Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (23)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (23)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Ascalona – Chybná rána – Escaddo bar – Lidé na rybách – Zlaté hodinky – Urnový dýchánek

Slunce v ten den 9. září 2001, neskrblilo. Myslel jsem na vnuka Pepíčka, měl dnes narozeniny. Čtrnáct let. Tam někde tisíce kilometrů od řeky Delaware, do které se vpíjelo slunce, v Rozdělově, seděli asi u dortu, pili kokakolu a možná, že si vzpomněli na dědečka s toulavými botami.
Mlčeli jsme s tichou nostalgií na hřbitůvku u pomníčku Zane Greye. Hltal jsem v mládí jeho dobrodružné romány, v době, kdy na našich hranicích vybavených ostnatým drátem bděla bdělá pohraniční stráž. Camp Ascalona u Delaware River se dotýkal silnice, která se vinula okolo států New York, New Jersey a Pennsylvánie. Skončilo čtyřhodinové vystoupení countryových skupin a zpěváků pro diváky ponejvíce z České a Slovenské republiky.
Ascalonu, tu píseň, jenž patří do každého zpěvníku romantiků, zpívali celá desetiletí naši trampové. Slyšely ji řeky Otava, Berounka, Sázava a všechny další, u kterých planou táboráky snílků. Žádná moderní folková píseň ji nemůže překonat. Askalona má kouzlo odkazu starých trampů z první republiky.
Stál jsem v kraji, který patřil ke snům a obrázkům mého mládí. ZANE GREY skončil svou pouť po světě v roce 1939.
„V tomto roce jsem přišel na svět,“ pomyslel jsem si. Krajina okolo nás byla podobna obrazům Zdeňka Buriana. To datum se mi vracelo do mysli. Každý se zabýváme tím, co se nás dotýká. A ten letopočet se mne dotýkal hodně. Nelovil jsem divoké šelmy, nekladl pasti v hlubokých lesích, nehonil jsem mustangy v prérii, nebloudil jsem ve vánici pronásledován smečkou vlků, nehřál jsem si grog na ohništi v opuštěném srubu zálesáků.
Jen jsem četl při svíčce, schován ve skříni, aby mne maminka nehnala spát – Jezdce purpurových stepí, Hřmící stádo a Greyovy povídky. A tatínek mi nosil domů knihy, které mne v myšlenkách odnášely za hranice do dálek. Nám stát „dovoloval“ snít a zpívat na „čundrech“ …je na Západ cesta dlouhá… Řeka Delaware na chvíli utichla, stromy šuměly, jako by se omlouvaly.
„Co by asi říkali moje maminka s tátou, kdyby mne viděli v pojízdném autobusu s lehátkovou úpravou, s koupelnou, s kuchyní, jak hoduju?“ Táta ani maminka nikdy nevycestovali za hranice Československa. Pamatuji si, že můj tatínek měl jet na zkušenou se svými soudruhy do Sovětského svazu. Hodinu před odjezdem dostal žlučníkovou koliku. Zůstal doma a „Zemi snů“ nikdy nespatřil, ač byl ve straně, která ji dávala za příklad a chtěla s ní být „až na věčné časy“. Maminka mi později prozradila, že táta neměl žádnou koliku. Pan doktor Váňa mu prý říkal:
„Bohouši, nejezdi tam! Do toho Sajúzu. Kdybys tam náhodou na chvíli vystřízlivěl z vodky, rozpadli by se ti sny a kocovina by tě neopustila až do smrti.“
Sny mne obejmuly, ale pochybuji, že to byly skutečné sny, neboť se spíše přikláním ke zjitřeným vidinám, vyvolaným kalifornským vínem. Neřekl jsem Johnovi a Kamile, že jsem vypil už půllitr vína v přestávkách koncertu s Miroslavem Stankem konferenciérem Country 2 Festival v Ascaloně.
ZMIZELA dokonale rovná silnice, moderní auta, rybáři s luxusním vybavením, na nebi místo JUMBA přelétal skalní orel. Od řeky DELAWARE kráčeli indiáni s luky a toulci se šípy, byli pomalováni válečnými barvami. Dozvěděli se od svých zvědů, že tam někde pod skalou planou ohně bílých tváří.
