ba dokonce si s úlevou a se zadostiučením vychutnává upřímné divadelní karikatury současného společenského a politického dění v zemi. Hudební varianty na populární Landovu píseň „Touha je zázrak, kámo...“ jsou už jen třešničkou na dortu muzikálové komedie se vším všudy. 
 
 
Mojí největší muzikálovou láskou zůstává už celých dlouhých pět let muzikál „Excalibur“ – opět v divadle Ta Fantastika. Jeho návštěva patří pokaždé do mého programu při letní i zimní návštěvě Prahy. „Excalibur“ je muzikál extraordinaire, je jiný než klasický a výpravný muzikál „Dracula“, jiný než ultramoderní „Němcová!“ či „Obraz Doriána Graye“, jiný než zábavná „Touha“. Má v sobě hloubku, moudrost, sílu a chvíle strávené pod jeho vlivem přirovnávám bez uzardění k meditacím v posvátných místech duchovních. Psala-li jsem, že v muzikálu „Dracula“ se spojily ideálně ty nejlepší tvůrčí osobnosti, platí to o „Excalibru“ dvojnásob. Hudba Michala Pavlíčka je mistrovská, scénář Karla Steigerwalda skvělý, texty Vlastimila Třešňáka a Jana Sahary Hedla bohatě jímavé, scéna a kostýmy Alexandry Gruskové po pěti letech už sice trochu obnošené leč stále fascinující, režie Vladimíra Morávka dokonalá. Déle než tři hodiny sleduje divák se zatajeným dechem sedmnáct účinkujících, kteří zpívají, hrají a tancují s neutuchající intenzitou prožívané dávné báje rytířů od kulatého stolu a věčného příběhu lásky, přátelství a zrady.
 
České divadelní scény uvádějí dnes velké množství původních muzikálů různých stylů a kvalit. Vím, že ne každému se budou líbit stejné muzikály jako mně. Muzikály „Dracula“ a „Excalibur“ stojí však nepochybně v čele svojí vysokou uměleckou úrovní i všeobecnou oblibou. Za doporučení jejich zhlédnutí se mohu podepsat s radostí a s klidným svědomím.


Převzato z časopisu Čechoaustralan – březen 2009

 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 03. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.