Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (6)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (6) |
| 11. září 2001 – Tričko s Ježíšem – Teror – Quo vadis, Světe? Ráno jsem vykročil s cílem, že si prohlédnu N. Y. z výšky World Trade Center. Vzal jsem si s sebou osm barevných Kodaků. Kamarád ze skupiny Sebranka mne informoval jak se dostat metrem do Manhattanu – v kapse jsem měl malinký plánek. Byl jsem rozechvělý před cestou, která měla dokázat, že se sám dokážu dostat na světoznámá místa. Při cestě na snídani, poblíž stanice Astoria, jsem se připojil k Mirkovi Černému. Bylo 8.30 a já se těšil na koblihy v řecké restauraci. Na křižovatce pod subwayí jsem měl sraz s kamarádem z Českých Budějovic. Trochu se zpozdil. Nevím proč, ale náhle jsem dostal strach z cesty do centra. Možná jsem byl unavený z předešlého dne. Volal jsem přes křižovatku ve chvíli poměrného klidu: „Půjdeme na Manhattan až zítra!“ Přikývl a zamával z druhé strany. Po snídani jsme s Mirkem Černým prohlíželi pestrou škálu krámků. Pyšnil jsem se čepicí s velikým kšiltem, nad nímž byl nápis New York. Koupil jsem ji na 29. Street v bazaru za jediný dolar. Chtěl jsem synovi Tomášovi koupit tričko. Nemohl jsem nic vybrat, neboť záplava zboží  nedávala šanci k výběru. Vešli jsme do malinkého krámku a uvnitř spatřili černého majitele. Bílé zuby zářily jako mramor. Vybral jsem černé tričko s obrazem Ježíše Krista na hrudi. Ježíš vypadal vlídně, civilně, spíše jako vlídný hippie. Ve chvíli, kdy jsem tričko ukazoval Mirkovi Černému, černý mladík začal poskakovat a zmateně, zřejmě hodně dojat, ukazoval na televizní obrazovku nad našimi hlavami. Mumlal, chvěl se a prstem stále ukazoval na obrazovku. Udiveně jsme se dívali na obraz. Do pověstných „dvojčat“, vlétalo letadlo. Americký komentátor vzrušeně křičel. V očích černého majitele krámku byly slzy. „Ty bláznivý akční filmy jsou všude,“ říkal jsem Mirkovi. Mlčel a pak zašeptal: „To není film! To je skutečnost!“ Zděšeně jsme se dívali na hrůzu, která se odehrávala několik stanic metrem od nás. Podvědomě jsem si dal ruku na srdce. Draly se nám slzy do očí. Nechápali jsme, co se stalo uprostřed krásného slunečného dne. Dým, sesouvající se mrakodrapy a zoufalý hlas komentátora televize. Ani si nepamatuji, jak jsem zaplatil tričko s Ježíšem. Venku šel život dál. Potkávali jsme sanitní a požární vozy. Ve všech obchodech, barech i úřadech svítily televize. Vraceli jsme se do Zlaté Prahy. Kolem baru seděli mlčky kamarádi. Na obrazovce se zjevovala hrůza teroristického útoku, která zničila tisíce životů. Nikdo z nás nevěděl, co se stane v nejbližších okamžicích. Letadla přestala létat. Náš odlet domů byl odložen. Na New York padla tichá tíseň. Ulicemi projížděla auta s americkými vlaječkami. V nemocnici vedle našeho bydliště svítila modravá světla. Přijížděly sanitky s prachem pokrytými policisty a zdravotníky. Nad N. Y. se procházel smutný dým. Televize přenášela obraz Apokalypsy. Slyšeli jsme nářek a křik obětí v unesených letadlech. Amatérské záběry nárazu letadel do mrakodrapů. Mobilní telefony s posledními výkřiky zavražděných. Večer jsme přivítali Věru Martinovou. Byla z nás nejblíže tragédii. Byla ubytována nedaleko World Trade Center. Viděl jsem její oči. Byly v nich navždy uloženy vzpomínky lidského utrpení. Přes Brooklynský most prchalo tisíce lidí. Nad hlavami dým. Pršel déšť shořelých kancelářských papírů a dokumentů. Viděli jsme na obrazovkách statečnou práci newyorských hasičů, zdravotníků a policistů. „Kam kráčíš, Světe?