„Když jsem byl mlád, bývala Askalóna, nejhezčí osadou, kterou jsem znal…“
Vzpomněl jsem si na příběh, který jsem četl v před mnoha lety v omakané, potrhané brožuře. Bylo na ní razítko Obecní knihovna Smečno. Když jsem ten příběh vyprávěl kamarádům v nemocnici, poslouchali a zapomněli na trápení. Vyprávěl jsem jej i Janovi Vyčítalovi, který od Zane Greye leccos znal. Tenhle příběh nikoli.
– Žil jako blázen. Všem lidem v okolí byl k smíchu. Ryby nelovil. „Bolí je rány od háčků,“ říkal. Jeho slepice umíraly na dvoře stářím a koníka měl šedivého jako svou hlavu. V čase lovu chodil s ostatními z farmy a prodíral se křovinami. Nikdy nic netrefil. Říkali mu CHYBNÁ RÁNA. Vracel se bez kořisti a dělil se se svými psy o kukuřičné placky. Nabízeli mu v hospodě plátky masa, salámy, zvěřinu. Nikdy si nevzal.
„Je to z mých kamarádů. Z tvorů Božích!“ říkal a nezlobil se, když si z něj druzí dělali legraci. Nosil v kapsách kostky cukru pro mravence a chléb pro psy. Na pařezy sypal rozdrolenou veku a vedl hovory s lesními ptáčky.
„Tak kdepak jste dnes, moji zlatí kamarádi, lítali? Jak se vám spalo? Kolikpak máte dětiček?“
Chybná rána opravoval lidem v osadě a na okolních farmách vozy, dvoukoláky, sáně, uměl podrazit boty, vyřezával ze dřeva figurky, lžíce, sošky indiánů a nikdy neodhodil zbytek doutníku do ohně.
„Oheň je poselství našich předků,“ říkával, „maluje obrázky na černé plátno noci. Do stejných plamenů se dívali naši dědové a pradědové. Oheň umí mluvit.“
Jedinou knihu, kterou Chybná rána přečetl, byla bible. Četl ji v zimních měsících, a proto nakupoval nejvíce svící z osady.
„Dejte mi čtyři balíky střeliva,“ říkával majiteli obchůdku Samovi. Sam se usmál, podal mu čtyři balíčky svíček a říkal:
„Ať už se konečně strefíš, Chybná ráno.“
A potom Chybná rána tiše zemřel, tak tiše, jako žil. Bez nářku a nenápadně. Pohřeb byl odpoledne a mimo hrobníka přišel obchodník Sam a pastor Dan. Za týden se udály podivné věci, o nichž si povídalo celé okolí.
Hospodský tvrdil, že jeho žena Luisa, která trpěla nespavostí, viděla na chodbě divné věci.
„Po půlnoci,“ vyprávěla, „přišel k hrobu Chybné rány velký zástup všemožných zvířat. Zvířata sklopila hlavy, jako když se klaní, stála bez pohnutí, a potom se vrátila zpět do lesů.“
Hospodská tvrdila, že tam byla i domácí zvířata a že měla lesklé oči, jako když pláčou. Nikdo tomu nevěřil, ale ačkoli nebylo nikoho, kdo by se o hrob Chybné rány staral, byl každé jaro posypán čerstvými květinami. Po létech si lidé ani nevzpomněli. Někdo z kovbojů se ptal v hospodě, jak se vlastně Chybná rána jmenoval pravým jménem. Nikdo to nevěděl. –
9. ZÁŘÍ 2001 pozdě večer jsme odjížděli z campu ASCALONA zpět do New Yorku. Před sebou velikánské město a za sebou spící ohniště s oharky táboráku, u kterého předešlé noci zněly trampské písničky z daleké Evropy. V dálce se objevila půlnoční silueta MANHATTANU.
Na hrudi se mi ozvaly nepatrné tlaky kardiaků. Šimrání, které šeptalo: „Dej si pozor, chlapče, cévy jsou úzké! Žij střídmě!“
V činžáku v Queensu jsem usnul první, na zemi přikryt spacím pytlem. Zdálo se mi o Boganovi, tchánovi, starému trampovi. Zpíval před chatou u Berounky – Stařičký šerif sešlý je, ruku po láhvi vstáh‘, pistoli chová na klíně, brouká si v temnotách – Když jsem byl mlád, bývala Askalóna… – Petr Kocman mi ráno říkal, že když šel v noci okolo mě, tak jsem měl sepnuty ruce, jako když se modlím. Neřekl jsem mu, že to je pravda. Každý večer se modlím. Od roku 1987, kdy na mne zaútočil infarkt. Modlím se bez pravidel, neuměle. Za rodinu, za všechny dobré lidi, za zvířátka mé dcery Ivany, králíka, morče, psa, čmeláka, za přestárlou andulku a papouška. Zvířata se modlit nemusí. Nedělají hříchy.
V baru ESCADDO dopisuji tuto kapitolu. Majitel baru pan Dražkovič mi poslal po číšníkovi Jirkovi dvě deci červeného. Potěšilo mne to jako vždy. Je to jediný bar, kde někdy dostávám víno jako pozornost. Býváme zde s Jarmilou občasnými hosty. Jirka nám s rozzářenýma očima vypráví o chystané cestě do Thajska. V jeho věku jsem snil a jediná cesta, jenž byla otevřená a cenově dostupná, byla do Německé demokratické republiky, kde jsme si nakoupili botičky pro děti, likér Halb und halb a čokoládu, která chutnala jako švestky smažené na krému na boty. A to jsme museli mít výjezdní listinu, na které jsme vyplnili: kam jedeme, účel cesty, jak dlouho setrváme, a k tomu určený počet marek. Ty musely odpovídat ceně zboží, které jsme převáželi. A tak se tenkrát stal téměř každý československý občan pašerákem. Nebyla to romantika?
V televizi se objevila hlasatelka a roztomile šišlala události. Pytláci prý budou více trestáni za odstřel zvěře, policie bude dělat pravidelné kontroly. Tohle by určitě potěšilo Chybnou ránu. Vracel jsem se pěšky domů, pod vlivem alkoholu nejezdím, nejsem poslanec a nechrání mne imunita. Kladno polepené jako jiná města předvolebnímu plakáty. Pan Gross se na mne usmíval z čekárny autobusů – jestlipak si přečetl mou knihu LIDI, JÁ BYL V AMERICE?
Daroval jsem mu ji u sv. Antoníčka, kde byl hostem v pořadu Miloslava Šimka. Tenkrát ještě nebyl všemocným mužem vnitra. Na slepých vratech je nalepen další portrét z dílny Šetlíkovy, pan Klas. S optimistickým úsměvem hledí do dálky na ruiny Spojených oceláren. Někdo mu přimaloval slušivý knír. Plakát Vepřové hody s hudbou je přelepen s jedné strany panem Klausem a z druhé soudruhem Grebeníčkem. Pod nimi je polostržený pan Rouček. S jeho dědečkem zpíval můj tchán Bogan Příhoda v trampské skupině. Na jednom plakátu se objevila lidová tvořivost.
– Klasi, kde byl bys, kdybys nebyl BIS. –
Na garážích v Sítné mne zaujal plakát s Cyrilem Svobodou. Nějaký nepřítel lidovců, který nectil politiky ani krásu českého jazyka pod něj napsal tlustým fixem:
„Cyrile, proč tě nekopne Metoděj do zadku?“
Přes plakát s tváří pragmatika pana Klause se skvěl nápis rudou pastelkou:
„Utáh’ jsem si opasek a další dírky nemám. Jen jednu do…“
Jediný pochvalný nápis na plakátě jsem našel na plakátu Miroslava Grebeníčka.
„Mirku, děláš to dobře! Nemazli se s nima! Celá hospoda je s tebou!“
Pomyslel jsem, že politika je potvora nevděčná. A s tou revolučností, že je to povážlivé.

Blues černého Kladna

Poblíže Prahy je mé město
Kladno mu dali za jméno
Uhelný prach již zavál stopy
Jak všechno bývá změněno
Já zřel jsem hutě plné dýmu
Kde v záři výhní stékal pot
Náměstím šikmým k Floriánu
Prošlapal dlažbu tucet bot
Hospody, které patří k žití
Ty znal jsem jako breviář
Do očí starých Kladeňáků
Jsem dával srdce na oltář
A režimy, ať jakékoli
Mně neukradly víru mou
Že s kroky zlými dobré stíny
Nás k lepším chvílím dovedou
Z kostela Páně bijí zvony
Naslouchá rytíř ze Žďáru
Potkávám hvězdy veteránů
A belháme se do baru
Po špičkách kráčím Hlavní třídou
A stále méně potkávám
Přátele, které v koutech hledám
Snad proto, abych nebyl sám

Opravdu nevím (a kdo to ví?), zda znamení, ve kterých jsme zrozeni, ovlivňují život jedince. Poznal jsem několik „Ryb“ a nenašel jsem žádný jev, jenž by nás něčím spojoval. Ale setkal jsem se naopak s „Rybami“, které měly a mají mnoho společného. Můj kamarád Zdeněk Kořínek, bývalý hokejový rozhodčí a nyní majitel obchodů s papírnickými potřebami, je toho důkazem. Má v sobě cit pro druhé, kterým se „kolečko polámalo“, které něco souží. Sám mnohokrát zasažen životními ataky, dokáže pomoci beze slov. Jsme oba narozeni 12. března. Nosím s sebou občas magnetofon, na který si nahrávám myšlenky a vzpomínky, co nechci zapomenout. Tuto malou japonskou věcičku mi daroval můj přítel z Mnichova Vlastimil Voráček, – narozen 12. března. Pokaždé, když jsme navštívili Německo, velkoryse nás přivítal a uspořádal i ve své dílně vystoupení pro své zaměstnance. Doktor Zdeněk Rott je narozen také 12. března. Seznámil mne s ním před mnoha léty Jiří Svoboda. To ještě nebyl filmovým režisérem.
Není to dlouho, co jsem si na výstavě starých automobilů a motocyklů prohlížel řemeslo, které udělalo z veteránů starožitné skvosty. Výstavu uspořádal Václav Slovák, sběratel, a výtěžek ze vstupného daroval kladenské škole postižených dětí.
„Tohle je čtyřtakt OHV,“ zaslechl jsem povědomý hlas. Doktor Rott zasvěceně hovořil o technických parametrech a zvláštnostech starých strojů. Znal i dobu jejich zrození. To jsem chápal. Je gynekolog. Dávno se nehnaly tyto stroje do alpských serpentin, podél řek, přes kopce a hory. Na jedné z motorek PRAGA jsem spatřil vyryté znamení Ryb.
RYBY. Tento pradávný křesťanský symbol je znám 2000 let. Prý to bývalo tajné znamení, aby křesťané o sobě věděli. Je to odvozeno od řeckého ICHTHYS - ryba. Ta písmena znamenají – Iesus Christos Theú Hyios Sótér – Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel. Ježíš značí Zachránce. V těžkých chvílích dnešního světa (ten svět byl vždy nebezpečné místo k žití), kdy nevíme, co přijde v nejbližší chvíli, kdy lidské hodnoty přebíjí shon a hamižnost, kdy nás zaplavuje záplava katastrofických zpráv, – jsme jako děti, které zabloudily v bludišti masožravé civilizace, která je džunglí. ZACHRÁNCE, nosí světlo a naději, pomáhá zdarma a nezištně najít ostatním ztracenou cestu. Je to moc nadnesené, učené a studené. Obyčejně je to řečeno mnohem lépe. „Lidi, nebuďme na sebe zlí, ať máme jakoukoli víru.“
Neumím si představit Pána Boha. Neznám nadpozemský život. Neviděl jsem anděly. Nepotkal jsem svatého Petra. Děkuji každému dni, že mohu žít a občas se radovat z hezké chvíle. A někde v koutku duše cítím, že je, že musí být síla, která je nad mými a našimi hmotnými statky. Roman Cílek, spisovatel, je také narozený v Rybách. Včera jsem dočetl jeho knihu o sportovcích, kteří zahynuli v době nacismu. První reportáž – úvaha – zamyšlení, je o fotbalistovi z Kladna Františku Klozovi. Jeho syn byl můj dobrý kamarád. Už je nahoře u svého táty na nebeském trávníku.
Chtěl jsem říci Luďkovi Švorcovi, aby Františka a jeho tátu pozdravoval, až poletí v ultralehkém letadle nad Brdy fotografovat českou krajinu.
„Pepiku,“ říkal mi v Lucerně v Café baru, „ta letadla padaji každou chvíli, jsou vyrobený někde ve stodole, a já do toho vlezu, vysaději dvířka, abych mohl dobře fotografovat... ale přivážou mě.“ Luděk, renesanční člověk, se napil kávy a dodal: „Trochu se bojím, ale vlezu do toho cajku!“
Museli jsme se rozloučit. U kina Evropa na mne čekala Jana ze Seattle se svou dcerou Denisou.
„Musím jim ukázat Kladno a seznámit je, jak žije moje rodina,“ vysvětloval jsem Luďkovi, „Petr Lang, manžel Jany a otec Denisy, mne a mého Tomáše provázel na cestě Amtrakem napříč Spojenými státy.“ Slíbili jsme si s Luďkem, že si dáme dvojku v Game baru v Kladně, že si zavoláme. Čas běží a hlavy i vousy šediví jako lněný lán.
Slezli jsme z barových židlí, podali jsme si ruce a ozvala se melodie BLUEBERRY HILL, zpívaná Luis Armstrongem.
„To je moje nejmilejší píseň,“ divil jsem se s radostí.
„Pepiku, jsem rád, že jsme se tady sešli. Je mi dobře na duši.“
„Mně taky, Luďku,“ přikývl jsem a vnořili jsme se do davu na Václavském náměstí. Nikdy jsem neřekl Luďkovi, který je vášnivým rybářem, že nemám rád lovení ryb (ačkoli je rád jím), protože jsem narozen v Rybách. Pokaždé si myslím, že rybáři loví někoho z mého rodu. Ryby jsou naladěny na smutek i hoře. Chvíle poklidu mne těší, ale trvají-li déle, deptají mne. Obyčejná slova lidských setkání mají větší hodnotu než spousty konvenčních vět.
V LIPNÍKU NAD BEČVOU, kde jsem vojákoval v roce 1959, jsem většinu času trávil v kasárnách. Za bránu kasáren jsem vycházel zřídka kdy. Miloval jsem svou samotu a opuštěnost. Vyprávěl jsem kamarádům vymyšlené a polopravdivé příběhy. Představení mne tolerovali, protože si zvykli na mou romantickou lhostejnost. Věděli, že vojáka ze mne neudělali. Byly to poslední měsíce vojny. Pořád jsem myslel na neobyčejný život bez nudy, který mi jednou řeka života přinese. Byl jsem vojákem komunistické armády, žil jsem v komunistickém režimu a byl také přesvědčen, že to jinak nikdy nebude. Kdo se ke mně choval laskavě, toho jsem měl rád a bylo mi jedno, jakou stranu nebo víru vyznává.
Nezajímal mne náš prezident, nezajímala mne politika, Fidel Castro, jestli Sovětský svaz vypěstoval největší pšenici… Seděl jsem za dřevěnou boudou na okraji kasáren a snil, že přijde NĚCO, co mi přinese štěstí a zajímavý život. Měl jsem víru v budoucnost, ale nedokázal jsem ji přesně určit a popsat.
Několikrát jsem se zastavil v lipnickém kostele. Většinou jsem tam byl jen já a staré babky.
„Koukej si Pepíku, kleknout, když budeš v chrámu Páně a vzdát díky Pánu Bohu, že žiješ!“ slyšel jsem hlas své babičky Kristýnky. Voják československé socialistické armády klečel na kostelních dlaždicích, před tím se dotkl svěcené vody a neuměle se křižoval. Ticho kostela mne uklidňovalo. Na jedné straně myšlenek jsem snil o pěkných holkách a na druhé jsem se kál. Dodnes mne i v kostele napadají i hříšné myšlenky, řečeno lidově „sviňačinky“, ale vzápětí je odháním z mysli. Jak stárnu, těch prosebných a odevzdaných přání přibývá.
Před kostelem jsem našel hodinky. Nevěděl jsem, že jsou zlaté a tudíž i vzácné. Také nemohu svatosvatě říci, jestli bych si je nenechal, kdybych to věděl. Bylo mi necelých dvacet let. Nevěděl jsem, co s nimi. Zastrčil jsem je do kapsy své kopřivové zelené uniformy a pomalu vykročil od dveří kostela.
„Nenašel jste zde, prosím vás, hodinky?“ ozvalo se za mnou.
„Ztratila jsem je někde tady, když jsem šla z ranní pobožnosti.“ Ta stará slečna měla obavy v očích. „Prohledala jsem tady všechno! Byly po tatínkovi. A celé ze zlata!“
Prožíval jsem vnitřní boj. Nevím, kde se ve mně vzala ta chtivost. A vůbec myšlenka, že hodinky zapřu a potom prodám. Mlčel jsem.
„Tak děkuji, a nezlobte se, že jsem vás obtěžovala,“ tak nějak se mi tenkrát ta stará slečna omlouvala. Nevím, proč jsem vlastně tu ženu označil ihned za starou slečnu. Vypadala jako z anglického filmu. Odcházela se sklopenou hlavou.
„Haló,“ zavolal jsem na ni po vnitřním váhání, „jsou to tyhle?“ Dlouho jsem neviděl takovou radost. Úplně se chvěla. A mně se zdála i o trochu hezčí. Dala hodinky k uchu a pak mi poděkovala:
„Pán Bůh vám to vynahradí!“ Odcházela, najednou si asi na něco vzpomněla a otočila se.
„Bydlím v tamtom domě,“ ukazovala na chatrný neomítnutý dům, „příští neděli slavím padesátiny, budu tam mít své nejlepší přátele. Přijďte také. Určitě jste sám!“ Pamatuji si již spíše tu situaci, ale přikývl jsem.
Příští neděli jsem „šel přes plot“. Četař Harajda mne viděl, ale otočil se a dělal, že mne nespatřil. Den tedy začal dobře.
U té slečny, Albína se jmenovala, jako moje teta z Rozdělova, bylo asi šest nebo osm hostů. Už si přesně nevzpomínám. Pozdravil jsem, smekl vojenskou čepici a předal jsem oslavenkyni křížek upletený z provázků. Ten křížek upletl můj kamarád v Senici nad Myjavou. Dal mně ho za to, že mne udal poddůstojníkovi. Trápilo ho asi svědomí. Poddůstojník se nám chlubil, že své ženě daroval k narozeninám náhrdelník z českých granátů. Na cimře jsem večer řekl:
„To je naozaj nebezpečný nákrčnik! Keby buchnul, pani rotnej uletia kebula!“ Lojzo mě udal rotnému. Hrozně se rozzuřil a vyhrožoval, že mne zastřelí. Paní rotná naštěstí za dva dny odjela k mamince do Košic a už se k rotnému nevrátila.
Tento nevinný výrok zavinil, že jsem škrábal týden brambory v kuchyni. Třikrát jsem se pořezal, několikrát mně kuchař vynadal a dvakrát jsem se opařil. Kluci chtěli dát Lojzovi deku (zabalit jej do pokrývky a zmlátit holí), ale nepřál jsem si to. Nepromluvil jsem s ním do konce vojančení v Senici ani slovo. Když jsem byl přeložen do Lipníku, podal mi křížek, a tak jsem mu podal ruku.
Narozeninová společnost mlčela. Nikdo si nevšímal nikoho. V životě jsem neviděl smutnější partu. Z nikoho nevypadla jednoduchá věta, o rozvité nemluvě. Zastavil se tam čas. Jedna z dam měla na krku červené korále. Vzpomněl jsem si na granáty. Usmál jsem se, ale plešatý pán s vousem mne sjel pohledem.
„Proč já, idiot, jsem sem lez?“ nadával jsem si v duchu. Albína nalila podivný patok, kterému říkala moravské víno, připili jsme si a mně se zasekly mandle v krku. Byla to nějaká bezinka s prostředkem na mytí klozetů. Alespoň tak mi to připadalo. Albína odbíhala do kuchyně, ze které se linula vůně rajské omáčky. Sbíhaly se mi sliny. Rajská byla v té době mé milované jídlo. Těšil jsem se na jídlo. Byl jsem hladový voják.
„Tenhle pán, Pepa, voják, našel a vrátil mi zlaté hodinky po tatínkovi Josefovi!“ řekla Albína a zvedla číši na mou počest.
Jedna paní v moravském kroji zatleskala, ale manžel ji okřikl. Jinak mně nepřipil nikdo. Jen mně zběžně prohlédli. Abych přerušil ticho a našel mosty k lidským srdcím, přerušil jsem ticho:
„Já jsem z Kladna.“
„V Kladně jsou samí komunistí,“ řekl tiše plešatý pán, „jste také komunista?“
„Nejsem,“ řekl jsem udiveně.
„To je dobře,“ pochválil mne vlídně plešatý, „ty kurvy mně ukradly pole u Vyškova!“
Albína nám nandala na talíře nejprve knedlíky a pak nalila omáčku.
„Maso se ještě vaří,“ omlouvala se. Vrátila se z kuchyně, s masem na velké vidličce. Omakala jej levou rukou, zakroutila hlavou, olízla si prsty, a špitla:
„Ještě ne!“ Pochopil jsem, že je ještě nedovařené. A omáčka chladla. Za chvíli se objevila znovu a velký kus masa přehazovala v rukách a opět po omakání prohlásila: „Skoro! Ještě chvíli.“ To už byla omáčka chladná. Již podle podezřelé vůně, jsem věděl, že pozřít ji bude tragédie. A přišla velká chvíle. Albína porcovala maso na dřevěném prkýnku, které mělo barvu, jako když na něm někdo roztloukal uhlí na menší kousky. I bez masa všichni povstali a tak já také. Začali se modlit. Tohle jsme dělali v Nemanicích, když byla přítomna babička Kristýnka. Když byla venku, jen jsme se rychle pokřižovali. V roce 1994 jsem se modlil před jídlem u Vedralů v Chicagu. Za šest let poté v roce 2000 jsem opět povstal před večeří u Vedralů. Byla to taková zvláštní chvíle. Na návštěvě byl mons. František Lobkowicz, biskup ostravskoopavský a ten předříkával modlitbu. Měl jsem sepnuté ruce a v duchu jsem prosil Pána Boha, aby mi odpustil, že myslím na svíčkovou a to skvělé maso, na brusinky se smetanou a na krásné velké houskové knedlíky. Bál jsem se, aby mi nezačaly téci z úst sliny. Jarmila, která stála vedle pana biskupa, určitě viděla, co se se mnou děje.
Ale zpět do roku 1959. Právě jsem přemýšlel jak ponořit lžíci do omáčky (dostali jsme lžíce místo příborů), když se otevřely dveře a vstoupila babka v barevném šátku. Pozdravila a na stůl vedle mísy s omáčkou postavila urnu zdobenou měděnkou. Všichni zastavili lžíce na cestě k ústům.
„Copak to je, teta?“ zděšeně se ptala slečna Albína.
„Můj starej ogar,“ klidně odpověděla teta, „pozvala si nás oba a můj starej je už dvanáct let po smrti! Tak jsem vzala Jeníka s sebou!“
Lžíce nejistě cvakaly. Stará teta se nepomodlila, dala si kopec knedlíků s omáčkou a vesele jedla. Mlaskala tak, že jsem se bál, aby nebožtík nevyskočil z urny. Nemohl jsem polknout sousto. Teta zvedla skleničku s vínem, kterým se obsloužila, a začala gratulovat:
„Albínko, tak ještě k té padesátce aspoň třicet nebo čtyřicet!“
Pak si ťukla se svým nebožtíkem v urně vykřikla:
„Na zdraví, Jeníku!“ Začalo mně být blbě. Vyskočil jsem a zahrál záchranný herecký výstup.
„Hrůza! Já zapomněl, že máme v devět hodin noční cvičení!“ podíval jsem se zděšeně na hodinky a bez pozdravu vyběhl ven. V kostele svítilo světlo. Přelezl jsem plot na známém místě. Kasárna byla pro mne v tu chvíli nejlepší domov. Rajskou jsem nejedl až do své svatby v roce 1961, ale dodnes ji mít nemusím. Ta slečna Albínka byla narozená v Rybách. Vím to přesně. Druhý den jsem měl narozeniny. Dnes by bylo Albínce devadesát dva let. Komu asi odkázala ty zlaté hodinky? Ale proč ji pochovávám? Možná vaří někde v Domově důchodců rajskou omáčku.

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 08. 2010.