“ ptal jsem se v duchu. „Je to jako Pearl Harbour!“ poznamenal Jan Vyčítal. Hrozba terorismu se dostala bez skrupulí na světlo. Přede mnou stála sklenice plná whisky. Věděl jsem, že se nechci opít. Žádný humor nemohl smazat ten pocit nedávné hrůzy. Nevěděli jsme, co bude příště. „Je to konec a nebo začátek?“ ptali jsme se a nikdo nevěděl. Začala válka, která srazí lidstvo nazpět. Potuloval jsem se po okolí. V maličké kavárně asi dvě stě metrů od Zlaté Prahy jsem si poručil koblihu a do kávy s mlékem jsem si dal o pět kostek cukru víc. Moje maminka Boženka tvrdila, že cukr uklidňuje nervy. V parku u Sokrata, jak jsem Athénský park nazýval, seděli mlčky polotuláci, kouřili cigarety a mlčeli. Vedle sebe na lavici měli štos nejrůznějších novin s obrázky „Dvojčat.“ Ten, co žil neustále se sluchátky na uších, naslouchal „volkmenové“ muzice, podupával nohou a občas povyplázl jazyk. Spatřil mne a pozdravil. To dříve nedělal. Podlaha mne tlačila. Začal jsem usínat. Greenhorn‘s přišli po mně. „Pozor, nešlápněte na „bajpás“, slyšel jsem někoho, kdo mne překračoval. Po chvíli se nade mnou zaskvěly místo hvězd bosé nohy Mirka Černého. Kolektivní chrápání mne uspávalo. Vzbudilo mne chrčení „érkondyšnu“. Klimatizace vrčela bez přestání. Sáhl jsem po paměti do regálu, ve kterém dlelo půl mého těla a otevřel si plechovku koly, kterou jsem si přivezl z Ascalony. Těšil jsem se domů do Kladna. Myšlenky na skutečnost za zdmi newyorského činžáku se střídaly se vzpomínkami. Tenhle rok 2001 začal pro mne úspěšně. V nakladatelství Jindřicha Krause PRAGOLINE, vyšla moje kniha FOUSKOVINY jako dotisk a další epigramy a aforismy FOUSKOVINY 2001. Jindřich Kraus se nebál a nebojí vydávat neznámého autora. V nakladatelství ACADEMIA byla vydána kniha kreseb Jana Kristoforiho s mými texty KRISTOFÓRY – FOUSKOFÓRY. Je milé, když se občas něco člověku povede. Člověka potěší, když se mu podaří uvařit guláš, vypěstovat krásný kosatec, když má dobrou stolici. Příčiny lidského štěstí jsou nepatrné a míjíme je. Když je potkáme, pokloňme se jim. Nyní, kdy píši tyto řádky, je 7. července 2002. Bolí mne páteř a kolena. Mám v sobě 1200 kilometrů autem. Pátého jsem se synem hrál a zpíval na Krylonocích v Novém Jičíně v Amfiteátru. Pepa Nos a Jan Kryl mne přivítali a já zapomněl na dlouhou cestu. Obecenstvo skvělé. Tam mi ke štěstí stačilo, že máme společnou šatnu s Janem Vodňanským, Martou Kubišovou a s dalšími, kteří přišli zazpívat a zahrát na počest Karla Kryla. Hned další den po „příchodu“ Cyrila a Metoděje mne zastihly dějiny na Hluboké v Knížecí galerii. Můj přítel a člověk, kterému fandím pro jeho šlechtickou noblesnost, Kristián Kodet, měl vernisáž obrazů. Obraz Souznění mne nadchl. Waldemar Matuška se svou Olinkou a se synem Waldou byli trochu unaveni z předešlých oslav. Všichni, kteří měli Waldemara rádi, jeho sedmdesátiny slavili. Byl to národní den. Zpíval Kristiánovi na nádvoří Galerie a já pozoroval oči diváků. Byla v nich radost a nostalgie. Walda byl a je miláčkem slušných lidí. Moje Jarmila seděla s naším vnoučkem Pepíkem v rohu nádvoří. Přisedl jsem k nim na teplé kamenné schody. „Víš, na co myslím?“ zeptal jsem se Jarmily. Bez rozmyšlení řekla: „Na Floridu! Na večer u Matušků!“ Měla pravdu. Opravdu jsem vzpomínal na den v roce 1994, kdy nás rodina Waldemarova přivítala po mém setkání s exulanty v Saint Petersburgu. Připravili pro mne a moje přátele hostinu a Walda mne hlídal, abych pil opatrně. „Srdíčko se musí šetřit a zvlášť, když už dostalo varování.“ Jeli jsme dálnicí na Tennessee. Jarmila poznamenala: „Matuškovi jsou hodní lidé!“ Jirka Verfl, který moji cestu připravil dodal: „Pro mne má Walda větší cenu než Elvis!“ Vzpomněl jsem si na hospodu „Nad hradem“ na Křivoklátě, kde jsme před lety stáli na stole a zpívali s Frantou Šebkem Žlutý růže z Texasu. Tenkrát jsme si všichni mysleli, že se nikdy nepodíváme za dráty. A Waldemar nám dával naději. Když odešel na Západ, bylo nám smutno. „Šel za svobodou,“ řekl tenkrát můj tchán Bogan Příhoda, starý tramp, „nesmíme se na něj zlobit. Člověk má žít svobodně!“ V Brně jsem se 14. května setkal se starými kamarády písničkáři Michaelem Janíkem a Miroslavem Palečkem. Jejich písničky jsem měl rád a mám stále. Natáčel se pořad moderovaný panem Labudou PŘEZŮVKY S SEBOU. Do Brna se mnou jela Jarmila. Když chlapovi teče do bot, hledá smítko naděje. Za dva dny jsem měl nastoupit na operaci se žlučníkem. Bál jsem se narkózy. Kvůli srdci. V kapse jsem měl místo dokumentů listinu vydanou Policií České republiky. Den před tím jsem byl okraden v pražském metru. Zloděj mi vzal všechno. Občanský průkaz, technický průkaz, visakartu, notýsek s třemi sty adresami a telefonními čísly. V policejní zprávě stálo: „...okraden o peněženku s motivem býka a Akropolis, o čtyřicet dva korun českých.“ Vystoupil jsem v metru v Dejvicích (již okraden) a v kapse měl šest padesát. Koupil jsem si malou bagetu a s chutí jsem zajídal žal. Po několika prosbách mi půjčili v Komerční bance na Dejvickém náměstí telefon a já zavolal na určené číslo ztrát, že jsem okraden o visakartu, aby ji zablokovali. Mně strhli za tuto službu 2000 korun. Byl jsem jeden z mnoha blbů, kteří byli okradeni. 15. května jsem vkročil do nemocnice na Karlově náměstí. Vzali mne i bez dokumentů. Nedaleko za zdí je botanická zahrada, do které jsem s nadějí hleděl před lety z oken Kliniky ORL. Měl jsem spravené levé ucho a slyšel zvonky tramvají a veselé volání mladých zahradnic. V roce 1986 jsem se tam ocitl opět s druhým uchem. A v roce 1999 mi profesor Ivan Vaněk opravil srdce trojitým by-passem na kardiochirurgii. V Apolinářské ulici č. 441 v Praze 2, se narodil můj dědeček Bohuslav. Kolem roku 1880. K tomu si dovoluji říci více. Můj otec se narodil 29. října 1910 a pokřtěn byl 6. listopadu 1919 v kostele sv. Mikuláše v Hnidousích. Jeho otec, můj děda, byl horníkem a bydlel v domě č. 245. Syn Marie, dcery Josefa Fouska, kováře v Újezdě, a Barbory roz. Kožkové z Bělče. Pradědeček, tedy otec mého dědečka uveden na křestním listu není. Moje prababička byla kuchařkou na opatství a uměla několik jazyků. Cestovala po evropských městech, ale ten, který ji obšťastnil ovocem lásky, byl prý natolik významnou osobností, že musela být pravda zatajena. Pokračování příště... |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 12. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Menzel |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Josef Fousek |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Vladimír Just |
 |
Ivan Rössler |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |